Nejnovější počin švédských SHINING jsem začal poslouchat se skepsí, nakonec ale podle mě jde o nějlepší desku od „V - Halmstad“. Upozorňuji, že následující text je výrazně subjektivní, čemuž odpovídá i můj zřetelně odlišný názor na obvyklé hodnocení desek mezi „V“ a „IX“.

Hned první skladba ve mně vzbudila dojem, že zbytek alba se spíše než v duchu hrátek se špinavým neartikulovaným zvukem a naléhavě úzkostnou atmosférou povalí jako black-deathový parní válec. Je to pravda jen napůl. Naléhavá atmosféra totiž nechybí. Aktuální album je na pocity bohaté, ale nelze říct, že by šlo o pocity jasně negativní. Zdá se totiž, že Niklas Kvarforth se propadl do šílenství, které ale dokonale ovládá a ventiluje. Takovým dojmem na mě ostatně působí celá deska. SHINING jsou s námi již pěkně dlouho a aktuální deska je přepracováním původní vize kapely, která se stávala s předchozími deskami poměrně vyčpělou. Všechno, co SHINING nahráli od „VI - Klagopsalmer“, ve mně vyvolávalo vtíravou myšlenku, že pánové nevědí, co si se svou hudbou mají počít. Intenzita původní vize se tříštila, až jsem si zvykl od dalších desek nic moc nečekat. Sám od sebe jsem si je nepouštěl už proto, že mě iritovaly Kvarforthovy pokusy o akcentovaný čistý zpěv, které, ačkoliv asi chápu jejich zamýšlený přínos atmosféře, prostě dobře nefungovaly a působily na mě spíše nepatřičně a rušivě.

„IX - Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ zní, jako by se celá kapela chytila za hlavu a těžila hlavně z toho, co přineslo „IV - The Eerie Cold“ a „V - Halmstad“ popularitu. Devátou desku považuju za skutečného nástupce „V - Halmstadt“. Z toho mám upřímnou radost, která je o to větší, že charakter desky není pouhou reprodukcí umění, které fungovalo na zřejmě nejpopulárnějším albu. Je něčím víc. Atmosféra už není tak zlá a nesnaží se páčit z posluchače za každou cenu slzy. S trochou sebezapření bych řekl, že je sofistikovanější, namísto deprese, beznaděje a syrového smutku se odehrává mnohem více v melancholicky rozervaných odstínech vzteku, odevzdanosti, bezbrannosti a introspekce, pocitu, který The Dictionary of Obscure Sorrows označuje jako „avenoir“. Hlavně ale také zkušenosti, ať už jde o zkušenost muzikantskou nebo životní. Málokterá zkušenost se dá jednoznačně přiřadit k pocitu, protože by musela být vytržena z kontextu souvislostí a pocity, které vyvolává životní zkušenost ve své komplexitě, se špatně popisují (osobně si myslím, že popisovat tyto pocity znamená je mrzačit). Od toho je tady hudba a SHINING se po dlouhé době podařilo vytvořit pitoreskní, smutné, smířené, ale především zatraceně podmanivé svědectví takových pocitů.

Potěšil mě i cover „Ohne Dich“ od Rammstein. Dává dokonalý smysl, že o tento cover se pokusili právě SHINING v čele s nezaměnitelným hlasem páně Kvarfortha. Tito Švédi vždy oplývali svůdným groovem a „IX - Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ je v tomto ohledu opravdu strhujícím kusem. Velkou zásluhu na tom nese precizní hra Rainera Tuomikanto a robustní zvuk.

Za album výborně mluví poslední skladba - „Black Industrial Eleven“. Dává vzpomenout na to nejlepší, co SHINING za dobu svojí existence vydali, zatímco provádí i určitou dekonstrukci a mistrovsky svoje dědictví rozvádí. Od SHINING nečekám a ani nechci revoluci. Pokud budou i nadále přistupovat ke svojí tvorbě jako k aktuální desce, je to to nejlepší, co se může stát.

Autor: Insomnic

Seznam skladeb:
1. Den påtvingade tvåsamheten
2. Vilja & Dröm
3. Framtidsutsikter
4. Människotankens vägglösa rum
5. Inga broar kvar att bränna
6. Besök från i(ho)nom
7. Ohne dich (Rammstein cover)
8. Black Industrial Eleven

Oficiální stránky:
Shining

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Season of Mist

Země původu:
Švédsko

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
8.5/10