ATMF má v pánech MZ a RM jistou záruku veskrze kvalitních muzikantů. V roce 2006 jim právě u tohoto italského labelu vyšlo pod hlavičkou kapely Urna druhé album „Sepulcrum“, v loňském roce pak MZ přidal ještě výbornou debutovou nahrávku „Ubi Secreta Colunt“ svého nadnášejícího projektu Arcana Coelestia. Pánové RM a MZ mají ale ještě jedno společné. Je jím místo smrti, place of death nebo chcete-li Locus Mortis…
Vznik tohoto uskupení se datuje přesně mezi zrození kapel Urna a Arcana Coelestia, tedy do roku 2005. Po demu „Sol Orierit In Loco Mortis“, které se do mých rukou nedostalo, vyšlo ještě v tomtéž roce debutové album nazvané „Inter Uterum Et Loculum“. A protože jsem byl po poslechu zmiňované nahrávky projektu pojmenovaného po sbírce E.Swedenborga (ano, je to Arcana Coelestia) lačný po dalších spřízněných materiálech, tuto prvotinu jsem si obstaral. Posléze jsem byl však díky naprosté neoriginalitě Locus Mortis zklamán, jednoduše jsem očekával něco jiného. To se však dostavuje nyní s albem „Voust“.
Popravdě jsem téměř vůbec nevěřil tomu, že by mohlo s „Voust“ přijít cokoli svébytnějšího, originálnějšího. Po debutu jsem totiž začal Locus Mortis chápat jako poddružnou kapelu, na které jsou uplatňovány ortodoxnější nápady, které nezapadají ani RM do Urny, stejně tak ani MZ do AC; popřípadě jako kapelu, která je pomyslnou druhou myskou na vahách ukazujících neutrální hodnoty. „Voust“ je však jinde. Pokud bych chtěl všechno jednoduše, avšak jednoznačně shrnout, řekl bych, že se jedná o cosi tyčící se mezi „Inter Uterum Et Loculum“ a „Ubi Secreta Colunt“. Nemá cenu sahat pro srovnání kamkoli z tohoto italského kruhu. Protože ani hudba Locus Mortis nikam jinam nesahá.
„Voust“ je jistě deskou black metalovou. Kulometné bicí, nenávistný vokál i kytarová smršť tomu po celou hrací dobu nasvědčují. Na první poslech je ale také cítit, že to není ten tuctový black metal, kterého jsou všude mraky a každý posluchač při něm musí natahovat uši, aby slyšel alespoň něco, co by ho pohladilo (každý těmto momentům vryjícím se do paměti říká jinak) na duši. Rychlá, drásavá tempa prolínají skutečně nadnášející a vzletné momenty, na kterých je evidentní, kdo je skládal. Jako by člověk vylétl ohromnou rychlostí do vzduchu nad jakousi snovou krajinu a v tom se čas zpomalil. Tak na mě celé „Voust“ působí. Nelze pominout skutečně velkou dávku příznačné atmosféry, která se Italům daří kouzlit opravdu dokonale. Hranice rychlých materiálních pocitů a snových vizí jsou prolomeny a jsou jedním celkem. Minimálně „Voust“ tohle dokazuje.
Kladných poznatků je více než dost, nicméně bezchybné dílo neexistuje. Neskutečným problémem téhle nahrávky mi byla nemožnost dostat se jí, takříkajíc, do klína. Celé týdny jsem tápal kolem, ztrácel dech i naději. V doufání mě udržel pouze fakt uvědomění si, že „Voust“ nesporné kvality má. Časem se zadařilo, nicméně si říkám: „Kolik posluchačů vydrží u desky, do které nemohou proniknout, tak dlouho, aby se jim podařilo splynout s ní?“. V dnešní uspěchané době jich asi moc nebude…
K recenzi poskytl: Aeternitas Tenebrarum Music Foundation
