Katavasia - Sacrilegious Testament

Při pohledu na název začínající kapely KATAVASIA jsem nehnul ani brvou. Neznám, nevím. Jen jsem si všimnul, že se jedná o řeckou black metalovou kapelu. Zbystřil jsem, protože řecký black mám, až na výjimky, velice rád. Kdysi bylo jednoduché se vyznat v tamním undergroundu, protože těch kapel bylo pět a půl. Co se děje v posledních letech, kdy odsud vylézá jedna horda za druhou, nemá obdoby.

KATAVASIA je sice novým jménem na scéně, ne tak ale jeho členové. O KATAVASIA můžeme v podstatě hovořit jako o superstar group. Myšleno v rámci undergroundu. Ale vyšších pozic, heh. Veterána Necroabyssiouse nemusím nikomu představovat. Varathorn patří neodmyslitelně k největším legendám (nejen) řeckého temného metalu. Starý drak se obklopil (nebo byl přitáhnut) poněkud mladší generací (středního věku) čím dál věhlasnějších kapel jako Aenaon, Hail Spirit Noir atd. Tedy ze spíše modernějšího a progresivnějšího světa. Všechny zmíněné atributy znamenaly jediné: skoč po tom! Pojmenovali se řecky, ale zpívají (chroptí) anglicky a umělecky se vrací kamsi do první poloviny devadesátých let ve velmi, velmi atmosférické podobě. Mezi námi, skoro každá řecká černota je atmosférické podstaty, že. Dokonce i ladění je dobové. Čujete další retro zbytečnost? Další návraty nikam, nostalgické vzpomínání zestárlých hašišáků? Ne? Toho jsem se obával já, když jsem četl všechny ty promo prndičky typu: návrat ke kořenům, old school klasika… Takže popořadě. Ano, je to retro jako poleno, stará škola devadesátek rovněž. Nostalgie doslova proudí z každého zachrlchlání, vrznutí sólovky. Ale rozhodně se nejedná o návrat nikam a vzpomínání zestárlých hašišáků. Ryze svatokrádežně cupují kořeny. Citují dávno řečené, ale s takovou LÁSKOU k black metalu, že jim odpustíte, že jsou papežštější než papež. Rotting Christ v dobách „Non Serviam“ po „A Dead Poem“, Thou Art Lord na deskách „Eosforos“ a „Apollyon“, samozřejmě Varathorn té doby, Necromantia… Kapely vyjmenovávám spíše pro přirovnání stylu. Melodicky jsou nejblíže Sakisova rukopisu, ale už jen s ohledem na přítomnost kytarového dua Achillease C. a Astrouse (nebo hosta Sotirise Vayenase ve „Virgin Blood“) či výborného klávesáka Harise budiž uklidněním rozhořčení nad možným prostým vykrádáním. KATAVASIA nemá vlastní tvář a myslím, že jim o to ani nešlo. Od toho mají vlastní skupiny. Má ale obrovské srdce a cit pro skládání opravdu nádherných melodií, které si žijí vlastním životem. Když skončila epicky skvostná „The Chariot of Emperor“ s hostujícím Sakisem Tolisem, kde vám před očima proběhne celý život, v tichosti zavřete oči a necháte působit, co do vás pánové vložili. Poctivou porci temného metalu, okořeněného tu a tam i lidovou hudbou.

Žánrově jsem konfidentsky udal mantinely, ve kterých se „Sacrilegious Testament“ pohybuje. Kdo nezná ony legendy (nevěřím, že někdo takový existuje), představí si povětšinou střednětempý black metal se silným vlivem Black Sabath, příměsí krvavě smutných sólových hrátek, vzteklého smutku, decentních kláves hrajících jen doplňující roli a k tomu všemu nezaměnitelný ohavný growl Necroabyssiouse. Tentokrát se návrat do starých vod podařil na jedničku s hvězdičkou, a to by se bez ovlivnění tehdejších hlavních atributů neobešlo. Nejedná se o upachtěnou snahu nacpat se někam, ale výsledek jednotné vlny, na které se všichni zúčastnění nechali unášet. Sestupte tedy do říše mrtvých, podlehněte krásné majestátnosti a klidně prolejte slzy z přemíry bolestné melancholie a zlého smutku. „Sacrilegious Testament“ je setsakra silné album!!!

Autor: Garmfrost

Seznam skladeb:
1. Cosmic Nightmare
2. Symphony des gravens
3. Adoration of Darkness
4. Eosforou katavasis
5. Visions of the Misty Night
6. Order of Dogblood
7. Mater tenebrarum
8. Virgin Blood
9. The Chariot of Emperor

Oficiální stránky:
Katavasia @ fcb

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Floga Records

Země původu:
Řecko

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
8/10

Now that is what I call a succesful and genuine return to the old waters. The cohesive effort of the individual musicians feels very natural, captivating and fresh, you won´t find a forced emulation of the old sounds here. Descend into the realm of the dead and let yourself become entranced by the beautiful splendour of the album, shed some tears due to the abundance of painful melancholy and evil grief. "Sacrilegious Testament" is a damn powerful album!
Přečíst »

Kayo Dot + Botanist + ?Alos + Nod Nod

Když jsem se dozvěděl, že se v Praze uskuteční koncert BOTANIST a KAYO DOT, nemohl jsem odolat a musel se tam vydat za každou cenu. Kapely, které jsou mému srdci hodně blízké, měly hrát v netradičním prostředí, a to ve Vile Štvanice, která mi osobně přišla jako skvělé volba a nemálo ve mě evokovala atmosféru loňských Hradeb Samoty.

Jako první přišli na řadu čeští NOD NOD, jejichž mix slowcoru a noisu jsem bohužel znal jenom zběžně. Veškerá odehraná tvorba pocházela pouze z loňského, stejnojmenného debutu. Příjemná atmosféra byla opravdu cítit, vše nadýchané, jenom občasný výkřik zpěvačky publikum uvalil do jiných sfér. Dle mého názoru se jedná o kapelu s obrovským potenciálem, která českým luhům a hájům rozhodně ostudu nedělá. Na kapele je vidět, že to dělají rádi a s velkým nadšením a publikum těší, když hudebníci dají do hraní všechno.

Důvod, proč jsem na Štvanici přijel, byli BOTANIST. Prostě jsem je musel vidět, jejich poslední album „VI:Flora“ je v mém osobním žebříčku hodně vysoko. Jak ale vlastně BOTANIST vypadají? No, jednalo se o čtyři borce v hábitech a kapucích, se znakem listu na hrudi a čelovkami. Ve finále to působilo komicky, když člověk na pódiu viděl mlhu a z nich světelkující čelovky, ale sranda musí být. Co se týče hudby, tak jsem byl trochu vystrašený, protože na celém podiu nebyla jediná klasická kytara, jenom baskytara, bicí, dva dulcimery a flašinet. BOTANIST jsou prostě divná kapela, nebudeme si nic nalhávat, ale jsou krásně divní a jejich divnost na živo vynikla ještě více. Neuvěřitelně zábavná show. Jako intro posloužil první track z poslední desky „VI:Flora“ - „Stargazer“, posléze se hrály většinou tracky z nové desky (například „Callistemon apod.).

Říkal jsem, že BOTANIST jsou divná kapela? Omyl! Italská divoženka ?ALOS předvedla opravdová pekla. Její vystoupení bylo těžko uchopitelné, tedy alespoň pro mě. Šamanismus, smíchaný s noisem a hrdelním zpěvem, je skutečně až moc pekelná kombinace. Ze začátku jsem stál s otevřenou hubou a sledoval, co se bude dít. Po pár minutách jsem si zvykl a nakonec jsem odcházel příjemně překvapen. Nedokážu přesně popsat, co se mi líbilo a co ne. Jediná výrazná chyba, která mě hodně zamrzela, spočívala v absenci jakéhosi vyvrcholení. Vše bylo tak nějak pořád stejné, ale bez výkyvů, což je škoda. Nějaké grandiózní uši-rvoucí finále bych u takovéto hudby očekával. ?ALOS vypadala naprosto pohlcená svojí hudbou, ale ve výsledku jsem na tvářích diváků viděl spíše zaražení než nějaké extrémní nadšení.

Jazz-metalisté z Brooklynu KAYO DOT se konečně ukázali ve světle reflektorů a začali svůj set krásnou baladou „And He Built Him a Boat“, u které jsem skoro uronil slzu. Většina tracků pocházela z posledního alba „Coffins on Io“. KAYO DOT jsou prostě matadoři a vědí, jak uchopit představení, aby si ho lidé užili. Jejich vystoupení bylo dechberoucí. Bohužel, každý den není posvícení a kvůli poněkud vytažené kytaře trochu zanikaly klávesy a hlavně saxofon, který se sice na konci vzchopil, ale stejně nebyl během vystoupení skoro slyšet. Zpěvák a baskytarista Toby Driver je prostě borec. Jeho vokál je, jak z desky, tak i naživo, božský, skoro až hypnotický, přenášející do jiných dimenzí.

Posledních pár slov bych rád věnoval pořadatelům Heartnoize Promotion a poděkoval jim za skvělý, neobyčejný a magický hudební večer. Místo dobré, kapely dobré, atmosféra dobrá, prostě skvěle strávená noc.

Autor: Jacques

Název akce:
Kayo Dot + Botanist + ?Alos + Nod Nod

Vystoupili:
Kayo Dot
Botanist
?Alos
Nod Nod

Datum a místo koncertu:
16.4. 2015
Praha, Vila Štvanice

Přečíst »

Scars from a Dead Room - Scars from a Dead Room

V mém seznamu kapel pro recenzování ještě zbývají nějaké ty restíky z minulého roku. SCARS FROM A DEAD ROOM je jedna z posledních. Jejich prvotina vyšla v říjnu, ale znáte to, než se takový kousek dostane z kanadského podzemí do toho našeho, tak to nějakou tu chvíli trvá. Nakonec to dopadlo dobře a máme tady možnost sledovat nový útvar na poli post/sludge/black metalu. Kdo si sem tam čte moje příspěvky, ten už asi ví, že se tuto scénu snažím sledovat velmi ostražitě a poctivě, a i když to tady funguje tak jako na těch ostatních scénách, tzn. spousta zbytečných spolků s mizivou náplní, přece jenom je tu i docela slušný počet těch, kteří to vezmou za ten lepší konec.

SCARS FROM A DEAD ROOM nenazvali svůj debut nijak, nic nového pod sluncem (příkladem může být i Paramnesia), informace o kapele jsou de facto nedohledatelné (pouze bandcamp, kde poskytuje nejdůležitější info label), což ale nevadí, alespoň se můžeme dohadovat kdo, co, kdy a jak. Nejdůležitější je stejně hudba. A ta rozhodně stojí za to. Kanaďani to pojali celkem netradičně, a tak tu slyšíme kombinaci striktně black metalového vokálu, hodně sludge/post riffů a nálad ve stylu Cult Of Luna i black metalové sypanice - a kupodivu to všechno jde dohromady. Já velmi kvituji právě inspirace v post velikánech Cult of Luna, protože většina post/black metalů posledních měsíců či let začíná být na jedno brdo, a tak se zůstává u Ash Borer, Fell Voices nebo u zmiňované Paramnesie. Čest výjimkám, které to dokážou pojmout po svém, jako například The Great Old Ones. SCARS FROM A DEAD ROOM tedy řadím k těmto výjimkám, i když čest jim zatím vzdávat nebudu. Né, že by to bylo úplně marné, to vůbec, ale po pár měsících studování bych už z nich mohl skládat zkoušku a dozajista bych uspěl, protože to zase tak složité není, a to je asi nejzásadnější neduh této nahrávky.

Po intru „Calvaire“, které přináší zlověstnou atmosféru, kapela nastupuje ve velkém stylu a posluchač bystří a začíná mít radost z dalšího kvalitního úlovku. Přesně tak jsem se cítil já. Druhá skladba „Expiare“ je od začátku nemilosrdná rubanice s pořád stejně zlověstnou atmosférou, nemocným vokálem (zpěvák má mimochodem super frázování a nejednoho potěší neuznávání těch provařených dlouhých, táhlých slov a frází, v dnešním BM tak běžných), ze které se nenásilně přejde (poprvé a ne naposledy) do jednoho ze mnou zmiňovaných sludgových motivů, který krásně vygraduje i díky vychytané rytmice. Takovou zahajovací smršť si nechám líbit. Ve třetí „Mes yeux s'ouvrant sur l'infini“ už se začíná trošičku ubírat z plynu a dusno s temnotou místo toho, aby houstlo, tak řídne. Škoda, ale na vypínání to rozhodně není. Ono deset minut v kuse si neodpočinout zvládá jen pár vyvolených s Fell Voices v čele. Nicméně melodie a plochy, ve kterých se dá krásně topit, jsou pořád na vysoké úrovni.

Pak ale přichází celkem solidní pokles formy, nějaká předělávka od Today is The Day (nechápu proč??) a hodně blackově laděná „ExHume“, kde zaujme jen čisté vykradení Ash Borer. Nic moc v porovnání s prvními dvěma skladbami, takže v součtu jsme na průměru a zbývají tři kousky, které rozhodnou o tom, jestli bude mít cenu si to pustit znovu. „Il retourne a la Terre“ mě teda neskutečně rozčiluje! Proč? Protože tady už kapela kopíruje sama sebe (konkrétně svou třetí skladbu), stejný tříčtvrťový takt, stejná atmosféra, snad i stejné tempo. Achjo! Vysvobozením je vložený dialog („personally… just one!!“) a podpůrné ambientní samply a ruchy, které to opakování sebe sama o dost zmírní a je cítit, že by se ještě něco mohlo dít. A naštěstí děje. „InHume“ mi zůstala v hlavě (na rozdíl od všeho ostatního) okamžitě po skončení prvního poslechu. Ta skladba má všechno, originální strukturu, neskutečnou gradaci i její opak, zmar, neskutečně zablácené riffy s úchvatně využitými tahačkami a onu chtěnou a vyprošenou pasáž a la Cult Of Luna, kdy člověk jen sedí a všechno kolem krásně plyne. Hodně povedený závěr jinak lehce nadprůměrné desky.

SCARS FROM A DEAD ROOM není nahrávka, kterou potřebuji slyšet každý týden alespoň jednou, bude to spíš jen sem tam na náladičku, rozhodně ale kapelu budu sledovat a doufat, že se bude posouvat a ubírat směrem právě oné „InHume“. Potenciál tu rozhodně je.

Autor: loathsomE

Seznam skladeb:
1. Calvaire
2. Expiare
3. Mes yeux s’ouvrant sur l’infini
4. Temple of the Morning Star
5. ExHume
6. Il retourne à la terre
7. InHume
8. Tue le père. Tue-le

Oficiální stránky:
SFADR @ bandcamp

Stránky vydavatelství:
Distant Voices

Země původu:
Kanada

Rok vydání:
2014

Hodnocení:
7/10

The Canadian SCARS FROM A DEAD ROOM approach the "post-black" genre in a quite unusual manner so expect pretty uncompromising blackmetal vocals (phrasing is excellent btw), many sludge/post riffs, moods in the vein of Cult of Luna and also some violent blastbeats and surprise, surprise! It all works well here. It is very much possible to quench the thirst for darkness and violence as well as for calmness and bit of romance.

Unfortunately, the songs are not well-balanced. The beginning and the end of the album are great, however the middle feels quite bland at times. This makes "Scars from a Dead Room" an album I am not going to revisit that often, however I plan to follow the band closely and hope that they are going to follow the style of "InHume".

Přečíst »

Glaciation

1. Zdravím do Francie. GLACIATION vznikli před čtyřmi lety jako docela tajemný a zdánlivě jednorázový projekt. Jak se vám podařilo dát dohromady sestavu, která nahrála letošní album? Je pro vás GLACIATION regulérní kapela, nebo jen boční projekt? Změnilo se pro vás něco po vydání „1994“? Tehdy jste například rozhovory odmítali, takže to bychom měli jednu věc…

Tehdy, v roce 2011, spolu Hugo a François dělali na nějakých skladbách a zkrátka se začali poptávat mezi přáteli, zda by se k nim někdo nechtěl přidat. Už od začátku jsme považovali GLACIATION za plnohodnotnou kapelu, nejen za pouhý boční projekt. Ale Hugo a François jsou pochopitelně hlavní členové. Krátce po vydání „1994“ jsme se z klasických a nudných důvodů rozešli se zpěvákem Valnoirem a místo něj přibrali Hreidmarra, ale nic se pro nás tímto nezměnilo. Zpočátku jsme na sebe příliš neupozorňovali, protože jsme nechtěli, aby ty obvyklé kecy o tom, kdo hraje v kapele, zastínily samotnou hudbu. Navíc máme obvykle lepší věci na práci, než odpovídat na rozhovory od mírně zaostalých pitomců. Dnes na některé odpovídáme, ale většina jich, po pečlivém zvážení, stejně skončí v koši.

2. Texty vašeho nového alba „Sur les falaises de marbre“ nemám k dispozici a ani nerozumím francouzsky, takže bych vás rád požádal, abyste nám něco o textech desky řekli. Má album nějaký koncept? Album oplývá velice jemnou dramaturgií a soudržností, které o tom svědčí.

Album nemá koncept v pravém slova smyslu. V textech a dokonce ani mezi jednotlivými skladbami neexistuje žádná přímá návaznost, ale každá píseň má svůj literární zdroj - spisovatele, ze kterého čerpáme. V „le Soleil et l´Acier“ nám byl inspirací Jukio Mišima a v „Kaputt“ zase například Curzio Malaparte. Vezmeme si hlavní témata jejich děl a přetvoříme je v jakousi snovou poezii. Nejde nám ani tolik o příběh, jako o tvorbu obrazů, dojmů a prostředí, které se hodí k hudbě GLACIATION. Soudržnost mezi skladbami z lyrického hlediska spočívá v tom, že všichni autoři, ze kterých čerpáme, byli pronásledováni stejnými tématy: Uvědomění si pádu civilizace, válka jako uplatnění tragédie a tak dále.

3. Tvoříte skladby pospolu jako kapela a nebo mají všechny výhradního autora. Mimochodem jaká byla kdysi úloha Valnoira v kapele?

Hugo a François tvoří veškerou muziku sami a opilí. Hreidmarr a Ulderic píší texty. Valnoir napsal všechny texty na „1994“.

4. Odkud pochází mluvené slovo v první skladbě?

Je to z televizního rozhovoru s francouzskou spisovatelkou Marguerite Duras z roku 1985, kde se mluvilo o člověku 21. století, absenci svobody a zániku všeho.

5. V promo materiálech se člověk může dočíst, že vaším cílem je složit hold klasickému black metalu z devadesátých let. Zvýrazněny jsou také DIY a punkový feeling. Ve kterých kapelách jste se tehdy viděli? Vzpomínáte si na nějaké zážitky spojené s objevováním black metalu? Na dětinskou ortodoxii, na kterou dnes vzpomínáte s úsměvem, případně s uctivým steskem?

Byly to kapely jako Sarcofago, Gorgoroth, Forbidden Site, Absu, Darkthrone, Forgotten Woods, Mayhemic Truth, Gorgon, Emperor, Samael… A co se týče pubertálních zážitků, tak ty byly mimochodem centrálním tématem Valnoirových textů na „1994“. Ale to už je za námi, si myslím.

6. A co koncerty? Na internetu existuje záznam z vašeho koncertu na festivalu Dark Bombastic Evening 2013, ale o dalších vystoupeních nevím. Máte v plánu podpořit nové album dalšími koncerty?

Ano, odehrajeme několik vystoupení, ale budeme si opět pečlivě vybírat. Rozhodně nechceme věnovat čas koncertním šňůrám, ani hraní s kýmkoliv, kdekoliv.

7. Debut jste si vydali sami ve spolupráci s Tour de Garde. Jak a proč jste se dali dohromady s Osmose Productions? Bylo to kvůli tomu, že Osmose vydávali Anorexia Nervosa a nebo spíše kvůli vydání mnoha zásadních blackmetalových desek v devadesátých letech?

Oba důvody jsou správné. Přísně vzato jsme nekontaktovali žádné vydavatelství, ale Hreidmarr byl s Hervém z Osmose v běžném kontaktu a prostě mu nové album poslal, načež se Hervé vyjádřil ve stylu: „Tak tohle MUSÍ vyjít u Osmose“. Dál jsme popravdě řečeno už nemuseli nic řešit, protože Osmose a Hervého hluboce respektujeme. Je to oldschool chlapík s koulema velikosti Hvězd smrti.

8. Jaké jsou mimochodem vašeho vztahy s bývalými kolegy z Anorexia Nervosa? Na nové desce jsou nějaké vazby, takže doufám, že spolu vycházíte dobře.

Všichni jsou našimi blízkými přáteli, na tom se nic nezmění. Xort s námi na „Sur les falaises de marbre“ mimochodem spolupracoval a postaral se o stem mastering. Cecil, který byl v AN zodpovědný za sbory, pro změnu nahrál nějaké doprovodné zpěvy.

9. Francouzský Black Metal měl vždy pevnou pozici a dnes to platí obzvlášť. Máte stejný pocit a nebo považujete jeho popularitu za pouhý rozmar fanoušků? S GLACIATION skládáte hold hlavně Skandinávii, ale jaký máte vztah k černým legiím nebo francouzským kapelám okolo End All Life / Norma Evangelium Diaboli?

Přísně vzato se nesnažíme nikomu vzdávat hold. Každopádně máme rádi a nebo dobře vycházíme s francouzskými kapelami jako jsou Antaeus, Diapsiquir, Aosoth, Peste Noire, Deathcode Society, Blacklodge, Khaos dei a je nám jedno zdalipak jsou nebo byli nějak napojeni na EAL/NOEVDIA či LLN.

10. Jaké jsou podle vás nejlepší hudební záležitosti posledních let? Setkali jste se s novými deskami, které vám naprosto uhranuly? A nebo se o novinky nezajímáte a posloucháte si jen staré věci?

Uveďme třeba Murmuüre, Crypt Sermon, Urfaust, Bölzer, Triptykon… Posloucháme staré i nové věci, je nám to celkem jedno. Rozhodně nejsme žádní snobští true pozéři, co předstírají, že poslouchají jen desky, které jsou starší než oni. Na druhou stranu nás postmoderna, a vůbec cokoliv post, nijak neoslovuje.

11. A co ostatní kulturně-umělecké oblasti jako literatura či kinematografie? Jak moc ovlivňují vás a vaši tvorbu?

Tak jako všechny ostatní, bych řekl. Zbavme se toho „uměleckého“ nesmyslu. My žádní umělci nejsme, nikdo není. Máme jenom přistup k internetu.

12. Jaké jsou budoucí plány GLACIATION, případně jiných kapel a projektů, které byste rádi zmínili?

Pracujeme na další desce. Zahrajeme pár koncertů.

13. Děkujeme vám za rozhovor. Chtěli byste ještě něco dodat?

Ne. Děkujeme.

Ptal se: Stick, Dalihrob
Odpovídali: Glaciation
Oficiální stránky: Nejsou k dispozici
Národnost: Francouzská

Přečíst »

Interview with Glaciation

1. Salutations to France. GLACIATION were created four years ago as a quite mysterious and seemingly one-off project. How did you gather the line-up that created this year´s album? Do you consider GLACIATION to be just a side-project or a regular band? Have you changed any principles of the band after the release of 1994? You started to give interviews, so that´s at least one thing that has changed...

Back in 2011, Hugo and François started working on some songs together, and simply asked around, among their friends, who wanted to join in. Since the very beginning, we have always considered GLACIATION as a real band, not a side project, even if Hugo and François are of course the band’s prominent members. Shortly after “1994” was released, we parted ways with singer Valnoir, for some usual boring reasons, and recruited Hreidmarr. Nothing actually changed, we originally kept a low profile because we didn’t want the very predictable bitching about our line-up to overshadow the music. Plus, we generally have more interesting things to do than answering interviews from morons of slightly subnormal intelligence. Now, we do accept some, but we carefully select them, most of demands end up in the trashcan.

2. I do not have the lyrics of your new album „Sur les falaises de marbre" at my disposal and I do not know French, so could you please tell me about the lyrical side of the album? Is there any concept? The cohesion and delicate dramaturgy of the album seem to prove this.

It’s not like a concept in the literal sense of the word. There is no linear continuity in the lyrics, or between the songs. However, there is a literary source for each song. We take an author as a starting point, Mishima in “le Soleil et l’Acier”, or Malaparte in “Kaputt”, for instance. And from there, we transcribe their main topics into a kind of oneiric poetry… More than stories, it’s about creating images, impressions, and an environment that stick to GLACIATION’s music. The coherence between the songs, from the lyrics point of view, comes from the fact that the authors from whom we take our inspiration are all haunted by the same topics: the awareness of the fall of a civilization, war as a practice of tragedy, etc.

3. Do you create the compositions together as the band or do you have an exclusive author? By the way, what was the role of Valnoir during the creation of the first album?

Hugo and François write all the music, on their own and drunk. Hreidmarr and Ulderic write the lyrics. Valnoir wrote all the lyrics of “1994”.

4. From where did you take the spoken word sample in the first song?

It’s from a 1985 TV interview of French writer Marguerite Duras, talking about the XXIst century man, the absence of liberty, the end of everything.

5. In the promo package one can read that your goal is to pay tribute to the classic black metal of 90´s. DIY and punk feeling are also underlined. In which bands of that time did you find yourselves? Can you recall any stories related to your discovery of black metal? Any acts of "juvenile orthodoxy" that you now recall with laughter or maybe with some kind of respectful longing?

Sarcofago, Gorgoroth, Forbidden Site, Absu, Darkthrone, Forgotten Woods, Mayhemic Truth, Gorgon, Emperor, Samael… Teenage stories… This was the main topic of Valnoir’s lyrics on “1994”, by the way. I think we’re done with this.

6. What about your concert activities? There is a footage of your performance from Dark Bombastic Evening in 2013 but you do not seem to play live more often. Do you plan some concerts to support the newest album?

There will be some live shows, yes, but once again, we’re going to be very selective, we do not want to spend our time touring, nor playing anywhere with anyone.

7. Your debut "1994" was released by yourselves and Tour de Garde. How and why did you join Osmose Productions? Was it because of your past ties (Osmose releasing Anorexia Nervosa) or was it because they released some very important black metal releases in the nineties?

Both. We didn’t approach any labels, strictly speaking. Hreidmarr was in touch with Hervé from Osmose, so he just sent him a copy of the album, and Hervé said something like “man, this HAS to be released on Osmose”. We didn’t look any further, to tell the truth, as we deeply respect Osmose and Hervé, who’s an oldschool guy with balls the size of Death Stars.

8. What is your relationship with the old colleagues from Anorexia Nervosa? There are some ties so I hope all is well?

They’re all are close friends, and will always be. And by the way, Xort worked with us on “Sur les falaises de marbre” (did the stem mastering) and Cecil (who’s responsible for all AN choirs) performed some guest vocals…

9. French Black Metal always had a strong position, especially now. Do you feel the same or do you consider this just a whim of the fans? With GLACIATION you seem to pay tribute mainly to Scandinavia but what about LLN or the French bands around End All Life/Norma Evangelium Diaboli?

We do not try to pay tribute to anyone, stricto sensu. Nevertheless, we appreciate and/or get along well with some French bands such as Antaeus, Diapsiquir, Aosoth, Peste Noire, Deathcode Society, Blacklodge, Khaos Dei, whatever they are or have been affiliated to EAL/NOEVDIA or LLN, we don’t care.

10. What do you consider to be the best musical things of the past few years? Have you run into albums that absolutely mesmerized you? Or do you give recent bands cold shoulder and listen to the old stuff only ?

Let’s say Murmuüre, Crypt Sermon, Urfaust, Bölzer, Tryptikôn… We listen to both new and old stuff, we don’t really care, we ain’t no snob posers claiming to be true by pretending to listen only to stuff released long time before they were born… On the other hand, we ain’t no postmodern guys neither. Nor “post” anything.

11. What about other cultural and artistic fields (literature, cinematography)? How much do they shape your own creations?

Like they do for everybody, I guess. Let’s get rid of this “artist” thing. We ain’t no artists. Nobody is no more. We just have an internet access.

12. What are the upcoming plans of GLACIATION and/or your other projects you would like to mention?

Working on next album. Play some live shows.

13. Thank you very much for the interview. Is there anything else you would like to say?

No. Thank you.

Questions: Stick, Dalihrob
Answers: Glaciation
Translation: Dalihrob
Band page: Not available
Nationality: French

Přečíst »

Satyricon, Praha (2015)

Do klubu dorážím mírně po sedmé hodině a to už měli Satyricon téměř vše na stage nachystané. Tudíž jsem nestihl předkapelu, docela jsem koukal na to, že timing byl zvládnutý opravdu výborně. Pauza sotva na to jít na toaletu a pro nápoj. Kapela začala ve velkém stylu okázalým intrem, které přešlo v explodující první song. Zahájení se povedlo na jedničku, a aniž by kapela dala prostor pro nějaké ovace, tak se šlo hned dál. Titulní single z poslední desky zněl živě o mnoho plněji a svěžeji jako na desce. Poté vsadili na další titulní singly, tentokrát stejnojmenný song z alba "Now, Diabolical" a poté nám všem velmi známý "Black Crow on a Tombstone". Kapela se definitivně rozehrála a publikum začalo vřít. Teplota v sále stoupá a s tím také euforie v kotli. Po krátkém úvodu a pozdravu Satyr dává jasný pokyn k zahájení následujícího tracku, první třetinu napínavého setu zakončují vyhlazovákem "Filthgrinder". Zvuk se ustálil a Frost všem dokázal, že to tam furt má, i bez triggerů rozmlátil kopákama všem hlavu na padrť.

Satyr uctivě pokyvuje vstříc křičícímu davu, který je ještě zcela elektrizován. Už v tento moment se dalo tušit, že zastávka v Praze bude jedním z těch lepších vystoupení, na které si kapela bude vždycky pamatovat, ale zatím si to nechávají pro sebe. Ledy se lámou s nadcházející druhou třetinou, kdy sáhnou do historie a zahrají velmi raritní track, který naživo hráli za celou kariéru sporadicky, řeč je samozřejmě o "The Dawn of a New Age"! V ten moment jsem byl mimo už i já a hrozil jsem, seč mi síly stačily. Nemusím dodávat, že je to jeden z mých nejoblíbenějších songů a globálně jde o Blackmetalový opus magnum. Po neskutečném aplausu, který opět nenechává kapela ani doznít, se jde dál na perfektní a lyricky dotáhnutou poctu své domovině - "Ageless Northern Spirit". Nastává mírná pauza, kdy se občerstvila kapela i přihlížející. Satyr bere do ruky kytaru a začíná intro k megakultu "Walk the Path of Sorrow", všem je po prvních sekundách jasné, co se bude budoucích 10 minut odehrávat. Po eposu z prvního alba Satyr děkuje za skvělou atmosféru a zmiňuje, že je skvělé mít fans jako jsou ti v Česku. Neřeční ale moc dlouho a opět dává pokyn k tomu, aby zavanul severský vítr. "A New Enemy" rozpumpovala řady fans a aniž by si mohli vydechnout, je jim dopřána smrt v podobě "Die by My Hand", kdy refrén songu řve celý Akropolis. Satyr opět vzdává hold a hecuje publikum. Přichází nejéteričtější song Satyricon vůbec, dle mě vrchol jejich posledního alba - "Infinity of Time and Space". Naživo to nevyznělo tak jako jemné nuance desky, surovost živého vystoupení tomu trochu vzala. Tím, jak se publikum dostávalo postupně do varu společně s kapelou, houstla atmosféra a detaily nikdo neřešil.
Nastala další občerstvovací pauza, Satyr opět bere do ruky kytaru a zahledí se do publika, nemusí moc dlouho čekat na odezvu, pompézně uvede "The Pentagram Burns" a v sále začalo být horko, jako by na všech mikinách a bundách začaly pentagramy opravdu hořet. Po masivní výměně energie mezi kapelou a publikem Satyr sdělává kytaru, euforicky se vrhne k mikrofonnímu stojanu a zařve "Wolfpack"! Energie z valivějších songů dokáží Satyricon naživo přemostit bravurně a peklu jsme byli všichni zase o kousek blíž. Publikum jasně dalo najevo, co si o tom myslí, poté co si vzal Satyr opět kytaru, měl velký problém uvést jam v „E“, který měl naznačit nějaké budoucí motivy dalšího alba. Lidé byli zaskočení, protože nevěděli přesně, co mají čekat. Linuly se na nás podmanivé a zadumané tóny, velmi nezvyklé pro tuto kapelu. Měli jsme trochu čas si odpočinout, občerstvit se a přitom poslouchat něco zcela nového. Satyr děkuje, odkládá kytaru a šibalsky hecuje publikum, jako by mělo čekat zase nějaký profláklý kousek z jejich repertoáru. Ale ono nic, ozvalo se krátké intro k "With Ravenous Hunger" a nám všem velmi známý sample „On my signal unleash hell“, společně se zvukem zmutované cirkulárky začalo koncentrované zlo pod podiem. Další věc, kterou jsem od nich nečekal. Tak komplexní playlist nečekal snad nikdo. Po skončení songu má kapela velký problém zahájit další, publikum Satyra nechce pustit ke slovu. Když Satyr viděl, jaká je situace, ani se nesnažil mlžit, že má být za chvíli konec. Stejně by ho nikdo neposlouchal a nikdo s ním nesouhlasil. Natvrdo ohlásil "Mother North", zvedl ruce a úvodní sypačka společně s notoricky známou melodií projela všemi neurony v publiku. Opět stejná situace, děkujícího Satyra nejde skoro slyšet, a to prosím mluvil přes hodně silnou aparaturu. Kapela dělá, že je konec, když i Frost vstal od bicích a počal se utírat, tak to rozhořčilo úplně všechny lidi v sále a směrem k podiu se hrnul masivní akustický tlak nevole. Nedovedu si představit, že by opravdu odešli. Nálada v sále byla taková, že by je šla polovina lidí tahat ručně z backstage, aby ještě hráli. Když se Satyr blížil k mikrofonu s tou nejblbější otázkou, jestli to myslíme vážně, tak ten šílený kravál ještě zesílil. Opět viděl, že nemá cenu říkat nějaká klišé. Poděkoval a uznal, že zastávka v Praze je jednou z nejsilnějších na tour a že si toho váží. V momentě byli zase všichni u nástrojů, Frost odklepal a úvodní riff "Fuel for Hatred" zapříčinil ten pravý chaos v kotli. Kapela i publikum byl jeden živý organismus, který podával vrcholné výkony. Když se opět opakovala situace, že Satyra nikdo neposlouchal a všichni jenom hrozili, pískali a řvali, tak se jenom všichni muzikanti uctivě zahleděli do publika a vzájemný tok energie si užívali plnými doušky. Jinak to podle mě ani nešlo. Když se publikum relativně ztišilo, Satyr ujišťuje Akropolis, že tu nejsou naposled.

Nemusel lidi ani hecovat a za prvních tónů "K.I.N.G." se chytli naprosto všichni. Frost do toho řeže ještě víc, začínám si myslet, že to už víc ani nejde. Kapela se za neskutečných ovací loučí. Satyr ještě vzdal čest všem, kteří se trmáceli přes celou republiku v pracovní úterý a vypadal i trochu dojatě. Frost hází paličky do davu, ještě jednou se všichni ukloní a k velké nespokojenosti davu odcházejí pomalu do backstage.

V ten moment, jsem cítil docela příjemný pocit. Přes všechny nadávky na poslední alba, přes všechny neuvěřitelně stupidní komentáře na internetu, to byla pořád ta kapela, která mě kdysi dostala. I v roce 2015 to fungovalo, všechny silné momenty se z desky přenesly i na živý koncert, dokonce se objevily nové, které se nedají identifikovat ani doma na stereu. Tracky z posledního alba zněly svěže a energicky. Starší songy zase dokázaly zaštípat jako severák v zimě. Všechno perfektně zabalené do důstojného kabátu vyspělých hudebníků, bez zbytečných řečí jsme to dostali přímo do žil. Osobně jsem byl po různých kriticky laděných článcích z internetu překvapen, jak svěží těleso se nám v úterý předvedlo. Budu se opakovat, ale kapely tohoto ražení patří do klubu. Recenze od blbečků na netu, kteří viděli Satyricon poprvé v životě na nějakém festivalu, mají nulovou výpovědní hodnotu! Opět se mi povedlo zažít magický klubový koncert. Sound 85% Kapela 100%

Autor: Splendor

Název akce:
Satyricon, Praha 2015

Vystoupili:
Satyricon
Vredehammer
Oslo Faenskap

Datum a místo koncertu:
13.4. 2015
Praha, Palác Akropolis

Přečíst »

Bekëth Nexëhmu - De Urtida Krafterna

Nahrávka, ktorou sa zaoberá dnešná recenzia je jedna z tých, ktoré boli očakávané o poznanie viac, než iné. Napriek tomu, že BEKËTH NEXËHMÜ je kapelou aktívnou iba štyri roky vydobyla si v časti black metalových kruhov naozaj závideniahodné postavenie. A ak by slovíčko „kult“ nebolo natoľko sprofanované, neváhal by som ho použiť presne v tomto prípade.

Hoci táto švédska dvojka blúdi čierno-čiernym podsvetím ešte len tak krátky čas, činí sa vskutku obdivuhodne a do dnešných dní má na konte päť demonahrávok, jeden dlhohrajúci album a jedno dvojskladbové EP, ktoré bude predmetom nášho záujmu. A verte mi, je naozaj o čo stáť.

Dni, kým sedempalcový vinyl zabalený do predpisovo štýlového čiernobieleho obalu dorazilo ku mne sa zdali byť nekonečné, no potom konečne prišiel ten deň, kedy som ho držal vo svojich rukách a nedočkavo ho kládol na tanier spúšťajúc tlačidlo play. Nasledoval prvý dotyk ihly s čiernym drážkovaným povrchom a vzápätí opantal moje vnútro ten dobre známy slastný pocit z poznania, že prichádzam do kontaktu s niečím, čo sa dá označiť jedným jediným slovným spojením - úplná dokonalosť.

Áno, je to presne tak. Nahrávka „De Urtida Krafterna“ patrí k tomu vzácnemu druhu hudobných diel, prostredníctvom ktorých sa stretne poslucháč s niečím, čo splní dokonale jeho prísne kritériá a všetky očakávania naplní bez akýchkoľvek „ale“. A to napriek tomu, že vo svojom vnútri prináša iba dve skladby a hracia doba nedosahuje ani štvrťhodinu. To všetko je v tomto prípade bezvýznamné. Poznajúc niektoré z predchádzajúcich nahrávok som vedel, že môžem očakávať najvyššiu kvalitu, no prostredníctvom tohto EP mi BEKËTH NEXËHMÜ sprostredkovali niečo, čo sa rovnalo nadpozemskému zjaveniu priamo z hlbín toho najtemnejšieho Pandemónia. Jedinečný, najpravovernejší a najrýdzejší black metal v podobe na ktorú musí prisahať každý jedinec v ktorom horí čierny plameň večného zatratenia. A celé je to pritom tak jednoduché. Stačia dve kompozície v ktorých sa prelievajú rýchle a chaoticky kruté pasáže rýchlych blast beatov s uvoľnenejšími atmosférickejšími časťami ktorým dominujú chladné klávesy plné jedinečnej seversky mrazivej melanchólie. To všetko zahalené do rozostreného zvuku nordického permafrostu korunovaného havraním hlasom plným toho najkrajnejšieho zúfalstva a desivej hystérie, pričom celé toto prekliate dielo korunuje diadém utkaný z neprepočuteľných fragmentov zdravej improvizácie. Naozaj, tak jednoduché. No táto jednoduchosť snúbiaca sa so samotným dotykom geniality nie je dopriata každému. Nie. Existujú nespočítateľné zástupy naveky stojace pred nebotyčnými okovanými bránami márne búšiace do ich oceľových vrát, no je iba zopár tých, pred ktorými sa otvoria a vpustia ich do hrdla desivej nočnej mory samotného Inferna. „De Urtida Krafterna“ každým jedným tónom dokazuje, že je dielom zachycujúcim náhly výtrysk gejzíru samotnej geniality dávajúc nám tak v jedenástich minútach ochutnať podmanivú a opojnú chuť hudobnej dokonalosti.

Nahrávky podobného charakteru sa spravidla na stránkach mortemu nebodujú. A ja túto tradíciu v prípade tohto 7´´ EP dodržím. Beztak mám pocit, že by desaťbodová škála bola v tomto prípade prikrátka.

Autor: Dagon

Seznam skladeb:
A1 Urtidens jättar
B1 Det gapande svaljet

Oficiální stránky:
Nejsou k dispozici

Stránky vydavatelství:
Darker Than Black

Země původu:
Švédsko

Rok vydání:
2014

Hodnocení:
--/10

Přečíst »

Black Witchery / Revenge - Holocaustic Death March Towards Humanity´s Doom

Píše se rok 2000 a vychází splitko "Hellstorm of Evil Vengeance" mezi již nefunkčními Kanaďany Conqueror a Američany BLACK WITCHERY, kteří měli před vydáním debutové desky "Desecration of the Holy Kingdom". Nejsem si moc jistý, jakého přijetí se splitko v době vydání dočkalo, ale dnes je právem považováno za nesvatý grál bestiální blackmetalové hudby. Je rok 2012, REVENGE (pohrobci Conqueror) ohlašují vydání své dosavad poslední desky "Scum.Collapse.Eradication" společně se splitkem s Black Witchery, které ale po mnoha průtazích vychází až letos. "Holocaustic Death March Towards Humanity´s Doom" není jen připomínkou starých časů a dlouholetého přátelství, ale také zpečetěním nesvaté spolupráce, neboť James Read, vůdce Revenge, rok před ohlášením splitka, odehrál s BLACK WITCHERY dvě výjimečná koncertní vystoupení. Něco podobného vlastně bylo důvodem i pro vydání splitka REVENGE s narkoteology Arkhon Infaustus, se kterými J. Read kdysi odjel jejich první evropské turné. Pokud jste ale BW s bubeníkem Revenge na německém Deathkultu nebo na norském festivalu Inferno neviděli, připojte se ku mě v modlitbě (haha) za vydání live/rehearsal alba BLACK WITCHERY, které bylo taky před pár roky ohlášeno a kde by se mohlo objevit i pár skladeb právě s Readem za bicími.

Když byl tento titul ohlášen, nadšeně jsem očekával ten nejextrémnější, nejnasranější, nejbestiálnější (atd. atd.) split v dějinách všeho. Čas ubíhal, splitko nebylo ani na dohled. Z BLACK WITCHERY byl kvůli zdravotním problémům odejit kytarista Tregenda a nahrazen Alal´Xhaaszthurem z Nyogthaeblisz, Nexul a Hellvetron, se kterým také nahráli tyto tři nové skladby.
Takže se prvně podívejme na stranu BW. Po krátkém intru (klasický ambientní hluk s vokály) jebne Vaz dvakrát do škopků a jde se na věc. Nesvatá trojice maniaků vůči své klasické tvorbě neučinila žádných ústupků, mám ale pocit, že nové skladby jsou ještě méně přístupné, než intenzivní zlo(mono)bordel z "Upheaval of Satanic Might". Zprvu jsem třeba riffy "Black Death Conjuration" vůbec nebyl schopný pochytat a považoval je tedy za čistě náhodné. Vinna je tímto hlavně temná produkce, kterou ovšem považuji za výtečnou! BLACK WITCHERY našli krásně hnusný zvuk basy a tlukot bicích za správné hlasitosti hrne opravdu strašným způsobem. K dokonalosti snad jen chybí ostřejší Impurathův vokál. Pokud vám "Black Death Conjuration" nakonec sedne, nic už nebrání tomu, aby vás "Curse of Malignancy" a "Profanation Triumph" kompletně smetly. Naprostou primitivnost riffů vyváží fakt, že BW své kompozice mírně "obzvláštňují" a že riffy (alespoň mně osobně) nově docela smrdí zvráceným odkazem Archgoat. Když skončí strana BLACK WITCHERY, chci víc!

To už ale neplatí o straně REVENGE, kterou považuji pouze za uspokojující. Mohu vás utěšit, že "Humanity Noosed" není neposlouchatelný bordel, jako je tomu v případě "Deathless Will" ze splitka s Arkhon Infaustus, ale nezvedá mě ze židle tak, jako porce BLACK WITCHERY. REVENGE shodili pár kilo, produkce není ani zdaleka tak bachratá jako dříve a nejen proto mám pocit, že kapela umí drtit víc. Ale pořád to je REVENGE se svými klady i zápory - tedy nepříčetný black/grind s neurvalými, byť mírně "random" riffy. Po zbytečném instrumentálním bordelení (která část REVENGE také otevírá), dostává prostor "Equimanthorn". REVENGE Bathory překopávali už dříve a "War" v jejich podání je fakt zlo. Dokonce ani druhý cover nedělá ostudu. Myslím si, že si REVENGE bordel v prostředku skladby namísto obyčejné stopky mohli odpustit a taky věřím, že by skladba mohla být zahrána rychleji, ale když přijde pasáž před úplným závěrem (Equimanthorn! Equimanthorn! Equimanthorn!) hysterie dosahuje takové úrovně, že by se i Stephen Hawking zvedl z křesla a šel hrozit do první řady.

Nejbestiálnějšího splitka v historii všeho se mi sice nedostalo, ale i tak je "Holocaustic Death March Towards Humanity´s Doom" povinnost pro všechny fanoušky REVENGE, BLACK WITCHERY a black death holocaust superion assault metalu vůbec. Nezasvěcení raus!

Autor: Dalihrob

Seznam skladeb:
1. Black Witchery - Black Death Conjuration
2. Black Witchery - Curse of Malignancy
3. Black Witchery - Profanation Triumph
4. Revenge - Humanity Noosed / Equimanthorn (Bathory cover)

Oficiální stránky:
Black Witchery
Revenge @ fcb

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Nuclear War Now! Productions

Země původu:
Kanada/Usa

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
--/10

Přečíst »

Keep of Kalessin - Epistemology

Smrt jedné kapely

Kdepak jsou časy nahrávek jako „Reclaim“ nebo „Armada“, kdepak jsou časy, kdy se Keep of Kalessin po zásluze rychle vyšvihli z kapely lokální na kapelu celosvětově známou, u jejíchž nahrávek se daly trávit hodiny.

U těch současných se bohužel dá trávit jedině sebe sama, a tak se nezbývá než ptát, co se s pány stalo. Stoupla jim do hlavy sláva? Peníze? Může za to třeba pravidelné běhání a následná přemíra uvolněnosti a zenově vyrovnaného přístupu k životu? Možné je taky, že něco nahráli, neposlechli si to po sobě (natož, aby výsledek pustili někomu jinému) a rovnou nechali vylisovat cédečka. Tak či tak je „Epistemology“ padesátiminutovým svědectvím o smrti z nedostatku soudnosti.

Nebuďme ale škarohlídi a zkusme na novince najít něco dobrého. Předně, nikdo KoKům nemůže odepřít, že vymysleli nový žánr. Skoro hodina sypaček proložená čistým vzletným zpěvem a líbezně zasněnými klávesami je něco, co tu v této podobě ještě nebylo. Za hudební inovátorství tak Obsidian, Vyl a Wizziac zasluhují ocenit, zatleskat si ale mohou sami, všichni ostatní totiž během „Epistemology“ když ne pojdou nudou, tak minimálně usnou jako mimina. Skutečně, nevím, kdy jsem naposledy poslouchal takhle nablastované album, které zároveň silně uspává. Není na něm totiž nic, co by jakkoli vystoupilo z linky neměnných, kamsi do dáli uhánějících bicích, dvou, tří kytarových tónů a čistého vokálu. Celé je to tak dokonale vyleštěné a neměnné, až je to dokonale prázdné a dokonale tupé.

Existuje ale i druhý pohled - kvůli náladě, jakou „Epistemology“ vyvolává, jde v podstatě o první kytarový ambient a taky o první „blackové“ album, které nevyvolává agresi a nenávist, ale naopak pobízí ke klidu, míru, vyrovnanosti se světem a lásce k bližním. Keep of Kalessin se tedy zařadili mezi křesťanské blackmetalové kapely šířící skrze původně rouhačskou hudbu poselství Boží.

Za to se na ně zlobit nemůžeme, do nebe ostatně chceme všichni. Jen se zase KoK nemůžou zlobit na nás, že si k cestě po nebeských chodech raději necháme zahrát něco jiného.

Kvůli tomu všemu nezbývá než zakončit jinak:

S hlubokým smutkem a lítostí v srdci oznamujeme, že dne 16. února nás po vážné nemoci trvající nejméně od předešlého alba navždy opustila norská, kdysi výborná, kdysi blacková a kdysi poslouchatelná kapela Keep of Kalessin.

Jménem pozůstalých, tedy ještě alespoň trochu soudných fanoušků,

Mortemzine.

Poslední rozloučení se bude konat v diskusi.

Autor: Garath

Seznam skladeb:
1. Cosmic Revelation
2. The Spiritual Relief
3. Dark Divinity
4. The Grand Design
5. Necropolis
6. Universal Core
7. Introspection
8. Epistemology

Oficiální stránky:
Keep of Kalessin

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Indie Recordings

Země původu:
Norsko

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
3/10

Přečíst »

Zom - Flesh Assimilation

Do černa zabarvený smrtící kov je poslední dobou silně v kurzu, tedy aspoň na mě to tak působí. Žánr to není zcela nový, ale jako by dnes zažíval svou silnou reinkarnaci, soudím tak i podle toho, kolik desek k recenzím se věnuje zrovna tomuto hudebnímu tématu. Irští ZOM jsou též takoví pekelní dělníci, kteří vám rozhodně med kolem huby mazat nebudou. Jejich debut „Flesh Assimilation“ je totiž ihned od svého nástupu pěkně nekompromisním nášupem.

Jejich vydané počiny jsou hezky sesynchronizované s roky existence. 2011 první demo, 2012 druhé demo, 2013 EP s pozitivním názvem „Multiversal Holocaust“ a to vše nakonec zakončené loňským počinem „Flesh Assimilation“, vydaném na Invictus productions. Ano, opět je to další z mnoha desek mnou recenzovaných, jež mají svůj původ ještě v listopadu loňského roku. Začínám své články brát jak retro výlet za pozapomenutými záležitostmi loňského roku.

Co se tedy pod špinavou neuhlazenou produkcí „Flesh Assimilation“ skrývá? Žádné přehršle melodií, jen špinavé riffy, tu hrané spíš black metalovými tremoly, tu spíše death metalové riffovačky, tu dokonce crustové mlácení do kytar. Rytmika duní jako stádo slonů na ultratěžkých steroidech, d-beat, blast beaty, thrashové kopačky - na co si vzpomenete z dílny extrémnějšího pole muziky. Pod stěnou hluku pak brumlá nahulená basa, která se občas dočkává i vlastních jasně slyšitelných výjezdů. K tomu všemu humpolácké hulákání až ze samotného pekla.

Čeho se tu vlastně máte a můžete držet, když tu v podstatě neexistují styčné orientační body? Sól je tu minimálně, a když už, jde o naprosté atonální výjezdy ve stylu Slayer a jim podobných. Vyhrávky tu taky zrovna moc prim nehrají, občas se objeví něco jako náznak melodií, které jsou však hodně temné a zahrabané pod tím vším hlukovým marastem. Agrese z alba tryská na všechny strany a vzhledem k tomu, že mezi skladbami prakticky neexistují pauzy, jde o počin na vytřískání negativních pocitů po zkurveném dni. Prostě na půl hodiny vypnete a necháte na sebe působit tuhle prasácky zahranou chlívárnu. Nic posluchačsky přívětivého, avšak i tak je to chytlavé a brutální.

Zpomalení tu moc není, jednoduše především primitivní nátlak na základní instinkty člověka. Hodně agrese tomu přidává ta rytmická crustpunková živočišnost, která je výrazným stavebním prvkem. Dost překvapivým momentem je pak čtvrtá „Conquest“, která začíná klasickým námrdem pro toto album tak typickým, ale její konec se nese v hodně špinavém doomovém duchu. Taková trochu kosmická smrt.

Deska to není nijak objevná, hranice stylu byly už dávno jasně vytvořené a nezbořené, přesto do „Flesh Assimilation“ vložila trojice dostatek nadšení a entuziasmu, aby nešlo o žádný průser, ale o povedenou žánrovku. Oceňuju taky, že to není bůhvíjaká oslava čertů a kozlíků, ale zní mně to spíš trochu hlouběji pojaté. Tedy aspoň názvy skladeb trochu napovídají, že to není až tak přímočaré bububu.

Autor: Stick

Seznam skladeb:
1. Tombs of the Void
2. Hordes from the Cursed Realms
3. Gates to Beyond
4. Conquest
5. Illbeings Unspeak
6. Dead Worlds
7. The Depths
8. Flesh Assimilation

Oficiální stránky:
Zom @ fcb

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Invictus Productions

Země původu:
Irsko

Rok vydání:
2014

Hodnocení:
7/10

Ireland has new aquisition on the field of blackened death metal, which is called ZOM. Their debut LP „Flesh Assimilation“ is full genre record without much further inovations. But this genre is about aggresion, dirty sound and headbanging. That is what ZOM achieved for good this time. Fast paced material with dirty guitars, fuzzy bass and fast drumming, crossing the fields of black, death and even crust.
Přečíst »

A Forest of Stars - Beware The Sword You Cannot See

Asi začnu tam, kde jsem před třemi lety skončil. Nové dílo britských gentlemanů nemá chybu. Ať hledám, jak hledám, nenacházím slabého místa. Poprvé jsme si museli počkat na další album AFOS delší dobu. I když, co jsou to tři roky. Opět pod hlavičkou Lupus Lounge/Prophecy Productions, opět s jedenácti skladbami a opět s albem trvajícím zhruba hodinu. Kapela, která vzešla z black metalového světa, se dnes nachází ve svém vlastním prostředí, kde si dělá, co si zamane. Od předchůdce „A Shadowplay for Yesterdays“, který mě doposud neomrzel, se novinka zas tak neliší. Čekáte stagnaci? Zapomeňte!

Opět není jednoduché psát o tom, co slyším, když mi hraje „Beware the Sword You Cannot See“. Dávám si pozor na neviditelný meč. Zavírám oči, aby mě nerozptylovala realita, nebo to, za co realitu považuji. Hvězdný les je plný třpytu, který může oslnit kočičím zlatem a odradí nepozorného. Hledající mezi řádky a pod povrchem může spatřit právě ten meč, co není vidět a padá na jeho hlavu. Pak může včas zareagovat a uskočit, je-li to potřeba, nebo naopak zůstat klidně stát, když nehrozí žádné nebezpečí, přestože se zdálo, že se kvapem blíží po měsíční krajině. Pod přívalem emocí nejeden padá znaven nesmírnou bolestí. Cynika vpravdě tyhle hrátky nedojmou a s křivým úsměvem vchází do zastavárny se zašlými vzpomínkami.

Hradby vln, co se před vámi zvednou v úvodní „Drawing Down the Rain“, vás spláchnou jako nicotnou ukázku lidské zbytečnosti. Z toho návalu se mi pokaždé točí hlava. Blast beat, šílené smyčce, koláž zpěvů, náraz a ticho, klidné emoce, dívčí jemný zpěv a zpět do víru. Uf! Rozhoupané vidění neulehčí ani lidový ráz black metalové nicoty. Housle nás roztančí v bolestném tanci, jako by nestačila zamotaná hlava z přemíry hvězd a malování deště. Jestli se zdá, že se AFOS dali na dráhu folk black metalu, tak není nic vzdálenějšího pravdě. Pánové a dáma existují ve světě, kde nic není, jak se zdá, a naopak co se zdá, není. Viktoriánský svět plný maškarády, květin a kostýmů je trhán na cucky zběsilou postmoderní elektronikou, kterou ovšem nezaregistruje každý. Jistá linka je zahlcena množstvím nasamplovaných zvuků, takže když se snažíte rozklíčovat, co vás ruší při jinak black metalovém vzteku, poznáte padající misku. Každá další skladba je černější, bláznivější a divnější. Díky nekultivovanému zpěvu máte někdy pocit ze svěrací kazajky. Nádherné melodie vám to neulehčí, protože každý další pád do tenat nejistoty vás zničí zase o kousek víc. Zradou se pak stane „Part I: Mindslide“. Když už máte pocit, že si zvykáte na příval, který ve „Proboscis Master Versus the Powdered Seraphs“ graduje, tichý ambient se zpěvem (či spíše recitací) lady Katheryne, Královnou duchů, vás rozhodí tak, že se do konce alba budete ohlížet a neklidně očekávat další postupy. Bohužel v nejistotě už zůstanete, protože dál už se pokračuje „Part II“, až „Part VI“. Udyndáni, uspáni jste najednou vzbuzeni těžkým úderem do čela. Klepete se strachem a zase se vše ztiší, tiší, ššš a PRÁSK!!! Je mi jasné, že psychydelické hrátky, co si pro nás letos AFOS připravili, zaujmout milovníky normálnějšího zla nemohou. Není vůbec snadné se napojit do bláznivé hry s mečem, který není vidět.

Mluvili jsme o tom, že AFOS pokračují v podobném duchu jako „A Shadowplay for Yesterdays“. Myslím, že je jasné z mých slov, že je to jen zdání. Takhle škaredě si s námi klub gentlemanů ještě nehrál. Do detailu vypiplané skladby, nadpozemské (nezemské) výkony celé sešlosti, vzrušující obal a booklet ve spojení s rafinovaným scénářem díla činí z „Beware the Sword You Cannot See“ skvost skvostů. Už neposloucháme epický black nebo jeho progresivní odvětví. Můžeme prožívat celý nový svět, který pro nás AFOS vytvořili. A že nebude každému v jeho krajině příjemně? S tím se počítá a o to víc stoupá jeho hodnota.

Autor: Garmfrost

Seznam skladeb:
1. Drawing Down the Rain
2. Hive Mindless
3. A Blaze of Hammers
4. Virtus Sola Invicta
5. Proboscis Master Versus the Powdered Seraphs
6. Part I: Mindslide
7. Part II: Have You Got a Light, Boy?
8. Part III: Perdurabo
9. Part IV: An Automaton Adrift
10. Part V: Lowly Worm
11. Part VI: Let There Be No Light

Oficiální stránky:
A Forest of Stars

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Prophecy Records

Země původu:
Britské impérium

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
10/10

Přečíst »

Anathema Resonance Tour

Byť už nejsem přílišným bláznem do nové tvorby ANATHEMY, jak tomu bylo v dobách už vlastně dávno minulých, jakmile jsem zbystřil informace ohledně chystaného koncertu v Brně, byl jsem rozhodnut nevynechat jej. Když se posléze vynořily detaily vystoupení, neměl jsem k infarktu daleko. Vzpomínkový koncert s Duncanem Pattersonem a Darrenem J. Whitem v sestavě sliboval splněný sen každého fanouška staré tvorby. Celý set byl rozdělen do tří sekcí, s krátkou přestávkou mezi každým oddílem. Tříhodinová porce melancholie byla opravdu plně výživná a myslím, že nikomu nechyběla žádná předkapela.

Při vstupu do sálu jsem byl příjemně zaskočen obrovskou účastí. Sice se nedalo dýchat, ale aspoň ANATHEMA viděla, že ji zde máme velice rádi. Úvod patřil velice pozvolné skladbě „Anathema“ z poslední řadovky „Distant Satellites“, kterou začínám mít rád až s hodně velikým odstupem a po pátečním večeru obzvlášť. Bylo vidět, že skupině současný směr opravdu svědčí a že je v něm takzvaně pevná v kramflecích. Překvapil mě i čistý zvouček, který byl tak hodně potichu, že když jsem něco někomu chtěl říct, musel jsem šeptat, abych nerušil kolemstojící. Vincent s ostatními zpívajícími členy ansámblu pěli krásně jistě a večírek dostával označení jeden z nejsilnějších koncertů, co jsem měl možnost vidět. Pouze přemýšlím, jakou funkci měla hradba kolem bicích. Zřejmě aby John Douglas, když se fest rozjede, nerozrazil komorní atmosféru. Skladby jako „Distant Satellites“ nebo „Closer“, fungující na experimentálnější vlně díky ostřejším kytarám vyzněly naprosto skvěle. Také dvojice hitovek z předchozího alba „Untouchable, Part 1 a 2“ už teď patří do zlatého fondu ANATHEMY. První sekce zakončila velenádherná, tichá „One Last Goodbye“, coby jediný zástupce mého asi nejoblíbenějšího alba „Judgement“. „A Fine Day to Exit“ měl rovněž jediného, a sice „Pressure“. Ta v době svého vydání působila lehoučce a rockově. Ve společnosti současných alb zněla ovšem hodně zadoomaně. Po krátké pauze na nadechnutí vystřídal třetího z klanu Cavanaghů Jamieho, Duncan Patterson a emoce začaly řvát naplno. Skladby z „Alternative 4“ patří mezi pilíře metalové scény napříč generacemi. „Shroud of False“ v nás rozproudila krev a „Fragile Dreams“ roztančila trošku prořídlý dav, který ukázal, že má kapela více fanoušků nové tvorby než starší. Když se pak rozezněly úvodní tóny „Angelica“, byl jsem už v naprostém rauši. Trojice „Eternity Part I až III“ patří k vrcholům skvostného stejnojmenného alba, ale zde jsem pocítil trochu nejistotu. Hudebně nádhera, byť bez ostřejších hran, ale vadil mi zde Vincentův zpěv. Kdysi se mi líbil onen falešný ocas začínajícího frontmana, který hledal své místo, ale stejně bezradně působil i nyní. Postrádal jakýkoliv náznak syrového podtónu. U „Eternity“ tento fenomén nedrhl ještě tolik. Měl zde vymyšlenou zajímavou náhradu. Duncan Patterson si svůj krátký návrat do řad prokletých evidentně užíval. Aby ne, tohle období jeho kariéry jej doslova ocejchovalo. Jeho akustická vystoupení plná těchto písní, název jednoho z jeho projektů Alternative 4, mluví za vše. Stejně tak hezky působila lehce pozměněná sólíčka. Mezi tím jsme se opět posunuli v čase až do roku 1995. Hit „A Dying Wish“ nesměl chybět, ale zazněly i „Shroud of Frost“ a „Sunset of Age“. Technici opět vyměnili klukům kytary s jiným laděním. Atmosféra notně potemněla, ztěžkla. Každý znal texty, které chtěl zpívat s kapelou. Jenže díky bezradnému výkonu frontmana se nebylo čeho chytit. Já jsem raději přestal zpěv poslouchat a zaměřil se pouze na hudbu. Píšu pouze, ale myslím tím geniální epické vlny, které rozezněly každičký kousek v mém těle a v mé mysli. Hudba byla naprosto všude a cloumala mnou. Ocenil bych delší part tvořený z této megazáležitosti, ale i tak stačilo, abych oněměle létal ve sférách. Oněměle píšu opět s nadsázkou. Řval jsem jak tur! Nyní jsem byl opravdu, ale opravdu zvědavý, zda Darrenova éra předčí, co jsem zažil. Moje láska k ANATHEMĚ vypukla naplno až právě s „The Silent Enigma“ a „Eternity“. Nicméně „Serenades“ a fenomenální ípíčka „The Crestfallen“ a „Pentecost III“ patří mezi mé stálé favority. Darrena jsem slyšel naposled na „Mystica“ pozapomenuté doomárny THE BLOOD DIVINE. Proto jsem nevěděl, zda se mám nebo nemám těšit. Jestli to ve chřtánu ještě má, nebo už ne. Ostříhaného na krátko jsem jej nepoznal, ale vzhled není to, na co jsem byl zvědavý. Jakmile začal závěrečný oddíl, koncert ANATHEMY se definitivně změnil v metalovou symfonii. Kluci pařili jak za mlada. Pozvolný nájezd naladil všechny na death doomovou strunu, která i přes všechny ty growly, tvrdé kytary už tenkrát vykazoval obrovský talent psát atmosférické skladby. Rukopis ANATHEMY poznáte na sto honů. A je jedno, jestli hrají death doom, rock nebo experimentální elektroniku. Už při „Sleep in Sanity“ jsem přicházel o hlas, ale při „Kingdom“ se se mnou rozhoupal celý svět. Darren to tam pořád má. A jak. Uh! Třetí část večera byla bezpochyby nejsilnější. „Mine Is Yours to Drown In...“, nebo „Lovelorn Rhapsody“ oprášili moji starou lásku k ANATHEMĚ natolik, že nejsem schopný poslouchat nic jiného. „Sleepless“, která byla zařazena až na úplný chvost večera, pak završila dojem z vrcholového zážitku, který se jen tak neopakuje. Jsem zvědavý, zda jej kdy dokáže něco překonat.

Viděl jsem ANATHEMU už několikrát, ale „The Resonance Tour 2015“ s legendárními hosty všechny jednoznačně trumfla. Maličkou vadou na kráse bylo chování některých fans. Naštěstí Cavanaghovci působili s nadhledem a na každou narážku reagovali se smíchem. Osobně nechápu, co některým vadilo na Danielu Cardosovi. Je to nadaný umělec a stále obdivuji jeho a Garmův dávný projekt Head Control System. Tříhodinový maratón jsem přežil bez útrap. Jestli to bylo klidným zvukem nebo vrcholným štěstím nevím, ale odcházel jsem z Flédy dokonale ukojen.

Autor: Garmfrost

Název akce:
Anathema Resonance Tour

Vystoupili:
Anathema

Datum a místo koncertu:
10.4. 2015
Brno, Fléda

Přečíst »

Mörkhimmel (2015)

1. Zdar. Hlavnou novinkou z vašej stajne je určite príchod nového asfaltu „Ostří černé kosy zní“ a ja začnem za úvod jedným nie práve tradičným vyjadrením z vašej strany. Prípadných poslucháčov ste totiž varovali, že nadchádzajúca nahrávka bude iná a že si od nej nesľubujete veľa pozitívnych ohlasov. Dosť rozporuplné vyhlásenie. Je to akoby ste svojej tvorbe neverili a takto sa pripravovali na negatívne ohlasy. Alebo je tomu inak?

Slávek: Čau, ani nevím, že jsme něco takového na veřejnosti říkali, i když mezi námi v kapele byly takové názory často slyšet. Bude to jistě tím, že pokaždé, když se chystáme něco vypustit mezi lidi, si nejsme jistí jak to posluchači poberou. Je lépe raději čekat to horší, než aby jsme potom byli zklamaní z negativních reakci. Možná to může být, jak říkáš, taková příprava na negativní ohlasy, ale rozhodně to není v tom, že by jsme naší tvorbě nevěřili. Pokaždé, když něco vypouštíme mezi lidi, si za tím naplno stojíme s vědomím, že jsme věci udělali tak, jak nejlépe dovedeme. S výsledkem naší práce jsme nadšení a dokonce i ty ohlasy jsou o hodně pozitivnější, než jsme čekali.

Andy: Taky si neuvědomuju, že bychom masy fanoušků jakkoliv celoplošně varovali..každopádně bych ohlasy fanoušků a naše měřítka pro vlastní tvorbu nějak nestavěl do přímejch souvislostí, natož rozporu. Jsou to dvě naprosto oddělený věci, jak úhlem pohledu, tak značnou časovou prodlevou mezi složenim a vydánim materiálu.

Pokud bychom naší tvorbě nevěřili, ani bychom to nechodili nahrávat, což mj. ilustruje fakt, že jsme celý nahrávání odložili přibližně o půl roku, abychom to dopilovali a měli jasno. Deska je samozřejmě v lecčems jiná než předchozí, nejspíš ne zrovna stravitelná na první poslech, ale hlavně není poplatná tradičnímu pojetí nějakýho jasně určenýho stylu, takže nejsme naivní, abychom očekávali nadšené ovace ze všech stran.

2. Novinka (tak ako vaše predchádzajúce počiny) vychádza iba vo vinylovej podobe. V minulom rozhovore si naznačil, že asfalt je pre vás ten jediný pravý nosič, ktorý je však z finančného hľadiska tiež médiom najnáročnejším. Ako je to teda s financovaním vašich nahrávok? Podieľate sa na vydaniach aj svojim vkladom, alebo máte jednoducho vždy šťastie na ústretovú firmu?

Slávek: Tentokráte naše novinka vyšla i na CD u vydavatelství L´inphantile collective z Prahy. Mistru vydavateli Ossiemu se naše nová nahrávka líbila, a tak investoval svůj čas a prostředky do jejího zhmotnění na CD. Jinak ano, asfalt je pro nás zásadním médiem a snažíme se, aby všechny nahrávky Mörkhimmel vyšli na vinylu. Doteď se nám to vždy podařilo.
O financování jak vinylu, tak CD, se starají naši vydavatelé. My si jen hradíme studio a peníze se nám pak vrací z volných kopií, které dostaneme. V tomhle ohledu je o nás opravdu dobře postaráno.

3. Tak ako v prípade predchodcu „Zloskřivec“ ste si aj v prípade novinky dali záležať na jej názve, pričom „Ostří černé kosy zní“ je snáď ešte dokonalejší, ako tomu bolo v prípade minulého albumu. Do akej miery je pre vás názov dosky dôležitý? Ako vznikol ten najnovší a čo predstavuje?

Slávek: Na názvu si dáváme opravdu hodně záležet, musí vždy vyjadřovat pocity, které při poslechu finální práce máme. Snažíme se, aby dobře zněl, aby nepostrádal určitou formu vtipu a hlavně, aby měl pro nás všechny nějaký význam. Zkrátka musí mít břink. Název předchozí byl hodně imaginární a spousta lidí si pod ním mohla představit cokoliv. ,,Ostří černé kosy zní“ mluví sám za sebe a myslím, že vysvětlování zde není třeba.

4. Ešte k predchádzajúcej otázke. Kto je autorom toho vskutku vydareného a na výsosť zaujímavého coveru? Ako ide dohromady s hudbou?

Andy: Obal jsem si vzal komplet na starost já, stejně jako v předchozím případě. Je to až ďábelsky jednoduché - na obalu je prostě kresba černé kosy, protože se podle ní album jmenuje, přičemž jsem se snažil aby vizuální stránka věci korespondovala s hrubým, svým způsobem sevřeným a od detailů oproštěným zvukem nahrávky.

5. Predchádzajúca doska „Zloskřivec“ nemala jednoznačné hudobné zaradenie a materiál bol vyváženým mixom viacerých žánrov. Naproti tomu „Ostří černé kosy zní“ je štýlovo neporovnateľne zomknutejšie s odkazom na švédsky death metal starej školy. Bol tento vývin prirodzený s tým, že ste našli tú pravú polohu v ktorej sa cítite najlepšie, alebo bol tento posun do istej miery cielený?

Slávek: Máš pravdu, že na novince jde více cítit death metal, ale za death metalovou desku bych ji osobně nepovažoval. Při pozorném poslechu se objeví více hudebních vlivů. I když všichni v kapele death metal máme hodně rádi, deathovou kapelou se být necítíme. Jakýkoliv vývin u nás je přirozený a žádné cílení, jak by jsme měli znít, u nás nenajdeš. Po dokončení ,,Zloskřivce“ jsme plynule přešli na tvorbu nových věcí a vše šlo přirozenou cestou, až k výsledku, který můžeš slyšet nyní. Stejně tak pokračujeme v současnosti, kdy už máme zaděláno na dvě nové skladby. Jdeme tak nějak svou vlastní stezkou a já mám velkou radost z toho, že každá nahrávka Mörkhimmel zní trošku jinak.

Andy: U nás jakákoliv křečovitá snaha nikdy nezafunguje, všechno si nakonec najde svojí vlastní polohu, i kdyby to mělo trochu trvat... Každopádně mám dojem, že se nám podařilo vyvinout vlastní rukopis, kterej se začíná projevovat a všechny skladby víc propojuje do celku, i když je každá skladba trochu jiná.

6. Podobne je to aj s textovou zložkou. V minulosti ste používali mix rodného a anglického jazyka aby na novinke prevzala dominantnosť čeština. Prečo tomu tak je?

Slávek: V prvopočátcích byly texty z 90% v angličtině. Na prvních dvou deskách se vždy objevil jeden text v češtině. Hodně mě bavilo s mateřštinou pracovat, ale měl jsem nějak zajeté z předchozích kapel používat angličtinu. Také tomu nahrával i fakt, že část ex-členů byla anglicky hovořících a v téhle sestavě jsme se na angličtině dohodli. Po reinkarnaci kapely a práci na ,,Zloskřivci“ byly první věci v angličtině ale nakonec se čeština prosadila a všichni jsme usoudili, že k nám prostě sedí lépe. To je důvod, proč je ,,Zloskřivec“ dvojjazyčný. Při práci na novince bylo jasné, že deska bude kompletně česky. Na další nahrávce s češtinou počítáme samozřejmě taky. Takhle nám to vyhovuje a takhle nás to baví.

7. Za výsledný zvuk novinky je zodpovedný opäť Honza Kapák. Prečo padlo rozhodnutie opätovne na neho?

Slávek: Po předchozích zkušenostech nám bylo jasné, kam půjdeme: Hellsound, Čestice. Honzy se všichni hodně vážíme jako muzikanta, zvukaře a hlavně člověka. Svou práci dělá výborně a opravdu jí rozumí. Je nám vždy ctí nahrávat u něj a s výsledkem pod jeho taktovkou jsme velice spokojeni. Po jeho předchozích zkušenostech s námi jsem měl pocit, že už tak nějak ví, co od nás čekat a vždy měl a má tu úžasnou schopnost vycítit, co od něho potřebujeme my.

8. V prípade „Zloskřivca“ ste išli do štúdia s už kompletne hotovým materiálom. Ako tomu bolo s novinkou a do akej miery zasiahol do jeho finálnej podoby práve Honza Kapák?

Andy: Materiál byl opět v plném rozsahu připraven předem, tentokrát jsme ale většinu songů vzniklých po odchodu kytaristy Honzy skládali s jednou kytarou, jelikož druhou už při skládání nemáme fyzicky k dispozici. David měl party pro druhou kytaru částečně naskládané z domova, zbytek bylo v plánu dotáhnout ve studiu. Nahrání té druhé kytary se nakonec Honza Kapák ujal osobně a na desku při té příležitosti také přispěl několika nápady a dal jí ještě neurvalejší a drzejší projev. Chci ale zdůraznit, že k tomu přistoupil citlivě a s ohledem na náš rukopis, kdybys viděl co ždímal z chudáka kytary za brutality, pochopil bys, že se musel dost krotit.

9. Pri našom poslednom rozhovore si uviedol, že z nahrávacích sekvencií „Zloskřivca“ vám zostala skladba ,,Grind´em All“, ktorú ste plánovali použiť na splitko s Rakúšanmi Ewig Frost, no nakoniec ste od tohto zámeru zrejme upustili. Z akého dôvodu? Plánujete spomínaný song v budúcnosti predsa len použiť, alebo sa stal základom pre niektorú zo skladieb, ktoré nakoniec skončili na novinke?

Slávek: Je tomu tak, společné splitko se tak dlouho plánovalo, až z něho nakonec sešlo. V podstatě jsme se nedokázali ani dohodnout na společném obale a následně celá záležitost nějak vyšuměla a ze všeho sešlo. Pak byly s materiálem ještě nějaké plány, ale nic se neuskutečnilo. Skladba je definitivně nahraná od Zloskřivčí seance a kromě občasného živého hraní v minulosti ji snad nikdo nikdy neslyšel. Zatím nejsou plány ji zveřejňovat a uvidíme, jestli ji někdy vůbec pošleme mezi lidi.

Andy: Jako že bychom vzali riffy z dva a půl roku starýho songu a udělali z toho jinej na novou desku? To nás fakt nenapadlo...

10. Ako som spomínal, novinka je oveľa ucelenejším a hudobne zomknutejším dielom ako bol „Zloskřivec“. Dá sa považovať za koncepčné dielo? Existuje nejaká jednotiaca téma, spájajúca celý opus?

Slávek: Novinka koncepčním dílem není. Při jejím skládání jsme za žádným předem vytyčeným cílem nešli. Tvorba u nás má vždy volný průběh a výsledná podoba se vyjeví až na konci naší cesty.

11. Aké máte (napriek vašim negatívnym očakávaniam) doterajšie reakcie na „Ostří černé kosy zní“?

Slávek: Reakce od posluchačů a také od recenzentů, jak v tuzemsku, tak i v zahraničí, jsou doteď výborné. Určitě lepší, než jsme čekali. Občas se objeví někdo, kdo s novinou není spokojený, ale tak to prostě chodí. Všem se zavděčit nemůžeme a hlavně ani nechceme.

Andy: Ono to s těma negativníma očekáváníma zas nebylo tak dramatický, jak už sem naznačil v úvodu. Zatím to vypadá, že si deska nachází svoje příznivce. Ti co nás sledujou delší dobu snad i ceněj jakejsi vývoj. Nicméně zaznamenal jsem dva takový specielní jevy, který se vyskytujou opakovaně -jednak někteří crusteři, na který jsme hodně koncertně navázaný, občas remcaj, že tohle už je moc metal, ale tak nějak to ve finále berou.

No a pak tu máme takový ty zastydlý strážce čistejch deathmetalovejch hodnot, kterejm leží v žaludku, že jim ničíme „jejich“ styl nějakym nepředepsanym přístupem k tvorbě, jako kdybychom se někde snad prezentovali jako deathmetalová kapela že ano... Považuju to za takovou českou specialitku, třeba v Británii a Skandinávii, kde pankáči nosej trika Entombed a obě scény se odjakživa volně prolínaj, s našim stylem nikdo neměl problém.

12. Ešte k predchádzajúcej otázke. Ako je to s predajnosťou vašich albumov? Ktorý je v tomto smere najžiadanejší a naopak, o ktorý bol medzi fans najmenší záujem?

Slávek: Ono u nás nějak platí, že čím víc hrajeme, tím se naše desky lépe prodávají. První dvě desky jsou v současné době vyprodané. ,,Zloskřivce zůstalo pár kusů, které budou brzy vyprodané též a nová deska se v našem merchendise prodává velmi dobře. Takže pokud se ohlédnu nazpátek, prodejnost prvních dvou desek šla pomaleji, ale myslím, že to bylo dáno pauzou/rozpadem kapely. Po obnovení naší činnosti byl prodej zase v pořádku. Ale rozhodně nejsme kapela, která svůj úspěch měří množstvím prodaných alb, i když jsme rádi, pokud mají lidi o naši tvorbu zájem a ceníme si každého, kdo nelituje krejcaru a naši desku si koupí.

13. Novinka mi príde s vašou predchádzajúcou tvorbou ešte viac vhodná na živú prezentáciu. Je to tak? Pociťujete najkladnejšie reakcie práve na nové skladby?

Slávek: Jelikož hrajeme pro široké spektrum posluchačů, tak odezva od lidí se liší koncert od koncertu. Při našem vystoupení nemám vysledované, jestli lidé reagují lépe na naše novější věci, než na ty starší. Z nové desky momentálně hrajeme rychlejší skladby. Máme vybráno pět kusů, které jsou podle nás ideálnější k živému hraní. Pomalejší věci z novinky nehrajeme, jelikož s jednou kytarou jsou nehratelné, nebo lépe řečeno nezněly by tak, jak by jsme si představovali.

Andy: Já mám pocit, že čím dál víc skládáme tak, aby to pro nás bylo hráčsky přirozený - pasáže, který nám neseděj a tim pádem vyznívaj rozpačitě, rovnou nemilosrdně vyhazujeme, čili nový věci nám jdou i víc na ruku při hraní na koncertech. Co se týče těch reakcí, ty taky nějak nestíhám zmapovat, většinou mezi songama na koncertě sleduju flašku od piva, jestli se s ní trefuju do pusy a tak...

14. Grafický motív novinky je priam ideálnym námetom pre tričká. Plánujete niečo v oblasti merchandise?

Slávek: Máme nová trika, kde je grafika jiná než na obale desky. Koumali jsme, jak naložit s motivem obalu, ale s výsledkem jsme nebyli spokojení. Zatím jsme nepřišli na to, jak přenést pointu obalu na trika. Možná se v budoucnu objeví nějaká idea a trička s kosou budou.

Andy: Taky jsem si myslel, že to bude vypadat parádně, ale bohužel jsem to vyzkoušel a nakonec zjistil, že na tričku ten motiv z obalu vypadá úplně debilně. Čili jak říká Slávek - vyřešili jsme to alternativním motivem v odpovídajícím stylu.

15. „Ostří černé kosy zní“ je teda vonku. Aké sú vaše plány do budúcnosti?

Slávek: Pomalu pracujeme na nových věcech, není kam spěchat, tak si dáváme záležet. Plány, jestli se tomu dá tak říct, jsou tedy následující: hrát občas koncerty, sem tam nějaké to turné a v budoucnu až bude dost materiálu, se kterým budeme spokojení, vydat další desku. Nemá cenu to hrotit. Prostě budeme dělat to, na co budeme mít chuť a možnosti. Co se vleče neuteče.

16. Vďaka za rozhovor. Niečo na záver...

Slávek: Pro ty, co vydrželi číst až doteď, díky za pozornost a díky tobě za prostor na Mortemzine, vážíme si toho.

Andy: My děkujeme, naviděnou na koncertě.

http://morkhimmel.cz/
http://morkhimmel666.bandcamp.com/
https://cs-cz.facebook.com/pages/M%C3%96RKHIMMEL/244047232287427
http://www.insanesociety.net/
http://old.neonarcis.com/
Ptal se: Dagon
Odpovídali: Slávek, Andy
Oficiální stránky: Mörkhimmel @ bandcamp
Národnost: Česká
Přečíst »

Mörkhimmel - Ostří černé kosy zní

Dnes nastal čas, kedy opäť raz zalovíme v domácich česko-slovenských kalných vodách podzemia prostredníctvom nového, v poradí už tretieho albumu pražských MÖRKHIMMEL. S týmto zaujímavým telesom som sa po prvýkrát zoznámil prostredníctvom ich predchádzajúceho opusu nazvaného vskutku zvukomalebne „Zloskřivec“ a ako je vidieť, nadanie pre chytré a úderné pomenovania im nie sú cudzie ani v súčasnosti.

„Odvrácenou stranou pustého měsíce
Zní matné tóny chladných kovadlin
Tupé údery těžkého kovu
Pod kladivem pána smrti“

„Ostří černé kosy zní“. Tak jednoduché a pritom tak účinné. Názov metalovejší ako metal sám. No korešponduje s týmto titulom aj samotný hudobný obsah? Už dopredu musím povedať, že (našťastie) áno. Ak totiž dva roky starý predchodca zachytával MÖRKHIMMEL v akejsi etape prerodu z crustovo thrashovej minulosti k deathovej budúcnosti, nový asfalt tento vývojový proces zakončuje. A treba povedať, že koniec je korunovaný dielom možno nie na výsosť originálnym, ale určite vysoko kvalitným. No kým sa pustíme do samotného rozboru hudobného diela, zastavme sa na chvíľku pri grafickom spracovaní LP. Vinylový formát je totiž svojou podstatou ideálnou živnou pôdou k stvárneniu najzvláštnejších výtvarných výjavov a kapela si toho vedomá túto možnosť plne využila. A hoci sa to na prvý pohľad nemusí tak javiť, pohľad na vyštrbené ostrie starej kosy sa s roztvorením gatefold obalu razom premení na bizarnú podobu opereného mrchožrúta. A práve v tejto jednoduchosti vidím genialitu MÖRKHIMMEL. Ak by som mal totiž jedným jediným výrazom opísať to, čo tento tridsaťdva minútový album prináša, jednoznačne by to bolo slovné spojenie death metal. Áno, smrteľný kov vo svojej najčistejšej a nekontaminovanej podobe, presne tak ako ho pred vyše dvadsiatimi rokmi navždy definoval chladný Sever.

No „Ostří černé kosy zní“ je zaujímavé ešte jednou črtou a tou je úplná a dokonalá vyrovnanosť a kompaktnosť celého materiálu a to takým spôsobom, že máte pocit, akoby ste počúvali jednu jedinú polhodinovú symfóniu smrti, pričom paradoxne každé z jej ôsmych zastavení žije svojim samostatným životom. Veľkú zásluhu na tom má aj Honza Kapák zodpovedný za mix a mastering, ktorý sa tiež podieľal na gitarových partiách a stáva sa tak akýmsi neoficiálnym piatym členom kapely. Tentoraz sa mu podarilo dosiahnuť naozaj vražedného a zároveň vyváženého zvuku v ktorom stoja v dokonalej rovnováhe rezavo kovové gitary a masívne a plné bicie. A navrch hlas vokalistu Slávka, ktorý síce neohromí svojou silou či nezvyčajným zafarbením, ale slúži celku a plne funkčne dopĺňa dielo skazy. A ďalším pozitívom týkajúcim sa spevu je to, že tentoraz sa MÖRKHIMMEL rozhodli pre stopercentné využitie rodného jazyka, čím eliminovali istú rozpoltenosť Zloskřivca v prípade ktorého sa striedala čeština s angličtinou.

Ako som už spomenul, „Ostří černé kosy zní“ je death metalová doska a jej old schoolová podoba jasne dominuje, no zároveň sa tu nájde dostatok priestoru pre variabilitu, či už v podobe melodickejších (a v mojich očiach zároveň najvydarenejších) kusov „Co je mrtvé, nechám hnít“ či „První při konci světa“, alebo jemného thrashového pachu ako v prípade „Na věky věků“. A potom sú tu dve zastavenia uzatvárajúce každú stranu dosky („Nepřítomný nepřítel“, „Uprostřed prázdnoty“), s dokonale snúbiacim sa pomalým tempom smrti a doomovej záhuby.

„Dlouhé noci a chladné dny
V mém ledovém světe
Jsem každým krokem smrti blíž
Ostří černé kosy zní“

Ak by som mal porovnávať „Ostří černé kosy zní“ s jej priamym predchodcom „Zloskřivec“, vyhráva u mňa určite novinka. Ale zároveň mám pocit, že v prípade MÖRKHIMMEL sa ešte stále jedná o nadychovanie sa pred rozhodujúcim a zdrvujúcim úderom.

Autor: Dagon

Seznam skladeb:
1. Co je mrtvé, nechám hnít
2. Z cizího krev poteče
3. Na věky věků
4. Nepřítomný nepřítel
5. První při konci světa
6. Den dni jako vejce vejci se podoba
7. Zima
8. Uprostřed prázdnoty

Oficiální stránky:
Mörkhimmel

Stránky vydavatelství:
Vlastním nákladem

Země původu:
Česká republika

Rok vydání:
2014

Hodnocení:
7.5/10

Přečíst »

Altar of Plagues, Malthusian

Na koncert skupin ALTAR OF PLAGUES a MALTHUSIAN jsem čekal jak na smilování - jednak kvůli tomu, že na koncertu jsem nebyl tak půlroku, a hlavně proto, že zbožňuju poštu a celkově ALTAR OF PLAGUES. Jejich dvě první alba jsou tak poloviční, ale zato jejich poslední opus „Teethed Glory and Injury“ (2013) je deska plná emocí a skvěle zpracované hudby, která nemá obdoby. Je to prostě mazec. Zvolené místo strahovské Sedmičky bylo trochu nevhodné, už jenom kvůli kapacitě, ale o tom později.

Na Strahov jsme s přáteli dorazili před půl osmou hodinou, takže jsme měli přehršel času okouknout místo a prohodit několik slov se známými. Pár minut po osmé se vynořili irští MALTHUSIAN se svým black/death metalem, který zněl jako dobrá sypačka na začátek na rozehřátí. Občasné prvky doomu potěšily, ale celkově mě to prostě nedostalo do nálady. Hudba dobrá, ale já čekal na něco úplně jiného a MALTHUSIAN fungovali pouze jako předkrm. Bohužel v těch „sypacích“ momentech se nejednalo o nic světoborného a byl to klasický death.

Tak a je to tady, irští mágové se sešli na pódiu, naneštěstí jenom ve třech, kytarista/zpěvák, druhý kytarista a bubeník. Basa tedy byla pouštěna pouze ze záznamu, ale i tak to stačilo. ALTAR OF PLAGUES dokázali přenést ponurou atmosféru svých alb i do Sedmičky a diváci si to náramně užívali. Začátek setu se nesl v duchu posledního alba „Teethed Glory and Injury“: „Mills“ krásně posloužil jako intro, byť se muselo začínat až na podruhé. Po úvodu přišel další track z nové desky, „God Alone“. Naprosté ponoření se do hudby přišlo s rozsáhlou skladbou „Neptune Is Dead“. První řady se tedy po tlakem všech těch emocí proměnily ve změť vlasů, hlav, rukou. Jako další na přetřes přišly i tracky „Twelfe Was a Ruin“ a „Feather and Bone“.

A nyní nastávají problémy. První z nich byl technického rázu, jednalo se o výpadek kytary Jamese Kellyho, který později oznámil, že koncert končí, že jednak není čas (Sedmička je součástí vysokoškolských kolejí, takže desátá hodina je policejní večerka), a za druhé, že nástroj se nedaří znovu zapojit. Lidé se jali rozcházet, a ejhle, ALTAR OF PLAGUES se opět dostavili na pódium a bez varování začali kouzlit skladbu „Scald Scar of Water“, která mě osobně dostala na druhou stranu řeky Styx.

Druhý problém byl problém lidského faktoru: jsou prostě kapely, na které se kotel nehodí, a ALTAR OF PLAGUES jsou jedna z nich. Tohle je hudba plná emocí, atmosféry a ne hudba k tancování. Kotel, který se v již tak malé Sedmičce vytvořil, byl podle mě zbytečný a hloupý.

Suma sumárum, zřejmě poslední koncert ALTAR OF PLAGUES, na kterém jsem byl, stál opravdu za to. Čistá hudba, žádné zbytečné okecávání, prostě jenom hutná a plná atmosféra, která snad každého musí nějak zasáhnout. Irové odešli s úctou a ukázali, že to jde i bez pompézních hovadin na pódiu. V jednoduchosti je krása. Koncert povedený, kdo ho prošvihl, jeho mínus.

Autor: Jacques

Název koncertu:
Altar of Plagues, Malthusian

Účinkující:
Altar of Plagues
Malthusian

Datum a místo konání:
28. 3. 2015
Praha, 007

Přečíst »

The Haunting Presence MLP 2015

Americké paranoiky THE HAUNTING PRESENCE jsme si na Mortemu už představili, ale malé opáčko jistě přijde vhod. Tato kapela, která je součástí kruhu Crepusculo Negro, vznikla někdy během útlumu činnosti NOCTURNAL BLOOD po vydání jejich debutové desky „Devastated Graves - The Morbid Celebration“ z roku 2010. Zatímco NB si to drhli striktně po vzoru kapel jako Blasphemy, Beherit nebo Demoncy, THP se vydali trochu jinou cestou. Násilnější, temnější a hlavně svobodnější. Ghastly Apparition, který je zde zodpovědný za všechny nástroje, se vykašlal na slepý „worship“ a dal si za cíl zhudebnit noční běsy a setkání s hrůznými mocnostmi vyšších sfér. Snaha vykreslit „zlo“ nebo něco transcendentálního je vlastní asi 99 % BM kapel, ale THE HAUNTING PRESENCE jsou jiní a dovolím si tvrdit, že také autentičtí.

Nové minialbum je se svými sedmnácti minutami prozatím nejdelším titulem kapely. Intro a Outro „Deity of Darkness/Destruction“ navazují na riff outra „Deity of Anxiety“ z prvního dema. Kontinuita to je zajímavá, ale obešel bych se bez ní. Zásadní je ovšem střed o čtyřech skladbách, které jsou prostě AAARGH! Proč se obtěžovat s popisky jako bestiální, brutální, intenzivní, když se tu tak skvěle hodí citoslovce. THE HAUNTING PRESENCE ovšem nepotřebují moc tlačit na pilu. Primitivní deathové „tam-zpátky-tam-zpátky“ se střídá s typickou blekařinou, semtam se objeví i něco málo disharmonie; Vše podáno natolik jednoduše, až mi několik riffů přijde podobných. Pod fousy mi také moc nejde otravné kytarové kvílení v „Tampering with the patience of Unknown Energies“. A diskutabilní jsou rovněž vokály, které sice působí nelidsky a vyšinutě, ale někomu možná přijdou prostě komické. Naštěstí jsou skladby docela slušně poskládané, takže mírné nedostatky opomíjím. THE HAUNTING PRESENCE se v žádném případě nestydí za pomalejší či „netypická“ tempa a prvky, což v téhle muzice není vždy samozřejmost. Hlavní je ale pocit, že se za riffy skrývá něco opravdu nepříjemného a děsivého. I proto se mnou skladby necloumají o nic méně než hudba na první pohled extrémnějších spolků jako Teitanblood, Eskathon nebo Nyogthaeblisz.

Z těchto důvodů považuji toto MLP, společně s dvouskladbovým sedmipalcem z roku 2011, za dosud nejlepší materiál THE HAUNTING PRESENCE. Doufám však, že jej Ghastly Apparition trumfne s chystaným dlouhohrajícím albem. To by se mělo nahrávat v létě a kromě čtyř nových skladeb se na něm objeví i tři starší, znovu nahrané kousky jako například song ze splitka s Acualli. Na dohled je také nový materiál Nocturnal Blood (čtyřskladbové demo a časem prý i album).

Moc se o takhle krátkých titulech hovořit nedá. Jsem ale rád, že kapely jako THE HAUNTING PRESENCE existují. Ne všechny hordy, které bývají označovány za bestiální, se dají brát vážně a jen málo jich je skutečně nějak originálních či extrémních. Závěrem se nabízí otázka. Je děsivější spánková paralýza, nebo nasraná koza s nábojákem? Pokud volíte první možnost, THE HAUNTING PRESENCE jsou tu pro vás.

Autor: Dalihrob

Seznam skladeb:
1. The Deity of Darkness
2. Tampering with the Patience of Unknown Energies
3. Arsenic for this Pathetic Existence
4. Continuously Assaulted by Spirits
5. The Ultimate Climax of Darkness
6. The Deity of Destruction

Oficiální stránky:
THP @ fcb

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Hell´s Headbangers

Národnost:
USA

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
--/10

Přečíst »