V retrospektivě byl 2011 rokem, jehož hudební dominanty pro mě tvořily samé ověřené kvality, ať už šlo o Azarath, Nightbringer, Archgoat, Demonaz, Negative Plane, Aosoth, Ravencult, či Tech N9ne (hehe). S tokem času ale na povrch a přední místa v přehrávači probublali nejen Arch Borer s Harda Skit, ale především do té doby téměř neznámí SATURNIAN MIST se svým debutem „Gnostikoi Ha-Shaitan“, který jsem za ty čtyři zimy slyšel nesčetněkrát a hodně jsem si jej oblíbil. Proto se dnes určitě nevyhnu několika srovnáním, na kterých z velké části stojí veškeré mé uvažování o novém dílu finské smečky z Tampere.

V ní se odehrálo několik personálních změn. Někdejší basák Ptahaz přesedlal na kytaru a jeho otěže převzal nově příchozí Macabrum, kterého jste mohli vidět na živých vystoupeních Baptism. Nově příchozím je od doby debutu i multiinstrumentalista Vainaja, jehož tóny a údery můžete znát například z Horna (bicí), Sargeist (baskytara) a Vitsaus (kytara, bicí). V SATURNIAN MIST obstarává perkuse, synťák, cello a vokály na pozadí (poklona za tu neskutečnou všestrannost!). Bubeník Wyrmfang se odešel věnovat Pantheon of Blood. Na jeho místo usedl Ville Rissanen po téměř dvacetileté odmlce od doby, kdy v roce 94 nabubnoval demo jakési finské death metalové kapele Garcharot. Kytarista Shu-Anada odešel do Blood Red Fog, kde se podepsal na albech „Harvest“ a „On Death's Wings“. Sečteno podtrženo z původních členů zbyli jen tři a z toho dva zůstali na svých postech. Nebyl jsem si tedy vůbec jistý, co od nového díla očekávat. Pojďme se tedy podívat na všechny klady a zápory, které novinka přináší. A že jich není málo!

Začněme od toho lepšího. Deska je opět jistým zvráceným způsobem zábavná. Dá se na ní po prvním poslechu najít spousta záchytných bodů a zajímavých míst, stejně tak jako po několikátém přehrání. A to především díky dvěma faktorům. Prvním jsou vzletné kytarové melodie mistra Chaoswinda, který táhne smečku ruku v ruce s vokalistou Zetekhem od samého počátku. Baví mě logika jeho hry, „frázování“ melodií, které se kolikrát protáhnou víc, nebo naopak méně, než by člověk čekal. Dalším aspektem, který musím vyzdvihnout nadevše, protože především ten mi na celém albu nejvíc sedne a popravdě (spoiler k dalšímu odstavci) ten pro mě znamená jedno z mála, ne-li jediné zlepšení od debutu. Tím jsou bicí, jejich zvuk a kombinace s perkusemi. Dohromady tvoří neskutečnou extatickou smršť rytmů s dokonale šamanským feelingem. Nejvíc oblíbených míst na albu mám spojené právě s nimi. Namátkou „The Heart of Shiva“ od 0:39, „The True Law“ od 1:57 a „Chaos Unchained“ od začátku do konce. Zároveň se mi hodně líbí i použití synťáku, který k hudbě sedne dokonale a je použitý s citem. Nejsem si už dost jistý, jestli sedí i do okultní, primální a šamanské atmosféry, kterou se snaží dílo kolem sebe vytvořit, ale i tak mi je celkem po chuti.

Nyní však už k odvrácené straně. Celé album oproti svému předchůdci dost ztratilo na živelnosti a šílenosti celkového vyznění. A to především díky dvěma faktorům: prvním je zvuk doprovodné kytary, druhým vokály - hned napíšu proč. Kytarový zvuk mě neskutečně sere. Málo středů, skoro žádné výšky, ztrácí se pod sólovou linkou, je takový neúplný, bez jakékoliv hutnosti, a když si to srovnám s tím, co jsme slyšeli v roce 2011, je to jako slabá ozvěna. Mávání mušími křidélky oproti mamutím zářezům. Vokály jsou kapitola sama pro sebe. Kdyby Zetekh nenasadil laťku tak vysoko, nenapadlo by mě teď o nich ani přemýšlet. Veškerá jejich afektovanost jako by zmizela, teatrální vzdechy a skřeky, s jakými se vrhal do zběsilejších částí songů, jsou ty tam. Nedočkáme se ani vyprahlého šepotu, ani jiných hlasových exhibicí, jako třeba v „Aura Mystica“. Poslední minusové střípky následují. Délka alba je přemrštěná, čtyřicet minut by bohatě stačilo, pro mě jsou poslední tři songy (ne-li čtyři) celkem nadbytečné, po „Voodoo Satan“ už mě poslech zdaleka tolik nebaví a poslední třetinu ticha „Hate Void of All-Being“ před závěrečnou nicneříkající směsicí „Yoga, Hate, Fuck“ už vůbec nepobírám. Ještě se otřu o Chaoswinda. Jeho kytary jsou sice originální, košaté a skoro nezaměnitelné, ale na albu je pár momentů, kde na mě působí spíš jako improvizace bez zjevného cíle.

Hodnocení asi překvapí: přes všechny výhrady, které k albu mám, mi spousta jeho míst utkvěla v paměti a určitě si ho u psaní těchto řádků nepouštím naposledy. Na zvuk kytar se dá časem trochu zvyknout, možná je výsledek i záměrným audiopožitkem, já jsem ho ale nenašel a pořád čekám na moment, kdy už se sakra připojí další kytara se správným zvukem a hudba se skutečně rozezní. Bod nahoru za bicí nástroje. Dva a půl dolů za vše ostatní.

Autor: Moonroot

Seznam skladeb:
1. 612
2. The Heart of Shiva
3. The True Law
4. Root of the Coiled Serpent
5. Chaos Unchained
6. Third Eye Contemplation
7. Bloodsoaked Chakrament
8. Chaos Magick
9. Voodoo Satan
10. Martial Theosis
11. Evoking God
12. White Void of All-Being
13. Yoga, Hate, Fuck

Oficiální stránky:
Saturnian Mist

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Candlelight Records

Země původu:
Finsko

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
7.5/10