Než jsme se vypravili na šestý ročník DARK BOMBASTIC EVENING, snažil jsem se sehnat čtvrtého souputníka. Všude jsem tak vykládal samá pozitiva, jež jsem se dočetl o předchozích ročnících festivalu v reportech a odpozoroval ve fotografiích. Vždy když jsem takový nový zdroj informací objevil, rostlo ve mně nadšení, jelikož všechny vypovídaly stejně. Nechtělo se mi věřit, že hudební festival, na kterém navíc budou vystupovat takové hvězdy, se obejde bez pocitu anonymity kolemjdoucích, zástupů řvoucích, spontánně močících, totálně ožralých individuí a všudypřítomného pocitu, že je všechno kolem především velice funkční mašinérií na peníze. Snažil jsem se skepsi v sobě záměrně a víceméně neúspěšně udržovat a posilovat, aby případné zklamání moc nebolelo. Odolávat vábení tak vybraného lineupu a prostředí historické pevnosti na úbočí transylvánských Karpat? Uznejte sami, že to moc nejde.

DBE je jiný festival, DBE je slavnost.

Prostory festivalu jsou poměrně minimalistické. Pevnost Alba Iulia není nepodobná té josefovské, je ale v neporovnatelně lepším stavu a místní obyvatelé jsou na ni po právu hrdí. Samotný festival se odehrává mezi vnějšími hradbami v areálu místního hostelu. Přijeli jsme v noci před zahajovacím dnem, když ještě organizátoři posedávali potmě vedle rozestavěného pódia. Stany jsme mohli rozbít podél růžemi lemované dlážděné cestičky ve stínu hradeb a s přímým výhledem na stage. První dojmy byly snad až na počasí vynikající. Lidé k nám byli milí, prostředí překrásné. Od této chvíle ale bylo vše jen lepší.

Druhý den jsme se začali seznamovat přímo s festivalem. Za zmínku mj. stojí rozhodně ochranka. Počínaje tím, co se Wohma dozvěděl o drogových restrikcích („jestli nějaké máš, musíš se podělit“), přes absenci buzerujících zákazů vnášení vlastních tekutin včetně vody do areálu festivalu, až po naprosto bezproblémovou výměnu roztržené pásky (ozkoušeno dvakrát). Sekuriťáci byli veselí, ač respekt vzbuzující chlapíci, co měli stan postavený kousek od nás. Nevybavuji si jediného člověka, který by prošel první den vstupní branou bez úsměvu.
Jeden z pro mě nejmilejších dojmů o celé akci jsem si tak utvořil hned na začátku. Je jím pocit, že festival pro vás nepořádají agentury starající se o bezpečnost, catering, pivo, zvuk, světla, logistiku atd. Namísto toho bylo jednoznačně patrné, že o celou akci s návštěvností odhadovanou nad 800 lidí (což je mimochodem dvojnásobek některých odhadů návštěvnosti minulého ročníku), pečuje několik málo srdcařů, kteří přesně vědí, proč ji pořádají a pro koho. Nasazení organizátorů je skutečně fascinující: akce rozhodně není zisková, a to i přesto, že kapely zde údajně vystupují za honoráře podstatně nižší, než jinde. Přesto se nikdy nestalo, že by se tvořily fronty před toikami (které byly navíc většinu času v ukázkovém stavu), sprcha byla zadarmo, v areálu se platilo penězi a ne žetony a nikdo nás nenutil kupovat předraženou vodu a pivo v areálu. Co si člověk přinesl, to měl. Stejně tak bylo osvěžující, když se mi na otázku, kde si můžu nabít telefon, dostalo udivené odpovědi, že v kterékoliv zásuvce. Všechno na festivalu poukazovalo na to, že tady nejde o peníze, o něčí práci, ale pouze a jenom o hudbu.

Vystoupení začínala první den v osm večer a každý další pak od pěti hodin. Namísto volby mezi zběsilým přebíháním mezi pódii a stanem a možností prosedět kus dne v hospodě s vědomím, že mi uteče to, co chci vidět, tak byl na všechno čas. Nebyl problém si přispat, udělat si výlet po okolí, nebo třeba jen posedět s pivem, knížkou nebo přátelským Rumunem někde v areálu (poměrně často v sousedství muzikantů). Během dne se kapely zvučily, ale návštěvníkům areálu byl převážně pouštěn postrock a ambientní hudba.

Dramaturgie festivalu mne zpočátku překvapila. Čekal jsem, že sled kapel bude každý den začínat folkovými interprety a skončí nějakou hrobařinou. Namísto toho byly v podstatě jednotlivé dny postaveny v podstatě na jednom žánru.

Den první: Folk

V osm hodin, když začínali hrát EXIT OZ, už jsem chápal, proč se všechny reporty zmiňovaly o vřelé a přátelské atmosféře. Byl jsem jí prosycený stejně jako lidé kolem nás. Díky tomu jsem se dokázal do hudby rychleji ponořit. První den byl překrásným otvírákem celého festivalu. Jazzem ovlivněné Exit Oz nahradili NEBELUNG se svým ambientním folkem. Následující DARKHER poté temnějšími tóny doplnili rituální atmosféru rituálu předávání emocí mezi posluchači a vystupujícími. Právě Darkher pro mě byli největším objevem prvního dne a zejména uhrančivě přízračný a podmanivý hlas Jayn H Wissenberg zněl, jako by promlouval přímo do nižších vrstev vědomí.

[Wohma] Zrovna když už to začínalo vypadat, že program prvního dne skončil, začala se chystat čtvrtá, předem nijak neohlášená kapela SANGRE DE MUERDAGO, která zas naprosto očarovala mě. Dokonalá neofolková magie, kde navíc předpona neo- není díky staromilskému a velmi poctivému přístupu příliš opodstatněná. Měl jsem pocit, jako bych poslouchal skupinku středověkých bardů, čemuž rozhodně pomáhal i fakt, že frontman Pablo před písněmi často převyprávěl jejich obsah.

Den druhý: Black

[Wohma] Hned zkraje prvního dne vystoupilI ESBEN AND THE WITCH, které jsem objevil těsně před festivalem a vcelku jsem si ji oblíbil. Hudebně jde o velmi vkusnou míchanici post-rocku, post-punku, indie rocku a kdečeho dalšího, korunu celému dojmu ovšem nasazuje hlas (a v případě DBE i vystoupení) zpěvačky a basačky Rachel. Klidné, až ambientní polohy střídaly zvukové stěny a křik. Velmi intenzivní a přesvědčivé.

DER WEG EINER FREIHEIT jsem neznal a jsou pro mne favoritem druhého dne. Sledovat jejich vystoupení bylo něco výjimečného. Hodí se dodat, že až na dvě výjimky, byl pro celý festival typický perfektní zvuk. Střídání kulometných kopákových salv v podání stoického, zdánlivě nehybného usměvavého bubeníka spolu s pomalými doomovými pasážemi dávalo dokonalý smysl, ačkoliv bych to úplně nečekal. Tvorba těchto šikovných Němců má duši a živé podání bylo naprosto precizní. Stejně jako u předchozí kapely bylo patrné, že si vystoupení muzikanti velice užívají.

[Wohma] DARKSPACE není zrovna moje srdcovka, ale vcelku jsem se na jejich představení těšil. V jejich případě ovšem příliš nevyšel zvuk - vlastně byl tak hrozný, že jsme se po první protrpěné písni vydali v klidu popíjet a debatovat. Dle ohlasů se zvuk zhruba v půlce setu srovnal, i když ani pak nestál za moc. Škoda.

Zato AGALLOCH mojí velkou srdcovkou jsou, i když jsem už dopředu tušil, že festivalové prostředí v kombinaci s novou tvorbou, která mě příliš nebaví, může vyústit ve zklamání. Úvodní „Limbs“ měla hodně „svérázný“ zvuk, který se bohužel po dobu setu příliš nezlepšil. V tomto případě bych ale vinil spíše kapelu, která zjevně od dob „Ashes…“ hledá jiný zvuk a starší tvorba tím naživo trpí. Celkový dojem příliš nespravila ani lahůdka v podobě „… And the Great Cold Death of the Earth“. Bohužel musím konstatovat, že každý další koncert Agalloch, který navštívím, ve mně zanechává čím dál menší stopu. Přesto nemůžu říct, že jsem je viděl nerad, jelikož pánové jsou stále ve formě a já jsem rád, že si užívají slávu, kterou si právem zaslouží (za mě už jen za první tři řadová alba).

Den třetí: Funeral

Hned první koncert třetího dne byl dosud nikdy neviděnou raritou. CLOUDS dávali najevo svoje natěšení dlouho před festivalem. Šlo o jejich historicky první živé vystoupení a myslím, že takový první koncert jim může drtivá většina muzikantů závidět. Měl jsem velká očekávání a zároveň se přiznám, že k živému přednesu vokalistů jsem byl skeptický. To však rychle přešlo. Nejde o těžký funeral, hudba Clouds je spíše strašně smutná a jemná. Když Daniel Neahoe zapěl „Let me scream!“ zhruba v čase 2:20 písničky „If These Walls Could Speak“, vhrkly mi slzy do očí a nebyl jsem schopen ničeho jiného, než s otevřenými ústy zírat. Živý přednes zněl přesně jako z alba, jen byl ještě nasycenější emocemi. Jak se ukázalo, nebyl jsem jediný, kým Clouds takto otřásli. Jedině snad Déháův druhý vokál nepůsobil stoprocentně přesvědčivě. Zážitek to ale nekazilo a dokážu mu to odpustit. Aby bylo jasno, muzikanti z Clouds nejsou žádní začátečníci, co by poprvé stáli před lidmi. Naopak jsou to doomoví veteráni s velice působivou biografií. Když jsem Déháa po koncertě potkal a jal jsem se mu gratulovat, bylo jasné, proč se mu vystupovalo tak těžko. Ostatně sám to přiznal, atmosféra celého vystoupení mezi lidmi i na pódiu byla natolik intenzívní, že více práce než s nástroji a hlasivkami měli všichni sami se sebou. Dokonce natolik, jak přiznal Daniel, že set museli zkrátit o jednu písničku, protože by ji pravděpodobně nedokázali dohrát. A není divu. Takhle ryzí citovou otevřenost mezi publikem a vystupujícími jsem osobně dosud nezažil.

[Wohma] Na YEAR OF NO LIGHT jsem měl zálusk převeliký a čekal jsem, jak taková prasácká, ale o to intenzivnější hudba vyzní naživo. Bohužel, podobně jako u jiných kapel v tomto případě naprosto sebekriticky narážím na hranice toho, co jsem schopen předat v textové podobě do reportu. Tak trochu podivně působící šestice Frantíků umí se zvukovými vlnami opravdu kouzlit a člověku nezbývá, než se nechat unášet na hutných vyšinutých tónech, jen aby vzápětí v agresivnější pasáži dostal pár facek na probrání a sesbírání roztékající se příčetnosti.

Ke SKEPTICISM bych řekl asi to, co řeklo letos už mnoho lidí na základě zážitku z Brutal Assaultu. Pánové prostě umí a strohá gesta a mimika kapely doplňující stylizovanou zádušní atmosféru nemohla skrýt, že si vystoupení také náramně užívali. Možná je to můj dojem, ale Mattimu jsem jeho pohledy do jiných dimenzí vesmíru věřil více, než když jsem je viděl naposledy. V tomto případě šlo o funeral nejtemnějšího kalibru. Ne smutný, ale psychotický a nekompromisně tvrdý a ostrý. Jindy strohé vystupování tentokrát Matti doplnil tím, že svým do fraku oděným spoluhráčům rozvážnými pohyby během vystoupení rozdal tři bílé růže, které se následně jal sebrat a hodit do publika. Když je lidé chytali, růže se vždy zlomily. Přísahám, že na ničem nejedu, ale ta scéna se mi zaryla do paměti.

SHAPE OF DESPAIR jsem viděl poprvé. Na jejich koncertě bych opět těžko hledal jedinou chybičku, kombinace jedinečně bohatého growlu se snovými ženskými vokály, precizní podání všech strunatců a zpěvák Clouds za bicími, předvedli, že si poprávu zaslouží svůj kultovní status. Zazněl výborně zvolený výběr písniček ze starších alb i z „Monotony Fields“.

DIRTY GRANNY TALES zakončili celý festival. Po hudební stránce jsem vůbec nic nečekal a ani trochu se mi nelíbili, když jsem je poslouchal před festivalem. Nakonec ale byla jejich volba jako posledních vystupujících geniální. Nešlo totiž ani tak o hudební koncert jako zhudebněné divadelní vystoupení. Do groteskních masek oblečení herci a hudebníci v jednom předvedli za doprovodu projekce něco, co jsem nikdy neviděl, a myslím, že už nikdy v podání nikoho jiného neuvidím. Ten zážitek na rovinu nelze popsat slovy. Scény, kterých jsme byli svědky, působily neskutečně bizarně. Trhané pohyby hlav křečovitě se usmívajících kašparů z nočních můr Jana Švankmajera vyprávěly metafyzický příběh doplněný výrazovým tancem, který promlouval stejně nahlas jako nástroje. Opulentní, barevné, divoké, místy až humorné, vzápětí však znepokojivé vystoupení, jako bylo toto, se zkrátka musí zažít, nebo alespoň vidět.

Šestý ročník Dark Bombastic Evening byl festivalem v pravém slova smyslu. Jde o slavnost, která ne náhodou nalákala návštěvníky dvaatřiceti národností od Brazílie po Nový Zéland. Šlo o oslavu hudby, rozháraných pocitů, sdílené bolesti, ale stejně tak sdílené radosti a především katarze. Konec vystoupení několika kapel byl skutečně pohnutý. Na vystupujících bylo patrné dojetí podobně jako na vděčném aplaudujícím obecenstvu. V nejednu chvíli mě napadlo, kdo si to teď asi užívá víc: my, nebo oni tam nahoře? Nakonec je to samozřejmě jedno. Co se snažím říci, je, že hudba je podle mne jazykem, cestou k porozumění mnohem dokonalejší než písmo, řeč či jakýkoliv jiný nástroj. Od DBE jsem čekal tento druh porozumění více než co jiného a dostalo se mi ho takovou měrou, že v současnosti nevím, jak bych se měl bez dalšího podobného ročníku obejít. Rozhodnutí vydat se v srpnu do Rumunska na tento festival srdcařů pro srdcaře řadím mezi nejlepší rozhodnutí, která jsem udělal. Ohromné díky patří Catalin Doru, přál bych si, aby bylo víc tak zapálených a odvážných lidí. Pozdrav a díky patří také klukům z Fjord a každému usměvavému člověku, co se s námi dal do řeči a přispěl tak svou trochou do překrásného zážitku.

Autor: Insomnic

Název akce:
Dark Bombastic Evening 6
Vystoupili:
Agalloch
Darkspace
Shape of Despair
Year of No Light
a další
Datum a místo koncertu:
20.-22. 8. 2015
Rumunsko, Ryma , Pevnost Alba Iulia

Související články:
Zachycení - Dark Bombastic Evening 6