Norttova hudba evokuje malomocného. Zdravý člověk na začátku chytí virus a jak běží dny a týdny, postupně z něj odpadává všechno maso. U „Galgenfrist“ nám zbyla už pouze křehká kostra a obávám se, že jestli přijde něco dalšího, kosti se nenávratně změní v prach.
Nuda. To bylo vůbec první slovo, co mě při poslechu tohoto nového alba napadlo. Nevím, co jsem vlastně od „Galgenfirst" čekala, ale po té bezmála dvouleté přestávce se taky panáček mohl vytáhnout s něčím novým. Leč, nekonalo se, s deskou nepřišel žádný progres, po nápadech se slehla (hřbitovní) zem, melodie vypluly kamsi do nekonečna, ten zlomek noblesy z alb minulých se vypařil už úplně… Když vezmu v potaz, jak jsem se na tu novou placku těšila, tak mám dojem, že jsem získala favorita na soukromé zklamání roku.
Když se tak probírám diskografií tohoto „Pure Depressive Black Funeral Doom Metal“ zlopána, napadá mě, proč on to má vlastně zapotřebí. Vždyť vydávat jedno identické album za druhým musí být poněkud profesionálně nenaplňující, už nemluvím o hudebním ustrnutí na místě a o pocitu zmaru vlastní práce. A dokonce projevuje i mírně kvalitativně sestupnou tendenci, protože debutové „Gudsforladt“ s přehledem strčí do kapsy obě alba novější, protože je minimálně zábavnější a není tak utahané. Nu což, Nortt má asi rád svoje fanoušky, protože kupodivu nemálo lidí jeho tvorbu vynáší do nebes. To sice tak trochu nechápu, ale budiž, třeba jsem jeho muziku dostatečně nepochopila, a když už nic, aspoň se člověk může potěšit pohledem na jeho docela vkusně zpracované artworky.
Ale zpět ke „Galgenfrist". Přiznám se, že mi dělá trochu problém tu hudbu popsat, ono by koneckonců stačilo najít si jakoukoli recenzi na předchozí „Ligfaerd“ a hned by vám bylo jasné, o co tady jde. Ale pokusím se to vzít zkrátka, přímo úměrně k nezábavnosti té muziky. Hned na začátek musím předeslat, že nechápu, proč se Nortt tak rád zařazuje do výše zmíněné škatulky. Jestliže se pohybujete i v jiných než black metalových vodách, okamžitě vám dojde, že jeho hudba není ani „Pure“, ani „Depressive“, ani „Black“, už vůbec ne „Funeral“ a mám pocit, že slovíčko „Doom“ se do stylové výčtu, kterým se tento pán tak rád označuje, připletlo jen čirou náhodou. U „Gudsforladt“ a nahrávek předchozích by se ještě to oko přimhouřit dalo a něco z toho mu přiznat, ale jestli u „Ligfaerd“ vám tato označení drhla, u „Galgenfirst“ už je všechno totálně pohřbené. Ráda bych mluvila o nějaké hře, jenže ona tam prostě není. O struny je jen párkrát škrábnuto, bicí zní jak plácačka na mouchy víc, než kdykoli předtím, vokál byl také víceméně omezen, zvony vypuštěny už úplně. Jediné, co přibylo je utahaný klávesový part v jedné skladbě, ale to je dle mě na tři čtvrtě hodinové album dost málo. Jediné, co se dá hodnotit vcelku kladně je vyčištění zvuku do křišťálova, ale k čemu nám to pak bude, když ani není moc co poslouchat, už nehledě na to, že se kvůli tomu vypařila i všechna atmosféra...
Jak to tak čtu, tak si uvědomuji, že jsem to album poněkud strhala a v zájmu objektivity by bylo možná dobré přihodit i nějaké ty klady. Ale, er… jaké? Budete si je muset domyslet sami, mě žádné nenapadají. Tohle album neurazí, nenadchne, nejspíš někam zapadne a nikdo po něm (krom ortodoxních fandů) ani nevzdechne.
