Některé věci není radno uspěchat. V případě nové desky DHG to platí dvojnásob a sám její autor to dobře ví. I proto se plánované vydání posunulo o nějaký ten rok, než bylo původně avizováno. Já se v jeho „postupu“ shlédl, a tak i přestože mám „A Umbra Omega“ k dispozici už pár týdnů, věnoval jsem mu tolik času, kolik si zaslouží, na rozdíl od jiných pisálků, kteří své recenze chrlili pár dnů po leaknutí alba na internet.

„A Umbra Omega“ je jako každá z desek DHG oříškem, jehož rozlousknutí zabere i zkušenému posluchači dlouhou dobu. Každý včetně mě očekával, s čím se Vicotnik vytasí a jestli překoná svou dřívější tvorbu. Ruku na srdce, „666 International“ překonat snad ani možné není, hlavně po více jak patnácti letech. Právě tato deska byla zásadním milníkem v historii nejen black metalové scény. Po osmi letech Vicotnik dokázal, že neusnul a jeho mysl stále oplývá neskutečnými nápady, a vmetl nám do obličeje „Supervillain Outcast“, v nové sestavě, s novými nápady a novou koncepcí. Uplynulo dalších osm let a můžeme opět promazávat program ve svém kalendáři, abychom si vyhradili čas na něco převratného a monumentálního.

Máte rádi Davida Lynche? Pokud ano, najdete jistě zalíbení i v „A Umbra Omega“, která by se dala klasifikovat jako postmoderní black metalová deska toho nejvyššího ranku. Album, které opět boří žánrové bariéry a klišé se stejnou lehkostí jako tank Tiger obydlí v africké stepi. Do sedmi, respektive šesti stop na ploše více jak hodiny času okusíte cestu časem i prostorem. Vicotnik nás totiž bere na šílenou projížďku minulostí, současností i budoucností hudebních vizí. Bez zaváhání a s nadhledem dokáže do jedné skladby napasovat dravost a nekompromisnost black metalu, lehkost a rafinovanost jazzu, bizarnost elektronické hudby a další vlivy, které skutečně nevypočitatelně balancují na tenké hraně mezi genialitou a šílenstvím. Čím tenčí je tato linka, tím silnější a působivější je výsledný motiv, či v tomto případě celá skladba (album). Překonáte-li prvotní nástrahy jako stopáž jednotlivých skladeb, rozmanitost kompozic, použitých nástrojů a variabilitu jejich použití, začnete pomalu vnímat to, co leží ještě daleko za notovou osnovou. Koncept, s kterým se tu potýkáme, má mnohem hlubší význam. Na jeden dech nezvládnete doplavat až ke dnu a vrátit se zpět. Retrospektivní prvky, které nám dají zavzpomínat nejen na elitní období „666 International“, ale i na ranější období kapely se z ničeho nic převalí na druhý bok, který odhalí Vicotnikovo hudební vizionářství, které hraničí s dobrým vkusem a kompoziční vyspělostí. Asi tak stokrát jsem si při poslechu pomyslel „Co to k*rva má být?“, abych si na to po dalším otočení desky sám odpověděl chápavým pokývnutím a mezi zuby mi projelo „Ach tak…“.

Každá skladba nabídne pestrou paletu geniálních nápadů, zcela nečekaných změn a obratů, barevných i černobílých záblesků minulosti, čistých obrazů přítomnosti a velmi rozmazaných a nejasných odkazů do budoucnosti. Netřeba zmiňovat, že deska je geniálně zkomponovaná a jejím hlavním aspektem je naprostá nepředvídatelnost - natož pak chválit. Nedělal bych totiž nic jiného. Od těch nejjednodušších kytarových brnkaček přes agresivní riffovačky až po naprosto neobvyklé zvraty, na nichž se podílí ostatní nástroje. Vicotnik opět dokazuje, že je mistr nejen, co se kytarových riffů týče, ale i naprosto geniální melodie tvoří i na baskytaru, které je dáno spousta prostoru a je skvěle vytažená do popředí tam, kde je nezbytné. Elektroniky jako takové sice není mnoho, ale o to promyšleněji je do hudby zakomponována a ve většině případů přidává další rozměr už tak výrazně prostorově znějícímu albu. Zastavím se i u bicích, které stejně jako baskytara často inklinují spíše k jazzovým partům než standardním blackovým postupům. A to je jedině dobře, protože právě tato kombinace tvoří pár es v ruce. Představte si třeba situaci, kdy se z diagnostického ústavu pro mentálně choré jedince dostanete skrze jedny dveře do pozdního středověku, kde se koná rytířské klání a pohůnek hrající na loutnu ukáže prstem na další dveře, které vás opět přenesou do zcela odlišného světa, tentokrát do postapokalyptické budoucnosti, kde nadvláda strojů drtí poslední stopy lidské civilizace před vašima očima. Sklíčení tím, co jste viděli a zažili, zavíráte oči a necháte osud rozhodnout za vás. A nyní si představte, že toto všechno se událo za pouhých několik minut v průběhu jedné skladby („The Unlocking“). Už chápete, co vás čeká na celé desce? A to jsem náhodně zmínil jednu skladbu, vůbec nemluvím o tom, že můj favorit je až poslední „Blue Moon Duel“ ;-).

Odstavec sám o sobě by si samozřejmě zasloužil i Aldrahn, který se po letech vrátil na post vokalisty DHG a byla to upřímně ta nejlepší volba, protože nikdo jiný by se na „A Umbra Omega“ nehodil. Nejen kvůli textům, které v posledních dnech studuji, ale hlavně díky jeho naprosto nezaměnitelné práci s hlasem, která balancuje v těch nejšílenějších polohách a opět přidává desce na dalším rozměru. Netřeba snad dále chválit, jak povedený zvuk deska má a hodí se k jejímu obsahu. Nemusím snad ani zmiňovat propracovanost a minimalismus grafiky, který je krásným kontrastem k muzice. Chcete-li album, které bude růst nejen s každou další skladbou, ale hlavně s každým dalším jeho poslechem a neomrzí se vám ani za několik let, tak novinka DHG je opět jedním z nich. V poličce „nejlepší desky historie“ jsem musel vyčlenit další místo pro „A Umbra Omega“.

Mohl bych pokračovat ještě dlouho a psát o všem, co mi při poslechu utkvělo v hlavě. Mohl bych celou recenzi vzít a přepsat ji do jiné podoby. Učinil bych tak desetkrát a stejně bych nebyl spokojený. Stejně bych nikdy nevyjádřil vše, co vás při poslechu potká. Lepší bude, když si desku koupíte a poslechnete. Zaručuji naprosté uspokojení. A pokud ne, je s vámi něco v nepořádku. Děkuji za pozornost!

Autor: Dufaq

Seznam skladeb:
1. The Love Divine
2. Aphelion Void
3. God Protocol Axiom
4. The Unlocking
5. Architect of Darkness
6. Blue Moon Duel

Oficiální stránky:
DHG @ fcb

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Peaceville

Země původu:
Norsko

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
10/10

Albumy DODHEIMSGARD patria bez výnimky k dielam, ktoré sú vždy pozoruhodným hudobným sviatkom. A nič iné som neočakával ani v prípade nového opusu, prostredníctvom ktorého vstali títo šialení géniovia z popola ako bájny Fénix. Osem rokov bola neskutočne dlhá doba a tak bol návrat očakávanejší a doplnený o otázky, ktorou cestou sa tentoraz spolu s kapelou vydáme. No to, čo nakoniec „A Umbra Omega“ ponúka je niečo, čo predčilo všetky najodvážnejšie očakávania. Hodinová porcia tej najkrajnejšej oslavy makabrózneho šialenstva snúbiaceho sa s neuchopiteľnou genialitou a to všetko servírované v nesmierne silných dávkach halucinogénnej inštrumentálnej bravúrnosti. Od Pink Floyd až po industriálnu black metalovú postmodernu a zase naspäť s nepredstaviteľnou ľahkosťou a nadhľadom. A že výsledné hodnotenie nedosahuje maximum? Tých desať doterajších vypočutí predstavuje ešte len prvé ľahké zoznámenie sa a na konečný verdikt bude beztak desaťbodová škála príliš krátka. 9/10

Dagon

Avantgarda se musí umět. Nestačí jen na sebe naplácat milion všelijakých prvků a tvářit se, že dávají smysl. Všechny užité obrazy a zvuky by měly dát dohromady mozaiku, kterou pokaždé vnímáte trochu jinak a detailněji. Což je případ nových DHG. Deska na mě vůbec nepůsobí komplikovaně. Začne sypec, za chvíli se zpomalí, vystřídá se několik pomalých pasáží, sypec se zas vrátí a tak dokola. Odlišné, jakoby nesouvisející scény jednoho ohromujícího snímku. Je radost se ponořit do tekutých aranží a pozorovat, jak se mazlí basa s bicími. Vidět, jak si Vicotnik levituje s kytarou a vzpomíná na Ved Buens Ende. Na nepolevující přítok inspirace, který z úplné a majestátné temnoty přitéká znovu. V pozadí tančí a lká zpitý Aldrahn, který ve fraktálních obrazcích zahlédl ďábla a není si jist, zda se už definitivně nezcvoknul. S "A Umbra Omega" mě čeká ještě hodně výživných poslechů a cest. Pokud bych měl něco vytknout, byly by to blackové pasáže, které vedle organického a hlubokého zbytku zní přeci jen trochu ploše. Ale jinak se mi s DHG šílí moc hezky. 9/10

Dalihrob

Díky, pánové! Je úžasné se festovně sjet a pak vlézt do studia. Co pak chudák posluchač? Novou desku geniálních nezmarů jsem se snažil pochopit, co chce básník svým dílem říct. Pak jsem si ale uvědomil, že taková snaha je marná a tak jsem se nechal vláčet jak prapor za člunem. Pokaždé mi vrtá hlavou, zda je „A Umbra Omega“ výsledkem pečlivé přípravy, nebo vše vznikalo, jak to přišlo. Jé on tu má trubku, vraž ji tam. Ty umíš na piano, narvi to tam! Vzhledem k jazzovému dotyku je improvizace předpokladem. Kdo zná z minulosti DODHEIMSGARD zřejmě ho podobné šílenství nepřekvapí. Na druhou stranu se rozhodně nejedná o jakýsi návrat do zajetých vod. Ne! Avantgarda jakožto význam je zde naplněn do puntíku. Nenechavé hudební vize nenechávají kapelu stát na místě, a proto nelze novinku přirovnat k žádnému momentu z dřívějška. O stylové roztříštěnosti nemá cenu hovořit. Deseti a více minutové písně jsou natolik komplexní, že samy o sobě představují samostatný příběh. Album je nebývale dlouhé, tolik toho chtějí Parvez a Aldrahn s hosty říct. Nudit se však nezačnete ani na moment. 9/10

Garmfrost

DHG vždy platilil za kvalitní a originální kapelu, ať už v rámci žánru nebo i mimo něj. Jejich nové album pak logicky bylo jednou z nejočekávanějších nahrávek tohoto roku a rozhodně nezklamali. Posunuli se na vývojové křivce zas o několik tisíc světelných let dál a jejich avantgardní pojetí nemá chybu. Dlouhé, komplikované kompozice nabízí mnoho motivů, melodií a dechberoucích pasáží, které nutí si desku pouštět pořád dokola a dokola. Pro mě jeden z nejlepších počinů, který i na konci roku určitě obsadí přední místa žebříčků. Největší mindfuck? Určitě „God Protocol Axiom“, ten závěr můžu poslouchat pořád dokola! 10/10

Stick

Přečíst »

1. Hello to London. Our readers are already familiar with VOICES because of the debut album review. So for the beginning I would like to ask you for a short introduction. Some of us are also fans of Akercocke, so it would be nice from you to tell us more about the end of the one chapter and the beginning of a new one.

VOICES is comprised of former Akercocke members and seeks to sonify the twisted sounds of a dead „London“. Encapsulating the modern anxieties of man.

2. You have a very specific sounding, which is in my opinion something that makes your music quite distinct. I am wondering if you had a clear vision of your sound and your style from the very beginning or whether everything came naturally later with the first rehearsals?

After we first starting jamming during the quieter times of Akercocke we did initially rely on an idea of doing something horrific. Something genuinely cold and black metal yet still strange. We came up with those first songs that you hear on the 1st record very quickly and in turn this formed the beginning of VOICES.

3. Talking about the sound, what tuning do you use and how do you compose? Does everybody work alone at home and you just exchange your ideas via e-mails or do you rehearse frequently and let the material grow when you are together at one place?

We play in B standard. With the first record the writing all came from long and organic improvisation within the rehearsal room. Nothing of what you hear on that first record we pre-conceived. Its similar with „London“ but more a expansive and cognitive approach was needed to refine our madness. Half of what you hear on „London“ was written in the moment through improvisation… Best displayed by the song ‘The Fuck Trance’, this was written through pure improvisation and the sounds you hear are that of us channeling our abstract madness into song. Whilst some songs, like “The Ultimate Narcissist” and “Coldharbour Lane” where brought in to the rehearsal space as a blue print and we built the from there.

4. It has been some time since the release of the debut album, you played some live gigs and now you are here with your second album called „London“. Could you tell us how different is the new album in comparison to debut album from your point of view? I am very curious about how do you perceived the composing process now and before.

We consider „London“ to be a far greater achievement than the first. We still enjoy the primal nature of the debut album but we are musician that do not want to put out anything that’s been hear before. The debut record is a darkly strange and at times beautiful thing but its with „London“ that we come closer to reaching the heights that we as artists are trying to reach. The composing of „London“ was far more visual and ultimately turned into a conceptual pursuit. We built a story around the songs that we created. It fuelled the fire of inspiration. We wanted to move into the story and see how it all comes to a devastating end.

5. What can one, who did not hear the new album expect from it? Share with us a few words about the musical and lyrical concept behalf „London”. I bet there is something specific hidden in the album for us to discover. Give the curious ones some clues…

I would say that „London“ is the sounds and musical interpretation of a dead London. The darker and unsettling side of London that is hardly represented in music, particularly extreme music. It is in opposition to the glorified image of the city and rather focuses on an antihero trapped within a vortex of inner city struggles.

6. You might have touched this topic in previous answer, however what is the role of female characters in your music, artworks, lyrics and especially the new video clip?

It can be summed up into one word… Obsession.

7. I suppose that you all live in „London“ and that your personal and artistic lifes are influenced by it greatly. Do you have any „London“-related (good or bad) stories or impressions that have changed you profoundly? Is there anything you could tell us about the metropolis that an outsider or a tourist will never experience?

London is a challenging place. Unless life affords you riches beyond that of a normal level then „London“ is often against the individual. The endless commuting to work, the high costs, the pollution, the arrogance of the people, the hierarchy of wealth and power, the grandeur of its architecture both dark and beautiful and the list goes on and on. It provides allot of inspiring material but this isn’t always positive inspiration, we are inspired mostly by things we have come to hate.

8. Do you consider VOICES as a post-black metal band or you don´t care about subgenres at all? The descriptions on your facebook page are quite weird, so I suppose you have a hard time to sum up your sound in mere words or tags.

We don’t care about labels. I don’t think any artists do. The labels are there for the benefit of the lazy. People are welcome to call our works whatever they’d like. We don’t know how to best describe it. As long as we can say its in the realm of being unique.

9. UK is not a prolific country in regards to black metal music. There are just a few bands which are well known in our country. What is your opinion about it and could you share with us your personal recommendations if you have any?

There are extreme bands in the UK working hard at what they do. Sometime we have the pleasure of playing with them, bands like Anaal Nathrahk and Winterfylleth. The UK has always spawned many great bands in all arenas of music. I’m sure this will continue and VOICES are happy to contribute.

10. You have already played several live gigs with VOICES so I want to know how did you enjoy them and if we can expect some new ones? It would be nice to see you playing live close to CZ or even better right here.

We are always looking to play the right opportunities and the right shows. Live shows can go from being an incredible and elating experience to being just down right horrible. Thus far as we have chosen the right shows to play we have mostly played to amazing audiences that are both interested and confused by our live show but for us that’s the goal.

11. What does the live playing means to you? There are a lot of different opinions. Some bands consider live playing as a necessary part of what they do, some enjoy a closer contact with their fans and consider touring to be a holiday. What about you?

It’s one of the most up front ways a band can deliver their message, their atmosphere and their work. Its always a pleasure to leave a stage knowing that an audience wants more. That they are able to somewhere down the line, understand what it is VOICES are doing. In fact perhaps they understand it better than us. It is the audience member that interprets at a deeper level in the live environment. For us as performers it s far more primal and out of body experience.

12. I guess that VOICES and making music are just a hobby for you and that you have regular jobs to pay for the living expenses. I do not want to know what are you doing in privacy, I am rather curious how do you organize your personal and work life with the music. Quite often it is very difficult, so how are you dealing with it?

It is difficult. It would be great if we could just work on our music but that’s not life and that’s not the way of the world. Therefore its about discipline. It is our choice to both work and play music. If we wanted to stay at home and play on computer games then we have that option. But instead we are committed to pursue something higher, expressing creativity is a necessary part of life for all in the band.

13. And now something different and perhaps kind a strange. Because the field of black metal is very wide, there is a lot of differences in the styles, sound, approach, etc… So which band(s)do you personally consider to be the treasure of the black metal genre and on the other hand in which ones do you see as the future of black metal? Which bands and artists had the greatest impact on you personally?

Sam: Early Emperor for me personally. This was my introduction into black metal. Never has any band surpassed those early records. I don’t know what the future holds in any way! All we can do is keep it in the moment and try produce interesting music that might stand the test of time.

14. And what about inspiration outside of black metal and music in general? What else fuels your inspiration? What kind of art do you enjoy in your spare time? Literature, cinematography, theatre?

We are just as inspired by musical influences are we are by other forms of art. In fact probably more. During the creation of „London“ we used many different reference points of influences to tailor of own unique vision of „London“. The novel and film ‘The End of the Affair’ by Graham Greene being a key example. I don’t want to list them all but the references are there buried within the work.

15. That is all from us for now- Thank you for the interview and I hope to see you in mainland Europe one day. The last words are yours.

Cheers!

Questions: Dufaq, loathsomE
Answers: Sam
Translation: Dalihrob
Band page: Voices @ Facebook
Nationality: UK

Přečíst »

1. Zdravím do Londýna. Naši čtenáři už VOICES znají díky recenzi vašeho debutu, takže bych vás poprosil jen o krátké představení. Někteří z nás mají rádi i Akercocke, takže by bylo fajn, kdybyste nám řekli, kde končí jedna kapitola a začíná další.

VOICES založili původní členové Akercocke, kteří si dali za cíl zhudebnit zvrácené zvuky mrtvého „Londýna“ a zhmotnit úzkosti moderního člověka.

2. Máte specifický zvuk, díky kterému je vaše hudba dost originální. Takže mě zajímá, zda jste měli jasnou vizi o svém vyznění již od počátku, anebo jste na to přišli později při společném hraní?

V době, kdy Akercocke nebyli moc aktivní, jsme spolu jen tak jamovali a naším prvotním cílem bylo prostě stvořit něco děsivého - chladného a blackmetalového, ale stále dost zvláštního. Skladby, které lze slyšet na první nahrávce VOICES, jsme měli hotové velice rychle, díky čemuž začala kapela vůbec existovat.

3. Když už se bavíme o vyznění, v jakém ladění hrajete a jak skládáte? Tvoří každý o samotě doma a nápady si mezi sebou vyměňujete po mailech a často se scházíte na zkouškách, kde pak skladby společně rozvíjíte?

Hrajeme s laděním do H. Spousta nápadů pro první desku vzešlo během dlouhých a přirozených improvizací ve zkušebně. Vše, co můžeš slyšet na debutové desce, vzniklo na místě, nikdo nic neskládal doma. „London“ vznikala podobně, ale potřebovali jsme naše šílenství trochu vytříbit, takže jsme ke skládání přistupovali vědomějším a obšírnějším způsobem. Ale i tak polovina nové desky vznikla přímo na place při improvizaci. Nejlepším příkladem bude „The Fuck Trance“, která vznikla zcela spontánně a bez přípravy, když jsme do skladby společně přenášeli naše společné, abstraktní šílenství. Na druhou stranu skladby jako „The Ultimate Narcissist“ či „Coldharbour Lane“ vznikly trochu jinak. Základ obou skladeb jsme si připravili s předstihem a ve zkušebně na něm dále stavěli.

4. Od první desky uteklo už hodně vody, mezitím jsme odehráli pár koncertů a teď vás tu mám zpět s novinkou „London“. Mohli byste nám říci, v čem se podle vás nové album liší od toho prvního? Třeba ve vašem náhledu na kompozici?

„London“ považujeme za mnohem větší úspěch než první album. Pořád máme rádi primální podstatu prvotiny, ale my nejsme muzikanti, kteří by chtěli tvořit již slyšené. Debut je zvláštně temný a někdy také krásný. Ale až s „London“ se nám podařilo přiblížit k výšinám, kterých se jako umělci snažíme dotknout. Skládání „London“ bylo podstatně vizuálnější a nakonec se vyvinulo v hon za konceptem. Vytvořili jsme si příběh, od kterého se skladby rozvíjely a který dál živil plameny inspirace. Chtěli jsme se stát součástí našeho příběhu a nakonec prožít jeho zdrcující konec.

5. Co může člověk, který neměl s novým albem čest, od něj očekávat? Mohli byste nám věnovat pár slov a lyricko-hudebnímu konceptu alba „London“? Určitě se v pozadí skrývá něco specifického, takže poskytněte zvědavým nějakou stopu.

Řekl bych, že „London“ hudebně ztělesňuje mrtvý Londýn a jeho zvuky. V hudbě, ani jejích extrémních odnožích, se odvrácená a hnusná tvář Londýna moc neobjevuje. Deska je protikladem zidealizovaného obrazu metropole, v jejímž středu se nachází antihrdina uvězněný ve víru potíží vnitřního města.

6. Ve vašich textech, hudbě, grafice a hlavně i v novém klipu se často objevuje motiv ženy. Proč?

Tohle se dá shrnout jediným slovem… Posedlost.

7. Předpokládám, že v Londýně všichni žijete. Mohli byste se podělit o nějaké Londýnské dojmy nebo zážitky, které na vás měly hluboký vliv? Něco, co turista nebo přivandrovalec nikdy nezažije?

Pokud si nežiješ nad poměry, tak máš v Londýně dost náročný život. Nekonečné dojíždění do práce, vysoké ceny, znečištění, arogantní lidé, hierarchie založená na moci a penězích, velkolepost krásné, ale i temné architektury, to vše a ještě více člověka velice inspiruje, ale není to vždy kladný vliv. Nás inspirují hlavně věci, které jsme se naučili nenávidět.

8. Považujete VOICES za postblackovou kapelu, anebo máte škatulkování v paži? Popisek žánru na vašem facebooku je dost divný, takže předpokládám, že ani vy nedokážete snadno popsat, co vlastně hrajete?

Škatulky nás nezajímají, tak asi jako žádného umělce. Ty přijdou vhod akorát lenochům. Posluchači nechť si naši tvorbu označují, jak se jim zlíbí, ale my opravdu netušíme, jak své umění nejlépe popsat. Záleží jen na tom, zdali je unikátní nebo ne .

9. V Británii není příliš mnoho blackmetalových kapel a jen pár jich je skutečně známých. Co si o tom myslíš ty? Doporučil bys nám nějaká jména?

Ve Velké Británii se najdou extrémní kapely, které na sobě tvrdě pracují, a s některými se nám občas dostane cti si společně zahrát, jako například s Anaal Nathrakh nebo Winterfylleth. Británie dala za vznik mnoha skvělým kapelám napříč všemi žánry, což jistě bude pokračovat i v budoucnu, a my ve VOICES k tomuto dědictví rádi přispějeme.

10. S VOICES jste už párkrát živě hráli, takže by mě zajímalo, jak se vám vaše koncerty líbily. Kdy můžeme čekat další? Určitě by bylo fajn vás vidět v ČR nebo alespoň někde poblíž.

Zajímavé a vhodné koncerty vyhlížíme jako kapela takřka neustále. Živá vystoupení mohou být buď naprosto úžasná a povznášející, nebo doslova katastrofická. Ale zatím jsme měli štěstí na dobré koncerty před výtečným publikem, které bylo našimi vystoupeními zaujato a zároveň i zmateno. Ale takový je náš cíl.

11. Co tedy pro vás koncertování znamená? Názory se na tohle různí, pro některé to je pouhá povinnost, pro jiné skvělá možnost se setkat s fanoušky a na případném turné si orazit. Jak to vidíte vy?

Koncertování je pro kapelu ten nejpřímější způsob, jak předat své poselství, atmosféru a svou práci celkově. Je vždy skvělé odcházet z pódia, když víš, že publikum ještě nemá dost. Lidé totiž nějak uvnitř chápou, o čem VOICES jsou, a možná ještě lépe než my sami. Člověk v obecenstvu si naši hudbu naživo vyloží hlubším způsobem, zatímco pro nás to je spíše primitivnější, mimotělní zážitek.

12. VOICES pro vás bude určitě jen volnočasová aktivita, na život si musíte vydělat jinak než hudbou. Nechci se rýpat ve vašem soukromí, ale zajímalo by mě, jak se vám daří skloubit profesní a osobní život s tím hudebním. Častokrát to je strašně obtížné, takže jak to jde vám?

Ano, je to těžké. Určitě by bylo skvělé, kdybychom se mohli soustředit pouze na hudbu, ale takhle to prostě nefunguje. Proto je zásadní disciplína. To, že hrajeme muziku, zatímco máme i běžná zaměstnání, je naše osobní volba. Kdybychom chtěli, tak můžeme klidně zůstat doma a hrát počítačové hry. Ale raději jsme se vypravili vstříc něčemu vyššímu. Vyjádření a tvorba jsou nezbytná součást života všech členů kapely.

13. K black metalu se dá přistupovat mnoha způsoby, různými styly, všelijakým vyzněním. Kterou blackmetalovou kapelu nebo kapely osobně považujete za poklad žánru? Povězte taky, které kapely pro vás představují budoucnost black metalu? A za třetí, které měly na vás největší vliv?

Pro mě osobně to jsou raní Emperor. Ti mě do blackmetalu dostali a nikdo dosud jejich první nahrávky nepřekonal. Co se týče budoucnosti, tak nemám absolutně žádnou páru! Jediné co nám zbývá, je se co nejvíce soustředit a pokusit se vytvořit zajímavou hudbu, která obstojí zkoušku času.

14. A co vaše inspirace mimo sféru black metalu a hudby celkově? Co vás dále pohání a v jakém dalším umění si libujete?

Jiné formy umění na nás mají stejný, ne-li dokonce větší vliv než hudba. Při tvorbě „London“ a sestavování naší vlastní unikátní vize Londýna jsme vycházeli z mnoha různých bodů. Klíčovým příkladem budiž třeba román a film „The End of the Affair“ (pozn.: kniha u nás vyšla jako Konec dobrodružství) Grahama Greena. Nehodlám ale vyjmenovávat vše, co nás nějakým způsobem ovlivnilo, když se odkazy nacházejí v samotném díle.

15. . To je od nás vše. Děkujeme vám za rozhovor a snad se někdy uvidíme naživo. Poslední slova jsou vaše.

Cheers!

Autor: Dufaq

Přečíst »

Připadne mi, jako by v Řecku bylo cosi ve vodě. Něco zhoubného, co vede místní maniaky k temným záležitostem lidského vědění. Jako všude je i zde kupa hnoje vedle neotřelých leaderů a spousta cingrlátek vedle proudu osobité černé mysli. Chce se vám zatoulat do po stezkách Setových, nahlédnout do hlubin dračího oka, sumerských bohů? Nuže, vyrazte se mnou.

DEVATHORN nejsou na scéně žádnými nováčky, byť za dobu své existence natočili pouze dvě dlouhohrající desky. Debut byl ještě ve znamení klasičtějšího (mnohem slabšího) black metalu. O osm let později přichází s dílem na míle vzdáleném od prvního alba. Stejně po lyrické stránce, jak po hudební. Najednou zde máme moderní black metal s čistším zvukovým kabátem z dílny Tore Stjerny a pod hlavičkou World Terror Committee. Riffy jsou povětšinou chaotické, tajemné, ale na rozdíl od mnohých pořád fest metalové. Na druhou stranu je zde i taková „Cantibus Ad Messorem, Sanctus Mors“, kde vládne zlý ambient. Neuslyšíte ani slovo. Cítíte z jejich skladeb dech podsvětí. Přes filozofický dojem je znát vzteklá nátura padlého anděla. Zdánlivě nejednotnou lyriku, mapující starověkou mytologii a pradávné vědění spojuje moderní přístup, kdy se bádající nesnaží zotročovat danými předsudky, čerpá z vícera zdrojů a dělá si vlastní názor. Jestli se jedná o védskou mytologii, chaos magii, qliphotickou či drakonickou, nebo o prachobyčejný satanismus, kabalu, vzývání draka, není podstatné. Podstatné je, co s tím daný jedinec udělá. A co pak ono s ním, že. Ostatně to bazírování na starodávných rituálech odsuzuje v posledních desetiletích nejedna duchovní veličina. Je to tak správně?

DEVATHORN nám servírují barevnou škálu black metalového umění. Sic z Řecka, slyšíme i vzory severského proudu. Na pomoc si berou jak zmíněný ambient, tak death metal. Nebojí se ale zapojit i blízkovýchodní lidovou hudbu, aniž by rozmělňovala z celé hrací plochy křičící metalový nářez. V „Cathedral of Set“ si pomlsáte. Stupnice typické pro lidovou hudbu zakomponovánu mezi metalovými melodiemi zní vskutku neotřele. Koncepce díla spočívá hlavně v nátlaku a konfliktu. Na rozdíl od takových Acherontas, ve kterých působí kytarista Saevus Helcath, je zde cítit velký tah na branku. Tam, kde je Acherontas rituální, tam zůstává DEVATHORN podstatou agresivní, ovšem velikosti zmíněných Acherontas prozatím nedosahující. Stavba písní je mnohoznačná. Nikdy nevíte, jaký přijde motiv, a může se stát, že se nebudete mít čeho chytit. Já to při prvních posleších zkoušel se zpěvem. Ten rovněž není přímočarý, ale přece jen se drží jednoho vzorce. Je zajímavě jedovatý, je vypravěčský, ale dostatečně razantní. Nepouští se do žádného dobrodružství s čistými deklamacemi či do rituálních sborů. Jako host si zde zapěl i kámoš Acherontas V.Priest, jehož zlé dílo nenarušuje ucelený dojem z „Vritra“, ale příjemně je umocňuje. Zásadní skladbou alba může být monumentální skvost „Promethean Descent“. Ta je doslova napěchována atmosférou, která elegantně vygraduje v závěrečném ambientním kousku „Draco Adligat Mundi“. Poutavost díla podtrhuje makabrózní obálka mistra Moortuse. Z ní doslova dýchá vítězství prvního z draků nad úrodou a plodností. Šedošedé odstíny skvěle vystihují sucho a vyprahlost.

Nezbývá než „Vritra“ vřele doporučit všem příznivcům současného směřování extrémního metalu, kde je jedno, zda se jedná o black či death metal. DEVATHORN nám představují, jak blízko oba styly jsou. Hadí král Vritra si jde vlastní cestou, poučen historií. Pestře vystavěné kompozice nedovolí posluchači odtrhnout pozornost, zároveň nejsou překombinované, aby působily uměle. Vzhledem k propastnému rozdílu mezi jejich dvěma alby netrpělivě očekávám vzrušující budoucnost. Vítejte ve světě draků, démonických bytostí a jejich soubojů.

Autor: Garmfrost

Seznam skladeb:
1. Veritas Universalis
2. Doctrina Fide
3. Cathedral of Set
4. Ars Diaboli
5. Cantibus Ad Messorem, Sanctus Mor
6. Principes of Chaos
7. Sapphires of Vritra
8. Verba Inermis
9. The Venomous Advent
10. Promethean Descent
11. Draco Adligat Mundi

Oficiální stránky:
Devathorn @ fcb

K recenzi poskytlo vydavatelství:
World Terror Committee

Země původu:
Řecko

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
7.5/10

Přečíst »

Hned začátkem roku, když byla ještě jakžtakž zima, se mi do playlistu dostala nějaká LUNAR MANTRA. Říkám si: „hmm, žánr space black metal, to znám, naposledy za něco stáli Mysticum a Darkspace, od té doby je to jen samý nudný ambient, případně cosi s naprosto příšerným zvukem a nulovými nápady“ - nu což, alespoň bude zase o trošku víc místa na disku, pomyslel jsem si. Takže jsem s žádným očekáváním pustil „Genesis“ a šel něco dělat s vědomím, že za deset minut se bude pouštět další kapela. Vesmíržel za oněch deset minut jsem si šel leda pro kapesníček, abych utřel sliny, a pro potřebné hygienické propriety, abych pročistil uši a ujistil se, že mě nešálí sluch.

„Synchronomicon Aboen Lucifer!“

Proč jsem zmiňoval jakžtakž zimu? Protože poslech „Genesis“ při decentním mrazu a čisté noční obloze plné hvězd v místě, které je daleko od světelného znečištění, je skutečný požitek. Vezměte trošku Darkspace, trošku Fyrnask, umírající hvězdu jako lampičku v propasti a spoustu vlastních, originálních, doopravdy vesmírných a nesvatých nápadů a je tady obrovský potenciál - a kapela hodna velkých očekávání. Hutná atmosféra, odlidštění, přísně nakládající bicí a hodně špinavý zvuk (moc se mi líbí, akorát ve sluchátkách v MHD se toho moc pochytit nedá). Od začátku je celkem jasné, že tohle EP bude o kytarových stěnách, žádné speciální vyhrávky, žádné kudrlinky, prostě jenom vakuum, mráz a obřad. A je to naprosto v pořádku! Když už se tam nějaká ta vyhrávka objeví, tak až po čtvrtém poslechu, protože podpůrné melodie jsou tu schované podobně jako u Darkspace na III. Na „Genesis“ je snad vše, co si může neorthodoxák jako já přát - všudypřítomné skvělé drnkačky, pomalé pasáže, které mají vážně neskutečnou sílu, hlavně díky bicím (ty jsou v těchto částech až nečekaně neblackmetalové a dost experimentální) i nekompromisní sypačky (které dohromady s kytarami hrnou veškerou existenci do černé díry). Ambientní vsuvky tomu všemu jen dodávají punc geniality.

„In the age, wrought of ignorance,
Eyes turned towards the horned Sun“

Dle úryvků z textů je vidno, že LUNAR MANTRA kloubí vesmír a peklo hezky dohromady (si snad četli v mém nitru nebo co?), takže další obrovské plus za lyrickou složku. „Genesis“ má přesně devětadvacet minut: jedno intro a tři skladby v průměru s osmiminutovou stopáží. Ač je to krátké, není zde šance to oposlouchat. Kromě zmiňovaných black metalových kytarových zdí a parádních bicích je nutno podotknout, že tu skvěle vyniká i basa, která svými výjezdy dokáže umocnit již tak tíživou atmosféru, a vokální projev je hoden názvu kapely! Jak říkám, já to vsakuji již od ledna a neustále tam nacházím nové a nové dimenze, kouty, cesty, světy… Prostě konečně zase pořádný vesmírný black metal, který má šanci dostat se na úroveň Darkspace. Jen neusnout na vavřínech a pořádně dřít, budu na ně čekat.

„Cavernous depths resound cataclysmic echoes,
The yearning abyss beckons through the fog of mind,
Bestial might consumes within, a carnal upheaval,
Majestic Pathfinder surge with lupine power“

Autor: loathsomE

Seznam skladeb:
1. Ingress, Thy Web Hast Spun
2. Stellar Catacombs
3. Wealth Has Become the Shrine of Azazel
4. Xanthotic Madness

Oficiální stránky:
Lunar Mantra @ fcb

Stránky vydavatelství:
Vlastní vydání

Země původu:
Velká Británie

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
--/10

Přečíst »

Táto kapela bola pre mňa až donedávna veľkou neznámou. Napriek tomu, že ISOLE je skupinou ktorá už má čosi za sebou a novinka „The Calm Hunter“ je v poradí šiestou radovkou, jediný kontakt s touto štvorčlennou švédskou úderkou som mal až doteraz sprostredkovaný iba prostredníctvom splitka s krajanmi Semlah. To bolo z hľadiska ISOLE zaujímavé predovšetkým tým, že skladba „The Punished“ bola v podstate vlastnou cover verziou z dôb, kedy sa ešte prezentovali pod menom Forlorn. No urobiť si ucelenejší obraz na základe jednej jedinej skladby bolo vecou nemožnou. A tak som privítal možnosť napraviť túto neznalosť práve prostredníctvom aktuálneho kusu „The Calm Hunter“.

Pre tých rovnako neznalých si najprv treba ozrejmiť, čo vlastne môžete od ISOLE očakávať. A nie je to vec nijako zložitá. „The Calm Hunter totiž prináša takmer hodinovú porciu hudby držiacej sa pomerne striktne v mantineloch prapôvodného doom metalu v podobe, v akej ho pred tridsiatimi rokmi definovala celá plejáda viac či menej úspešných zoskupení. A za týmto mnohopočetným zástupom, tam kdesi na úsvite dejín sa spokojne usmieva Tony Iommi mávajúci patentom na tento druh muziky. No napriek tomu, že ISOLE naozaj neprináša nič, čo by tu už nebolo ponúknuté v minulosti, je jej najnovšie snaženie pre toho, kto prepadol tomuto najpomalšiemu kovovému výrazu záležitosťou ponúkajúcou nejednu hviezdnu chvíľu.

Za určite najzaujímavejšiu črtu, ktorú „The Calm Hunter“ ponúka je pre mňa bez debaty fakt, že sa ISOLE podarilo do sedmičky skladieb vmontovať množstvo odkazov na viacero (nielen) štýlových súputníkov a to všetko pretaviť do podoby, ktorá prináša kompaktné dielo vyžarujúce dostatočné množstvo vlastného ducha. Občas totiž vyvstanú nejasné, no pritom rozpoznateľné kontúry Primordial („The Calm Hunter“), prastarej tvorby Anathemy („Into Oblivion“), Candlemass z obdobia „Ancient Dreams“ („The Eye Of Light“, „Perdition“) či dokonca Opeth („Dead To Me (The Destroyer Part I)“). Iste, ISOLE neoplýva takou nápaditosťou a ľahkonohosťou, ako je tomu v prípade spomínaných pripodobení a z celej tvorby cítiť nerozdeliteľné puto ťažkého Zmaru a pomalej Záhuby. Tá miestami svojou ťažobou doslova zráža na kolená, no zároveň povznáša. A pri vnímaní tohto hudobného zážitku vystavaného do podoby nekomplikovaných, no zároveň pevne a zmysluplne vybudovaných monolitov tak zostáva dostatočný priestor na vychutnanie si jednotlivých jemných fines, ktorých je na opuse naozaj dostatok. Či už sa jedná o plastickú a pestrú prácu bubeníka Jonasa Lindströma v kusoch ako „Into Oblivion“, či vokálne dopĺňanie sa zvyšných troch členov, pričom doske dominuje čistý vokál, ktorý je však vždy na tom správnom mieste doplnený drsným murmurom, ktorý je však citlivo prideľovaný presne na tie správne miesta. No hlavnou devízou je nepochybne majstrovské striedanie nálad a výrazov od drsnejších a naliehavejších pasáží, ktoré dokážu prekvapivo, bez varovania prejsť ku krehkým vsuvkám, pričom všetky tieto zmeny sa dejú dokonale prirodzene a nerušivo. Ako dôkaz postačí hneď úvodná „The Calm Hunter“. No dosť bolo chvály, je načase pozrieť sa na odvrátenú tvár dosky. V tomto smere tu vidím v zásade dve slabiny. Tou prvou je fakt, že napriek vyššie povedanému je novinka napriek svojej pestrosti predsa len dielom, ktoré je pripravené zo značne neoriginálnych a v minulosti až príliš veľakrát použitých postupov. A druhou je skutočnosť, že doska (pokiaľ vlastníte jej CD verziu), ku svojmu koncu citeľne stráca dych, pričom záverečná trojka „Perdition“, „Alone In Silence“ a hlavne záverečná „My Regret (The Destroyer Part II)“ zaostávajú za pestrejšími a objavnejšími prvými štyrmi songami. Tento nedostatok sa však úspešne stratí s príchodom vinylovej edície, ktorá sa vyznačuje iným a zjavne šťastnejším poradím jednotlivých skladieb.

ISOLE svojim šiestym príchodom určite neprinášajú žiadnu prevratnú zmenu. Na to, aby výraznejšie obohatili najpomalší hudobný žáner sa novinka predsa len príliš drží zavedených postupov, ktoré sa v histórií objavili už toľkokrát, že jednoducho nemajú silu prekvapiť. Ak však hľadáte vskutku dobre odvedenú doomovú prácu, je „The Calm Hunter“ rozhodne dobrou voľbou.

Autor: Dagon

Seznam skladeb:
1. The Calm Hunter
2. Dead to Me (The Destroyer Part I)
3. Into Oblivion
4. The Eye of Light
5. Perdition
6. Alone in Silence
7. My Regret (The Destroyer Part II)

Oficiální stránky:
Isole

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Cyclone Empire

Země původu:
Švédsko

Rok vydání:
2014

Hodnocení:
7.5/10

Přečíst »

Gott mit uns! In Name des Kaiser! Takto by šel popsat ráz letošního alba PORTA NIGRA v jejich rodném jazyce. Pod záštitou labelu Deberum Morti Production pouští do světa druhou nahrávku pomyslné „hlavní linie“. Před časem jsme měli možnost poslechnout si single „Femme Fatale“ a nyní se dostáváme k plné palbě pokřtěné jako „Kaiserschnitt“. Možná si ještě někteří z vás vybaví album předchozí titulované kapelou jako „dekadent dark metal“ - „Fin de Siécle“. Snový, místy bipolární chorobu evokující zásek na poli německého metalu, důkladně prolitým absintem servírovaným přes lžičku s cukrem. Zdejší škrcené riffy dostaly svůj prostor i na materiálu aktuálním („Ich - Zerfall“), kde je doprovází přístroj, co by se dal označit jako strojek na vlasy, který upravuje frizúru čerstvě naverbovaných.

„Kaiserschnitt“ je rozhodně víc metalový a úderný než „Fin de Siécle“. Není třeba se obávat toho, že po dozněném motivu bychom dokázali přesně určit, co dalšího na nás „štěkne“. Pozoruhodně působí i samotné názvy skladeb, které mohou vyvolat myšlenky na různé kontroverzní formace. Prusky laděná tématika zhmotňuje dojem, že by zde vznikalo něco jako „bismarck metal“? Kulturkampf, cukr a bič. Spíš ten bič.

Částí samou o sobě je obal této desky, zobrazující jakousi bestii vybavenou vojenskou čepicí s lebkou a slušivým vojenským mundůrem. Navíc každé oko přetékající z důlků směřuje úplně jinam, jako by zobrazené stvoření mělo část genů společnou s chameleónem. Jedno oko zcela určitě kontroluje čtverácky prostředí, jestli ho někdo neruší z jeho činnosti - zakusování se do zeměkoule. Ta nápor už nebyla schopna udržet a roní krvavé slzy, ve kterých je ona existence až po pás. Na monitorování této činnosti (okus a ohryz) „To“ používá oko druhé.

Koncept alba je tedy následující: Od začátku nás může příjemně překvapit/vyděsit řádné tempo, které táhne rovnou na přilehlé sousedy a s ničím se zbytečně neloudá. Kytary klopí sice ne převratné, ale i tak velice poslouchatelné, hutné či mírně škrcené riffy. Bicí se neženou napřed, ani nezaostávají v kavárně na Die Berliner Straßenbahn. Jsou zkrátka v ten pravý čas, kdy jsou potřeba, zdatným doplňkem kytarové stránky alba. Ve spojením s tvrdým německým jazykem se jedná o skutečnou lahůdku. K dispozici je i střední tempo proložené šermováním klacky, jako to známe ze sedláckého povstání Tomáše Müntzera, či nějaká ta střelba z kulometu, poněkud mladší datace než tyto vidlácké půtky. Co se týče pomalejších částí alba, tak naprosto líbezně působí skladba pátá, během které se dozvíme, jak by měla vypadat taková „Nejkrásnější smrt“. A závěrečná, melodická „Der letze Ton“ po tom všem válčením a slávě Pruska jistě přijde nejednomu posluchači vhod. Navíc ta krásně čitelná „dvojšlapka“ krásně zapadá k čistým vokálům, které chvílemi přecházejí až do sborů.

PORTA NIGRA předložila, jak jsme mohli očekávat, velice různorodou nahrávku, nabízející metalovo/rockově nacucané pasáže vybízející k pochodu a následnému poslechu „Preußens Gloria“, ale i pasáže velice klidné, dovolující zavzpomínat si, jak jen císař byl mocný, spravedlivý a statečný. Můžu si být tedy naprosto jistý, že požadavek „posunutí se dál“ byl splněn, a tak se nemusím bát (i když v poslední době jsem se přistihl, že se mi tak nějak vše, co píši, pozdává, ale to se taky může bleskurychle změnit) nadělit našim sousedům nějaké pěkné hodnocení, které by transformovalo kvality „Kaiserschnitt“ do číselného přepisu.

Autor: Pestnoir

Seznam skladeb:
1. Die Mensur
2. Femme Fatale
3. Kaiserschnitt
4. In Stahlgewittern
5. Kein schönerer Tod
6. Mata Hari
7. Hepatitis Libido
8. Ich-Zerfall
9. Der letzte Ton

Oficiální stránky:
Porta Nigra @ fcb

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Debemur Morti

Země původu:
Německo

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
8.5/10

Přečíst »

Abychom mohli začít mluvit o debutové práci této nové formace, musíme se naladit na vlnu avantgardní hniloby, kdy se doomová víčka klíží pod návalem předávkování z houslových kreací. Ano, je to právě tento smyčcový nástroj, co režíruje chod nahrávky a obrací jej k pocitu ošklivě pokousané Vanessy Mae, ve kterém plní tato virtuoska roli vzteklé muzikantky s náhlou zálibou v divném metalu. Úlohu drobné umělkyně ve skutečnosti hraje osoba skrytá pod pseudonym Ecnerual a její ruka je na svém nástroji vyloženě závislá. Housle zkrátka dominují, slyšet jsou vlastně neustále. Představili jsme si hlavní nástroj nahrávky, je na čase si podat ruku také s hlavním protagonistou tohoto italského ansámblu. Tím je Kvasir, který vykvasil z blackové hordy Abhor, píchl vidle páchnoucí okultismem do hnoje a jal se myslet více uvolněně, i když nadále s misantropií sobě vlastní.

Takže si to pěkně shrňme: pod neúměrným tlakem ze strany smyčcového hrdiny se skrývá výbušná metalová hmota někde na pomezí avantgardy, doomu a všeobecné ztřeštěnosti. Tu doplňuje pár chlapáckých riffů, trochu málo black metalu, naštěkaný vokál a končíme opět u houslí. Někdy u nich končí i má trpělivost, že bych nejraději ten kus dřeva vyňal z rukou umělcových a vší silou jej zabodl do jeho zad. Jen pro trošku klidu. MOURNING MIST sebou totiž neuvěřitelně šijí, jako by je pořád někdo píchal něčím ostrým do něčeho citlivého.

Být naladěn na stejnou notu, to znamená být mírně roztržitý, milovat metal a přitom jej nenávidět. Představa obyčejné jedné kávy navíc v rozhozeném denním rituálu také není úplně od věci. Zkrátka a dobře, ten jemný nesoulad je nutný. MOURNING MIST vměstnali na debutovou placku pár hodně solidních motivů, ze kterých se dá žít, a to je největší pozitivum tohoto alba. To jednoznačně není nějakým nedochůdčem, i když se může zdát, že na obalu je jich celá řada. Musím ovšem konstatovat, že si desku užiji spíš v místech, kdy se tolik neplaší a je čas si vychutnat zajímavý riff, netradiční silnou melodii nebo trochu té oblíbené stísněnosti.

Jako debut dobrá věc s pár pozoruhodnostmi, ale jako celek (i když svou houslovou kadencí rozhodně ano) nijak nevybočující z řady dalších, kteří chrlí své nahrávky mezi lačný metalový lid. Harmonie se střetává s disharmonií, budí dojem domácky folklórní nálady, aby za čas upadla někam do podzemí a hoblovala tam futra v roli prdlé chovanky. A tak jako se mění pocity během poslechu této desky, mění se i celkový pocit z ní. Zaujme, ale neposadí, blbne, ale neurazí a pár chytlavých momentů skvělou desku nikdy nedělá. Každopádně zkuste, možná naleznete něco víc. Nebo naopak míň…

Autor: Victimer

Seznam skladeb:
1. The Flowing
2. Freefall
3. Rage
4. Torment
5. Rise and Decay
6. Lament

Oficiální stránky:
Mourning Mist @ fcb

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Forever Plagued

Země původu:
Itálie

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
6/10

Přečíst »

S ostudou musím přiznat, že když jsem si bral na paškál francouzskou kapelu GLACIATION, neměl jsem úplně povědomí o tom, kdo se za touto bandou skrývá. Zjištění přišlo až později, když jsem začal spolek pořádně lustrovat. Jaké bylo moje překvapení, když jsem pod štítkem tohoto projektu objevila jména jako RMS Hreidmarr (The CNK, ex-Anorexia Nervosa), Neige (Alceste, ex-Amesoeurs) nebo Winterhalter (Alcest). Celkově se ale ve složení souboru neobjevují zrovna neznámá jména. Byl jsem tedy zvědavý, jak zní pocta starému poctivému devadesátkovému black metalu, jak to aspoň hlásal promo materiál. „Sur les falaises de marbre“ mi evokuje spoustu věcí, ale toho nasypaného devadesátkového blacku tam moc neslyším. Možná jsme se jenom nepochopili v tom, co je to devadesátkový black, a možná taky nešlo tolik o hudební vyznění jako celkové pojetí.

Příběh „Mramorových kopců“ čítá šest kapitol, jež jsou mezi sebou provázané, a celé album se tak poslouchá velmi plynule. Pokud bych to měl zkraje shrnout, od GLACIATION se dočkáte atmosférického black metalu, ze kterého slyším především odkaz na francouzské kapely typu Peste Noire, ani ne tak hudebně, jako spíš celkovým cítěním, což není zas takové překvapení, jelikož v obsazení kapely objevíte i nejednoho bývalého člena. Nemluvě o přítomnosti členů Alcest. Skladby se nesou ve výrazně melodickém duchu bez zbytečného patosu a kýče, nechybí epické pasáže či momenty s akustickou kytarou, například ve třetí „Le soleil et l’acier“. Tu se najednou po black metalové vichřici ocitáme na zasněném území Alcest a mám takový dojem, že čistý vokál zde obstarává sám principál Neige. Rytmicky jde o zajímavou desku, nesází se zde jen na dvoukopákové salvy či blastbeaty, bicí jsou přirozeně podřízeny náladě jednotlivých pasáží, tudíž nemůže být řeči o jednotvárnosti.

Nahrávání probíhalo v domácím prostředí, což je trochu slyšet v zastřenosti jednotlivých nástrojů. To ale vytváří ten výsledný prostorový dojem, který z alba mám. Už jen těmi kytarami, které jako by byly za lehkým závojem, mě vtáhne do svých útrob a ukazuje mi posmutnělé prostředí příběhu. Výsledná mixáž a master proběhl ve studiu Drudenhaus, známé především z desek Anorexia Nervosa.

První skladba „Les Fiancées sont Froides“ po krátkém bzučivém intru započne velice divoce, a přestože jednotlivé melodie a riffy vyznívají melancholicky, zůstává v nich nespoutaná divokost, kterou ještě podporuje divoký Hreidmarrův vokál, jenž patří jednoznačně k ozdobám alba. Nálady i motivy se dost často střídají, nicméně ne bez logiky. Skladby nejsou rozhárané, jsou citlivě vykonstruované. Zařadit na úvod skladbu čítající skoro čtvrt hodiny je relativně odvážný kousek, i když v dnešní době už ne příliš neobvyklý. Upřímně jsem byl uchvácen od prvního poslechu. Když se pak v druhé polovině ozve naprosto bezkonkurenční epická pasáž, kde se Hreidmarrův vokál proplétá s čistým sborem, mé sympatie ještě vzrostly.

Provázanost skladeb taky nedovoluje poslech jen tak ukončit. Pokud album vypnu v půlce, zůstává ve mně pocit, jako by něco zůstalo nevyřčeno. K udržení napětí pomáhá i citlivá koncepce, nitka, která příběh tohoto alba protkává. Po zasněném závěru „Le soleil et l'acier“ vám totiž GLACIATION vmetou do tváře apokalypsu s názvem „Kaputt“, která si nebere servítky. V jejích riffech je cítit zmar a bolest. Při poslechu těch melodií jednoduše vidím průvod nesoucí rakev. Strašně mě mrzí, že nerozumím francouzsky, tudíž nemůžu příliš sloužit s textovou náplní celého kompletu. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo nějak si přes překladač přelouskat názvy skladeb.

Před závěrečnou šestou titulní skladbou se ještě objeví krátké intermezzo „Cinq“, jež působí skoro filmovým dojmem. Jako by završoval tu práci, kterou načala „Kaputt“. A jako vyklidněná tečka, jakési posmutnělé outro na konci oněch Mramorových kopců, čeká titulní skladba. Alcestovštější než Alcest. Reminiscence na krásnou „Sur l'océan couleur de fer“ z „Écailles de lune“. Vyznívá do ztracena, zatímco deska potichu končí, posluchač může najednou vstřebávat dojmy.

Ať si o mně řekne kdo chce co chce, tohle je pro mě kurevské překvapení a šíleně povedená deska. Její poslech si užívám pořád dokola, hudba zde obsažená totiž umí vyvolat správné emoce, které k životu potřebuji. V jednu chvíli soucítí, a v druhou chvíli trhá. Přestože očekávám od letošního roku nálož výborných desek, GLACIATION se prozatím derou na přední místa TOP tohoto roku. Ovšem uvidím, zda si na ně na konci roku zase vzpomenu. Momentálně jsem však lapený v síti, letité hudební zkušenosti se zde sesumírovaly a naservírovaly skvělou desku.

Autor: Stick

Seznam skladeb:
1. Les fiancées sont froides
2. La mer, les ruines
3. Le soleil et l’acier
4. Kaputt
5. Cinq
6. Sur les falaises de marbre

Oficiální stránky:
Glaciation

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Osmose Productions

Země původu:
Francie

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
9/10

Přečíst »

Je tomu již dlouho předlouho, kdy jsme si naposledy mohli vychutnat nové album od belgických chlapíků z kultovních ANCIENT RITES. Mnozí z nás, kteří se považujeme za fanoušky této kapely, která se na scéně pohybuje již více než neuvěřitelných dvacet sedm let, jsme snad už ani nevěřili, že se kdy nějaké nové nahrávky od těchto Belgičanů dočkáme. Nakonec se tak stalo, a po devíti letech od poslední desky „Rubicon" vyšlo u Massacre Records jako blesk z čistého nebe nové album s názvem „Laguz“.

Před prvním poslechem „Laguz" jsem se poněkud obával toho, zdali je vůbec možné, aby ANCIENT RITES po tak dlouhé době studiové nečinnosti navázali na své fenomenální a nezaměnitelné nahrávky z dob minulých. Bál jsem se toho, aby si po devíti letech takzvaně nezasvinili diskografii něčím, co není hodno jejich statusu a velikosti. Po samotném prvním poslechu jsem měl z desky velice rozpačité pocity. Přišla mi nezajímavá, průměrná a zaměnitelná. Na první pohled se mi „Laguz“ jednoduše jevil tak, že pokud by mi album někdo pustil, aniž by mi řekl, o čí počin se jedná, neměl bych tušení, že se jedná právě o ANCIENT RITES.. A to by bylo velice špatné. ANCIENT RITES si totiž s sebou po celou dobu své dlouhé kariéry nesli nezaměnitelný rukopis. Jejich hudba byla jednoduše nezaměnitelná a byl z ní cítit jistý tvůrčí rukopis. Naštěstí jsem se prvním poslechem pouze nechal poněkud zmást a finální realita nakonec byla značně odlišná.

Pár dní jsem album nechal „odstát“ a vrátil se k němu až po několika dnech, kdy jsem mu během jednoho únorového odpoledne věnoval druhý poslech. Odpoledne pomalu plynulo, začalo se stmívat, a já se přistihl, že už se jedná nikoliv o druhý poslech celého alba, ale o poslech třetí, čtvrtý, pátý... A to vše s tím, že jsem si uvědomoval, že mě vlastně celá deska velice baví a užíval jsem si objevování řady fantastických momentů, které se na „Laguz“u objevují.

Ti z posluchačů, kteří si ANCIENT RITES pamatují jako nekompromisní death/black metal z dob desek jako „The Diabolic Serenades“ či „Blasfemia Eternal“,však musím upozornit, že žádný návrat ke kořenům se v případě „Laguz“u nekoná. Ostatně, domnívám se, že s něčím takovým stejně nikdo nepočítal ani ve svých nejdivočejších snech. Podíváme-li se na alba, která chronologicky u Belgičanů následovala po jejich raném hrozičském období, tedy na „Fatherland“, „Dim Carcosa“ a „Rubicon", je možné u nich vysledovat určitý plynulý a jemný posun - tedy žádné velké a překotné skoky v tvůrčím přístupu. „Laguz“ v tomto trendu pokračuje a typologicky je nástupcem Rubiconu se vším všudy. Zřejmě by se dalo říct, že od „Fatherlandu“ je každé další album ANCIENT RITES stále více a více melodické a z této linie ani „Laguz“ nikterak nevybočuje.

Avšak i přesto, že nejsem příliš velkým příznivcem kapel hrajících „melodic cokoliv“, musím konstatovat, že album je z mého hlediska určitě lepší a zajímavější než již zmiňovaný předcházející počin „Rubicon". I přes značnou melodičnost totiž „Laguz“ nabízí nadprůměrné množství metalově velice zajímavých a originálních momentů. Vokál nejvýraznější tváře ANCIENT RITES, zpěváka a kytaristy Gunthera Theyse, pak zůstává i v jeho devětačtyřiceti letech unikátní přidanou hodnotou, která posouvá hudbu tohoto hudebního tělesa ještě o úroveň výše.

Po vskutku dlouhé a pečlivé řadě poslechů mohu s potěšením a s čistým svědomím konstatovat, že se „Laguz“ doopravdy povedl. Typicky ancient-riteovská hudba, plná typicky ancient-riteovských sól a vyhrávek, dokonalý Gunther Theys, parádní atmosféra, texty plné historie - to vše dává dohromady, slovy Václava Klause, skutečně smrtící koktejl. Za absolutní vrcholy alba bych pak označil skladby „Carthago Legenda Est“, „Under The Sign of Laguz“ (při které jsem měl chvílemi z gradujícího a epického Theysova vokálu regulérní mrazení v zádech), „Von Gott Entfernt“ či „Apostata“. Pokud bych však přeci jen měl zmínit nějakou vážnější výtku, směřovala by ke zvuku. Nevím, co se kde stalo za chybu, ale produkce bohužel není z nejlepších, což se na výsledku, ač to říkám nerad, jistým způsobem podepisuje.

Celkově vzato mi však nezbývá nic jiného, než „Laguz“, novou desku belgických ANCIENT RITES, hodnotit velice kladně. Celá paleta kladů nepochybně převažuje nad naprostým minimem záporů a deska tak jako celek působí více než uspokojivým dojmem. Dlouholeté fanoušky ANCIENT RITES tento nový počin jistojistě chytne za srdce a bude trvat dlouhé týdny, ba možná i měsíce, než se jim nová směsice hudebních nápadů od těchto Belgičanů omrzí. Je však jisté, že „Laguz“ díky své poměrně dobré hudební přístupnosti a poslouchatelnosti zaujme i řadu nových fanoušků, kteří tak prostřednictvím něj objeví i starší klenoty z dílny ANCIENT RITES.

Autor: Pavek

Seznam skladeb:
1. Golden Path to Samarkand
2. Carthago Delenda Est
3. Under the Sign of Laguz
4. Von Gott entfernt (Bij nacht en ontij)
5. Apostata (Imperator Fidelis)
6. Legio V Alaudae (Fifth Larks Legion)
7. Mind Unconquered
8. Umbra Sumus (We Are Shadows)
9. Frankenland
10. Fatum (Ill Fate/Noodlot)

Oficiální stránky:
Ancient Rites

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Massacre Records

Země původu:
Belgie

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
8/10

Přečíst »

Italská skupina LAST MINUTE TO JAFFNA hrající… Co vlastně hrají? Přijde mi to jako směsice post-metalu/rock, shoegaze a sludge. No nic, tito Italové v tomto roce vydali kompilaci s jednoduchým, až tarantinovským názvem „Volume II“. Jedná o pět skladeb s nic neříkajícími názvy „Chapter …“ s celkovou stopáží sedmdesát minut.

Původně jsem měl na starost recenzi kompilace „Volume III“, ale nedávno vyšlo plnohodnotné album paradoxně nazvané „Volume II“. První ze jmenovaných je prostá kompilace starších tracků z předchozích alb, bohužel mě celkově deska skoro neoslovila, protože byla jednoduše až moc utahaná. Občas na to je nálada, ale pořád ne, jedná se o melancholickou kytaru a meditativní hlas vokalisty Valeria Damiana. „Volume II“ je na druhou stranu deskou plnou energie, rozmanitosti a skvěle zpracovaných nápadů. Dle mého názoru se jedná o daleko lepší desku, než jakou je „Volume III“.

Fošna začíná jemnými tóny nabízející zamyšlení nad dynamikou celé desky, riff těžký a plný, bez možnosti úniku. Vše je klidné a okolo druhé minuty kytary explodují a celou skladbu zrychlí na pořádnou úroveň. Zatím vše bez vokálů, ale ke konci se ozve hromový hlas Valeria Damiana. Dva následující tracky „Chapter DCCXV“ a Chapter XII“ mi přijdou ve stylu Isis, skoro až balady ve stratosférických výškách. Opakuji se, ale hypnotický hlas Valeria dělá z této nahrávky něco víc.

Ale to nejlepší přichází až s tracky „Chapter XIII“ a Chapter XXV“, které jsou říznuté Scottem Kellym z Neurosis, mi přijde. Tyto dvě skladby určují tempo a atmosféru, která následuje. Skvělé post-metalové skladby. Celkový dojem z této části desky mi přijde podobný tomu, který jsem měl z alba YOB „Clearing the Path to Ascend“.

Rád bych se pozastavil na další skladbou, kterou je „Chapter DCLXVI“, začínající dronovým intrem, které mě popravdě trochu odradilo, ale pozdější fáze je opravdu zajímavá. Do dronových melodií se přidají perkuse a už to jede. Skladba čistě instrumentální založená na opakujícím se vzorci, ale ejhle, ono to funguje, plné samplů, které nenudí a vše v dokonalé balanci. Příjemné zpestření těžšího alba. Ale pro mě osobním favoritem je skladba poslední „Chapter XXVI“, jež opět nabízí úplně jinou stránku celé kapely, klidná, pochmurná melodie. Jedná se o skvělou závěrečnou skladbu, ve které najdete mír v jinak rozbouřeném světě. Teď již jen čekat, s čím tyto Taliáni přijdou příště - pokud se další deska bude nést v podobném duchu, neváhám ani minutu.

Když to všechno vezmu kolem a kolem, tak se jedná o skvělou nahrávku, která se hlavně bude líbit lidem, co mají rádi experimenty v hudbě a nebojí se vstoupit do cizích a neprobádaných vod.

Autor: Jacques

Seznam skladeb:
1. Chapter V
2. Chapter XIII
3. Chapter XXV
4. Chapter VI
5. Chapter XI

Oficiální stránky:
Last Minute to Jaffna

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Bare Teeth Records

Země původu:
Itálie

Rok vydání:
2014

Hodnocení:
8/10

Přečíst »

ABHOR pro mě podobně jako jejich krajané Mortuary Drape představují vrchol italského black metalu. Asi by se dalo především v případě právě probírané smečky hovořit o téměř posvátné úctě. Ale co bych to byl za recenzujícího, kdybych označil ABHOR za střed vesmíru a vychvaloval ho bez nějaké soudnosti. Pravděpodobně by mi to bylo velice brzo omláceno o leb a v zásadě bych byl za pitomce. Popravdě, právě krajané MD mi pod nos nešli tak, jak bych si představoval, a předchozí počin ABHOR „Ab luna lucenti, ab noctua protecti“ potěšil a určitou kvalitu měl; přesto to nebylo ono a já si povzdechl, že tato italská trojice má nejspíš na víc, a tak jsem se přirozeně chtěl přesvědčit, co nám protentokrát nabídne v podobě „Ritualia Stramonium“.

První skladba „Between Flames and Moon“ přináší hned od úvodu jednoznačný nářez bez zbytečných inter a předehrávek. Snad tisíckrát jsem už psal, že takhle to mám rád. Mnohem zásadnější ovšem je skutečnost, že to, co se v písni odehrává, je ta pravá a skutečná tvář ABHOR, kvůli níž jsem si kapelu tak oblíbil. Vrstvy, ano vrstvy, které se potkávají a vytvářejí přímo hororovou náladu. Pravda, první skladba je poněkud rychlá, ale o žádný krutopřísný black metal nejde. Nástroje si jedou v metalové rovině a ABHOR na ně vrství poněkud disharmonické melodie kláves. A pak je tu ještě vokální projev páně Ulfhedhnira, který disharmonizuje celek ještě daleko více. Jako by jeho hlas letěl paralelně se zvuky nástrojů, přesto sem vlastně nepatřil, což dělá atmosféru ještě hustější a celkové vyznění jedničky naléhavější. Zpomalme a pojďme rovnou přímou branou do nejčernějších pekel. To už se skrze škvíry v hlavě valí k mozku druhá „Diabolus est qui id invocat“. Jak říkám, pomalejší - a o to děsivější. V její polovině se sice hudebníci rozhodnou pro markantní zrychlení a udělají z dvojky skutečné peklo, leč její síla je v hutných spodních vodách, v bahně a kalu. Musím zmínit ještě jeden prvek, který dělá hudbu Italů zajímavou. Podobně jako disharmonické klávesy protínají vrstvy nástrojů sem a tam a tam a sem, tak basová kytara a také ta akustická si po nejasné křivce občas povyskočí a někdy se skryje v temnotě bahna. Když se pak v poklidu z této směsi vynoří „Tohu Tehom…Azerate!“, magie z toho ve výbuších tryská a vpaluje jasná znamení temnoty do všech koutů posluchačova nebohého těla. Silné, věru silné, což umocňuje i odlidštěný vokalistův projev. Na magické vlně je pak posluchač drásán a trhán i v následující „De exorcismis et supplicantionibus quibusdam“, která je hudebníky tlačena ještě do mnohem hlubšího marastu, s využitím všech těch příjemných prvků, o nichž píšu o pár řádek výše. V samém závěru se k démonickému chroptění přidává vokál veskrze agonický a připomíná to buď jednu rozpolcenou osobnost, nebo konečný triumf temnoty nad snad kdysi člověkem, zničeným a otráveným psychopatickým exorcistou. A kde trojka končí, čtvrtá „I… the Witch“ navazuje. Postavená více na klávesových plochách a zatížená spíše přednesem nežli zpěvem. Ovšem cítit z toho opět cosi znepokojivě temného. Prohlášení, téměř deklarace personifikované temnoty.

Druhou polovinu uvozuje skladba „Soul’s Poison“, jejíž síla je v podstatě v jednoduchosti. Prozatím nejméně rozpolcená záležitost na celé „Ritualia Stramonium“, jdoucí stejným tempem až k závěru, kde opět zpomalí a přejde do čistých kláves. Určitě v ní je pak nejpatrnější vystupující basová linka, již má na svědomí Saevum. Magický rituál v kamenném kruhu v podobě šesté „Circle of Stones“ je poněkud odlišným pohárem vína, a ač si zachovává poměrně důstojnou atmosféru, popírá veskrze starobylé a po hudební stránce přináší jemné doteky moderny. Stačí si všimnout už několikrát zmíněné basové kytary a jednoho napadá, že tahle píseň je z úplně jiného světa. Celkově však máte pocit, že na desku patří a rozhodně ji nijakým způsobem neznásilňuje. Následující „soví hnízdo“ vrací desku do stavu normálu, snad jen používá něco trochu odlišného k dosažení podobné atmosféry, podobně jako na začátku. V úvodu „The Chant of the Owl“ převládá jasně klasický metal a po nádherném zklidnění uprostřed se k němu hudebníci vrátí. Sedmička je skladbou, která asi nejvíce „šlape“, a co se odehrávalo uprostřed, se na konci zopakuje. Skrze houkání sovy či sýčka ozývají se tóny středověku. Oproti tomu osmá „Wine of Sabbath“ nás vrací zpět do temnoty a kalu černých vod. V začátku tajemná a až k blues inklinující skladba se posouvá do tempa mnohem zběsilejšího s notnou podporou vícevrstvých vokálů, zde sborů kombinovaných s hlavní hlasovou linkou, aby se prostřednictvím temné a výrazné basy vrátila zpět k pomalejšímu rytmu. Zde je krásně slyšet využití všech klíčových prvků typických pro ABHOR současnosti. A do všeho jsou vpité ty klávesy. Jim a především pak Erransi Infernorum patří skladba závěrečná. Asi netřeba překládat, k čemu se v souvislosti s ještě nedávno hostujícím klávesistou váže. Jen si uvědomuji jednu věc, a sice že krom kvalitního hudebního obsahu, atmosféry a magie šířených skrze „Ritualia Stramonium“ jde z velké části také o pietu. A je přítomna v celém albu, nejen v závěrečném „Requiem…“. Vznikla tak pozoruhodná kombinace posledních věcí člověka s temnou a magickou krásou rituálů.

ABHOR přicházejí po čtyřech letech s deskou, která je po hudební stránce výborným dílem. Přitom si zachovává všechny typické atributy a vysoký magický potenciál. Popravdě, přišla mi podivná kombinace piety a magie a nakonec musím konstatovat, že když se práce odvede poctivě, tyhle dvě zdánlivě nespojitelné složky mohou tvořit vskutku zajímavý celek. Dobrá práce.

Autor: Darkangel

Seznam skladeb:
1. Between Flames and Moon
2. Diabolus est qui id invocat
3. De exorcismis et supplicantionibus quibusdam
4. I...the Witch
5. Soul's Poison
6. Circle of Stones
7. The Chant of the Owl
8. Wine of Sabbath
9. Requiem for Errans Infernorum

Oficiální stránky:
Abhor

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Moribund Records

Země původu:
Itálie

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
8.5/10

Přečíst »

Popravdě řečeno, o tom, že nějaká ruská skupina BLACKDEATH vůbec existuje, jsem se dozvěděl teprve bezprostředně před jejím pražským vystoupením v lednu L. P. 2015, když v Praze předskakovali slovutným Inquisition. Tříčlenná sympaticky působící grupa mě však tehdy ihned zaujala - a to nejen skutečností, že do bicích řezala (dokonce velmi femininně působící) dívka, ale především tím, jakým způsobem svůj v jádru staroškolský black metal dokázala prošpikovat prvky působícími přinejmenším stejně nezvyklým a exotickým dojmem jako pokrývka zdobící hlavu frontmana vřískajícího texty v němčině. Podnícen pozitivním koncertním zážitkem jsem proto hned od druhého dne s chutí zabředl do osidel diskografie BLACKDEATH, která - po změně názvu skupiny z Draugwath a později Black Draugwath - od roku 1998 čítá již 8 dlouhohrajících desek, několik épéček a řadu splitů; mezi jinými s Horna či Leviathan.

Po tomto oslím můstku bych ovšem nyní rád přeběhl především k prozatím poslednímu albu z dílny BLACKDEATH s dvojsmyslným názvem „Gift“, které vyšlo pod křídly Heidens Hart Records hned zkraje roku 2015. Na něm se skupině, jež se (zjednodušeně řečeno) své úporné snahy stát se tisící pětistou dvacátou druhou kopií starých Darkthrone definitivně vzdala až na albu „Vortex“ (2008), podařilo umně skloubit minimalistický náser svých alb z prvních let druhého tisíciletí se zřetelně avantgardnějším přístupem, jehož nejzářnějším plodem je po mém soudu geniální „Phobos“ z roku 2013. Ona netradiční mnohotvárnost z poslední doby je zde v důsledku toho jaksi komprimována; jednotlivé songy si zachovaly bohatou členitost, avšak frčí si to vesměs zběsilou rychlostí, takže riff střídá riff a tempo tempo tak svižně a překvapivě, že při méně pozorném poslechu toho v makovici příliš neutkví. Pro mě osobně se proto prvním záchytným bodem stala až předposlední pomalejší „Das gottlose Lied„ s překrásným ústředním motivem - od té doby jsem se ale už vezl.

Jakmile totiž člověk přistoupí na nová, přísnější pravidla, která pro tentokrát Abysslooker (kytary) sestavil, deska ihned nabyde na objemu, a to přesto, že z jejího zvukového kabátu ve srovnání s albem předchozím jako by mol zodpovědný za mix sežral kapsy, rukávy i skoro celou podšívku tvořenou hlubokými tóny, a ponechal jí tak jen těsnou, přesto však v podstatě moderní a šik vestu. A pod ní se neschová nic - zvuk Mayiných kopáků, který k mé radosti připomíná palbu ze samopalu s tlumičem, dosti skromně předoucí basa, ani ta poslední přehláska, kterou ze sebe Col. Para Bellum vychrlí (slyš např. střední pasáž v „Die schwarzen Cherubinen“). Texty z jeho pera jsou přitom stejně jako vždy dříve nesmírně zajímavé a originální, plné psychedelických obrazů, abstraktní kosmologie a nihilismu (k dohledání na webových stránkách kapely v němčině, ruštině a angličtině). Vokál je pak oproti minulosti malinko upozaděn a poněkud níže položený, díky čemuž nezní už tolik jako skřehotání žabáka a netahá tak moc za uši, což je rozhodně ku prospěchu věci. I přes zmíněnou sevřenost a hutnost celého materiálu zůstává tedy veškeré dění na desce dostatečně přehledné.

Jak již naznačeno, „Gift“ v sobě zúročuje bohatou zkušenost kapely, která namísto přimíchávání dalších rozpustilých příměsí jala se naopak ze svého avantgardou již nasyceného hudebního lektvaru extrahovat jeho černočernou jedovatou esenci. Před relativní pestrostí alba „Phobos“ byla tak v tomto případě dána přednost celkově kompaktnějšímu pojetí, jež působí na organismus posluchače pozvolna, zato však posléze s mocnějším účinkem a trvalejšími následky. Nejpozději od momentu, kdy se v úvodní „Der Hammer des steinernen Molochs“ rozhoupe onen schizofrenní riff, musí být ovšem každému jasno, že tentokrát tu rozhodně nic nedostane lacino.

Autor: 15

Seznam skladeb:
1. Der Hammer des steinernen Molochs
2. Nordwind, Geschenke bringender
3. Erinnerungen der Apokalypse
4. Abaddons Berührung
5. Enigma
6. Mein Inferno
7. Das gottlose Lied
8. Die schwarzen Cherubinen

Oficiální stránky:
Blackdeath

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Heidens Hart

Země původu:
Rusko

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
9/10

English Summary:

Experienced Russian trio BLACKDEATH on its fresh CD “Gift” skillfully combines fast and aggressive black metal with more avant-garde approach known from the immediately preceding album “Phobos” (2013). The material is consequently very dense, because there is much going on in frantic pace here; but tight and relatively clear sound allows all instruments to excel. Lots of unexpected tempo changes and avalanche of mostly unconventional riffs leaves the listener no moment to relax. If you add to all this strong dose of hysterical screams and fist full of psychedelic and nihilistic lyrics in German, you will get immensely entertaining album, which, however, will not sell its skin cheaply to anyone.

Přečíst »

Rok se sešel s rokem a jsou zde opět výsledky ankety hlasování anticeny Břitva. Jelikož se mi vcelku líbila sestava kapel, ten večer vystupující, neváhal jsem a vydal se do víru hudebního (ne)byznysu, poslechnout si, jak ten rok zase dopadl. Rok 2014 byl, co se týče extrémní muziky, poměrně chudý, tudíž nemohlo být pro nikoho překvapením, jaká alba byla nominována a která vyhrála. Každopádně neřešme teď výsledky a vrhněme se na to nejdůležitější, a to na pivo. Teda, ehm, na muziku.

Při vstupu do sálu mě nemile překvapila nižší účast, ale to jsem si dal do souvislosti s tím, že lidi na hlavní hvězdy večera teprve dojdou.
Večírek otevírala kapelka ASCENDANCY. Mám velice rád progresivní metal, proto jsem urychlil vítání s přáteli a rovnou šup do hlediště. Bohužel pan zvukař se rozhodl, že se dnes bude hrát hlasitě. Nebylo vůbec snadné najít místo, kde by se dalo příjemně poznat, co roztančení ASCENDANCY vůbec hrají. Bylo vtipné pozorovat různé skupinky fans, kterak po sobě pobaveně pokukují a ukazují prstíky. Blackers, kteří přišli na páně Morbivodovu smečku, se chechtali ostříhánkům a ti naopak nevěřícně zírali na černé podivíny s vlasy až na zem. Ano, bylo to vzájemné a krásné. ASCENDANCY se mi nakonec podařilo poslechnout, ale jak se zkraje tvářili zajímavě, brzo mě uondali podobnými melodiemi a nevynalézavým vokálem. Zpěv byl jistý a měl i příjemné zabarvení. Ovšem bez rozsahu a pořád v jedné rovině. Progresivní metal či rock mám rád, moderní taktéž, ale ASCENDANCY byli příliš nemoderní a neprogresivní. Klávesy byli osmdesátkovým retro jak poleno. Stejně tak na mě nepůsobil dobře projev frontmana, který mi připadl křečovitý, naivní, se snahou být za každou cenu šoumen. Lidi v publiku ubývali. Asi je to také nebavilo.

U druhých účinkujících si pan zvukař asi uvědomil, že pokračovat v zesilování hlasitosti, tak jsme všichni hluší, a trochu se uklidnil. Výsledkem byl o dost lepší zvuk, takže mezi tou zvukovou koulí občas vylezla i pěkná kytarová melodie. MISTY WAYS mají početnou fanouškovskou základnu, ale ti měli v sobotu na programu něco zajímavějšího. Gotiků a slečen v korzetech moc viděno nebylo. Ale i přesto měli v hledišti mnohem víc posluchačů než předchůdci. Žánrově nejednoznačná kapela má dominantní zpěvačku v čele a od toho se odvíjí scénář jejich uměleckého zaměření. Přesto, že Katrynu doprovází pán noci Derias, je to hlavně female group. Naštěstí a na rozdíl od drtivé většiny pěvandulí má tato silný hlas a umí s ním pracovat. Stylově jdou MW mimo mě. Nemám rád vlnu klávesového pop rocku s rádoby tvrdými kytarami, který se také řadí ke gotickému směru. Gotika je pro mě něco jiného. Ale přes počáteční frflání jsem vydržel až do konce a světe div se, našel jsem i místa, která se mi líbila.

Po prvním vstupu vyhlášení výsledků nastoupili ADOR DORATH, kteří tu byli onehdy a v podobném duchu odehráli svůj set. Kdo je neznal, byl nadšen. Kdo kapelu znal už delší čas, cítil, že doba, kdy AD vládli a určovali směr, je pryč. Kapela se zlobí, když se jim vytýká použití ženského vokálu z playbacku, ale ani mně se to moc nelíbí. Nebudu nespravedlivý, protože tohle je můj problém a Adoři si radí, jak umí. Zbavit se ženského zpěvu by byla škoda, takže zaplať někdo aspoň za to. Ale není tohle v případě dřívější velikosti ADOR DORATH málo?

Po další sérii vyhlašování nastoupili konečně na plac STÍNY PLAMENŮ. Jejich poslední zářez „Propadlé vody“ mi sice moc nešmakuje, ale předešlou tvorbu uctívám, nebylo proto žádného přešlapování třeba a rovnou jsem se vydal dopředu zaklepat si hlavou. Publikum se velice změnilo, zčernalo. Vedle mne stojící partička free rockerů se s úsměvem ptala, co to je za styl - black? Hehe a to malování? A odešla. Jak jsem psal, bylo to vzájemné. Ano, hned od začátku do nás STÍNY PLAMENŮ rvali extrémní nářez, co se do nás vešlo, a i něco navíc. Je jasné, že došlo i na novinku - a naživo nezněly skladby z ní úplně špatně. První z nich byl song „Démonický tubus“. Napadlo nás s kolegou Victimerem, že hrají v podstatě takový black bigbít. V porovnání se starou tvorbou, která je temná a brutální, jsou nové věci jakoby odlehčené, a když ustoupí od nejvyšších rychlostí, Morbivod kapku zlidští svůj ohavný chřtán, máme náhle před sebou rockovou záležitost jako malovanou. Morbivod uprostřed vystoupení vyhlásil v reakci na celé to hlasování vlastní anketu Sběrač desetiletí a vyhrál to „Doudlevecký sběrač“. Ten na rozdíl od „Démonického tubusu“ uhání zběsile ve svém směru. I zde dojde na vyhrávky, pro které nejsme s novinkou na jedné vlně, ale není jich moc, aby zbavily song drivu. Asi mě nikdo nepochválí, ale po skončení STÍNŮ jsem se pakoval domů.

[Wohma] Jelikož kolega Garmfrost ukázal chystajícím se ET MORIEMUR záda, štafetu po něm převezmu já. Shodou okolností jsem ET MORIEMUR viděl nějaký ten týden zpět na brněnské zastávce Infernal Tour, takže jsem nejen věděl, co čekat, ale mohl i porovnat. A musím říct, že ačkoli se mi na Infernal Tour výkon (nyní už) plzeňských doomařů zamlouval, na Břitvě se, zřejmě díky zkušenostem nasbíraným na turné, předvedli v ještě lepším světle. Nové album není žádným násilným odskokem od předešlé tvorby, spíš pokračováním směru do ještě prohnilejších doomových bažin, takže set ET MORIEMUR příjemně a přirozeně plynul a prořídlý, ale o to nadšenější dav si ho užil bez obav. Tradiční tečka v podobě skladby „Deep“ navíc měla ještě větší grády, než jak si ji pamatuji, takže za mě jednoznačně palec nahoru. Účast lidí byla nakonec poměrně slušná. Evidentně je ale nezajímaly žádné výsledky, protože při každém vyhlašování zel sál prázdnotou. I nominovaných umělců nedorazilo na večírek mnoho. O lecčem to svědčí. Každý rok je dorazivších vítězů méně. Tím zdravím zejména výjimečné Malignant Tumour, kterým cena za klip roku stála za výlet do Brna. SLÁVA!

Autor: Garmfrost

Název koncertu:
Břitva 2014

Účinkující:
Ador Dorath
Stíny plamenů
Et Moriemur
...a další

Datum a místo konání:
14. 3. 2015
Brno, Melodka

Přečíst »

Daemon Worship Productions nám předložili prvotinu finských DEVOURING STAR, kteří navnadili neběžné konzumenty už svým demáčem z roku 2014, jež bylo předzvěstí „Through Lung and Heart“. Jeho dvě skladby byly ještě, dá-li se to tak říci, jemnější, asi i melodičtěji, ale dalo se tušit, kam by se tato smečka mohla ubírat. Nejzrezlejší obavy se vyplnily a my si již začátkem letošního roku můžeme užívat totální apokalypsu a zničení všeho.

K DEVOURING STAR jsem přistupoval s lehkou nedůvěrou, nic jsem nečekal, poněvadž mi bylo z různých stran podsouváno, že jde o jakousi kopírku DsO. Tato „doporučení“ po třetím poslechu vzala za své a je jasné, že byla naprosto lichá, krátkozraká a krátkosluchá. Tak jako minulému roku vládli již od začátku Thantifaxath, tak podobnou silou nyní vládnou DEVOURING STAR. Silou natěsnaného zla v podobě mračna plného disharmonií, disonancí a brutálního hnusu. Od prvního tónu jsem se propadl do bažiny, ze které není cesty ven. Přichází nátlak totálních zloriffů, odlištěných rubanic a démonického vzývání destrukce. Dá se jen bezmocně brodit v kruzích, v kruzích podobných těm, ze kterých se skládá samotné Peklo. Kromě totálního chaosu a bezmoci se vkrádá i pocit, který by se dal přirovnat ke drápání mozku nechutně špinavými nehty. Dá se jen pomaličku propadat - jak blátem ke dnu, tak šílenství uvnitř sebe sama. Nedá se dýchat, musí se omdlít. A při levitaci nad vlastním tělem, pohlcovaným zkaženým bahnem se kochat pohledem na svět, který se hroutí, hoří a lehá popelem. Při poslechu mám pocit jako ještě nikdy předtím. Mám pocit, že jsem opravdu sám, všechno končí a mně už pomůže jen šlukování drceného měsíčního kamene - bolest, škrábání, krvácení, dávení se. Vítejte ve světě přísné temnoty (nebo temné přísnoty?) DEVOURING STAR.

„Through Lung and Heart“ jsem si opravdu zamiloval, což asi každý bystřejší čtenář pochopil z předchozího odstavce. Satanžel se nemůžu vyhnout celkem otřepanému klišé, ale po třech dnech neustálého poslechu tohoto skvostu mi radostí šlehají plamínky v očích i uších z toho, jak deska roste a rozpíjí se do (h)různých druhů a barev rzi, černoty a bahna. Abych se vrátil ke zmiňovanému přirovnání, tak je pravda, že DsO se v dnešní době nemůže vyhnout asi nikdo, kdo zrovna nevylezl z jeskyně, takže jisté odkazy a inspirace tu jsou, ale v žádném případě nejde o vykrádání, to ani omylem. Přijde mi to mnohem blíže k Ulcerate, ale pořád platí, že nejde o žádný plagiát. Dost se zde kupodivu čerpá ze zlého sludge jako je například This Gift Is a Curse, což kvituji. Naopak, na to, do jak úzkého žánru se pustili, jsou DEVOURING STAR setsakra originální, především svou hmotností, neskutečnou energií a hutnou a nechutnou atmosférou. A ze všeho nejzajímavější je, že přes to všechno zlo, disharmonické riffy a totální ignoraci pěkných melodií se v každé z pěti skladeb jakési bizarní pohlazení přece najde. Třeba hned v první „Sanctified Decompistion“ se po nahrnutí veškerého zla a neřesti objeví jako příjemný vánek z Ďáblova chřtánu skvostná sypaná drnkačka s (až překvapivě) jemným motivem, která pomůže tomu, aby bylo na všechnu tu zkázu nahlíženo s krásným pocitem někde tam vzadu v hlavě. A to je přesně to, co já v hudbě posledních let hledám - odlišnost, hnus, zlo, plíseň, zároveň ale cit pro vlastní atmosféru i energii a jejich ctění. Vokál je správně táhlý a má naprosto skvostnou barvu, kytary mají vážně špinavý a rezavý zvuk. Basa? Tak to je jeden z mínusů desky, protože i když už začínám znát desku nazpaměť, basové linky ne a né chytnout, jen sem tam se něco vynoří, a to je velká škoda, protože jinak by byla deska blízko absolutnu. A že bubeník občas ujede? Na to já kašlu!! Od technické dokonalosti a preciznosti tu jsou jiné kapely, jiné žánry, tady alespoň vím, že poslouchám lidi a že nestrávili rok stříháním a rovnáním skladeb v počítači. Hlavní je, že bicí mají ten správně úchylný zvuk a dost jemňounkých vychytávek. Celkově je z desky cítit psychická narušenost členů a mě by moc zajímala živá prezentace. Snad se dočkám.

Mám ve zvyku si vždy oblíbit jednu skladbu více než všechny ostatní, na „Through Lung and Heart“ je to ale dost velký problém. Nakonec, po velkém vnitřním boji, jsem našel něco, čím titulní „Through Lung and Heart“ převyšuje ostatní. I když, převyšuje… ona je prostě takovým vyvrcholením celého toho Pekla, součtem všech neřestí a hříchů napáchaných v předchozí půlhodině. Začátek je hoden mistrů Evoken, který se ovšem zvrhne do nervózní zloklepačky a vychytané „Devouří“ (anti)melodie. „Through Lung and Heart“ je prostě notně zrezivělý sludge toho nejhrubšího zrna, který je zabalen v prohnilém a odporném hábitu hnusného black metalu… A tady jsem si poprvé uvědomil, že deska je na moje poměry a touhy docela krátká. Skladby se v průměru pohybují kolem sedmi minut a je mi jasné, že po prvních třech minutách se pěkných pár slabších „klasických“ metalových strávníků zvedne a dojde si vyprázdnit obsah svého necvičeného žaludku a pustí si na uklidnění svědící kůže a puchýřů na mozku růžové Periphery. Nicméně já, rozmlsanec, bych chtěl víc. Cítím totiž obrovský potenciál, zvláště v „Through Lung and Heart“. Kdyby to úvodní schizlo nechali hnít ještě déle a trošičku šperkovali, už by to bylo za deset bodů a já bych prožíval nekonečný devourgasmus. Motivy DEVOURING STAR se neoposlouchají, ale kluci se možná z nějakého, mně záhadného důvodu báli to natahovat. Nebo si to šetří na další desku, nechám se překvapit. „Through Lung and Heart“ má jasný cíl - zpřelámat hnáty, rozdrtit lebku, rozmetat zbytky a duši, která zůstala, upevnit na skřipec. A tu tam nechat trpět ve sladkých bolestech. Navždy? To ne, jen do další desky, kdy přijdou s ještě brutálnějším a nemocnějším řešením. „Through Lung and Heart“ je už teď v mojí top roku 2015.

Autor: loathsomE

Seznam skladeb:
1. Sanctified Decomposition
2. Decayed Son of Earth
3. To Traverse the Black Flame
4. The Dreaming Tombs
5. Through Lung and Heart

Oficiální stránky:
Devouring Star @ fcb

Stránky vydavatelství:
Heidens Hart

Země původu:
Finsko

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
9.5/10

Přečíst »

1. Vítejte na stránkách Mortem zine pánové. Z toho mála, co o vás zjistit lze, vím, že jste začínající kapela, ale zníte velice vyspěle. Je DARKTIMES vaše první skupina, nebo máte za sebou pestrou minulost?

Narakh: Je to v podstate naša prvá kapela. Pokusov založiť kapelu bolo niekoľko, aj s terajšími členmi Darktimes. Všetci sme dlhoroční priatelia s rovnakým zápalom pre hudbu. Skúšali sme dať niečo dokopy, ale vždy to na niečom stroskotalo… škola, neskôr práca a podobne. Tak ako u väčšiny z nás, som dal gitaru bokom na istý čas. Jediný hudobne aktívny zostal Ossa, ktorý hrával v niekoľkých lokálnych kapelách. Až začiatkom roku 2013, v zime som oslovil gitaristu Nebbulusa a basáka Namtara a založili sme Darktimes. V trojici sme začali tvoriť prvé skladby, pomáhali sme si automatickými bicími. V tom čase, sme sa už ale obzerali po bubeníkovi. Zhruba po roku fungovania sa k nám pridal Ossa. S jeho príchodom pribudli aj nové priestory na skúšanie. Fungovali sme už ako štvorčlenná kapela a zháňali sa po vokalistovi. Poslednou posilou bol spevák Nrem. Poznáme sa roky, chopil sa mikrofónu a zostava bola tak kompletná.

Ossa: Okrem DARKTIMES mám ešte kapelu UNDER THE SKIN. Čo sa týka hudobných aktivít, mám možnosť hrávať ešte s pár kamarátmi, ktorí sú skvelí ľudia a muzikanti.

2. Přiznávám, že mě zaujal právě váš název, ten mě navedl k poslechu. Zajímalo mě proč DARKTIMES? Máte rádi komiks Star Wars: Dark Times?

Narakh: Chceli sme jednoduchý, trefný, úderný názov, ktorý je dobre zapamätateľný. Samozrejme v merku sme mali niekoľko alternatív, ale Darktimes spĺňa všetko, čo sme od názvu chceli. Niekomu to možno príde ako klišé, ale ja si myslím, že v dnešnej dosť bohatej scéne na hudobné zoskupenia, kde kapely vymýšľajú názvy od výmyslu sveta, sa DARKTIMES určite nestratí a skôr zaujme, tak ako v tvojom prípade. Navyše sme nikde nezaregistrovali kapelu s takým názvom, čo bolo jednoznačné plus. Pre mňa, keď sa povie DARKTIMES, tak to vo mne evokuje skôr hnilobný zápach temného stredoveku a časy, keď krajiny zmietali studené vojny. So Star Wars to nemá nič spoločné. DARKTIMES je všetko a nič. Je to pravá sloboda a primárna esencia temnej formy existencie. Absorbuje a všetko rozpúšťa v temnote a v čase. V temnote sa zrodil “Chaos”, ktorý je večný a tak, čas nie je obmedzený iba na jeden rozmer. Reprezentuje temné vízie a prognózy, ktoré tento svet a akýkoľvek iný svet, bezpochyby čaká. U každého to môže však navodiť rôzne pocity a predstavy.

3. Prakticky za vším ohledně DARKTIMES je vidět Narakha. Mají ostatní možnost zasahovat do tvorby a dění kolem kapely, nebo úpí pod jhem diktátora?

Ossa: Narakh je hybnou silou DARKTIMES a bez neho by sme asi ťažko fungovali tak, ako fungujeme teraz. Za toto pred ním, ako hovoríte vy Česi “smekám klobúk”. Na druhej strane, všetko s nami konzultuje. Čo sa týka samotnej tvorby, zapájame sa viacerí a každý má možnosť vniesť do hudby kus zo seba samého. Tvoríme spoločne na skúškach.

Narakh: Čo sa týka samotnej tvorby a skladania hudby, tak nová skladba vzniká tak, že sa urobia najprv gitarové linky. Buď ja alebo Nebbulus prídeme s nejakým nápadom, ktorý následne v skúšobni dotvoríme a rozvinieme, alebo tvoríme priamo v skúšobni. Výborne sa dopĺňame, proces tvorby a “chémia" funguje perfektne. Snažíme sa optimálne vniesť do hudby potrebnú agresiu a melodiku zároveň. Pri skladaní hudby sa snažíme samozrejme zhmotniť svoje myšlienky a pocity. Vypovedať musí hlavne samotná hudba, aj keď na koncertoch dávame dôraz aj na vizuálnu show. Hotovú skladbu ešte následne upravujeme na skúškach, pri tvorbe bicích a basových liniek, kde sa angažujú chalani, takže by som povedal, že všetci majú svoj podiel na tvorbe skladieb. Keď je skladba hotová urobí sa text a nafrázuje vokál. Pracujeme s ňou až dovtedy, kým nie sme s ňou všetci na 100% spokojní. DARKTIMES je slobodná kapela, kde má každý možnosť sebarealizácie, takže určite by som nehovoril z mojej strany o nejakom diktátorstve. Všetko čo sa v kapele deje, spoločne konzultujeme, až kým nie sme všetci spokojní.

4. Svoji image si vymýšlí každý zvlášť, nebo je vše v režii jednoho člověka?

Ossa: Black metal je sloboda, DARKTIMES je slobodná kapela. Nič nie je strojené, alebo robené nasilu. Image je osobná voľba každého z nás.

Narakh: Image ku DARKTIMES patrí a je to každého osobná voľba a cesta umeleckého vyjadrenia. Cítime sa tak na pódiu prirodzene a vo finálnom prejave to umocní atmosféru, ktorú chceme prostredníctvom hudby vyjadriť a prezentovať. Prvoradá pre nás je ale samozrejme hudba.

5. Zvuk alba je výborný. Je podzemně temný, ale netrpí žádnými většími neduhy. Je jasné, že vždy jde co zlepšit. Prozraďte nám, kde jste natáčeli a jak dlouho vám trval celý proces.

Narakh: Nahrávalo sa v Poprade pod Tatrami (tam, kde sa cítime najlepšie) u Martina Barlu. Maťo má na svedomí samotné nahrávanie a taktiež sme sa rozhodli mu zveriť mix a master a teda je autorom finálnej zvukovej podoby nahrávky. Maťo je skvelý človek a producent. Spolupráca s ním bola fantastická čo sa týka profesionality, ako aj po ľudskej stránke. Ku všetkému má osobitý prístup a potrebný cit. Sústredili sme sa ako na detaily, tak na celkový výraz nahrávky. Myslím, že sme sa rozhodli správne a spoločnými silami sa nám podarilo docieliť to čo sme chceli.

Ossa: Taktiež u nás v Liptovskom Mikuláši máme vynikajúce profi štúdio. Chceli sme vyspelý, no zároveň temný a mrazivý sound. Bola to vynikajúca a pohodová spolupráca. S výsledkom sme všetci v kapele spokojní.

6. Je evidentní, že ani vizuální stránka vám není lhostejná. Bodejť by ne, když má skupina v čele grafického umělce - opět Narakha. Nehledě na kvalitu provedení se mi líbí motiv čelního obrázku. Předpokládám, že je propojený s lyrickou částí sbírky. V čem, podle vás, chaos triumfuje? Na vašem bandcampu uvádíte, že „Triumph Ov Chaos“ je první částí trilogie. Máte už nějaké vize děje, nebo se jedná o trilogii hudební s volnými lyrickými tématy?

Ossa: Čo sa týka grafického spracovania CD (layout CD), ako si správne poznamenal na svedomí to má Narakh. Odviedol perfektnú prácu, a nie je tomu čo vytknúť. Samotný cover - artwork je z dielne Néstora Avalosa.

Narakh: Titulný artwork má v plnej miere na svedomí Néstor Avalos. Je to mexický grafický dizajnér, ktorý sa zaoberá digitálnymi a ručnými ilustráciami. Má na svedomí napr. obal k poslednému albumu Bloodbath a taktiež dizajny pre merch kapiel ako Melechesh, Rotting Christ, Hecate Enthroned, Azarath či Vital Remains. Jeho práce sú jedinečné, má svoj rozpoznateľný štýl. Z jeho prác je cítiť akési tajomno, skvele dokáže do nich vniesť potrebnú umeleckú hodnotu a (svoju) temnú podstatu. Jeho práce sa nám moc páčili, tak sme ho oslovili. Artwork samozrejme korešponduje s konceptom albumu, ako po textovej, tak po hudobnej stránke. Predstavuje nadvládu "Chaosu". Deštrukciu svetov pohltených v čase s príchodom doby temna. Artwork je úzko prepojený s hudbou a dokonale zapadá do celkovej koncepcie nahrávky. „Triumph Ov Chaos“ reprezentuje nás. V preklade z angličtiny “tiumf" - víťazstvo, charakterizuje cestu na ktorú sme sa dali, vznik DARKTIMES a príchod pochmúrnych čias. “Chaos” - pojem z gréckej mytológie, má niekoľko významov a viac definícií podľa starogréckych filozofov. Mne je najbližšia definícia beztvarej prahmoty pohlcovanej v čase, ktorá je pôvodom všetkého. Z “Chaosu” sa zrodil Erebos - boh temnoty. Jeho temnota obklopovala brehy sveta a vypĺňala jeho najčiernejšie praskliny. Nyx - bohyňa a personifikácia noci, bola jeho ženou. „Triumph Ov Chaos“ je posolstvo (metafora), ktorá vyjadruje nadvládu a pretrvávanie temnoty vo svete, tak ako ho poznáme. Sme len hmota plynúca v čase, kde skutočný význam vecí je skrytý niekde pod pokličkou. Nechápeme a len prijímame to, čo nám je dané. Je to pohľad na svet, reprezentujúci skazenosť a temnú stránku ľudskej povahy. “Chaos” je všadeprítomný, je to minulosť, prítomnosť, budúcnosť. Album je zároveň vyhliadka a temný úsvit. Či sa prognózy naplnia, to už prezradí druhý album.

Spočiatku sme sa rozhodovali, či nahrať iba demo alebo album. Väčšina kapiel si dnes vydá najprv EP a potom následuje regulérny album. Chceli sme spraviť niečo inak a keďže sme mali viac materiálu, tak sme sa nakoniec rozhodli, že nahráme rovno album. Na “Triump Ov Chaos” sme zaradili šesticu skladieb, ktoré nám prirodzene sedeli do celkového konceptu. Nové skladby, ktoré sa nevošli na “Triumph Ov Chaos” prirodzene na ne hudobne nadväzujú, avšak sú sofistikovanejšie, vyspelejšie, preto sme ich už zaradiť nechceli a povedali sme si, že ich zapracujeme do druhej kapitoly a tak vlastne vznikla myšlienka vydať trilógiu. Všetko ide prirodzene. Koncept pre druhú kapitolu je už viacmenej vypracovaný, hotová je asi tretina materiálu na druhý album a stále pracujeme na nových skladbách. O poslednej časti by som ešte zatiaľ nehovoril, ale aj tam už je nejaká vízia. Chceme aby jednotlivé albumy pôsobily ako celky a zároveň ich všetky prepojiť.

7. Jste black metalová horda, ale z vašich textů na mě dýchá více vyrovnaného poznání a vědění než vzdoru a nenávisti. Na Slovensku je stále v silné kondici křesťanská církev, která se snaží metalovým kapelám a hlavně metalovým akcím pořádně zatopit. Někdy se jim daří, někdy ne. Setkali jste se nějakým omezením, nebo se vás to vůbec netýká?

Ossa: Cirkev na Slovensku stráca svoj vplyv. Dúfam, že to tak bude pokračovať. Tematika našich textov sa mi páči. Mám rád abstraktné a metaforické texty. Sám som zvedavý, aký bude vývoj v tomto smere na ďalšom albume.

Narakh: Asi máš na mysli medializovanú kauzu z minulého roku a kolotoč okolo Gothoom festivalu. S obmedzeniami sme sa ešte zatiaľ nestretli, nakoľko sme v podstate nová kapela na scéne a tých koncertov zatiaľ až toľko nebolo. Otázka náboženstiev, to je asi na dlhšiu debatu..
Texty sú systematicky osadené do metafor. Osobne mám radšej texty, kde poslucháč dostane viac priestoru pre vlastnú fantáziu a zamyslenie sa. Je to náš odkaz a posolstvo. Poslucháč v nich môže hlbšie spoznať (svoj) vnútorný plameň, ku ktorému stačí malá iskra, aby všetko spálil na popol. Zvedavosť z poznania a otázka, čo je za horizontom? Ľudstvo má v sebe zakódovaný pud sebadeštrukcie a to nás často láka zažnúť iskru. Daň z pokušenia, môže byť však vysoká. Texty sú ponorené do temnoty, ktorá nakoniec všetko pohltí a nezostane nič, len mágia.

8. Z vašich písní i image je znát jasná příslušnost k black metalu, ale nejen pozorný posluchač si všimne, že i k deathu či doomu nemáte daleko. Příliš ortodoxní zřejmě nebudete. Nebo se mýlím?

Ossa: Mám pocit, že najbližšie je nám jednoznačne black metal. Dnes je tento štýl rôznorodý a nemá jasne definované pravidlá a mantinely. Je tu priestor, pre rôzne hudobné inšpirácie. Je to najslobodnejší žáner aký poznám.

Narakh: Nesnažíme sa hudobne obmezdovať. Tvoríme hudbu jednoducho tak, ako to z nás ide. Keď zložíme skladbu a je dobrá, tak neriešime či sú tam deathové, alebo doomové prvky. Chceme vystihnúť atmosféru skladby a momentálne pocity, ktoré idú z vnútra. Duch doby 90-rokov už pominul a my sme v roku 2015. Hudba je v prvom rade umenie a forma posolstva, nie klietka. Black metal je pre mňa sloboda.

9. Co vás přivedlo k vášni pro extrémní metal? Jací interpreti figurovali v utváření vašich osobností? Předpokládám, že nejen hudba hraje svoji roli na poli inspiračním.

Narakh: K hudbe ma priviedol otec, Prvé kazety som mal od neho, boli to kapely ako Halloween, Megadeth, Judas Priest, Iron Maiden… Na môj prvý koncert ma taktiež zobral otec a bol to Iron Maiden v Žiline v roku 1995. Neskôr som začal vyhľadávať tvrdšie kapely ako Sepultura, Fear Factory a radikálna zmena v mojom živote prišla, keď som si kúpil MC Hypocrisy “Abducted”. Mali sme v meste malý obchodík ODCB, kde sme si chodili kupovať kazety. Následne som sa dostal k black metalu a album od Marduk “Heaven Shall Burn…” mi definitívne zmenil život. Ku gitare som sa dostal ako teenager, keď som mal asi 14 rokov. Začal som doma hodne cvičiť a učiť sa covery rôznych kapiel. Postupne prichádzali vlastné nápady a s nimi samozrejme chuť na ich zrealizovanie. S myšlienkou založiť black metalovú kapelu sme sa pohrávali už v rannom období tuším niekedy kolo roku 1999. Vo svete svoj vrchol akurát zažívala druhá vlna black metalu. Vtedy nás to všetko ohromne fascinovalo a kapely ako Emperor, Marduk, Immortal, Mayhem, Gorgoroth, Dark Funeral… sa stali pre nás ikonami. Zaobstarali sme si prvé nástroje a začali experimentovať. Tá myšlienka v nás driemala celé tie roky a čakala na svoj zrod. Osobne počúvam široké spektrum hudby, vždy mi ale bola srdcu najbližšia severská scéna.

Ossa: Hudbu vnímam odkedy vnímam. Metal, rock a celkovo hudba, bola u nás doma vždy na dennom poriadku, najmä vďaka mojím starším súrodencom. K black metalu som sa dostal úplnou náhodou albumom "Enthrone Darkness Triumphant” od Dimmu Borgir, keď to bola ich novinka. Nič lepšie som dovtedy nepočul a postupne sa začali nabalovať nové kapely. Black metal je odvtedy mojou súčasťou. Počúvam veľa nielen metalovej hudby. Práve vyššie spomínaný album a legendárny "De Mysteriis Dom Sathanas " od Mayhem ma inšpirovali ku hre na hudobný nástroj. Bubeníkov, ktorí ma vtedy zaujali bolo ale viac. Hellhammer, Frost, Tjodalv, Trym, Nick Barker a musím spomenúť aj Fenriza za album “Goatlord".

Nebbulus: S metalovou hudbou som prvý krát prišiel do kontaktu na základnej škole. Dostali sa mi do rúk nahrávky kapiel ako Metallica, Halloween, Hammerfall… Potom otec priniesol domov CD Stratovarius a tak som postupne objavoval čaro tohto hudbného žánru. Neskôr to bol práve Nrem, ktorý ma uviedol do temnejších vôd “čierneho kovu”. Smečky ako Abyssos, Bathory, Dissection, Enslaved, Enthroned, Satyricon, patrili nepochybne k mojim išpiráciám. Chcel by som ešte vyzdvihnúť jednu kapelu, ktorá mi zmenila život a tou je Raise Hell so svojou prvotinou “Holy Target”.

Nrem: Moja hudobná minulosť je úzko spätá s rokom 1996, keď som po prvý krát počul albumy "In The Nightside Eclipse" od Emperor a "Battles In The North" od Immortal. Chvíľku mi trvalo, kým som to pochopil, ale keď sa tak stalo, vedel som že je to niečo, čo chcem aj ja.

Namtar: Keď som mal asi 13 rokov, počul som prvé albumy black metalových kapiel, ako Mayhem, Dark Funeral, Immortal či Emperor a tento štýl ma okamžite chytil za srdce a stal sa súčasťou môjho bytia.

10. „Triumph Ov Chaos“ jste si vydali sami. Zkoušeli jste oslovit nějaké vydavatelství, nebo si raději jdete svojí cestou bez možného omezení?

Narakh: Rozhodli sme sa tak, lebo sme už nechceli s vydaním čakať. Každopádne, vydať v dnešnej dobe CD na úrovni, vo vlastnej réžii je dosť finančne náročné. Myslím, že teraz je správny čas sa poobzerať po prípadnom vydavateľstve na druhý album.

11. V rukou mám krásné CD, ale určitě nejednoho fans bude zajímat, zda zvažujete i vinylovou edici, nebo dokonce kazetovou??

Narakh: Dostali sme ponuku na vydanie kazetovej edície od menšieho UG vydavateľstva. Jednalo by sa o striktne limitovaný počet kusov. Túto možnosť stále zvažujeme a sme tomu otvorení. Možno časom, teraz sa sústredíme hlavne na propagáciu aktuálneho CD. Vinylovú edíciu zatiaľ nezvažujeme, ale ak by prišla ponuka od nejakého vydavateľstva, určite by sme o tom porozmýšlali, prípadne nevylučujeme túto možnosť vydania pri nasledovníkovi na “Triumph Ov Chaos”.

12. Nabízíte docela široké spektrum merchandise. Hrníčky jsou kruté. Vidíte v tom jen možnost výdělku? Prodáváte nášivky, plakát a hrníčky, ale neviděl jsem nikde žádná trika. Přitom právě textil kupuje nejvíce fans.

Narakh: Keramiku má na svedomí talentovaný keramikár Marek Kadrliak. Sú to ručné práce, vyrába úžasné veci a nám sa jeho práca páčila. Myslím si, že je to pre fanúšikov zaujímavý artikel. Kúpou jeho prác, podporíte hlavne Marekovu prácu. Nášivky sú opäť len pre potešenie a pre sortu zapálených fans. Predávajú sa takmer za výrobnú cenu, keďže sa jedná o vyšívané nášivky.Vždy uprednostňujeme kvalitu. Všetko si financujeme sami, takže o nejakých extrémnych zárobkoch by som určite nehovoril, skôr opačne. Tým pádom nemôžme ponúkať tieto artikle pod výrobnú cenu. V žánri, ktorému sa venujeme, keď si kapela financuje všetko sama tak ako my, budeme radi keď sa pokryjú aspoň náklady. Takže určite poteší, keď si niekto po koncerte kúpi naše CD. Keďže nie sme pod žiadnym vydavateľstvom, je dosť časovo náročné riešiť ešte aj chod kapely popri normálnom zamestnaní, ale na tričkách sa už pracuje. Snáď sa ich v blízkej dobe dočkáme. Dizajn tričiek sme zverili do rúk opäť Néstorovi, takže myslím že výsledok bude stáť za to.

13. Podpoříte novinku vydatnějším koncertováním? Mohou se těšit i čeští posluchači těšit na případné vystoupení? Co pro vás vůbec znamená koncert, je to nutné zlo nebo rituál, kdy zapomenete na okolní svět a jste plně ponořeni v tom svém vlastním?

Narakh: Áno, chceme teraz hlavne hrať koncerty a trochu sa zviditeľniť na domácej pôde. Možno aj v zahraničí, ak budú nejaké možnosti. Samozrejeme, ak bude možnosť radi zavítame aj k vám do Čiech. Na jeseň by sme chceli zrealizovať nejake menšie turné po Slovensku. Na koncertoch, sa vždy snažíme podať čo najlepší výkon a vyťažiť maximum z našej momentálnej formy. Stále však na sebe pracujeme. Pre mňa je to hlavne forma zdielania a stvárnenie našeho posolstva. Poslucháči tak môžu nasať potrebnú atmosféru daného momentu a nechať sa pohltiť v čase.

Ossa: Koncerty asi trochu pribudnú, po vydaní CD. Ak bude záujem, radi zahráme aj v Čechách. Koncerty si užívame. Záleží aj od zvuku, ktorý býva v kluboch nie vždy dobrý. Neodohrali sme ešte veľa koncertov. Stále len získavame skúsenosti a snažíme sa zlepšovať živé prevedenie.

14. Za mě je to vše. Přeju vám do budoucna jenom vše dobré. Ať se dílu daří!

Narakh: Ďakujeme za poskytnutý priestor a podporu, zdravíme čitateľov Mortem Zinu. Nezabudnite čeknúť náš nový album, podporujte dobrú muziku a snáď sa vidíme aj u vás niekde na koncertoch.

Autor: Garmfrost

Přečíst »