1. Serus Temnohor. Na začátek sa ťa stem opýtať na jennu vec, kerá sa týka ďalšej existencie kapely. Očul som, že album „Krv a pot Malých Karpát“ má byť tým poslenným kerý výde pod hlavičkú TEMNOHOR. Čo ťa dovéllo k tomuto rozhonnuťú?

Zdravím Dagon! Veru tak, je to posledný album pod názvem Temnohor, dalšé veci budú vychádzat už pod názvem Svahor. Už sa fčul chystá split CD s Kláma, aby temu čitateli rozumeli split CD Svahor/Kly s názvem „Sviatoslav Chrabrý“. Název Temnohor ma už omrzel, zdá sa mi moc statický a furt často krát omílaný i ménem podobný iným hudebným kapelám v blackmetalovém žánri.

2. Medzi desku „Pýcha lesov karpatských“ a spoločným splitkom s Krolok je päťročná medzera. Čo si robeu počas tejto prestávky? Komponuvau si nový materiál, alebo si počas tohoto ticha kapelu olložeu k spánku?

Po deske „Pýcha lesov karpatských“ sem od bicích odehnal Sigiho a ostal sem sám v kapele. Mal sem náke nápady, ale nekeré sem zabudel a keré sem si zapamatal, tak sem šupel na splitko s Krolokem. Čo je to 5 rokú... to uteče jak voda.

3. Prejdime čil k novine „Krv a pot Malých Karpát“. Jako dlho ti trvala jeho príprava a jako do konečného výsledku zasáhou tvoj spoluhráč Lesodiv?

Skladby „Krv a pot Malých Karpát“ sem začal nahrávat koncem roku 2013 s pomocú HV z Remmirathu. Za pár mesácov sme to dali do porádku a rozposlal sem to po vydavatelstvách šeljakých. Nekerí mi aj slúbili, že to vydajú a nyšt z teho nakonec nebolo. Až sa ozval Valdemar (Sky burial prod.) a spolu s Erikem (Už bolo dosť prod.) sa rozhodli vydat tento album. Čo sa týka Lesodiva, teho též mosím pochválit za té gitarové sóla i za ten jačavý vokál v skladbe „Malokarpatský černý metál“. Má hudebný talent, kerý sa naplno ukazuje v kapele Remmirath!

4. Z novinky, jako aj z tvojich starších pesničék cítiť jasne odkaz starých dobrých Darkthrone. Je polla teba nešnej dobe možné prícť s materiálom, kerý by bou úplne originálny a ničomu sa nepodobau?

Starý bláznivý Darkthrone sem mal vždycky rád, ale vplyv mali aj iné kapely. Osobne bych mohel album “Pýcha lesov karpatských“ považuvat za ovplyvnený Darkthronem, ale „Krv a pot...“ už bych nevidzel jako vplyv Darkthrone, ale jako vplyv hudby lesov Malých Karpát. Už staršé veci od Temnohora prirovnávali ke kapelám jako Amorphis, Stíny Plamenú a pod. Tu len vidno, že podla teho kto čo očúva, tak podla teho vidzí aj ostatných. Tisíc ludzí, tisíc názorov. Myslím si, že určite sa dá i nes príst s nečím novým, len netreba dokola očúvat té isté kapely. Možná, že treba zapichnút uši i do nečeho nemetalového, móže to obohacit tvorbu, alebo aj znetvorit... záleží na autorovi.

5. Okrem svojho projektu TEMNOHOR si aktívny aj ďalšej kapele Malokarpatan, s kerú čil chystáte vydaní debutovej desky „Stridžie dni“. Čo vás véllo k založeňú tohoto telesa?

Malokarpatan vymyslel AS inak zvaný aj Lesodiv z Remmirathu. Chceli sme hrat starý blackmetal z 80-tych rokov s textama o šeljakých nevšedných poverách a udaloscách, keré sa stali v regióne Malých Karpát.

6. Jako ste si rozdelili kompozičný proces Malokarpatane? Preca len si si nemohou dovolilť ten luxus, že by si šecko zložeu sám.

Veškerú hudbu i texty vymýšla AS, ale nedávno mi slúbil, že na dalšém albume móžem jednu pesničku i já vymyslet.

7. Naspák k TEMNOHORU. Jennou z vecí, kerou je tvój projekt jedinečný je aj použití nárečá. Čo ťa véllo k tomuto kroku a s jakými reakciami tejto oblasti si sa stretou?

Narodzil sem sa v Bratislave pod Malýma Karpatáma. Z okna vidzím na vinohrady aj kopce Malých Karpát, za necelú polhodzinu sem peši lese. Mój nebohý dedo pochádzal z jedné dzedziny nedaleko Trnavy a u neho sem sa dostal do teho malokarpatského švungu aj kamarátov mám z malokarpatských dzedzín i mést jako Pezinek či Šenkvice. Neskór sem sa rozhodel i spívat v temto nárečí. Ludzem sa to lúbi.

8. Čo TEMNOHOR a živé vystúpeňá? Vím, že svójho času si vypomáhau ze žívým hraním Remmirath. Neláka ťa prectaviť naživo aj svoju vlasnú kapelu?

Šak možná budzeme vystupuvat s Malokarpatanem ak nájdeme bicistu. Ja nejsem žádny pódiový umelec, já radši sedzím s vínem dakde v kúte a čuším.

9. Nemáš pláne pripraviť na podporu novinky aj nejaké merchandise?

To nehám na vydavatelovi, ja dostanem pár kusov, keré rozdám kamarátem a tým to končí. Temnohor robím hlavne preto, lebo scem zhmotnit své nápady a kto sce nech si to puscí, kto nesce nech to drží...:).

10. Malokarpacká oblasť je dobre známa kvalitným vínom. Čo by si ale vedeu prípannému človeku neznalému mísnych pomerov ešte doporučiť?

V Malých Karpatech je najvačšá hustota vinohradov a vinárstev na Slovensku. Takže ludzá sem chodzá hlavne za vínem. Okrem vína sú tu aj pekné lesy, takže kto sce sa móže aj po lesech pomotat, medvede tu nejsú iba ak dakto vela frankovky vypije... Na jesen tu roste aj vela húb, ale tento rok asi nebudze dobrý pokál porádne nezaprší.

11. Víno, hríby a nočná malokarpacká krajina sú zjavne tvojími najvačími inšpiračnými zdrojmi. Čo ťa ale dokáže inšpiruvať okrem toho?

Okrem vína, húb a Malých Karpát sa už náke té roky zajímam o dejiny Slovanov. V podstate i preto, lebo o našich predkoch skoro vóbec nyšt nevíme, to čo o nás popísali cudzozemskí historici včetne parazitickej krestanskej cirkvi, tak temu sa nedá verit ani za slepačí chlp. Sprostoscám jako, že naši predkovia sem došli až v 6.storočí a že Cyril a Metód nám donésli písmo, lebo doftedy sme boli len primitívne opice, tak temu verá šeci, ale že krestanská cirkev (10-11.storočí) v mene svého krvilačného boha povraždila takmer 9 miliónov našich slovanských predkov, kerí sa nesceli vzdat svéj starej víry, tak temu verí málokdo. Ale nebudzem to tu dál rozebírat.

12. Jako zme už spomínali, tvoja tvorba vychádza z čérneho metalu starej nórskej školy. Očúvaš podobnú hudbu aj ve volnom čase, alebo dávaš prennosť volačomu inému?

Nórov sem dakedy očúval dost často, kapely jako Immortal, Dodheimsgard, Hades, Ancient, Troll, Carpathian Forest, Satyricon, Enslaved a nemóžem zapomenút aj ten chlpatý Darkthrone. Očúval sem aj nudných Švédov - Marduk, Svartsyn, Mork Grynning či Nastrond, dál kapely jako Bathory, Celtic Frost, Sarcofago, Blasphemy, Masters Hammer, Arkona (pol), Graveland či Hate Forest a samozrejme ešte predtým šeljaké heavy, thrash či death kapely. V súčasnosci sem sa navrácil ke kapelám jako Running Wild, Motorhead, Black Sabbath, Saxon, Judas priest, Pentagram, Tytan, Tokyo Blade, Tank, Accept atd. Akurát mi hraje výtečná skladba od málo známej kapely Legend - The destroyer, odporúčam! Okrem metalu očúvam vela šeljakej inej muziky, napr. jazz, nujazz, old school ebm, pop 80-tych rokov a samozrejme československé rockové legendy jako Fermata, Dežo Ursiny, Olympic, M-Efekt, Michala Prokopa alebo Flamengo...

13. Klasická otázka: jaké sú doterajšé odezvy na „Krv a pot Malých Karpát“ a jako si s týmto materiálom čil z odstupom času spokojný ty sám?

Osobne sem s týmto materiálem spokojný a to je hlavné pre mna. Odozvy sú vácej kladné, aj ked sa už neska hraje iný blackmetal.

14. Jaké sú tvoje plány do budúcnosti?

Jak sem spomenul na začátku od jesene začneme dokončuvat veci na split cd s Kláma a potom sa uvidzí čo dál, ked budú nápady dačo vymyslím...

15. Vďaka za rozhovor. Volačo na konec...

Díky za rozhovor a poslúchajte!

Otázky: Dagon
Odpovídal: Temnohor
Oficiální stránky: Temnohor/Svahor @ facebook
Národnost: Slovensko

Přečíst »

Jedna zo stálic slovenskej podzemnej metalovej scény TEMNOHOR sa po rokoch nečinnosti pomerne nečakane prebudila znovu k životu, keď sa pred dvomi zimami pripomenula tejto subkultúre prostredníctvom troch nových skladieb na spoločnom splitku s Krolok. A našťastie nezostalo iba pri ňom - prešli ďalšie dva roky a je tu nasledovník debutu „Pýcha lesov karpatských“ zatitulovaný tentoraz doslova lokálpatriotsky „Krv a pot Malých Karpát“.

Temnohor je svojim spôsobom výnimočným umelcom. Za svoju šestnásťročnú kariéru síce nemá na svojom konte príliš veľa nahrávok, no nepoznám snáď nikoho, kto sa pohybuje vo vodách čierneho kovu a komu by jeho tvorba nebola minimálne sympatická. On sám si žije vo svojom vlastnom dobre stráženom svete aby sa raz za pár rokov podelil s poslucháčstvom so svojimi vlastnými víziami. V takýchto prípadoch fanúšikovia vedia, na čo majú byť pripravení a čo vždy aj dostanú. Pravoverný black metal starej školy okorenený textovou zložkou podanou v čarokrásnom záhoráckom nárečí, ktorým Temnohor sugestívne rozpráva svoje príbehy temnej malokarpatskej krajiny zaliatej studeným svetlom mesiaca, ktoré sú plné vína a húb. Nastala však prostredníctvom tohto najnovšieho diela nejaká zmena?

V prvom rade treba zmieniť, že aktuálne dielo „Krv a pot Malých Karpát“ má byť zároveň tým posledným, ktoré vychádza pod hlavičkou TEMNOHOR. Či je to naozaj tak a aké pohnútky k tomu autora viedli nech je náplňou plánovaného rozhovoru a poďme sa radšej pozrieť, čo sa skrýva pod jednoducho vyvedeným, ale každopádne k hudbe dokonale padnúcim obalom. Na výstižný opis toho, čo nahrávka obsahuje stačí jediné slovo - Darkthrone. Áno, je to tak. Takéto prirovnanie sa snáď k tvorbe záhoráckeho komba nehodilo nikdy viac. Iste, svoju žánrovú príbuznosť so štýlotvornými Fenrizovými výtvormi sa v minulých dielach dali nájsť vždy, no v prípade novinky TEMNOHOR s doskou „A Blaze In The Northern Sky“ prakticky splynuli. Nie, nechápte ma zle. Rozhodne týmto konštatovaním nechcem povedať, že by sa „Krv a pot Malých Karpát“ znížilo k tomu, byť bezduchou a prázdnou kópiou spomínanej nórskej veličiny. Skôr ide o to, že hlavému protagonistovi koluje spolu s vínom v tele tá pravá čierno čierna krv, ktorá sa do hudby pretavuje úplnej prirodzene a automaticky. A hoci konečný výsledok nie je na výsosť originálny, počúva sa až nebezpečne dobre.

Doska začne bez akýchkoľvek zbytočných introdukcií pekne zostra prvou a možno najvýraznejšou položkou „Prichádza noc, prichádza smrť“ ktorá hneď v úvode dokonale charakterizuje to, čo bude nasledovať. Klasické riffovanie a celková výstavba skladieb, pri ktorej musí zákonite zaplesať srdce každého pravoverného čiernokovového maniaka. Určite musím vyzdvihnúť prácu HV zodpovedného za mix a mastering, ktorý je jedným slovom zabíjajúci. Zvuk je dostatočne plný a masívny, pričom necháva vyniknúť každému nástroju. A zároveň zachováva svoju staromilskú príslušnosť. Všetkých šesť tu prítomných songov je dokonale vyvážených a vytvárajú tak vo výsledku obdivuhodne kompaktné dielo. No svojich favoritov som si časom predsa len našiel. Jednak je to už spomínaná úvodná vec „Prichádza noc, prichádza smrť“ vyznačujúca sa naozaj zaujímavou stavbou udržiavajúcou poslucháča v napätí počas celého jej trvania. Ďalším trackom, ktorý mi z novinky chutí najviac je titulná a zároveň štvrtá v poradí „Krv a pot Malých Karpát“, no jednoznačným vrcholom je určite záverečná „Malokarpatský černý metál“, ktorou sa TEMNOHOR rozlúči v naozaj veľkom štýle. V songu sa pripomenie aj druhý z dvojice Lesodiv, ktorý dostane dostatočný priestor pre svoje jednoduché, no plne funkčné melodické sólo a hlavne svoj čistý a zároveň dokonale sarkastickým nábojom oplývajúci vokál ospevujúci tento vzácny malokarpatský čierny kov.

TEMNOHOR prostredníctvom svojho najnovšieho diela „Krv a pot Malých Karpát“ určite neponúkli nič, čo by sa stalo určujúcim smerom pre ďalší vývoj žánru. No pravoverný čierny kov v ich podaní má v mojich očiach oveľa vyššiu váhu.

Autor: Dagon

Seznam skladeb:
1. Prichádza noc.prichádza smrť
2. V nočném šere lesném začali zrazu havrany krákať
3. Stojitý tanec jesenných húb
4. Krv a pot Malých Karpát
5. Keď severný veter začne fúkať do hrdzavých bukových listov
6. Malokarpatský černý metál

Oficiální stránky:
Temnohor/Svahor @ facebook

Stránky vydavatelství:
Už bolo dosť

Země původu:
Slovensko

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
8/10

Přečíst »

Nad starými hroby vznáší se mračen stín,
pohltí je a promění v prach, co zbylo z nich…
Ruiny ty po kostech a pomnících,
usnou až teprve, kdy pokryje je bílý sníh…

Mám pocit, že cokoliv k mým uším dolehlo ze země javorového listu, mělo vždy svým způsobem vysokou kvalitu. Ať už jde o nedávno otvíraný Grimoire nebo kupříkladu o „Harvest of Seasons“ od dnes již neexistující party Black Lotus. O recenzi na tento skvost jistojistě nepřijdete, protože spolu se spuštěním nového webu v plném rozsahu, ke kterému, doufám, dojde brzy, přijde i kategorie „Relics“, kde dnes už zmínění Kanaďané své místo mají. Objekt mého zevrubného zkoumání však leží poněkud jinde. Jak hudebně, tak obsazením. Dnes se budeme bavit o projektu OLD GRAVES a jeho aktuálním EP „This Ruin Beneath Snowfall“. Projekt má na svědomí člověk jediný, jistý pan Colby Hink a formát desky je pro něj zřejmě postačující a jemu vyhovující. Od roku 2013, kdy se starými hroby vystoupal na povrch zemský, se jedná už o druhé „épéčko“, pro mě však první setkání s tvorbou tohoto pána.

Deska začíná skladbou „Kestrel“, jež je vyvedena prací akustické kytary a tvoří jakýsi úvod či introdukci do hudebního světa OLD GRAVES. Kromě této funkce ovšem lze už zde vypozorovat, že pan Hink není žádné ořezávátko a minimálně akustickou kytaru ovládá bravurně a zřejmě bude více než schopným skladatelem. Možná přímo a možná nepřímo již v jedničce rozeznáte slušnou míru sugestivnosti a především citu pro melancholii a variaci melodií. Tyhle vlastnosti u mě hrají skutečně důležitou roli a jak se zdá, je to teprve začátek. Právě se mi do sluchátek rozjíždí druhá „Dawn Treader“ a mé smysly od začátku bystří, aby následně lačnily po každém tónu, každé melodii, každé sloce, každém okamžiku pompézně rozmáchlé kompozice. Rázem se ocitám v krajině snů a opravdu si vychutnávám každým coulem svého těla melancholickou krásu, již mi Colby Hink namíchal. Jako chvályhodná se jeví práce s melodiemi, kterých se ne a ne zbavit s přibývajícími poslechy, protože jejich spleť je natolik složitá, že v ní pokaždé najdu něco nového. Má mysl touží hledat, vše se vlastně děje automaticky. Hink zatím střídá tempa, paralelně s nimi variuje melodie a ve výsledku vzniká nádherná skladba, která i ve své složitosti, působí harmonicky. Co na tom, že sem tam slyším nepřesnost vokálu, jenž vzlíná z té nejhlubší špíny. Dále pak snad jediný drobný přebytek na desce, a sice blast beaty. Nutno ovšem podotknout, že i ty jsou použity s maximálním citem pro věc a lze jim časem přivyknout. Jsou nedílnou součástí celé „This Ruin Beneath Snowfall“. Když se pak na scéně objeví opět akustická kytara, teprve mi dochází, čeho jsem byl právě svědkem. Doslova s otevřenou hubou zírám do dáli.

Snad by mi odpočinek mohl dopřát tepot kyvadlových hodin, který uvozuje třetí „Hang My Remains from the Cescent Moon“. Jedná se o píseň mnohem pomalejší a jen mě utvrzuje v přesvědčení, že Colby Hink je nejen zručným muzikantem, ale především skvělým skladatelem a náladotvůrcem. Rád bych vám třetí skladbu nějak přiblížil, otázkou zůstává, zda si někdo dokáže představit, oč jde. Vězte, že se setkáte s výletem do vod heavymetalových, v nichž si proplouvá velké množství melodií a snad nekonečně mnoho jejich variací, přičemž navazující melodie nikdy není táž jako ta, která již dozněla. Pokud v tom chcete slyšet už zmíněné blast beaty, uslyšíte je, vlastně dodávají trojce i přízvisko „bizarní“. Stejně tak je však možné se jimi nezabývat a nechat se unášet vlnami melodií, vzlínajícími a padajícími s kytarovou prací na všech úrovních. Takový postup rozhodně doporučuji těm, kterým takové vyznění bicí soupravy vyloženě vadí. Popravdě řečeno, tohoto „neduhu“ se nezbavíte ani v závěrečné a zároveň titulní písni, malující obraz skutečných ruin pod bělostným sněhem. V úvodu je razantní, drsná a rychlá, jako by reprezentovala ničivé tornádo, jež smetá náhrobky a kosti do víru chaosu, aby se nakonec zklidnila a nechala vše spočinout pod bílou peřinou v konečném pokoji věčného spánku. Závěr „This Ruin Beneath Snowfall“ je úžasný. Na klávesovém spodku a pobrnkávání se objeví bezchybná práce s činely a vznikne tak průmět se skutečným umem bubenickým páně Hinka, načež se přidává sólová kytara následovaná svou akustickou sestrou. Fantazie!

Mohlo by svádět k mylnému závěru - a délky kompozic, s výjimkou úvodníku „Kestrel“, by k němu přispívaly - že tu máme tři skladby, při nichž se člověk může i nudit. Tuto tezi jak samotný skladatel, tak snad i můj dnešní příspěvek vyvrací. Poslechněte a posuďte sami. Já však Colbymu Hinkovi tleskám ve stoje, i když si uvědomuji, že jeho hudba nepůjde pod nos vyznavačům klasického black metalu. Všem ostatním ale tuhle „modernu“ můžu doporučit. A pro skalní melancholiky, kteří si ujíždějí na různorodosti nálad, troufám si tvrdit, jde v případě „This Ruin Beneath Snowfall“ o povinnost. Colby Hink totiž takových nabízí bezpočet a klidně i v rámci jednotlivých kompozic.

Autor: Darkangel

Seznam skladeb:
1. Kestrel
2. Dawn Treader
3. Hang My Remains from the Crescent Moon
4. This Ruin Beneath Snowfall

Oficiální stránky:
Old Graves @ facebook

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Naturmacht

Země původu:
Kanada

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
9/10

Přečíst »

Čtvrté pokračování našeho výčtu zajímavých alb, které se pravděpodobně recenze nedočkají a tak byste je mohli přehlédnout, je tu. Abychom vás v letních dnech něčím zchladili, níže naleznete doporučení na několik mrazivých black metalových záležitostí prošpikovaných syrovým industrialem a podobnými ohavnosti.

Začátkem roku vyšlo u Those Opposed Records debutní minialbum „Neo Punishment Systems" projektu PUNISHMENT SYSTEMS². Tahle ujetost je dílem dvou person a minimálně jedna z nich vám bude velice známá. Kaiser z Ad Hominem a Jim the Blaster z PreEmtive Strike 0.1. Dvacet jedna minut nukleárního black metalu ve stylu Mysticum, Thorns a dalších.

Druhý počin, který letos vyšel pod vydavatelstvím TOR asi netřeba nějak výrazně představovat. Švýcarský one-man projekt BORGNE má na svém kontě již pět alb a v květnu svou diskografii rozšířil o šestý počin, který vyšel na dvou CD. Celkem vás čeká více jak 150 minut hudby. Co víc si od tohohle šílence přát?

První vydané dílo amerického one-man projektu DEMONOLATRY „This Is It...“ spatřil světlo světa v půlce února a nabízí víc jak půlhodinu klasického industriálního šílenství ctící tradice tohoto žánru. Občas lehce pitomoučké, ale zabavit rozhodně umí.

K vydání debutového počinu se konečně dokopali i finští AGGRESSION OVERLOAD. Debutový počin se honosí názvem „Satanic You Cunts!“ a posoudit jeho kvality necháme raději na vás.

Přečíst »

Právě když otáčím poslední, šestistou stránku šestého dílu dvanáctidílného cyklu Kola Času od Roberta Jordana, dostává se ke mně v honbě za novou hudbou, která by mi ilustrovala pozadí následujícího dílu nová nahrávka SHAIDAR LOGOTH, dokonalé načasování. Zmíněný cyklus inspiroval názvy i texty nejedné black metalové formace. Namátkou Nae'Blis (v knize ten, kdo vládne zaprodancům, zvrhlým intrikářským bytostem oddaných stínu, kteří se mezi sebou o pozici Nae'Blise neustále perou) nebo Manetheren (Jordanova vybájená starobylá dávno zaniklá říše/civilizace, která ovšem v myslích lidí jednoho pohraničního státu stále přetrvává, aniž by o ní věděli). SHAIDAR LOGOTH je město. Dávno opuštěné a rozpadlé město plno nechutných bytostí a Mášádára, „zla Shaidar Logothu“, jakési bílé mlhy plazící se podzemím města pohlcující a věznící v sobě samé vše živé. V překladu ze starého jazyka zní název města „Místo, kde číhá stín“.

A dvojice z Minneapolis a Minnesoty je názvu, jímž se zaštítila, věrná. Velmi věrná. Odér strachu a nebezpečí z hudby přímo sálá. Nejedná se o žádnou zběsilou jízdu. Tohle nebezpečí je úplně jiné podstaty. Tíživé, plíživé a mrazivé, jako had, který se kol vás ve tmě plazí. Nevidíte ho, neslyšíte, jen občas zaslechnete slabé šoupání kůže o kamení, aniž byste věděli, odkud přesně přišlo. Trpělivě krouží a čeká na tu chvíli nepozornosti, která vás bude stát život.

Kapela sama se definuje jako black metal s vlivy ambientu. Já bych k vlivům s čistým svědomím přihodil i funeral doom, který se hned na první polovině „Drink Thine Wretched Wine“ výrazně podepsal. Táhlé úvodní akordy a pomalé změny struktury songu v kombinaci s decentním klávesovým podkresem nejsou nijak moc vzdálené od starých nahrávek Skepticism. Zatímco první zářez je až na dvě minuty spíš pohřební symfonií, druhý, „The Scourge“ obrací do protiútoku a od začátku vtlouká posluchači do hlavy hřeby za jeho zběsilého, avšak marného úprku. Když je nebožák na konci písně konečně domlácen a padá malátně k zemi, vše zahalí temnota a jeho zatracená duše proplouvá vstříc kosmu za doprovodu třetí „The Blight“ která se v průběhu přerodí v neskutečné peklo. Mám hodně v oblibě tyhle vysoce kontrastní prvky. I proto patří čtvrtá k mým nejoblíbenějším na albu a její konec budu obdivovat ještě hodně dlouho. „A Realm Befitting His Majesty“ je oním posledním zářezem. Stále se stupňující šílenství v neměnném zběsilém rytmu se náhle v půli přelomí. A ten riff, co přijde po chvilce napětí, ten riff, který se vyvíjí velmi pomalu po celých zbývajících čtyřech minutách, ten je naprosto neskutečný dámy a pánové. Dlouho mě nic tolik neuzemnilo, snad první poslech posledního alba Grimoire a před ním až debut Lluvia a heroické šestnáctinky za pravidelných dvojúderů na snare v „Tormenta del cielo sobre un campo de batalla“.

Pokud mám srovnávat s předchozí a jedinou další nahrávkou, kterou kapela disponuje, demem „Chapter I: The Peddler“, stačí, když vás jen odkážu na přebaly. Dva velmi podobné motivy, poprvé jako stará vybledlá, decentní fotka, podruhé jako temná, těžkopádná a nebezpečná bestie. Stejně tak hudebně obě dvě nahrávky tolik nedělí. Výraznou změnu ovšem prodělal zvuk a celková atmosféra, která se odvíjí z velké části právě od něj. EP je mnohem zahuhlanější, basovější a nečitelnější, než demo, zde ale pouze a jen ku prospěchu věci.

Celá série „Kolo Času“ stojí na předení. Promyšlený magický systém má základy v doslovném splétání a usměrňování vláken jednotlivých zdrojů a elementů v mysli i v realitě. Příběhy obyčejných lidí i hrdinů jsou zas vyprávěny z pohledu bližšího i vzdálenějšího tak, jak se kolo času točí a jednotlivá vlákna představující jednotlivé lidi a jejich osudy i činy vplétá do vzoru, který se v závislosti na nich může i nemusí změnit. EP „Chapter II: The Ritualist“ je na tom podobně. Vedle sebe v něm existuje několik elementů. Pološílená a zběsilá vlákna nahrávky jsou proplétaná vyklidněnými pasážemi, chvílemi napětí, disonancemi i pohřební vážností. A já zatraceně děkuju, že to nikdo neposral a dvojice dokázala ta vlákna splést do vzoru, který dává ve výsledku smysl!

Autor: Moonroot

Seznam skladeb:
1. Drink Thine Wretched Wine
2. The Scourge
3. The Blight
4. A Realm Befitting His Majesty

Oficiální stránky:
Shaidar Logoth @ Facebook

K recenzi poskytlo vydavatelství:
vlastním nákladem

Země původu:
USA

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
bez hodnocení

Přečíst »

Kořeny ruské hudební skupiny BLACKDEATH sahají de facto až do roku 1995, kdy nejprve pod názvem Draugwath (později též Black Draugwath) vznikly jedny z vůbec prvních black-metalových nahrávek na území Ruska. Prakticky od samého počátku tvoří jádro kapely bratrská dvojice Abysslooker (kytara) - Col. Para Bellum (basa, vokál), k níž se v roce 2008 natrvalo připojila půvabná Polar Maya (bicí) a od roku 2014 sestavu při některých živých vystoupeních doplňuje Der Nukleare Herjann (kytara), šéf Heidens Hart Records, pod jehož křídly od roku 2013 nahrávky BLACKDEATH vycházejí.

1. Ahoj, srdečně tě zdravím! Jak jsem měl možnost zaznamenat, ohlasy na vaše stále ještě čerstvé album „Gift“ jsou vesměs veskrze pozitivní. Čekali jste takovou odezvu? Jak dlouho jste na novém albu pracovali a jste s ním sami navýsost spokojeni? Sami na svých webových stránkách uvádíte, že se jedná o drobný krůček zpět do minulosti; proč jste se rozhodli pro takovouto strategii? A jakým směrem se bude ubírat vaše další tvorba?

Abysslooker: Infernal hails! No, uvědomovali jsme si, že „Gift“ je ve srovnání s naší předešlou tvorbou albem přímočařejším, takže jsme pochopitelně očekávali, že posluchači takový výsledek ocení. Začali jsme na něm pracovat už v roce 2012, vlastně tedy o dost dříve, než vyšel „Phobos“, a to kvůli určitým potížím se švédskými Unexploded Records, které jeho vydání oddálily o více než rok. No a strategie, na kterou se ptáš, se rodila sama od sebe spolu s tím, jak nové skladby začaly přicházet v poněkud více staroškoském stylu. Bylo to, jako by si něco o takovou změnu samo řeklo: naše mozky, „Duch vlka“ (Draugwath) nebo něco na ten způsob. Takže první skladby pro „Gift“, které byly původně poněkud avantgardnější, byly poměrně dost upravovány dodatečně. Obecně řečeno, „Gift“ je naše vůbec nejrychlejší album a já osobně ho považuju taky za náš nejagresivnější materiál, který mě stále baví hrát; to mám na mysli. Ano, můžu říct, že s výsledkem jsem spokojen a možná dokonce naprosto spokojen. Ale v současné době nedokažu s jistotou říct, jestli naše příští album bude jednodušší než „Gift“, nebo naopak techničtější. S prací na něm jsme na úplném začátku.

2. Za dobu své existence jste pochopitelně prošli určitým hudebním vývojem, který jistě souvisí jak s postupným nabýváním (nejen) hudebních zkušeností, tak i s personálními obměnami. Mezi lety 2008 a 2013 je však ve vašem případě onen vývoj natolik bouřlivý, že si neodpustím otázku, co vás v tomto období, které vrcholí famózním psychedelickým albem „Phobos“, po hudební stránce ovlivnilo nejvýrazněji?

Abysslooker: Na nic nadpřirozeného, co by se během toho období odehrálo, si nevzpomínám, dokonce ani nikdo z nás nebyl v blázinci. Tahle perioda, kterou zmiňuješ, měla vlastně zcela prozaický začátek. Zkrátka jsme se učili pracovat s bicími, protože náš předchozí bubeník popravdě řečeno nebyl vůbec dobrej (a nechme teď stranou fakt, že BLACKDEATH byli po mnoho let čistě studiovým projektem). A vzhledem k tomu, že posluchač může aktivitu kapely soudit povětšinou na základě jejích alb, takových těch evidentních milníků, tak celý proces proměny uniká jeho pozornosti. Na druhé straně, hudebník se vyvíjí - ať už tím myslíš cokoli - postupně, krok za krokem a ve výsledku svou tvorbu bere jako něco přirozeného, ať už to zní jakkoli otřepaně. Na „Katharsis“, předchůdci „Phobos“, jsme pracovali od doby, kdy vyšel „Vortex“, takže jsme se vlastně jen pozvolna posouvali směrem k větší a větší psychedelii. Daleko více jsme začali důvěřovat bicím,věnovat více pozornosti různým fillům a tak dále. Možná ale taky, vzhledem k tomu že hlavním skladatelem v kapele jsem já, se něco změnilo i uvnitř mýho mozku, nikdy nevíš. „Phobos“ je ovšem zcela jistě naším nejutrápenějším albem v tom smyslu, že během práce na něm jsme hodně diskutovali a přeli se. Musím ovšem přiznat, že mé nadšení z něj, jakmile skončilo nahrávání, poměrně rychle vymizelo. Bylo pro mě najednou těžké hrát skladby z něj na zkouškách nebo na koncertech. Dokonce jsem si někdy říkal: „To jsem byl fakt já, kdo tehle materiál složil? “ Tohle všechno lze vlastně považovat za pokračování mé předchozí odpovědi týkající se alba „Gift“.

3. A k předchozí otázce ještě připojím ihned doplňující dotaz. Jak již zmíněno v úvodu, bicí v BLACKDEATH obsluhuje od roku 2008 Polar Maya. Ta je od svého příchodu rovněž autorkou veškerých motivů vizuální stránky vaší kapely, ať už jde o obaly desek, loga či merch. A jak známo, ženy jsou oproti mužům nadány poněkud jinými schopnostmi, dovednostmi a citem, což se v umění obzvláště dobře projevuje. Domníváš se, že skutečnost, že ve vaší kapele působí žena, dodává vaší hudbě něco, co by tam zcela jistě nebylo, pokud by zde tento ženský faktor nepůsobil?

Abysslooker: Nemyslím, že by v naší hudbě byl ženský faktor nějak přítomen. Maya je sice dosti podstatnou součástí BLACKDEATH, to každopádně, na naší skladatelské činnosti se to ovšem neprojevuje. Když náš předchozí bubeník opustil kapelu, zkoušeli jsme i jiné dva kluky, ale Maya tuhle soutěž vyhrála, a to pouze díky svým hráčským schopnostem. Ono stereotypní pohled na věc nelze považovat automaticky za špatný, ale někdy je třeba uznat, že takový názor je příliš vágní nebo že ten který případ vybočuje z obvyklé řady. Mám na mysli, že nemůžu říct, že naše genderové rozdíly jakkoli ovlivňují naši týmovou práci. Taky je třeba dodat, že to jsem stále já nebo Colonel Para Bellum, kdo generuje nápady na obaly našich desek, Maya je jen maluje.

Polar Maya: Ani já ze svého pohledu uvnitř kapely žádný vliv ženského prvku necítím. Nedokážu posoudit, jestli je v mojí činnosti tenhle vliv obsažen nějak podvědomě, ať už jde o hudbu nebo malování. Každopádně ho ale pociťuju, když hrajeme na koncertě nebo jedeme tour. Většinou mě totiž lidi coby přirozenou součást vnitřního black-metalového prostředí nepřijímají. Obvykle cítím vůči ženě-bubenici určitou nevyslovenou nedůvěru a podezření. A zdá se to mít své důvody, protože bicí jsou více než kterýkoli hudební nástroj (minimálně v black metalu) záležitostí mužů. A i když se lidé snaží sebevíc nedat tohle podezření znát, nikdy se v kruhu sestávajícím téměř výhradně z mužů necítím… no, „na pevné půdě“. Je to, jako když jsi součástí komunity, ale současně vždycky tak trochu opodál. Nelze popřít, že tu nějaká pomyslná zeď existuje. Ale já si myslím, že je to normální a přirozené. Mám daleko k sebeklamu feministické aspirace na úplnou rovnost; nic takového nepotřebuju - popravdě být v pozici takovéhoto vetřelce je docela zajímavé.

4. V úvodu jsem zmínil, že počátky BLACKDEATH lze datovat vlastně až do roku 1995, což z vás činí jednu z nejstarších ruských black-metalových kapel. Mohl bys prosím přiblížit, jak vypadala black-metalová či obecně extrémně-metalová scéna v Rusku v době, když jste s kapelou začínali, a srovnat to se současnou situací? Co se podle tebe změnilo k lepšímu, co k horšímu - obecně i konkrétně pro BLACKDEATH? Existuje v Rusku nějaká cenzura ohledně extrémní hudby?

Abysslooker: Samozřejmě že se věci změnily, čas a průmyslovej vývoj by změnily cokoli. První black-metalové kapely se v Rusku rodily na vlnách neuveřitelného entuziasmu a vytržení, když se skutečně předpokládalo, že black metal není jen novej hudební styl. A o to jde. Hodně málo lidí mělo tehdy v Rusku internet, chyběly nám informace, vybavení a tak dále, ale nic z toho nehrálo roli, tak nadšení jsme byli. Znám lidi, kteří si jsou naprosto jistý tím, že ty časy byly lepší - opravdovější, čistší - že nové generace jsou rozmazlené a všechno to veteránské bla-bla-bla. Nikdo z nás se ale o „staré zlaté časy“ nezajímá. Minulost je pro nás jen základ a dnešní doba je pro nás mnohonásobně lepší. Získali jsme hodně zkušeností a - což je nejdůležitější - můžeme je využít. Samozřejmě máme dneska spoustu vybavení a mnohem lepšího, než bylo tehdy v devadesátých letech. Obecně řečeno se black metal stal vcelku typickou hudební formou, třebaže neříkám, že je to dobře, nebo špatně. Je to prostě změna a bylo by hloupé přát si, aby se to nebylo nikdy stalo.

No, a co se cenzury tady v Rusku týče, tak po dosti propíraných zákazech vystoupení Behemoth, Marilina Mansona nebo Cannibal Corpse mi nezbývá než říct: ano, máme ji tu. Jedná se o známé kapely a ortodoxní křesťanští šílenci věděli velmi dobře, jak jsou tihle hoši strašně zlí a nebezpeční, takže se matku Rus pokoušeli ochránit před jejich prohnilým vlivem. Na druhou stranu tyhle zákazy byly do jisté míry takový záchvat a když pan Putin prohlásil, že on za ně nenesl odpovědnost, histerie, zdá se, ustala. Skupiny jako Nargaroth nebo Inquisition tu potom problémy nikdy neměly; mimochodem stejně jako Slayer. A na třetí stranu (pokud taková existuje) zase, nakolik vím, byl loni zakázanej black-metalovej festival na dálném východě Ruska, přičemž všechny kapely byly lokální. Takže cenzura závisí na… no, čert ví na čem. Rozhodně lze ale říct, že problémy jsou nevyhnutelné v případě pravičáckých koncertů a stejně tak u koncertů svázaných s opozicí.

5. Od roku 2012 stále častěji koncertujete v zahraničí, mimo jiné jste začátkem roku 2015 projeli Evropu po boku slovutných Inquisition, přičemž jste se zastavili i v Praze. Koncertujete rádi, anebo tour berete jako nutné zlo a nezbytnou součást sebeprezentace? (Mimochodem nebýt zmíněné pražské zastávky, tak dnes patrně nejste jednou z mých nejoblíbenějších kapel.) A můžeš zavzpomínat na nějakou mimořádnou událost z tour, na zajímavé setkání nebo třeba na nějaké obzvláště podařené nebo naopak nepodařené vystoupení?

Abysslooker: Díky za tu tvoji poznámku! Živé hraní máme samozřejmě rádi. Pro všechny z nás, a to vím jistě, ovšem mít rád koncerty neznamená mít rád publikum. Můžu být upřímně vděčný obecenstvu, ale jsem to já sám, pro koho na pódiu hraju. Samozřejmě je pošetilý popírat určitou míru sebe-prezentace prostřednictvím koncertů, ale to není tím hlavním. Ten hlavní proces se odehrává ve mně samotnym. Pochopitelně můžeš poukázat na Burzum, Darkthrone a podobně, ale osobně mám už dlouho za to, že studiový projekt je svým způsobem mastrubace a jen veřejné vystupování poskytuje kompletní sex. Dobu, kdy BLACKDEATH byl jen studiový projekt, si pamatuju jako určitý komatózní stav. A tour není vůbec žádné zlo, pro muzikanata je to jedna z nejlepších věcí vůbec. Všechny rozkoše světa skrze nejvyšší míru sebekontroly. Obzvláště šílená věc je dlouhá tour, prostě zapomeneš, ve kterym městě jsi hrál včera a tvou bezprostřední starostí je jen po ránu co nejdřív vystřízlivět. Na nic opravdu výjimečnýho, co by pobavilo vaše čtenáře, si nevzpomínám. Něco se nám ovšem stalo prvně, totiž že jsme potkali muzikanty, nějaký konflikty pak vznikly - to všechno se zdálo mimořádný nám, ale potom se to rozpustilo do dlouhý řady zkušeností. No dobře, naše vystoupení v Paříži tehdy v roce 2012 byl propadák, i když někomu se ten koncert opravdu líbil. Přinejmenším můžeme říct: když už vyhořet, tak v Paříži.

Polar Maya: Já si koncert v Praze pamatuju dobře, protože byl opravdu něčim zvláštní. Bylo to poprvé, co bicí stály na úplnym okraji pódia, přímo před publikem. Kromě toho tam bylo strašně prudký světlo z reflektoru nad pódiem, kterej byl namířenej bubeníkovi přímo do očí, a tenhle reflektor mi doslova tlačil na mozek a působil na mě jako kyvadlo hyponotizéra. V první chvíli se to všechno zdálo jako velkej problém a já jsem byla z takový noční můry v šoku. Ale někdy se stane, že divná situace (šílený světla nebo příliš hlasitej zvuk z odposlechu) najednou pracuje ve tvůj prospěch a ne naopak. Ten koncert v Praze byl takovu událostí, kdy se obvyklá realita koncertu kvůli té abnormální situaci na pódiu ukázala být realitou naprosto odlišnou. Jako kdybys byl v rauši, ale bez užití jakýchkoli drog. Tenhle stav mysli dává na pódiu pocit naprostý svobody, energie, kterou vydáváš ze sebe, a ta kterou přijímáš z publika, se stanou zběsilejší a čistší. Zažila jsem několik koncertů, které mě přivedly do takovýho stavu, ale v tomhle smyslu byl právě koncert v Praze nejpodivnější a naprosto mimořádnej zážitek.

6. Máte nějakou zkušenost s předsudky - ať už negativními nebo pozitivními - kvůli tomu, že nejste black-metalová kapela zrovna z Norska nebo Švédska? Myslíte, že v současném globalizovaném světě může takový detail, jako odkud kapela pochází, ještě vůbec hrát roli?

Abysslooker: Myslím, že svět ještě není globalizovanej natolik, aby lidi na rozdíly mezi zeměmi zapomínali. Takže někteří Rusko stále považují za exotickou zemi, zatímco jiní ho prostě nemají rádi. Setkali jsme se s oběma způsoby přijetí, přičemž ten ten první mimochodem vedl většinou k pozitivním postřehům.

7. Mají vaše hudba a texty nějaké ucelené myšlenkové pozadí, nebo odráží spíše tvé okamžité nálady a myšlenky, pokud jde o skládání hudby; a jak je tomu v případě Col. Para Bellum, jedná-li se o texty? Narážím tím na to, proč asi svůj styl nazvýváte Apocalyptic Black Metal.

Abysslooker: Co se skládání hudby týče, tak bych řekl, že „ideologii“ diktuje můj vlastní hudební vkus, ale pochopitelně může proces tvorby ovlivnit i moje nálada, ačkoli ta se eventuálně projeví z celé skladby jen v pár riffech. Agresivita, temná obskurní atmosféra a nějaké to šílenství po mém soudu konvenuje s obrazem apokalypsy docela dobře. Apokalyptický black metal pouze znázorňuje moderní svět, který směřuje, plazí se a valí ke svému nevyhnutelnému konci.

Col. Para Bellum: Mé texty jsou jen obrazy, které nazírám, když poslouchám Abysslookerovy riffy. Když představuje svou novou skladbu, k níž bych měl vytvořit texty, mám obvykle v duchu určitou vizi. Potom se jen snažím tuhle vizi vyjádřit slovy. Nic víc. Tyhle vize mají poměrně temnou nevypověditelnou atmosféru a jsou přeplněné apokalyptickými pocity. Nikdy jsem neviděl budoucnost, jenom Konec. A já v budoucnost nevěřím, pouze v Konec. Proto BLACKDEATH hraje apocalyptickej black metal.

8. Co pro vás znamená Satan, jehož nejrůznější jména se ve vašich textech objevují, a nakolik se tato představa či koncept promítá do vašeho uměleckého, popřípadě i mimo-uměleckého života?

Abysslooker: Satan je symbolem vzdoru vůči vnucenému světu a jeho zákonům. Je pak pochopitelné, že máme-li takové názory a zároveň se od nás očekává, že se budeme podřizovat zákonům tohoto světa, tak máme asociální tendence a potřebu uměleckého způsobu sebevyjádření. Pokud nežiješ v lese nebo jeskyni, tak se každá filosofie a ideologie obecně rozbíjí o zdi rutiny života ve společnosti. Takže čím častěji z tohohle vězení můžeš uniknout, tím lépe. Koneckonců „tvořivá osobnost“ stějně tak jako „satanista“ oproti běžnému člověku poněkud vyniká. Ale člověk je člověk, ať už si pro svou exkluzivitu nebo nadřazenost vymyslíš jakékoli vysvětlení. Takže hlavním problémem je přestat být lidská bytost, což je samozřejmě úkol převážně spirituální. Když se ale vrátíme zpátky na zem, tak dnes věnujeme daleko větší pozornost naší koncertní image, než tomu bylo před lety, ať už jde o naše svršky nebo o podobu scény.

9. Vždycky mě zajímá, jakou hudbu muzikanti poslouchají - jak je to s tebou/vámi, co v současné době členové BLACKDEATH poslouchají? Necháváte se ovlivnit cizí tvorbou? Mohl bys k tomu uvést nějaké příklady, které by posluchač na první poslech nemusel postřehnout? A mohl bys taky doporučit nějaké zajímavé ruské kapely a říci o nich třeba i pár slov?

Abysslooker: Já osobně prakticky žádnou hudbu neposlouchám. Jen čas od času, na koncertech nebo když se společně sejdeme, ve společnosti, možná pár nových songů či alb některých kapel nebo smrtelnou dávku ambientu. Takhle jsem se rozhodl už před mnoha lety a nemůžu říct, že bych tím trpěl. Pro tohle rozhodnutí existoval důvod - předejít jakémukoli ovlivnění, proto tahle zvrácená nevole vůči vnějším melodiím. Zdá se, že dostatek hudby, zvuků a hluků zní v mojí vlastní hlavě. Problémem je něco z toho vyjádřit. Nicméně nikdy jsem nepopíral vliv norského black metalu a jeho styl na mě působí stále. Potom nějaké staré thrash- a death-metalové skupiny (minimálně nakolik si je pamatuju) a asi i nějaké industriální kapely a samozřejmě Laibach. Promiň, ale žádné příklady nedokážu dát. Takovým věcem je věnována pozornost jenom, když se skládá, potom na takové vlivy s radostí zapomeneš. Vtipný na tomhle všem je, že vždycky budou posluchači a redaktoři, kteří s jistotou definují všechny naše zdroje inspirace, a to i když jsme o nich ani nikdy neslyšeli.

Pokud jde o ruské kapely, tak v různých ruských městech jsme hráli s takovými jako VTTA, Blackwinged, Teitanfyre, Psalm 666, Pogost, Koschuny, Bloodrain, Triera, Inhein, Pseudogod, Deakon, Barathron a jinými a některé z nich jsou velmi dobré. Col. Para Bellum: Co se mě týče, tak dneska black-metalové kapely už tolik neposlouchám. Vlastně jen abych zůstal informovaný. Většinou upřednostňuju thrash metal z osmdesátých a devadesátých let, někdy taky současný „staroškolský“ thrash. Taky jsem dost nadšenej z takzvaný experimentální hudby; mými favority jsou Laibach, Current 93, Der Blutharsch, Einstürzende Neubauten, Coil, Ain Soph, Allerseelen, Blood Axis, The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud, When, Nurse with Wound, The Residents, Psychick TV, Les Joyaux de la Princesse, NON, Raison d'être, Andrew King, Bobby Beausoleil, Boyd Rice, Death in June, Diamanda Galás, In Gowan Ring a pár dalších. Určitě nemůžu říct, že by mě thrash-metalové kapely inspirovaly po stránce psaní textů (možná ve mně evokují jen určitou nostalgii), ale pro experimentální kapely to platí bez debat. Takové skupiny jako Nurse with Wound nebo Current 93, raní Laibach a Einstürzende Neubauten pro mě vytvářejí silnou nevypověditelnou atmosféru, kterou dekóduju jako apokalyptickou zprávu. Popravdě všechny tyhle experimentální bandy a „první poslech“, který zmiňuješ ve své otázce, jsou navzájem neslučitelný; tahle hudba je pro maniaky bez jakýchkoli předsudků, takže už nemám co dodat.

Polar Maya: Nemůžu říct, že hudba, kterou poslouchám (většinou starý materiál jako Deathspell Omega, Burzum, Ulver, Satyricon, Mayhem, Laibach, Einstürzende Neubauten atd.), na mě jako na bubenici má nějaký vliv. Zřídka kdy (téměř nikdy) se pokouším poslouchat samotné bicí party a vnímám hudbu jako celek, navíc je můj sluch většinou zaměřenej na kytary a vokály. Z mého pohledu musí dát bicí hudbě jednolitost a agresivitu a nesmí hrát hlavní roli. Bicí jsou základy, ale ne dům - dům je bez základů nestabilní, ale základy jsou skrytý pod povrchem.

10. Co jakožto skupina, která začínala jako následovník mocných Darkthrone, říkáte na jejich hudební regres do stále hlubšího hudebního pravěku? (Osobně jsem tomuto vývoji po nějakou dobu nemohl přijít na chuť, ale ta naprostá upřímnost a zaujetí pro Metal s velkým „M“ mě nakonec přitáhly a i jejich poslední desky si užívám naplno.)

Col. Para Bellum: No, když uvažuješ o Darkthrone, všechno záleží na tom, co chceš slyšet: takzvanej trve black metal, nebo samotný Darkthrone. Pokud upřednostníš svůj zbožňovaný trve black metal, nezbývá ti než se omezit na „A Blaze in the Northern Sky“, „Under a Funeral Moon“, „Transilvanian Hunger“ a „Panzerfaust“. Jestli ale pro tebe Darkthrone platí jakožto událost ve světě metalu, pak samozřejmě pochopíš, že např. „The Underground Resistance“ jsou stejní Darkthrone jako nenávistí přeplněný „Panzerfaust“. Je to jen a jen Darkthrone, ne crust nebo nějakej jinej bullshit. Vzpomínám si, jak jsem se chystal prvně si poslechnout „Circle the Wagons“ a cítil těžkost u srdce z těch všech na hovno recenzí. Pak ale ten poslední riff hned v první „Those Treasures Will Never Befall You“ mi to moje srdce úplně ukradl. Rozumím tomu tak, že tohle jsou Darkthrone a nic víc. A „The Underground Resistance“ perfektní nebo téměř perfektní dílo. Na druhý straně samozřejmě pořád nedokážu přijmout jejich slogany jako „I am the Working Class“, ale koneckonců jejich texty nejsou moje starost.

11. Jedna asi ne zrovna originální otázka (na níž navíc sám znám odpověď z vašich webových stránek; ale pro ty, kteří je nenavštívili): proč jste při psaní svých textů postupně přešli od angličtiny k němčině?

Abysslooker: Jasně, německé texty jsou naše prokletí. Byl to a stále je svýho druhu experiment, který mimochodem naši popularitu nezvyšuje, ale to je nám jedno. Důvodem pro německé texty byla skutečnost, že němčina je oproti angličtině víc „brutální“ a „agresivní“ (přinejmenším to tak ruským uším zní), což velmi dobře pasuje k naší hudbě. A taky, jak jsem už zmínil výše, jsme byli ovlivněni Laibach, jejichž rané nahrávky byly v němčině. Potom bych měl zmínit i půvab raných experimentů Einstürzende Neubauten, Blixův vokál byl v tý době obzvlášť pozouhodnej.

12. Na svých ranějších nahrávkách jste užívali klávesy a dokonce jste stvořili několik z převážné části či zcela ambientních skladeb (např. Unter den Toten, 47° 9' S. Br. und 126° 34' W. L., Die Maskerade in Schwarz). Neplánujete někdy v budoucnu do své hudby zase trochu toho ambientu či industriálu zapojit?

Abysslooker: No, je snadný přidat track s klávesama, když programuješ bicí automat, ale jestliže je metalová kapela v plné sestavě, nejsou klávesy nástrojem, s nímž by se měla zaobírat… Takže asi tak. Přesto jsem na klávesy hrál, když jsme na koncertech hráli cover Summoning. Mimochodem naše zcela nemetalové skladby byly inspirovány některými opusy Laibach, ale stejně tak instrumentálními skladbami raných Morbid Angel (i když je možná pořád používají, nevím). Samozřejmě jsem někdy myslel a stále myslím na nějakej ambientní, elektronickej nebo symfonickej track pro naše nové album nebo EP, ale tahle idea ještě nebyla přivedena k životu. Během naší mini tour s Azaghal v roce 2013 jsme používali zkrácenou a remixovanou verzi naší „Die Maskerade in Scwarz“ jako intro. Možná ji někdy vydáme, je to jediná hotová skladba tohohle druhu.

13. Na svých webových stránkách také píšete, že nahrávky „Satan macht frei“ a split s Leviathan považujete za vůbec nejslabší materiál BLACKDEATH. (Což považuji za zajímavé, protože minimálně song „Satan macht mich frei“ já osobně naprosto zbožňuju!) Kterou nahrávku (nebo i konkrétní skladbu) považuješ naopak za nejpodařenější, za pravou tvář BLACKDEATH? Popřípadě se kterou nahrávkou by po tvém soudu měl člověk, který o vás třeba dosud neslyšel, začít, aby pochopil, co jsou BLACKDEATH zač?

Abysslooker: Jsem si jistej, že „Gift“ je naše nejlepší album. To jsou teď BLACKDEATH. Takže tím je nejlepší začít a pak zkusit „Phobos“ a potom - aby se předešlo nějakým sofistikovaným a filosofickým meditacím a obtížným integrálním kalkulacím - je asi nejlepší poslouchat naše nahrávky v náhodném pořadí.

14. A závěrečná otázka. Máš v současné době představu, kdy se na vás můžeme opět v Čechách nebo na Slovensku těšit?

Abysslooker: Samozřejmě by pro nás bylo skvělý hrát zase v Čechách a poprvé na Slovensku, ale jediná věc, kterou teď můžu odpovědět je: někdy v budoucnu…

15. To je tedy pro tuto chvíli z mé strany vše. Děkuji ti moc za tvůj čas! Pokud máš chuť ještě něco dodat, máš možnost.

Abysslooker: Děkuju ti za tenhle rozhovor. Bylo mi potěšením odpovídat na některé skutečně zajímavé otázky. Omlouvám se, pokud jsem některé z nich nezodpověděl úplně přesně, ale víš, jak to chodí, když se člověk chce vyjádřit.

Dělej, cokoli chceš.

Otázky: 15
Odpovídal: Abysslooker, Polar Maya, Col. Para Bellum
Oficiální stránky: Blackdeath
Národnost: Rusko

Přečíst »

  The roots of Russian band BLACKDEATH reach in fact until 1995, when initially under the name Draugwath (later also Black Draugwath) one of the very first black metal records in Russia were created. Practically from the very outset forms the core of the band fraternal pair Abysslooker (guitar) - Col. Para Bellum (bass, vocals), to which in 2008 joined permanently lovely Polar Maya (drums) and since 2014 at some live performances completes full line-up Der Nukleare Herjann, chief of Heidens Hart Records, under whose wings are BLACKDEATH’s records since 2013 published.
1. Hi, I salute you! As I had the opportunity to register, responses to your still fresh album “Gift” are mostly entirely positive. Did you expect such response? How long have you been working on the new album and are you utterly satisfied with the result? On your own website is stated, that the latest album is a minor step back into the past; why did you decide for such strategy? And what direction will your next creation aim? 

Abysslooker: Infernal hails! Well, we saw that “Gift” was more straightforward album comparing to our previous works so of course we expected listeners to appreciate this. We began working on it back in 2012, in fact long before “Phobos” was released as we had problems with Swedish Unexploded Records which delayed the release of “Phobos” for more than a year. The decision you asked about had offered itself as new songs began coming in more old-school way. It was as if something asked about the change. Our minds or “Spirit of a wolf” (Draugwath) or whatever. So the first “Gift” songs, which had more avantgarde touch in them, were rather strongly edited afterwards. In general “Gift” is our fastest album ever, and I myself also consider it as our most aggressive work and I still have a pleasure playing it, that’s the point. Yes, I can say I’m satisfied with the result, perhaps even utterly. And for now I can’t say for sure whether our next album will be simpler or more difficult than “Gift”. We are just in the beginning of works on it.

2. During existence of your band, you obviously have gone through some musical evolution, which certainly is related to the gradual acquisition of (not only) musical experience, as well as with personal changes of the line-up. But between 2008 and 2013 is in your case that development so boisterous, that I can’t forgive myself a question: what was during this period, which culminates with the fabulous psychedelic album “Phobos”, your strongest musical influence? 

Abysslooker: I can’t remember anything supernatural during this period, neither anybody of us was in mental hospital then. Perhaps beginning of the period you mentioned was utterly prosaic. We were just learning to work with drums as our previous drummer to say the truth was not good at all (let alone the fact that for many years Blackdeath had been so called studio-project). Well, a listener is able to judge the band’s activity mostly by its albums, by these obvious landmarks, so all the processes of changing escapes his attention. On the other hand, a musician develops, whatever you mean by that, gradually, change by change, and in a result he takes his creations as something natural however cliched it would sound. “Katharsis”, a precursor of “Phobos”, had been worked out since “Vortex” period so we just moving slowly in this psychedelic direction. We had become much more trustful to drums and paid more attention to drum fills and so on and so on. But, as the main composer of the band is me, perhaps something was changing in my brain, you never know. And “Phobos” for sure is our most pained album, we discussed and argued a lot while working on it. But I must admit my enthusiasm on “Phobos”, when the recording was finished, died out rather fast. It became hard for me to play it on rehearsals and gigs, I even thought sometimes “Was it me who composed this stuff?” I guess all this may be considered as a continuation of my previous answer concerning “Gift”.

3. And the previous question joins immediately a supplementary one. As I already mentioned above, the drums in BLACKDEATH are since 2008 operated by Polar Maya. Since then she is also the author of all visual aspects of your band, whether it’s album covers, logos or merchandise. And as we know, women are - compared to men - endowed with somewhat different abilities, skills and passion, which is in the realm of art especially well obvious. Do you think that the very fact, that there is a woman in your band, adds to your music something that for sure wouldn’t be there, if the female factor was not present? 

Abysslooker: I don’t believe in any female factor in our music. Maya is a quite essential part of Blackdeath indeed but this doesn’t tell on our composing activity. When our previous drummer left the band we tried also with two other guys but Maya won the competition, and by her performing capabilities only. Well, a stereotyped view of matters doesn’t mean wrong one exactly but sometimes you have to admit that a stereotyped view is too vague or that just this case stands out of a typical row. I mean I can’t say our gender differences affect our team-work somehow. Also I must add that it is me or Colonel Para Bellum who still generates ideas for Blackdeath’s album covers, Maya just paints them.

Polar Maya: From my side I don’t feel any effect of a female factor inside the band. I can't rate if there is any unconscious influence of that factor in my activity, be it music or painting. But I certainly can feel the influence of this factor when we give a concert or go on a tour. Mostly people don’t accept me as a natural component of the inner black metal environment. Usually I feel a kind of unspoken distrust and suspicion to a female drummer. And this seems quite reasonable, because drums more than any other musical instrument (at least in black metal) is masculine. Even when people make their best not to show this suspicion I never feel myself… well, “on a solid ground” in a circle consisting almost exclusively of men. It’s like you’re a part of the community but at the same time always a little aloof. There is some spiritual wall and this cannot be denied. And I think it is normal and natural, I am far from the self-deception of feminist’s pretension to full equality, and I really don’t need this - in fact there is something interesting to be in such an alien position.

4. In the introduction I also mentioned that BLACKDEATH’s origins actually date back to 1995, which makes you one of the oldest Russian black metal bands. Could you please outline how did black metal or generally extreme metal scene in Russia at that time when you started the band looked like, and compare it with the current situation? What do you think has changed for the better, what for the worse - generally and also specifically for BLACKDEATH? And is there any censorship in Russia in relation to the extreme music? 

Abysslooker: Of course things have changed, time and an industrial progress would change anything. The first black metal bands were born in Russia on the waves of incredible enthusiasm and ecstasy when black metal was really supposed to be not only just a new musical style. And that’s the point. Very few had internet in Russia then, we lacked for information, equipment and so on, but all these didn’t matter so enthusiastic we were. I know people who are absolutely sure that those times were better - truer, cleaner - that new generations are spoiled and all this veteran’s bla-bla-bla. But nobody of us don’t care of “good old days”. Past is just a basement for us, and for us nowadays is far and away better. We have obtained a lot of experience and, most important, we can use it. Of course we have a lot of equipment now and far better than it was back in 90’s. In general black metal has become quite typical musical form, though I don’t say it is bad or good. It’s just a change and it would be silly to hope it would never happen.

Well, as for censorship here in Russia. After the well known prohibitions of Behemoth, Marilyn Manson, Cannibal Corpse gigs, I can say nothing but yeah, we have it. Those are famous bands and orthodox christian freaks knew very well how these guys were really bad and dangerous so they tried to defend mother-Russia from their rotten influence. On the other hand those prohibitions were a kind of paroxysm and when Mr. Putin claimed he was not responsible for them the hysteria stopped, as it seems now. Then bands like Nargaroth, Inquisition never met problems here. And Slayer too by the way. On the third hand (if it is), as I know, the last year the black metal fest was prohibited in the Far East of Russia while all the bands were local. So censorship depends on… Ah, hell knows on what it depends. It can be definitely said that problems are inevitable for the right wing gigs as well as for opposition’s gigs.

5. You more and more frequently perform abroad since 2012, among others you drove through Europe alongside far-famed Inquisition in early 2015, when you stopped also in Prague. Do you like live performing, or you take the tour as a necessary evil and an indispensable part of self-presentation? (By the way, if there were no Prague gig, than you’re probably not one of my favorite bands today.) And can you mention any extraordinary event of any of your tours, an interesting meeting or perhaps some especially well-done or vice versa abortive performance? 

Abysslooker: Thanks for your remark! We like live performing indeed. For everybody of us, and I know it, liking gigs doesn’t mean liking a public. I myself may be thankful to the audience, sincerely, but it is me for whom I’m performing on the stage. Of course, it’s silly to deny any self-presentation through gigs but it is not the main point. The main processes take place inside of me. Of course you can point at Burzum, Darkthrone and so on, but I believe for a long time now that a studio band is a kind of masturbation and only gigs provide complete sex. I myself remember Blackdeath’s studio period as a kind of comatose state. And a tour is not evil at all, it’s one of the greatest things for a musician. All the pleasures of life through the highest self-control. And a long tour is especially crazy, you just forget in what town you performed yesterday and your immediate care in the morning is to sober up faster as soon as possible. I can’t remember anything really extraordinary that would amuse your readers. Something happened to us for the first time, we met musicians, some incidents took place - all these seemed extraordinary to us but then it just melted in the long row of experiences. Well, our gig in Paris back in 2012 was a failure though some people really liked that performance. At least we can say “if fail than in Paris”.

Polar Maya: I remember well the concert in Prague, because it was really special. This was the first time when the drum set was placed on the very edge of the stage, right in the front of the audience. Besides that there was a very bright spotlight above the stage which was aimed directly into the eyes of a drummer and this lamp literally pressed on my brain, acting on me as a hypnotist’s pendulum. At first glance all that seemed a big problem and I was shocked by such a nightmare situation. But, actually, sometimes it happens that a strange situation (crazy light or too loud sound in the monitors) suddenly works on you and not against you. That concert in Prague was the event where the usual reality of the concert turned out to be a completely different reality due to that abnormal situation on the stage. As if you are hopped up, but without using any drugs. This state of mind gives a feeling of complete freedom on stage, the energy that you emit from yourself and one you receive from the public becomes more furious and clearer. In my experience I had several concerts which brought me into such a condition, but in this sense the concert in Prague was the most unusual and outstanding experience.

6. Do you have any experience with prejudice - whether negative or positive - because you’re not black-metal band right from Norway or Sweden? Do you think that in today’s globalized world can such details as where the band comes from, even still play a role? 

Abysslooker: I think the world is still globalized not enough that people would forget about the differences between countries. So some still conceive Russia as an exotic country while the others just dislike it. We have come across both perceptions, the first one mostly led to positive remarks by the way.

7. Do your music and lyrics have any comprehensive ideological background, or it rather reflects your immediate moods and ideas when it comes to composing music; and how is it regarding Col. Para Bellum in the case of lyrics? I’m trying to allude to why you call your style exactly Apocalyptic Black Metal. 

Abysslooker: As for composing I would say that musical “ideology” is dictated by my own musical tastes but of course my mood can affect the creative process though this eventually tells on certain riffs of the whole song only. In my view aggressiveness and dark and obscure atmosphere and some insanity convey the picture of the apocalypse quite well. Apocalyptic black metal just depicts the modern world which is moving and crawling and rushing to its inevitable end.

Col. Para Bellum: My texts are only pictures which I contemplate while listening to Abysslooker’s riffs. When he presents his new song for which I should create a lyric, usually I have some vision in my mind. Afterward I only try to express this vision in words. Nothing more. These visions have some dark irredeemable atmosphere and they are overfilled with Apocalyptic feeling. I had never saw the future, only the End. And I don’t believe in the future, only in the End. That’s why Blackdeath plays Apocalyptic Black Metal.

8. What does Satan - whose variety of names appears in your lyrics - mean to you? And to what extent is this idea or concept reflected in your artistic or possibly extra-artistic life? 

Abysslooker: Satan is a symbol of defiance to the imposed world and its laws. Of course having such views and being supposed to behave in a law-abiding way we are into asociality and artistic self-expression. Eh, if you don’t live in the forest or cave any philosophy and ideology generally are breaking up on the walls of routine living among the society. So the oftener you can escape from this prison is the better. After all a “creative personality” as well as a “satanist” is a bit more outstanding than a usual person. Human is human whatever you invent in explanation of your own exclusiveness and superiority. So the main problem is to stop being a human being which of course is more spiritual task. Turning back to the Earth, nowadays we give far more attention to our stage image than several years ago, both our garments and a set.

9. I'm always interested in what music musicians listen to. How is it currently with you and other bandmates? Do you let somebody else’s music affect your own creation? Could you give any examples of such influencing which would listener might not notice at first hearing? And could you also please recommend some interesting Russian bands and tell perhaps a few words about them? 

Abysslooker: I myself practically don’t listen to any music. Just from time to time, at the gigs or when we gather together, in company, perhaps new songs or albums of some bands or a lethal dose of ambient. I decided this many years ago and I can’t say I suffer from it. There were reasons for such a decision - to avoid any influence, then this sick annoyance at outer harmonies. It seems I have enough music and sounds and noises sounding in my head. The problem is to express something of that. However, I haven’t never denied the influence of Norwegian black metal and their style still affects on me. Then some old thrash and death metal bands (at least how I remember them) and, perhaps, some industrial bands, Laibach of course. Sorry, I can’t give any examples. Such things are being paid attention to while composing only, then you happily forget such influences. The funny thing in all this is that there always be listeners and reviewers who would define for sure all your sources of inspiration even if you have never heard them.

As for Russian bands we played gigs in different Russian cities with such bands as VTTA, Blackwinged, Teitanfyre, Psalm 666, Pogost, Koschuny, Bloodrain, Triera, Inhein, Pseudogod, Deakon, Barathron and other, some of them are very good.  

Col. Para Bellum: As for me, today I listen to Black Metal bands not so much. Basically just to stay informed. Mostly I prefer Thrash Metal from 1980s and 1990s, sometimes present-day “old school” Thrash Metal bands too. Also I’m very enthusiastic with so called experimental music, my favourites are Laibach, Current 93, Der Blutharsch, Einstürzende Neubauten, Coil, Ain Soph, Allerseelen, Blood Axis, The Moon Lay Hidden Beneath a Cloud, When, Nurse with Wound, The Residents, Psychick TV, Les Joyaux de la Princesse, NON, Raison d'être, Andrew King, Bobby Beausoleil, Boyd Rice, Death in June, Diamanda Galás, In Gowan Ring and some other. Of course I cannot say that Thrash Metal bands inspire me to the lyrics writing (maybe they invoke to my nostalgia only), but as for experimental bands it admits of no doubt. Such bands as Nurse with Wound or Current 93, early Laibach and Einstürzende Neubauten create for me very strong irredeemable atmosphere which I unscramble like an apocalyptic message. To say the truth all these experimental bands and any “first hearing” you mentioned in your question are incompatible, this music is for open-minded maniacs, so I just have nothing to add.

Polar Maya: I can’t say that the music I listen to (mostly old stuff like Deathspell Omega, Burzum, Ulver, Satyricon, Mayhem, Laibach, Einstürzende Neubauten etc.) has an influence on me as a drummer. I rarely (almost never) try to listen to drum parties themselves and perceive music as a whole, moreover, my hearing is mostly focused on guitars and vocals. In my view, drums must give to music solidness and aggression and must not play a leading role. Drums are the foundation, but not a house - a house is shaky without a foundation, but the foundation is hidden under the ground.

10. What you, as a band which began as a follower of the mighty Darkthrone, say about their music regress into a deeper and deeper musical prehistory? (Personally, I didn’t like this development very much for some time, but that their absolute honesty and passion for Metal with the capital “M” finally drew me in and I enjoy all of their discography to the fullest.) 

Col. Para Bellum: Well, while examining Darkthrone it’s all according what you want to listen to: so called True Black Metal or Darkthrone itself. If you prefer your adorable True Black Metal, the only way for you is to be limited with “A Blaze in the Northern Sky”, “Under a Funeral Moon”, “Transilvanian Hunger” and “Panzerfaust”. But if you value Darkthrone as an occurrence in Metal world, then of course you understand that, for example, “The Underground Resistance” is the same Darkthrone like filled with hatred “Panzerfaust”. It is Darkthrone only, not crust or some other bullshit. I remember, when I was about to listen “Circle the Wagons” for the first time, I felt heavy-hearted because of all these shitty “reviews”. But the last riff of the first song “Those Treasures Will Never Befall You” totally stole my heart. I understood that it is Darkthrone and nothing more. And “The Underground Resistance” excellent or even perfect work. Of course, on the other hand, I still can’t accept their slogans like “I Am the Working Class”, but at long last their lyrics are no concern of mine.

11. One probably not very original question (of which in addition I know the answer from your website, but for those who have not visited it yet): why have you when writing your lyrics gradually switched from English to German? 

Abysslooker: Yeah, the German lyrics is our damnation. It was and still is a kind of experiment, which doesn’t boost our popularity by the way, but we don’t care. The reason for German lyrics was the fact that German language is more “brutal” and “aggressive” than English (at least it sounds such for our Russian ears) so it accords with our music very well. Also as I’ve said above, we were influenced by Laibach whose early creations were in German. Then I may mention the charm of early experiments of Einstürzende Neubauten, Blixa’s vocals were quite striking then.

12. On your earlier recordings you have used also the keyboards and you've even created several largely or entirely ambient tracks (eg. Unter den Toten, 47 ° 9 'S. Br. und 126 ° 34' W.L., Die Maskerade in Schwarz). Do you intend involve again into your music a bit of ambient or industrial music anytime in the future? 

Abysslooker: Well, it’s easy to add a track with keyboards while programming drum-machine, but when a metal band has a full line-up keyboards is not an instrument that should be bothered about… Something like that. Though I played keyboards when we performed Summoning’s cover on the gigs. By the way, our entirely non-metal tracks were inspired by some Laibach’s opuses as well as the instrumentals of early Morbid Angel (though they may still use them, I don’t know). Indeed, I myself sometimes thought and think about some ambient or electronic or symphonic track for our new album or EP but the idea still has never been put into life. During our mini-tour with Azaghal in 2013 we used the shortened and remixed version of “Die Maskerade in Schwarz“ as an intro, perhaps we’ll release it somehow, this is the only ready track of such a kind.

13. On your website you also stated that records “Satan macht frei” and split with Leviathan you consider to be the weakest material of BLACKDEATH. (Which I find interesting, because at least the song “Satan macht mich frei” I personally absolutely adore!) Which recording (or even a specific song) you therefore consider to be the best and so to speak the real face of BLACKDEATH? Or alternatively, which of yours recordings according to you is the best to start with in order to understand what the BLACKDEATH stands for? 

Abysslooker: I’m sure our best album is “Gift”. Blackdeath now is that. So it is the best to start and then try “Phobos” and then - in order to avoid any sophisticated philosophical meditations and difficult integral calculations - perhaps, it’s better to listen to our recordings in random order.

14. And the very final question. When will we probably have the opportunity to see you again live in the Czech Republic or in Slovakia? 

Abysslooker: Ah, of course it would be great for us to perform again in Bohemia and for the first time in Slovakia but the only thing I can answer is in some future…

15. Well, this is all for now from my side. Thank you very much for your time! If you desire to add something, you have the chance. 

Abysslooker: Thank you for this interview. It was a pleasure for me to answer some really interesting questions. Sorry if I didn’t answer some questions exactly but you know how it is, when people want to express themselves.

Do what thou wilt.


Questions: 15
Answers: Abysslooker, Polar Maya, Col. Para Bellum
Band page: Blackdeath
Nationality: Russia

Přečíst »

Jsou nahrávky, u kterých je recenze utrpením, a jiné, u nichž zase lahůdkou plnou inspirujících emocí. Miluju poslech dobré muziky a následné rozvádění pocitů z ní. Setkání s GALAR kdysi proběhlo bez valnějšího zájmu, a proto jsem si nové desky norského dua zpočátku moc nevšímal. Pak mně to nedalo a okoštoval jsem první song. Namlsán letošní várkou nadprůměrných nahrávek, z nichž mnohá snese označení „velká“, jsem nečekal silnější porci naprosto úžasné mnohochuti, vypracované do nejmenšího puntíčku. Myslím, že každý kdo sleduje Mortem zine, zde už na dřívější nahrávky a následné recenze narazil, a nemá proto žádného významu představovat GALAR nijak obšírně. Snad jen pro připomenutí. Jedná se o dvojici multiinstrumentalistů z Bergenu, kteří si libují v epickém viking black metalu. Norsko a Vikingové rovná se profláknuté spojení, které se tvářilo vyčerpaně už před drahnými lety. Jak se vede GALAR, je, zdá se, evidentní z mých slov výše uvedených. Ano, po dvojici zajímavých ale ještě hodně undergroundových nahrávek je zde po pěti letech třetí dlouhohrající zásek do pažby zvoucí se „De gjenlevende“. Nevím, nakolik jim přestup k významnému žánrovému labelu Dark Essence Records pomůže k většímu věhlasu, ale předpokládám, že se našlo i více prostředků k nahrávání, a proto ten masivní pokrok stran zvuku, obalu i propagace. GALAR se najednou tváří sebevědoměji, stejně tak i zní a je opravdu vzrušující zaposlouchat se do silných melodií, které vás mají schopnost vtáhnout do krajin vichrů, mocných vln, skaldických veršů, kde vládne síla, odvaha, ale i smrad z rybiny. Je úžasné poslouchat monstrózně epicky propracované skladby, které jen s pomocí za bicími mají na starosti pouze dva lidé. Oba, Fornjot i Slagmark, mají rovnocenné role, kdy oba zpívají, jeden se věnuje strunám a druhý klávesovým nástrojům či fagotu.

Šestero skladeb většinou se pohybujících v desetiminutových stopážích je doslova narváno nápady a energií. Ani na vteřinu se nemůžete nudit. Nemáte nárok. Skladby se vždy rozvíjí v členitých představách. Všechny nástroje se harmonicky doplňují a mimo nejsou ani zpěvy, přičemž se dočkáme jak sólového skřehotání, tak výsostného čistého zpěvu ne nepodobného Larsu Nedlandovi. Oba si vymýšlí svoje party natolik mnohovrstevnatě, že není lehké se držet jedné linie. Ta se často vlivem druhé přenese přes třetí, až se zdánlivě dočkáme zklidnění v podobě „Ljós“, jediné kratší instrumentální záležitosti, která pomyslně přepůlí album a připravuje půdu pro grandiózní závěr. Emoce stříkají jak voda od pádel rozvášněných nájezdníků. Hudba není příliš smutná, temná či něco podobného. Z každého místa cítím oslavný potlesk, radost, která má schopnost hymnicky zmanipulovat dav, který jde na smrt nadšený. Nostalgii zde cítím spíše jako postesknutí za časy, které jsou minulostí.

Z instrumentálního mistrovství musím vytáhnout navíc geniální klávesy. Fornjot má nejen hbité prsty, ale i značnou fantazii pro využití širokého rejstříku zvukové banky. Každopádně ani zbytek nestojí nějak bokem. Jaký styl vlastně GALAR hraje? Je možné, že si někdo při mém popisu kláves představil symfonický metal, ale to opravdu ne. GALAR produkují v podstatě rychlejší black metal, do kterého přimíchali tamhle pohanství, tady skrze různá preludia příměs neoklasična, ale stále zůstávají dravou šelmou. Z jejich skladeb cítíte napětí, způsobené právě jejich stavbou. Rozšiřující motivy často zvyšují napětí písně jen razantnějším přístupem, změnami zpěvu. Pak jiný prostupující nápad pozmění podstatu songu. Vždy je o kus zajímavější a mocnější než předchozí. Proto s napětím očekáváte, co se bude dít za chvíli. Legrační pak je, že ani po x-tém poslechu se dojem z neočekávaného nemění a vy stále nejste schopni obsáhnout všechno, co se do vás pere.

Vtipem může být i zdánlivé opisování od dávných mistrů jejich ranku, kdy si myslíte, že už už slyšíte Borknagar, anebo Windir, Enslaved… Pokaždé kdy vás to napadne, se v písni něco pohne, někam uteče, takže se vykašlete na srovnávání a běžte spolu se skladbou dál do nitra ústřední dvojice. Výsledek mi připadne zcela v souladu s lyrickým konceptem prozrazujícím, že se oba muzikanti cítí jako přeživší Vikingové, kteří možná víc než boj milují národní dědictví, mytologii i hrdinské eposy, hudebně pak zas příslušnost ke stylu, který dnes už mnoho kapel nehraje, a přitom se původní nahrávky stále hluboce ctí. Jsem rád, nebo spíš nadšen, že se občas vyskytnou podobné laskominy jako „De gjenlevende“, které nesází na ubohé kopírování stokrát omletých vzorů, ale zkouší do svého díla procpat kus vlastní identity.

Autor: Garmfrost

Seznam skladeb:
1. De gjenlevende
2. Natt … og taust et forglemt liv
3. Bøkens hymne
4. Ljós
5. Gjeternes tunge steg
6. Tusen kall til solsang ny

Oficiální stránky:
Galar

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Dark Essence Records

Země původu:
Norsko

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
8.5/10

Přečíst »

Vždy, keď sa mi dostane možnosti pozrieť sa bližšie na ďalší z príspevkov pochádzajúci z nekonečného zástupu ambientných sfér, zbystrím svoju pozornosť. A dôvod je vcelku jednoduchý: je to práve tento „hudobný“ žáner, ktorý v mojich očiach ešte stále poskytuje nepreberné množstvo netradičných možností a bizarných postupov s ktorými ostatné škatuľky nemôžu súperiť. A ak sa navyše jedná o meno, ktoré nepatrí k tým všeobecne známym a opozeraným, je moja zvedavosť o to väčšia.

A presne tieto atribúty spĺňa aj domáca dvojica A (sample) a D - vokály, známa skôr pod svojim erbovým označením 777 BABALON. Niežeby sa jednalo o úplne neznáme meno - na to už má toto duo za sebou predsa len dostatočnú zásobu vlastných nahrávok, ale predsa len - ich názov zatiaľ (čo sa známosti týka) určite nemôže súperiť so skutočnými velikánmi žánru. Čo však nemusí nutne znamenať, že aktuálna nahrávka „Crowned And Conquering Child“ nemôže priniesť materiál značnej kvality. A hneď dodávam, že ani neznamená. No ešte skôr, ako sa pustíme do rozboru samotného sonického obsahu, dovoľte mi stratiť pár slov o grafickej úprave diela. Tá je vskutku netradičná.

Najprv jedna technická poznámka. O vydanie sa postaral Sky Burial Productions spolu s Nomad Sky Diaries, čo je samé o sebe zárukou netradičného formátu. Presne tak, ako sme sa o tom mohli presvedčiť u nejedného v minulosti vydaného produktu. A neinak je tomu aj v prípade „Crowned And Conquering Child“. CD v A5 formáte je ručne číslované a limitované počtom 96 kusov a je chránené pečaťou, ktorej rozlomenie je podmienkou toho, aby ste sa dostali do jeho útrob. Presne tak, ako tomu bolo v prípade zapečatených hrobiek starobylých faraónov. No ani potom nie je prekvapeniam rozhodne koniec. Obal totiž prezrádza, že nahrávka obsahuje 5 trackov (slovo skladba by v tomto prípade bolo predsa len mierne od veci), no okrem klasického CD v ňom nájdete aj bonusový minidisk s jednou štrnásťminútovou kompozíciou navyše.

Samotné regulárne CD teda prináša päticu zvukových plôch, ktoré dokážu naplniť kapacitu nosiča takmer bezo zbytku. Áno, desaťminútová hranica je tým spodným časovým údajom a jednotlivé tracky nezriedka dosahujú takmer dvojnásobok. Vskutku obludná dĺžka, no treba dodať, že je to presne dosť na to, aby 777 BABALON vystavali svoje snové vízie pretkané desivými nočnými morami vyčerpávajúcim spôsobom bez toho, aby čo i len na chvíľu nudili. Ako teda jednoducho opísať to, čo „Crowned And Conquering Child“ prináša? V prvom rade treba povedať, že v prípade tejto nahrávky sa jedná o koncepčný príbeh, čo je z celého materiálu jednoznačne cítiť a vo mne osobne nielen jednotlivými názvami evokuje dávnu a mystickú dobu starého Egypta vo chvíli prebiehajúceho pohrebného rituálu za mŕtveho syna najvyššieho boha. A ambient ustupujúci vo väčšine monotónnemu a hlbokému noise je presne ten spôsob, akým túto majestátnu chvíľu vyjadriť čo najpresvedčivejšie. Ak by som mal aktuálnu produkciu predsa len k niečomu prirovnať, ako prvé ma napadá podobne podivuhodné teleso Druhá Smrt s tým, že 777 BABALON predsa len neponúka až tak zovretý a depresívne podmanivý materiál.

Celé toto putovanie temnými a zatuchnutými podzemnými kobkami začne dvojicou „Osiris/Prologue“ a „Ra-Hoor-Khuit/Crowned“ ktoré svojou monotónne hučiacou náplňou doplnenou potlačenými zvukmi bicích nástrojov a predovšetkým apatickou a odľudštenou deklamáciou privedie poslucháčovu myseľ do stavu horúčkovitého poblúznenia. A najdesivejšie výjavy čierno čierneho šialenstva začínajú maľovať zvrátené skulptúry vlastného podvedomia. Prvý matný a mihotavý náznak nádeje tak prinesie až „Heru-Ra-Ha/Conquering“, ktorá sa uvedie klamlivou melódiou ponúkajúcou možné svetlo okolitého sveta až do chvíle, kým sa nevyjaví prapôvod tohto zvuku - desivý Skeleton hrajúci na starobylý spinet tichému oratóriu dávno zotlených posmrtných rubášov. No napriek tomu je to práve táto tretia položka, ktorá ponúkne aspoň chvíľkový nádych pred opätovným ponorením sa do toho najhlbšieho noise utrpenia plného márnosti a neodvratnej a všadeprítomnej záhuby, ktoré sa takmer zhmotňujú prostredníctvom „Hoor-Paar-Kraat/Child“. Tu končia všetky nádeje a sny a jediné čo zostáva je posledné rozlúčenie za zvuku umieračika, ktorý je až znepokojivo reálny v záverečnej „Maat/Epilogue“. A starobylá hrobka sa pod dotykmi prvých slnečných lúčov rozpadá, no ponurý a desivý zážitok zostáva.

No ešte tu je spomínané bonusové minidielo, ktoré hoci ponúka produkciu nie nepodobnú tomu, čo prináša regulárne CD, no napriek tomu predsa len dostatočne odlišnú, aby bola prezentovaná oddelene a nerušene. A je to práve tento track, ktorý ponúkne aspoň letmý náznak možného života, ktorý je však ukrytý pod silným nánosom ambientne noisového príkrovu všadeprítomnej a desivej smrti.

A na záver ešte jeden malý dôkaz svedčiaci o potenciáli 777 BABALON, ktorý na svojich stránkach v súčasnosti prezentuje formou digitálneho EP svoje najnovšie snaženie pod názvom „א“.

Autor: Dagon

Seznam skladeb:
1. I - 1 - Osiris (Prologue)
2. II - 2=0 - Ra-Hoor-Khuit (Crowned)
3. III - 0 - Heru-ra-ha (Conquering)
4. IV - 0=2 - Hoor-paar-kraat (Child)
5. V - (-1) - Maat (Epilogue)

Oficiální stránky:
777 Babalon@ facebook

Stránky vydavatelství:
Sky Burial

Země původu:
Slovensko

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
6.5/10

Přečíst »

Pátek
Sahara. Všichni tady chcípneme! Vyjebané horko, strašné vedro a nesnesitelný vzduch. Už chyběla jen písečná bouře. Ani 4x v řece za den mi nepřineslo kýžené osvěžení. Příští rok chci další stage mimo areál - na mostě a já se budu jen válet ve vodě s půllitrem a čumět jak se kapely potí, hahaha to jsem ale zmrd. Následujte mne, sepíšeme petici o další stage! Tolik na úvod a teď ke kapelám samotným.
[Dufaq]: PRO-PAIN jsou HC klasika a netřeba se asi nějak výrazně rozepisovat o tom jak hráli, protože jde o stálici, která vždy odvede perfektní práci. A jinak tomu nebylo i tentokrát. Čest patří hlavně lidem v kotli, kteří rozpoutali výtečnou atmosféru, i když na slunci bylo snad 50 stupňů.
[Dufaq]: Zašel jsem mrknout i na další kapelu, která je zatraceně vzdálená našemu záběru, ale jak už určitě za ty roky víte, jsem fanoušek HC a crossover scény. HED PE naložili pod kotel snad ještě víc než Pro-Pain a hlavně, když se frontman ujal hry na elektronickou harmoniku. Tihle kluci prostě umí rozjet párty.
[Dufaq]: A do třetice crossover, tentokrát v podání amerických ILL NIŇO, kteří na BA vystoupili podruhé. Minule mě jejich set moc nezaujal, ale letos to byla jiná káva. Set byl trošku tvrdší a borci se s tím zkrátka nepárali. Nu-metalové party ztěžkly, vokály přitvrdily a bicí podpořila hra na bubínky a bonga. Fajnová záležitost, která krásně korespondovala s odpoledním žárem.
[Dufaq]: DECAPITATED jsem shlédl jen půlku setu, ale i to mě v rozpáleném odpoledni bohatě stačilo. Laťku nasadili už od prvního tracku dost vysoko a nadšení z jejich setu bylo vidět i na fanoušcích v kotli. Jejich kombinace brutálních deathíků a občasné elektroniky prostě funguje. Zkrátka řezničina v přímém přenosu.
[Stick]: V pátek pokračovala tropická vedra, tudíž program se příliš nelišil od dne předchozího, tudíž ranní koupačka v řece, oběd Na rybníčku a v pokročilejších odpoledních hodinách příchod do areálu. První, co jsem v pátek uzřelm byl metalcorový uragán WALLS OF JERICHO, jejichž frontwomanka by si nezadala s kdejakým pseudo HC drsňákem. Našlapané vystoupení, leč dal jsem jen pár skladeb, vedro bylo stále úmorné.

[Dufaq]: Hahaha, jeblo vám v palici z vedra? Pokud ano, radši jste měli zůstat ve stínu a dát si studený obklad. To samé jsem měl udělat já, jenže já se vydat na zadní stage mrknout na SEBKHA-CHOTT. To co tam tahle čtveřice frantíků předvedla se moc slovy nedá popsat. Šílenství v zamaskované podobě. Rozhodně jedno z nejujetějších vystoupení co jsem kdy viděl a jedno z těch TOP za letošní BA.
[HansKopf]: Svůj pátek jsem započal s avantgardními Francouzi Sebkha-Chott. Ti předvedli svůj set až s podivuhodnou energií. Vzhledem k tomu, že byli vybaveni svými tradičními maskami a skryti v kostýmech, nemohu jinak, než smeknout. Pokud k tomu připočítám i fakt, že jsem ani jednoho člena kapely neviděl se během setu napít (jak to také jinak provést, že?), nezbývá jiná možnost, než otevřít ústa až do zaskřípění namáhaných pantů a nevěřícně kroutit hlavou. Trojlístek hudebníků na podiu doplňoval čtvrtý floutek jehož performační úloha byla patrně obtěžovat členy kapely, vilně točit páskem a pokoušet se hrát na trubku (ideálně ostatním spoluhráčům do obličeje). Nevím, jaký byl umělecký záměr, ale tak nějak mi tam skvěle zapadl. Jednotlivé skladby byly proloženy monology v klasicky nesmyslném postmoderním hávu kombinujícím vulgarismy společně s pop-kulturními odkazy a notnou dávkou ironie. Hudebně pak nelze co vytknout, festivalový zvuk dal patřičně vyniknout chaotickým aranžím a tak na závěr kapela sklidila zasloužený aplaus.
[Stick]: Nechal jsem se tedy zatáhnout na úchyláky Sebkha-Chott. Jejich popularita mi není neznámá, leč mně tohle komediantství pod nos nikterak nešlo. Evidentně super muzikanti, ale jako celek to na mě příliš nefungovalo, možná blbé rozpoložení, možná prostě jenom nepochopení záměru. Tomuhle jsem se dokázal akorát tak zasmát.
[Dufaq]: BRUJERIA je klasika, legenda a záruka kvality. To zatracený vedro jim náramně sedlo k vystoupení, protože v Mexiku je touhle dobou zhruba stejný pařák. Brujeria měla skvěle našlapaný setlist plný pecek nejen z nejznámější desky „Brujerizmo“, ale i starších alb. Dvojici řvounů navíc doplnila mexická domina, která si střihla několik těch ženských křiků a po čas setu bičovala oba frontmany a zbytek kapely stejně intenzivně, jako hecovala fans v kotli. Nechyběly samozřejmě i skladby, do kterých byli zapojeni fanoušci a na závěr zazněl typický cover skladby „Macarena“. Za mě jednoznačně oba palce nahoru.
[HansKopf]: Po shlédnutí vegan thai boxu jsme se odebrali podívat na Brujerii. Tito narcosatanismos jsou pověstní vždy tím, že nadělí posluchači vždy přesně to, co očekává - pocit svázaného člověka v mexickém prasečáku, který čeká, až okolo stojící pašeráci methu dobrousí své rezavé mačety a pustí se do labužnického plátkování genitálií. Ale ne, vlastně je to celkem sranda. Dobře se na to tancuje, ještě lépe se to zpívá a ještě lépe se u toho vdechuje brokolice. Zazněly všechny fláky, co máme rádi a samozřejmě nemohla chybět závěrečná „Marijuana“. Jen mi přijde, že oproti OEF byl celý zážitek poněkud více sterilní. V Trutnově se koncert Brujerie proměnil takřka ve slavnosti hispánské kultury a tance, na Brutalu lidé spíše postávali. Ale vzhledem k panujícím atmosférickým podmínkách se nelze moc divit.
[Stick]: Brujeria platí za kvalitní smečku, tak jsem si nemohl nechat ujít aspoň chvíli těchto narkomanů. Bylo to zábavné, trsat se na to dalo, ještě když k tomu naběhla mně neznámá divoženka. Ale po čase to začalo být na jedno brdo, a tak jsem konečně odkráčel na kapelu, na kterou jsem se vysloveně těšil.
[Stick]: Byli to němečtí LANTLÔS, kteří se na posledním albu sice vzdálili atmosférickému pojetí black metalu, jak jej prezentovali, ale i přesto ve mně vzbuzovali notnou zvědavost. Pokud zrovna nehráli z „Melting Sun“, která mě poměrně minula, tak fungovali naprosto výborně. Emotivní muzika, krásné melodie a akordová hradba. „Bliss“ byla bezkonkurenční. Do těch čtyř klučinů by asi nikdo neřekl, že z nich vypadne to, co z nich vypadlo. Nebyl to nejlepší koncert festivalu, ale i tak jsem byl rád, že jsem se na tuhle kapelu mohl podívat a potvrdit si, že rozhodně do koše nepatří.
[HansKopf]: Z KYPCK si pamatuji pouze závěrečnou píseň „Stalingrad“ z jejich debutového alba. Militantní rytmika, těžkotonážní riffáž, mrazivý refrén - v zádech mě mrazilo opravdu slušně. :)

[Dufaq]: Jsem nadmíru rád, že PRIMORDIAL letos dostali lepší a hlavně delší čas, než tomu bylo naposled a že stihli zahrát víc jak čtyři skladby. Jen je opravdu škoda, že jim zvukař zprznil set neskutečně přehulenou dvojšlapkou, z které mě ještě dvě hodiny dunělo v hlavě. Opět se potvrdilo, že Alan má charisma jako lev, neboť sotva se objevil na pódiu dav fanoušků byl jako utržený ze řetězu a on započal další hecování. Intenzita vystoupení lezla strmě nahoru až do bodu varu! Skvost!
[HansKopf]: Po Narcos následovali Primordial, na které jsem se po loňské desce „Where The Greater Man Have Fallen“ vcelku těšil. A ve výsledku jsem byl velmi spokojený. Ačkoliv zvuk instrumentální složky místy splýval, výsledný výstup byl stále slušně čitelný a to hlavně, co se týkalo zpěvu. Začátek setu byl ve znamení zmiňované desky a začínal eponymní skladbou. V dalších písních se ovšem kapela stočila ke starším deskám a tak zazněly třeba „As Rome Burns“ nebo skvělá „The Coffin Ships“.
[Dufaq]: O THE DILINGER ESCAPE PLAN netřeba asi zmiňovat, že jde o jednu z nejenergičtějších kapel metalové scény a že jejich koncerty jsou tím vyhlášené. Počátek setu byl trošku klidnější, ale bylo to opravdu jen ticho před bouří, která se po třetí skladbě rozjela a dále stupňovala. Kapela lítala po pódiu, že jim bylo pomalu malé, takže nastal čas na lezení po reproduktorech, skoky z nich a podobné bláznoviny. A podobně šílený byl i kotel, který ačkoliv nedosahoval takových rozměrů jako měly večerní kapely, tak je však předčil svou zběsilostí. TDEP jsou zkrátka frajeři a musím jejich vystoupení opět pochválit.
[HansKopf]: NAPALM DEATH jsem zhlédl zdálky s pivem v ruce. Vypadalo to na standardní, profesionální set, jen ta Jaegermeister stage měla vcelku dojebaný zvuk. Z dálky se mi vše slilo do jednoho úlu. Nechyběly vály „When All Is Said And Done“, legendární „Scum“ ani „Silence is Deafening“.
[Stick]: Po chvilce pauzy jsem se odebral opět ke třetí stage, abych si našel dobré místo na podruhé hrající Svartidaudi, kteří zaplnili místo po Candlemass, kteří pro změnu zaplňovali místo na hlavní stage po vypadlých Killing Joke (odpadnutí této kapely společně s Mastodon mě neskutečně sralo). Před nimi však ještě death metalová holandská hoblovačka GOD DETHRONED. Ti se těšili poměrně dobrou návštěvou a leč jsem viděl jen část vystoupení, nutno předeslat, že ostudu si rozhodně neutrhli. Holanďané ten death metal prostě umí sázet s grácií a zase jinak než zbytek Evropy či Ameriky.
[Dufaq]: Jelikož během festivalu došlo k několika změnám v harmonogramu, islandští SVARTIDAUÐI dostali možnost odehrát druhý set. Za to jsem byl hrozně rád, protože ten první jsem propásl kvůli Sunn O))). Za sebe musím říct, že mě jejich set strhnul více, než naposledy v Praze. Ačkoliv byl setlist prakticky totožný, zvuk a zápal kapely byl mnohem silnější a to samé se dá říct i o fans, kteří oproti pražské zastávce jen nestáli a nekývali hlavou, ale hrozili jak posedlí ďáblem.
[Stick]: Teď už však slovutní Islanďané. Popravdě jsem je viděl i den předtím, jen nebyly síly to pořádně vstřebat a vydržet do konce. Tentokrát jsem však lapl místo ve třetí/čtvrté řadě a jal se nechat obejmout temnotou. Kapela se halí do minimalistické stylizace, nějaká ta kapuce, rouška a to stačí. I tak jsou to absolutní démoni. Atmosféra se dala krájet, všechny psychedelické vyhrávky i blackmetalové vichřice ťaly do živého a rvaly kusy tkání. Pro mě absolutně jeden z vrcholů festivalu, pekelné vystoupení, jak má být, netřeba asi více slov.
[Dufaq]: Na SEPULTURU jsem si šel spravit chuť po otřesných Soulfly. Profesionalita Derrica a jeho party je někde úplně jinde a prakticky bych neměl tyto dvě kapely ani srovnávat. Setlist nabízel ty největší pecky a hlavně závěr setu, kdy se hrálo ze starých alb byl našlapaný jak ranní šalina na hlaváku. Sepultura rozhodně potvrdila svůj status na scéně a samozřejmě obhájila své místo na festivalu. Pokud jste hledali nějakého headlinera tohoto ročníku, byli to bezpochyby oni!
[HansKopf]: Sepultura jela svoji tour k 30. výročí, takže show slibovala samé skvělé fláky. Zvuk lehce mimo mísu, ale skladby jako „Arise“, Refuse/Resist“ nebo „Roots Bloody Roots“ vše plně nahradily. Skvěle jsem se bavil.

SKEPTICISM zahájili set rozvážně, jak jinak. Tahle funerální legenda zvolila průřez kariérou a hrála osvědčené věci. Od prvního tónu byli sladění a byla cítit zkušenost, tak pomalá tempa nejsou žádná sranda a ukočírovat je to muzikantsky dost náročné. Podmanivé plochy a decentní vizáž udělaly z jejich vystoupení mistrovský kousek. Užil jsem si každou sekundu.
[Stick]: Po rychlém osvěžení už jsem vyčkával před pódiem na další pro mě zásadní kapelu, tou byli finští funeral doomaři Skepticism. Pro mě naprostá kultovka a rozhodně nezklamali. Škoda přeřvaného kopáku, ale to byl všeobecný problém třetí stage. Totální pohřeb s atmosférou, která se dala krájet. Ani jsem nepostřehl, kolik na ně vlastně bylo lidí, byl jsem plně zaujatý onou pohřebnou aurou, která z pódia sálala. Zpěvák Matti, stejně jako zbytek kapely, mají neuvěřitelné charisma a rozhodně živé stylizaci prospěla druhá kytara, která vyplňovala prostor a umožnila tak vyniknout mnoha vyhrávkám. Zazněla i skladba „The Departure“ z připravovaného alba „Ordeal“ a je se na co těšit! Vystoupení na mě zapůsobilo stejně mocně, jako svého času v hangáru Shape of Despair. Pro mě tímto den v podstatě končil, už jsem nebyl schopný víceméně něco vnímat či pobírat. Leč jsem se ještě na chvíli musel hecnout.
GODFLESH industriální peklo. Nikdy jsem je naživo neviděl a tohle jsem od nich koupil přímo do čela. Výborný zvuk, skvělá atmosféra a nekompromisně zahrané. Nestačil jsem se divit, co z těch beden na nás letí za zatěžkaný hnus. Velmi mocné tóny kloubené s obhroublým vokálem, který ničil všechny živé bytosti. Opravdu vynikající vystoupení.
[Dufaq]: Justin a jeho kultovní Godflesh! Čvachtal jsem si blahem a nedočkavě postával v kotli už během příprav. Čekal jsem, zda se Justin nějak popere z debilním zvukem na „jégr“ stage a sotva se rozezněla první skladba mé obavy byly rozcupovány jak letní louka stádem buvolů. Tvrdý, hutný a totálně zabijácký sound s každým úderem zarážel přítomné do vyprahlé země. Set započal skladbami z poslední desky „A World Lit Only by Fire“ a pak se skočilo na debut „Streetcleaner“. Justin ví, jak prodat svůj industriálně taneční lomoz. Další z absolutních TOPů letošního festivalu.
[Stick]: Godflesh už patří k legendám tvrdé hudební scény, leč pro mě šlo o první setkání s nimi. Jak jsem ale zmínil, po Skepticism jsem měl poněkud problém se vstřebáváním dalšího materiálu. Basa, kytara a automatické bicí. Mělo to ale něco do sebe, leč pak už jsem se akorát vztekal pro zbytečné natahování, a na obrazovce bylo dobře vidět, jak už se nervózní pořadatelé pokouší gestikulací pány upozornit, že frčí poněkud přes čáru.
MARDUK totální zlo, kremace, zemětřesení a rachot. Zápach nafty, spodin tanků a střelného prachu. True panzer holocaust. Nový bubeník Fredrik se tak zabydlel za soustavou, až to bylo k neuvěření, totální sypačky s maximálním nasazením. Poprava bicí soupravou se konala v každé sekundě každého songu. Hned při prvních tónech jsem mocně hrozil společně s celým davem v kotli. Odměřená prezentace kapely je už stálicí, a tak to nikoho nepřekvapilo, jen se ohlásil další song a šlo se na věc. Po celém pancéři hráli věci z nové desky a na závěr přidali klasiku „The Black“. Nejvíc nekompromisní zážitek z BA, mé BM srdce zaplesalo.
[Dufaq]: Marduk zahrají celou pancéřovku? No doprdele! Přibližně takto jsem reagoval na info, že švédové zahrají mou nejoblíbenější desku od nich. Půlhodina sypaček v přímém přenosu. Byl jsem hodně zvědavý, jak se Mortus popere s šíleným vokálním výkonem Legiona na „PDM“ a nakonec se mu to povedlo. Udýchal to, i když frázování jako on nikdy mít nebude. Nicméně set byl totální peklo, devastace, válka. Bubeník jel jak artilerie a Mortus se krčil na pódiu a chrlil ze sebe válečné texty prostoupené smrtí a nenávistí. Takto by měl vypadat BM koncert! Po deseti letech poprvé co mě Marduk dostal do kolen. Za tohle u mě mají Marduk i pořadatelé velké plus a doufám, že podobných fajnšmekřin se dočkáme více i v budoucnu.
[HansKopf]: Vrcholem večera a pro mě i vrchol festivalu (a možná i koncertního roku) bylo vystoupení Marduk. Přehrání kompletní „pancéřovky“ se nenabízí každý den a já byl velmi zvědav na její koncertní provedení. Čekal jsem příjemné zavzpomínání a zatřepání hlavou. Co jsem ovšem nečekal, bylo postavení před popravčí četu vybavenou MG-42 se zdánlivě nekončícím přívalem nábojnic. Marduk nepřipouštěli žádné kompromisy, nemilosrdná, neustávající palba umožnila posluchači pouze jediné: bezmocně skřípat zuby, zatínat si nehty do masa a křivit koutky úst takovým způsobem, až se člověk bál, že mu TRVE výraz zůstane do příštího pracovního týdne. A samozřejmě hrozit, velmi hrozit. Genocida byla spáchána, bůh byl zabit, lidstvo bylo zapáleno. Absolutní katarze.
[Stick]: Po nich pak už jenom Marduk, kteří pro mě před dvěma lety znamenali obří zklamání. Letos si připravili speciální „Panzer Division“ set a musím říct, že tentokrát smetli zbytky těch, kteří do pozdních hodin vydrželi, z povrchu země. Našlapané black metalové vystoupení, které si nebralo servítky. Možná mě chvílemi iritovala příliš vytažená basa, ale jinak to šlapalo jako prase! Možná je to i tím, jaký materiál se hrál, jelikož deska „Panzer Division“ je nemilosrdný atak i ze studiovky, naživo tudíž musí fungovat vždycky. Toto pro mě bylo velké finále pátečního dne. Na DHG už jsem bohužel neměl sílu, takže snad někdy příště.

[Dufaq]: Nadešel čas, kdy se na MetalGate chystá můj osobní headliner. Ano, nikdo jiný než DHG. Třetí setkání s touto partou bylo plné očekávání, obzvláště po tom, co předvedli naposledy v pražském klubu HooDoo. Aktuální deska mě baví velice a byl jsem zvědav na její živé ztvárnění. Set samozřejmě započal otvírákem právě z ní a já měl opět chuť vraždit zvukaře, který zbytečně přehulil kopáky. Ale klid, opojné riffy a Aldrahanovi šílené vokály a tanečky mě však uklidnily a nakonec jsem si na ten zvuk zvykl a chvílemi navíc podpořil techno feeling natepanějších partů starších skladeb. Jakmile totiž skončila čtvrthodinová novinka, kapela zabrousila do minulosti až k desce „Monumental Possession“ a „Kronet Til Konge“, pak k „666“ a přišlo i na skladby z mé oblíbené „Satanic Art“. „Traces of Reality“, která byla poslední skladbou setu byla něčím neuvěřitelným. Mám pocit, že to je asi nejlepší živě zahraný BM song, co jsem v životě slyšel. A asi nejsem sám, protože to co se rozpoutalo v kotli během něj a ovace, které následovaly, to jen potvrdily. Kapela zmizela z pódia, ale fans řvali tak, že se samozřejmě museli vrátit. Jako přídavek jsme dostali „The Snuff Dreams Are Made Of “ a bylo dokonáno. DHG nezklamali, naopak mě velice příjemně překvapili a já mohl spokojeně jít sežrat burgera a spát.
[HansKopf]: Večer vrcholil vystoupením DHG, kteří mají na kontě první novou desku od legendárního „Supervillain Outcast“. Vážně už je to osm let? DHG ostatně byli jeden ze symbolů jistého legendárního Brutalu v minulosti. Nostalgie tak nemohla být silnější. Bohužel, nějak mi celé vystoupení nesedlo. Ačkoliv mám poslední desku vcelku naposlouchanou, nemohl jsem se do hudby ponořit a nechat se strhnout. A ani zvuk mi příliš nevoněl. Budu to raději přičítat na vrub mé pokročilému stavu a budu dělat, že se to nestalo. Snad příště!

Sobota
Tak to už je zlý sen, ranní odkašlání se stává noční můrou. Cítím se jako intenzivní kuřák, havíř po 30 letech fachy. Peklo k nevydržení, ale před námi je další den nabitý velmi slibnými kapelami. Pojďme směle do toho.
[Dufaq]: Poslední den a samozřejmě ten nejnáročnější. Sil je pramálo, vedro neutichá a seznam sobotních kapel je nabitý k prasknutí. První kapelou, na kterou jsem se v parném odpoledni vydal podívat byli američtí ROSETTA. Vcelku mě překvapila silná fanouškovská základna před pódiem, která vytvořila skvělou atmosféru během jejich setu, který oplýval až snovým dojmem. Bylo i na kapele vidět, že jsou sami překvapení a nadšení, kolik lidí na ně přišlo. Takto má vypadat správný koncert. Radost a zápal jak na pódiu, tak pod ním. Velmi příjemný začátek sobotního (odpole)dne.
[Dufaq]: Proběhla další změna, kterou jsem naštěstí zaznamenal, a přesunul se tedy na MetalGate stage, kde se o půl čtvrté otevřely brány temnoty v podání polských OUTRE. Ano, sice by jim více slušel noční čas, ale na druhou stranu jsem se bál toho, zda bych ještě měl síly. Nyní, plný nadšení, vyrážím do stanu a nakonec jsem vážně rád, protože jejich set byl jako studená sprcha. Hrálo se hlavně z „Ghost Chants“ a musím říct, že hoblovačka, kterou předvedli patřila k jedné z těch nejlepších, co na MetalGate zazněla (a možná i celkově). Polsko je aktuálně velmi silné a Outre to jen potvrdili! Škoda jen, že tuto změnu spousta lidí nezachytilo, neboť by si kapela zasloužila ještě početnější dav černých stoupenců.
[Stick]: Sobota probíhala podobně jako dny předchozí, vstup do areálu opět kolem čtvrté hodiny. Viděl jsem pro mě absolutně nezajímavé MODERN DAY BABYLON. Nikomu nic nechci hanět, ale tahle muzika je pro mě absolutně zbytečná egoistická samohonka, ale věřím, že si v tom spousta lidí najde to svoje.
[Dufaq]: Další na řadě byli nizozemští CARACH ANGREN, kteří asi netušili, že nebudou první BM kapelou sobotního dne na MetalGate stage. Tím, že před nimi zahráli Outre, otevřeli „rarachům“ cestu k vlastní zkáze. Vypadali totiž jako kašpaři, kteří sehrávají nějaké blackové divadélko plné perníkových chaloupek a cukrlátek, kterými lákají hladové děti do své chýše. Vtipné to bylo, ale nic víc. Takové dramaturgické faux pas při sobotním odpoledni :-).

[Stick]: Po chvilce poflakování po areálu jsem se nakonec odebral na kanadské CRYPTOPSY. Očekával jsem technický našlapaný death metal, který se nakonec také na scéně odehrál. Technicky našlapaní byli úplně všichni borci, jen mi nějak nesedl projev zpěváka Matta. Za prvé mi nebyl příliš sympatický a jeho hlasový projev šel taky mimo mě. I když ječáky dával luxusní. Jako nebylo to špatný, ale čekal jsem asi víc. Každopádně brilantní výkon páně Flo Mouniera.
[Stick]: Jelikož jsem se chystal na Rome, kteří měli hrát na Metalgate stage, dal jsem si ještě pár skladeb švédských THE HAUNTED. Energický thrash metal zahraný s grácií a přehledem. Jako takové to bylo o dost šťavnatější než výše zmínění Kanaďané. Po chvilce však odchod směrem na Metalgate Stage.
[Dufaq]: Dalším velice příjemný zpestřením bylo zařazení neofolkového projektu ROME na soupisku festivalu. Velmi příjemný set plný akustických kytar, občas militantních bicích a čistých zpěvů byl jako záplata na bolavou duši. I zájem o Rome byl značný a je vidět, že již dlouho na BA nejezdí jen ortodoxní metalheads, kteří neuznávají nic jiného. Více podobných „zpestření“ do budoucna.
[Stick]: O Rome jsem tak zběžně věděl, o co jde, ale v podstatě jsem šel do neznáma. Naživo vyzněli, jako takový něžný rock, ale musím říct, že mi to vůbec nevadilo. V živém provedení mi skladby naháněly husí kůži, atmosféra neskutečná a nádherné melodie. Je mi jasné, že v tomto provedení asi skladby na studiovkách nenajdu, ale donutilo mě to začít objevovat zákoutí jejich hudby a musím říct, že jsem dlouho přicházel o hodně kvalitní zážitek. Pro mě asi největší objev festivalu. Dokonce došlo i na přídavek a zdálo se, že je kapela velice mile překvapená ohlasem, jakého se jim dostalo.
[HansKopf]: Přítomnost Rome na Brutalu mě velice překvapila a ukázala, jak mi ve sledování tohoto festivalu ujel vlak. Jerome Reuter přijel s kapelou, což ovlivnilo i celkový hudební projev. Neofolkově-martial industriální aranže tak dostaly slušivý post-punkový háv, což posluchači umožnilo krásně vyposlouchat genezi mezi oběma spřízněnými žánry. Zazněly kusy jak z posledního alba, tak i z legendárního „Masse Mensch Material“. Hudebníci předvedli velmi profesionální výkon a festivalový zvuk tomuto komornímu a spíše klubově-orientovanému žánru překvapivě slušel. Příště :OTWAM:, maybe?
SÓLSTAFIR na tuhle kapelu jsem čekal a byla jednou z těch, která mě na BA dotáhla. Od první vteřiny jsem vypl veškeré myšlenkové pochody a byl na jejich vlně. Podmanivý frontman posílal do lidí tolik energie, že se tomu nedalo odolat. Charisma z něj sálalo tak, že i na Islandu z něj musely tát ledovce. Každý člen kapely měl unikátní vibrace a dohromady tvoří velmi přitažlivé těleso. Hráli novější věci, ale sáhli i k osvědčeným starším eposům. Jednoznačně nejsilnější vystoupení celého festivalu. Takový magnetismus jsem dlouho, dlouho nezažil. Dával jsem se dohromady několik hodin a zcela mi unikla Oriental stage, kvůli které jsem také přijel.
[Dufaq]: Sólstafir patří mezi nejlepší vývozní artikl Islandu a současné krále post-metalové scény. Jejich alba získávají od kritiků vysoká hodnocení, vizuální podoba jejich videoklipů přesahuje standard, na který jsme zvyklý a ve stejném duchu se neslo i jejich vystoupení, které bez jakýchkoliv debat řadím mezi ty nejlepší letošního ročníku. Kovbojové ze zamrzlé země si nás získali na svou stranu!
[Stick]: Hned po Rome následoval úprk k hlavním scénám, kde už pomalu a jistě začínali Sólstafir. Musím říct, že byl dramaturgicky celkem geniální krok jít hned po Rome na tyto islandské kovboje. Před pódiem narváno, atmosféra by se dala krájet, díky zapadajícímu slunci a vyznění jejich muziky jen dovršili to, co ve mně Rome načali. Ze začátku jsem měl trochu problém se zvukem, protože přece jen smečka sází na trochu jiný sound, než zbytek ostatních kapel. Menší problém s rozladěnou kytarou někdy z kraje vystoupení se taky vyřešil vcelku kulantně a mohli jsme se ponořit do melancholie. Zazněly zásadní věci jako „Fjara“, „Ótta“ a další. Celá kapela je neuvěřitelně charismatická a vystačí si bez zbytečných proslovů, strohé „thank you“ ke konci a je řečeno vše. Pro mě velice katarzní vystoupení, završené geniální „Goddess of the Ages“. Aðalbjörnův přístup k fanouškům a jeho blízký kontakt, ať už fyzický či vizuální byly silným spojovacím můstkem. Nejvíce to vyniklo právě při zmiňovaném závěru.

[HansKopf]: Dalším velkým překvapením byla přítomnost VICTIMS. D-beat crust punk se masovým metalovým festivalům většinou vyhýbá a tak jsem se těšil na pořádný mangel. Victims za svoji sáhodlouhou kariéru ušli slušný kus cesty od striktních raw punkových počátků k modernímu metalem olivněnému d-beat rock’n‘rollu, který je příznačný pro současné švédské crustovky. Pánové předvedli svižný Motorhead-infuzní set,který nabil všechny přítomné energií. Příště Disfear, maybe?
[Dufaq]: Na popud kolegy Dalihroba jsem vyrazil řeckou death metalovou mašinérii DEAD CONGREGATION a rozhodně nelituji. Válečné řemeslo v jejich rukou mělo pachuť smrti a hniloby. Zkažené, páchnoucí a neskutečně temné vystoupení prostoupilo celou MetalGate stage a ještě dlouho mi znělo v uších.
[Stick]: Dead Congregation jsem chtěl vidět, ale únava chtěla jinak. Tudíž jsem je strávil v sedě kousek od Metalgate stage, takže jsem je vnímal tak na půl ucha. Každopádně slušné zlo.
[Dufaq]: V tuto chvíli již byla zprovozněná Oriental stage a na ní se chystala ruská trojice PHURPA a jejich více jak dvouhodinový set. Náměstí v Octagonu praskalo ve švech, nedalo se dostat ani dovnitř, ani ven. Všichni plní očekávání, co se tedy bude dít. Ve vzduchu voní opojná vůně, protagonisté si rozlévají čaj a po pár minutách začíná rituální obřad troubením a prvním hrdelním zpěvem. Intenzita hrdelního zpěvu mě dostává do kolen. Je neskutečně silná a rezonuje celým prostorem. Rozeznívá se řinčení kovu, které doplňuje další nástroje a přihlížející se buď začínají pomalu dostávat do transu nebo nechápavě kroutí hlavou a odcházejí. Set byl opravdu velice dlouhý a ani já jsem nebyl přítomný na celý, nicméně z toho mála, co jsem tam byl, jsem byl velice příjemně překvapen výkon interpretů. Věřím, že mít klid a čas na celé vystoupení, pravděpodobně bych si jako jiní lehl a nechal se unášet. Další příjemná změna, která vnesla svěží vítr do plachet festivalu. Jsem rád, že ortodoxní metalheads neměli potřebu moc prudit a vyřvávat a tím narušit zážitek ostatním, jak tomu bývalo v minulosti. Nicméně jako největší negativum stejně vidím umístění čtvrté stage do Octagonu. Málo prostoru mělo opravdu za následek nasrání velkého množství lidí a věřím, že by se to dalo vyřešit nějak jinak a lépe pro spokojenost všech.
[Dufaq]: Z nostalgie jsem se zašel podívat na CRADLE OF FILTH, kteří aktuálně vydali nový počin, který překvapivě nezní zcela gay a navíc novou sestavu posílil další Čech - tím je kytarista Ashok z Root. Kapela má aktuálně slušnou živou formu a i setlist se zdál být docela lákavý. Jenže do jejich hracího času mi zasahovaly i jiné kapely, takže jsem měl tu čest jen na pár skladeb. Ale poslechl jsem si „Cruelty Brought Thee Orchids“ a byl jsem nadmíru spokojený. Lepší živé ztvárnění této skladby jsem zatím neslyšel. Daniho hlas je opět vcelku silný, už to sice nikdy nebude jako dřív, ale aspoň si nedělá ostudu jako v minulých letech. Takže za mě osobně příjemné překvapení.
[Dufaq]: Po desáté se přesouvám opět dozadu, neboť za odpadlé Antaeus se chystají angličtí LVCIFYRE a jejich zcela první vystoupení v ČR (pokud se nemýlím). To co následovalo jsem ani v nejmenším nečekal. Z potemnělého pódia se rozeznělo velice temné intro a záblesky světel daly tušit, že se musíme připravit na infernální vystoupení. A taky, že ano. Od prvního tónu bylo jasné, že Lvcifyre se s tím párat nebudou. Bubeník mě svou rychlostí naprosto odrovnal. Sypal jako zkoksovaný a to nemluvím o riffech, které trojice hráčů sázela do lidí. Dva z nich se pak střídali na vokálech. Neskutečně hřmějící growly občas vystřídal šílený jekot a bez dalšího prodlužování musím konstatovat, že tohle vystoupení mě naprosto rozsekalo. Lvcifyre zabili všechny a všechno. Naprostý skvost. Kdo propásl, ať se rozběhne hlavou proti zdi.
[Stick]: Na Lvcifyre už jsem ale musel. Parádní pekelný death metal s neuvěřitelně hustou atmosférou. Tihle pánové křesťanství opravdu v lásce nemají. Vůbec se s tím nesrali, animální, nasraný death metal s špinavou black metalovou fazónou.

[Dufaq]: Před půlnocí jsem se opět vydal vstříc Octagonu, abych se protlačil na vystoupení CULT OF FIRE. Jak se dalo očekávat, byl prostor narvaný k prasknutí a to věřím, že se tam protlačila tak pětina lidí, co chtěla CoF vidět. Nicméně prostor byl již opojně ovoněn vonnými svíčkami, oba oltáře na pódiu byly zažehnuty a vše připraveno. O půlnoci se rozezněly tóny skladby „Vltava“, která exkluzivně zazněla jen a pouze na BA. Její živé provedení mělo skutečně koule a každý, kdo měl tu čest, jistě nelitoval, že se mačkal na náměstíčku Octagonu. V průběhu setu jsem se několikrát přemístil a musím konstatovat, že pokaždé byl zvuk jiný. Asi to zdi Octagonu dost ovlivňovaly, nicméně i tak byl zvuk vcelku čitelný. Asi v polovině setu se rozezněla skladba „On the Funeral Pyre of Existence“ během které se na valu po pravé straně pódia rozhořela hranice s lidským tělem. Byla to taková perlička k jejich vystoupení, které díky tomu získalo opět mnohem tajuplnější a magičtější atmosféru. Po celý čas setu šlehaly na stage do rytmu plameny, protože ohně muselo být během setu co nejvíc. Věřím, že pro mnoho lidí to byl ten nejsilnější zážitek z celého festivalu, neboť v porovnáním se vším ostatním měl Kult Ohně v kapse hned několik es a ty využil ve svůj prospěch.
[Dufaq]: Poslední kapelou, na kterou jsem měl síly, byli ANAAL NATHRAKH. Byl jsem zvědav, zda se jejich set opět ponese jen ve znamení nových songů, či zazní i nějaké starší klasiky. K mému zklamání se však hrálo hlavně z nových desek. Zazněly sice dva songy s „Eschaton“ a na závěr skladba „Do Not Speak“, ale to mi k spokojenosti nestačilo. Kotel byl samozřejmě šílený, to se dalo čekat, lidi byli jako utržení ze řetězu, ale já zkrátka nijak zvlášť nadšený nebyl. Bylo to možná i únavou, ale myslím, že hlavní důvod je, že po koncertě tehdy v Praze, už mě teď AN prostě uspokojit či překvapit nemohou.
[Stick]: Poslední kapelou, kterou jsem spatřil, byli Anaal Nathrakh. Na ty se u Metalgate Stage sešlo šílené množství lidí, lidi kapelu sledovali pomalu až z louky (i když letos spíš z pouště). Neuvěřitelní sympaťáci, neuvěřitelní muzikanti. Sypali svou muziku do lidí s nebývalou agresí ale zároveň pohodově. Vitriolovi vtipné hlášky jen dokreslovaly pohodovou atmosféru koncertu. Už z jejich posledního vystoupení před dvěma lety si pamatuju, jakej to byl námrsk. Ani tentokrát nezklamali. Co je faktem, že Vitriol je neuvěřitelný frontman a zpěvák. Jeho agresivní řev prokládaný krásnými klenutými melodickými vokály byl perlou na celém festivalu. Pozadu za ním však nezůstával ani hysterický jekot baskytaristy. Co považuju za faux pas, je to, že nehráli na velké scéně, protože ta by jim slušela neskutečně, místo sraček typu Einherjer, to ať se na mě nikdo nezlobí.
ESOTERIC funerální králové, tak trochu za zenitem. Přesto všechno předvedli dobrý výkon. V jiné sestavě jako před lety v Trenčíně a bez kláves, takže to bylo více kytarové. Ale furt temnota, zlo a hnus. Staré věci fungovaly výborně. Je fajn vidět tak UG věci na tak velké akci. Důstojné ukončení festivalu.

Letos byl BA výborný. Plný zajímavých kapel, skvělá organizace a rozmístění kapel v harmonogramu. Jídla i pití bylo dost, nezaznamenal jsem žádné dementní potyčky ani nějaké problémy, bylo to prostě hodně v pohodě. Setkání se starými přáteli bylo hodně příjemné a dost mi dalo. Mimo to horko a prach to byl zážitek na hodně dlouhou dobu.
P.S. Sólstafir jsou králové!
[Dufaq]: Čtyři dny muziky, skvělé atmosféry a hromady přátel zas utekly jako voda a nám zbyly jen výborné vzpomínky, štípance od bodavého hmyzu a hromada prachu v nosní dutině. Nebýt toho pekelného vedra, byl by festival mnohem snesitelnější a pravděpodobně bych viděl i více kapel, které jsem si odpustil, jen protože se mi nechtělo péct se na slunci. Nicméně musím jubilejní ročník klasicky pochválit (pár neduhů samozřejmě bylo, o tom více v první části reportu) a přeji mu minimálně dalších dvacet let existence!

[HansKopf]: Na festivalu Brutal Assault jsem byl po hodně dlouhé době. Přestal jsem na něj svého času jezdit z mnoha důvodů, mezi kterými nejvýraznější byla dramaturgická plytkost. Když jsem letos pohlédl na soupisku, rozhodl jsem se dát mu šanci. A byl jsem velmi příjemně překvapen, ne-li nadšen. Jasně, jedná se o komerční festival, který člověka oškube o poslední groš. Ale na oplátku nabídne opravdu kvalitní produkt. Mohu s klidem říct, že jsem své peníze investoval dobře. Pokud to příští rok dáte stejně zajímavé, máte mě tam zas.
Autor: Splendor
Název akce:
Brutal Assault 20
Vystoupili:
Sepultura
Sólstafir
Enslaved
Sunn O)))
a další
Datum a místo koncertu:
5.-8. 8. 2015
Vojenská pevnost Josefov u Jaroměře
Související články:
Report - Dojmy a postřehy
Report - Kapely (Středa & Čtvrtek)
Živé záznamy
Zachycení - Atmosféra
Zachycení - Kapely

Přečíst »