Přiznám se, že spolek šesti vcelku mladých lidí zaštiťujících se jménem Thrudvangar pro mě byl donedávna velkou neznámou. První setkání s deskou „Walhall“ se neslo stále ještě ve velmi chladných polohách, prolomení ledů přišlo až s třemi absolvovanými zastávkami v rámci, na Mortemu tolikráte zmiňované, WRT 08. Za tu trojici dnů mi Thrudvangar přišli maximálně přátelští a sympatičtí, ale hlavně si mě jejich hudba dokázala dokonale podmanit. A to natolik, že jsem si obstaral nové album „Zwischen Asgard und Midgard“, které na WRT znělo nejčastěji.
Už v reportu na Winter Ride Tour jsem se nechal slyšet, že Thrudvangar hrají učebnicový viking metal. Co si ale pod touto pseudoškatulkou představit? Kluci jdou na „Zwischen Asgard und Midgard“ od lesa… Nové album je oproti starší tvorbě jasně přímočařejší, ubylo zřejmých hitových momentů a přednost dostala agresivita, energie a přímý tah na branku. Thrudvangar si se strukturou nových kompozic hlavu příliš nelámou, jednoduše řečeno - každá skladba má jasně definovaný řád a obsah. Kytary tvoří především jakousi oporu či hradbu, společně s bicí sestavou udávají tempo a švih - hlavní poznávací atribut aktuálních Thrudvangar, klávesy naopak dotvářejí potřebnou atmosféru, jejich zvuk není příliš vytažený, ani zapadlý a vokál? Stejně jako hudba samotná je energický, agresivní, možná až nenávistný. Říci, že Matze evokuje rozzuřeného severského válečníka několik málo minut před rozhodující bitvou, asi bych příliš nepřestřelil.
I přes to všechno ale umí Thrudvangar i příjemně zvolnit, takříkajíc ‚pohladit po duši‘. Andreas se se svým černo-bílým klávesovým nástrojem místy pustí do chytlavých melodií, Matze začne recitovat a vzvolávat k prastarým vikingům přímo ze samého vrcholu Asgardu a Christian dokáže vykouzlit velice zajímavé akustické pasáže. Zdatně pak sekundují jak Günther na basovou kytaru, tak i Torsten na bicí. Že se pánové nehoní jen za ostřím svého meče, ale dokážou se dosyta pobavit po vítězné bitvě, dokazuje snad jediná opravdová hitovka „Zwei Raben“. Němčina, rodný jazyk Thrudvangar, mi v metalové hudbě a hudbě obecně většinou příliš nesedí, avšak zde se tak neděje, Matzeův hrdelní projev je mi naopak velmi sympatický.
Thrudvangar se na rozdíl od svých vzorů a dost možná i prapředků nepouští do neohrožených výbojů skrze kontinent. Christian, Andreas, Torsten, Günther a Matze sedí doma na palisádách, popíjejí medovinu, hlídají hranice a hrdě opěvují svoji domovinu. Jejich jistá hudební neoriginálnost a nepřílišná hitovost vás může popudit stejně tak, jako doma sedící a medovinu popíjející vikingové. Ale nenechte se mýlit. Posaďte se vedle nich na několik hodin na hradby, nechte si nalévat onen medový mok. Poznáte, že je vám s nimi a jejich hudbou skutečně krásně a přijdete znovu, znovu a znovu…
Co naplat, jednu nevýhodu to přesto má. Na živo jsou kluci alespoň dvakrát tak intenzivní jak z desky. : )
