Kam nechodí slunce, tam vládnou Night Must Fall. Další uskupení z tradiční finské bašty neveselé hudby po třech letech vyslalo do temnot v pořadí již třetí nahrávku. Ač jen dvou skladbové, dvanácti palcové mini LP nazvané Dissonance of Though splnilo má nejvroucnější přání a poskytlo mi bezmála půl hodinku velmi nemocného funeral doomu.
Je poznat už dle hudby, že Night Must Fall tvoří muzikanti kvalitní. Tomu nasvědčuje i fakt, že pán jménem J. Heikkilä funguje jako živý hráč v taktéž finských Tyranny, což je další legenda tamního funeral doomu. Ale také si odskočil s několika dalšími kolegy i k depresivně black metalovému projektu jménem Totalselfhatred. Jejich promo z roku 2006 jsem taktéž měla možnost slyšet a musím říci, že se rodí další z mála kvalitních hudebních spolků tohoto žánru.
Od dob prvního dema zvaného „Night Must Fall“ tito temnopánové urazili velmi dlouhou cestu. Sic pochmurný, avšak dost nudný atmosférický doom byl na dalším EP „Funeral Of Mankind“ nahrazen hudbou poněkud údernějšího charakteru. Avšak až za mezníkem v podobě best of alba, obsahující tytéž tři skladby z dema a EP, se Night Must Fall stali tím, čím jsou dnes a že jim tato podoba hodně sluší. V jejich případě byly předešlé nahrávky potřebné spíše k experimentování, ke zkoušení různých stylů a k takzvanému najití sebe sama. Na „Dissonance of Though“ můžeme poznat vlivy předešlých skladeb, z dema byly ponechány klávesy a melodika, z EP trhané kompozice, nervy drásající styl hry a nemocný vokál. Přidejte si do této směsi vyspělejší styl, lepší skladbu hudby, notně atmosféry a dostanete výslednou tvář jejich dnešní podoby.
Ta tvář má dvě části, dvě poloviny obličeje sešklebené do děsivé grimasy. Ta nás pokoutně sleduje po celou dobu, kdy se necháváme obklopit hudbou, která je schopna vypnout světlo, a se zlým pohledem se spokojeně šklebí nad dokonalým rozkladem. „Invocation“ začíná proslovem jakéhosi muže, počátkem, který plynule přechází do vod pomalé hudby s klávesovým podkladem a kytarami, které Vám pomalou hrou dřou kůži z těla. Co nezvládnou kytary, dokoná vokál, nebo spíš dvojice hlasů, které si vypráví svůj hrozný příběh. Nám není přáno jim rozumět, vnímáme je spíše jako dvojici dost rozladěných hudebních nástrojů. „Awaiting The Sixth Extinction“ se nese v podobném duchu, ale má jaksi destruktivnější účinek. Na začátku skladby se úlohy vypravěče ujme sólová kytara, která nám s gustem zakvílí zoufalé uvítání a proplétá se jako stužka v dívčích vlasech do poloviny písně. V osmé minutě si spolu na pozadí kláves a akustické hry pohovoří již zmíněné hlasy, aby se kompozice skladby mohla přehoupnout do jakési neoklasické vsuvky. Pak již následuje konec prezentovaný naprosto odevzdanou melodií a poslední stagnací hry naší ukvílené družky.
Občas si při toulkách hudbou všech žánrů připadám jak záhadolog. Tento dojem zvláště umocňují kapely právě typu Night Must Fall a další jim podobné, které se snad v zájmu utvoření jisté aury tajemna odmítají vynořit na světlo, a posluchače chtivé jakýchkoli novinek jaksi nechávají tápat v šedé mlze informačního vakua. Snad je tomu i dobře, k fantazírování podepřenému jejich hudbou by ani nesvědčilo příliš faktů, leč bez propagace kapela upadne v zapomnění, a to by zrovna v případě této sebranky byla velká škoda.
