Množství energie, které využíváme při svém každodenním životě, rok od roku stoupá, postavme vedle sebe neolitické ohniště a moderní jaderný reaktor a pokochejme se tím pohledem, tím groteskním srovnáním…
Podržme si ještě tuto představu na chvíli v hlavě, nechme se unášet bizarností této skutečnosti a nyní si položme otázku; Jaký by k tomuto výjevu měl být hudební doprovod?
Ty samé (a možná i úplně jiné) otázky si mohla také pokládat tvůrčí dvojice ze slovenska, pánové PurEnergy a ReaktoplazmAR při svých výletech do okolí jaderné elektrárny V1 a do areálu bývalého Technického Skla Bratislava. Tyto místa, s aurou mnohdy mocnější, než je sakrální odér kostelů, musely těžce zapůsobit na oba zmíněné a tak došlo k nevyhnutelnému, k otevření mocné knihy, která nese název Prvé Dielo Jadrovej Éry a jehož jméno převzalo i hudební dílo, které následuje a jímž (potažmo už jeho druhým počinem) se budu zabývat. Kdo čeká metal, může se s klidem opět vrátit handrkovat na náš těžce zkoušený vzkazník, dneska se neriffuje, ale roztáčí se písty strojů…
Jak již je patrno z názvu, toto album narozdíl od prvního výtvoru tentokrát není prací obou tvůrců najednou, ale naopak dělí se na dvě části, kde každý z nich úřaduje sám a po svém. Posluchač, tak má možnost nejenom obě části porovnat, ale si i poslechnout dva veskrze rozdílné hudební styly, neboť ačkoliv mají obě části společného jmenovatele a vyznění, rukopis je mnohdy velmi rozdílný…
První hudební slovo na albu dostává PurEnergy a předvádí silně oldschoolový mix úderné rytmiky, samplů, občasných syrových strunných pasáží a pořádné porce hluku. Občas se mi při poslechu vybavili Throbbing Gristle, jindy zase (velmi) rané Einsturzende Neubauten. Kusy zde prezentované se nesnaží o přílišnou přístupnost a už první kus „The Eerie“ muže neznalého a nepřipraveného svým noiseovým nástupem a neurvalostí slušně vylekat. Za vrchol tohoto šesti písňového úseku považuji trilogii „Pre-Industrial Society“, „Industrial Society“ a „Post-Industrial Society“. Znepokojivé, hlasité, odlidštěné… Já říkám velmi povedený návrat (i když jsou písně dávány dohromady na PC) ke kořenům Industrialu.
Zatímco do teďka jsme byli v krátkých úsecích ničeni pod ozubenými koly, ReaktoplazmAR začíná s více ambientněji laděnou kompozicí „Technical Glass“, která i přes nepopiratelnou rytmiku nedrtí tolik jako rámusy předešlé a spíše buduje atmosferické plochy, ze kterých mrazí v zádech, hlasy znějí v hlavě a vítr píská na rozježené zbytky továrních oken… Stejně jako jsem první půlku zaškatulkoval jako staromilný industrial, zde se nestydím říct industrial/dark ambient. Očekávání, že všechny tři vály tohoto autora se ponesou v témže duchu se ukázalo jako silně mylné hned při aktu druhém, uvozeném proudem tekoucího kovu, který chvíli na to přechází nakonec i na kov černý… Ano, i na něj dojde, zde je ovšem rozpitván a rozložen do takové míry, že posluchač muže náhlednout dovnitř a sledovat, jak jeho vnitřní orgány (konkrétně bicí automat a baskytara) spolu kooperují a pracují, to vše podáno s grácií notně mechanickou. V poslední písni (jestli se o tom dá takto mluvit) se tvůrce z větší části vrací k ambientu, tentokrát velmi psychedelickému s příležitostným podáním ruky jakémusi terrorcoreu, šílený závěr…
Jak je asi čtenáři z tohoto článku patrné, P.D.J.É. je (umělecké) sdružení, které se nestydí bořit jakékoliv hudební hranice… Zatím jako batole sahá po různých stylech, rve je dohromady, nebo naopak ničí tak, jak lahodí jeho uším. Vzniklé výtvory jsou silně experimentální, nemusí vonět staromilcům, ale abychom mohli objevit nové světy, musíme probourat zeď toho starého. Prvé Dielo… navíc ukazují, že jim talent nechybí a rozhodně se dají brát jako plnohodnotný hudební projekt, nikoliv jen pokus, vedoucí do slepé uličky…
