Ne vždy vám přistane na stole nahrávka non plus ultra, to je celkem běžná věc. Něco se líbí více, něco méně. Mortem ale původně vznikal pro podporu domácích kapel, než došel do stavu, ve kterém se nalézáme dnes. Netvrdím, že bychom se měli vrátit k tomuto modelu, což by pochopitelně byl krok zpět, ale na druhou stranu si říkám, že i dnes, v desátém roce existence našeho zinu, si můžeme luxus představení mladé české formace dovolit a tak trochu připomenout, čím Mortem ve svých začátcích byl. Takže dnes tu máme smečku ERRANTES, formaci mladou, místně pražskou.

Slušelo by se pětičlennou sestavu na úvod představit, ale vše podstatné se můžete o kapele dočíst na bandzone profilu, případně na facebooku, a tak se raději pověnuji přímo nahrávce „Live Session 2015“, což je název trochu zavádějící, protože o žádný živák nejde. Kluci zkrátka chtěli udělat produkci ve stejném duchu, jako by vyznívali naživo, avšak nahrávalo se ve studiu. A výsledek? Vzniklo dílko, které má dle mého skromného názoru do živého vyznění pěkně daleko. Produkce je čistá na můj vkus snad až příliš a trocha rajcovního „zahuhlání“ by neškodila, výhodou však je, že se v jejich hudbě neztratíte, tedy po stránce zvukové určitě ne a po té hudební vlastně také ne, jelikož si většina skladeb razí cestu přímo. Ale to jen na okraj. Dodnes mi po zevrubném zkoumání nejde do hlavy, proč mi tohle v podstatě promo mnohem lépe vyznívá do sluchátek (komorní poslech), nežli na rozšířeném stereu doma, které by teoreticky mnohem lépe vykreslovalo ono „živé vyznění“.

Co se hudby týká, musím zmínit v podstatě dvě roviny. Ne tak ze strany kapely, jako spíš z té mé. První rovina, která mě zasáhla hned po prvním poslechu, by se dala označit za testovací. Ovšem až s odstupem času, protože, co proběhlo přehrávačem napoprvé, vypovídalo asi tolik; slušný, šlapavý, místy úderný a stále dopředu běžící, ale přece jen… death metal. Nejen, že materiál nevhodný na naše stránky, ale i hudba, která si vyžaduje od mé maličkosti to správné rozpoložení. Rozumějte, miluju God Dethroned, ale nemůžu ho poslouchat kdykoliv, musím mít tu správnou náladu, a po prvním poslechu jsem to měl úplně stejně i s ERRANTES. Největším trnem v oku mi byla pravděpodobně druhá „Kolíska hříchu“, rychlá a dravá, ale s tak drtící Radovou death metalovou vokální linkou, připomínající bezděčné chrlení (ne)textu. Nerozdýchal jsem jí ani napodruhé, možná proto, že se mi zdála až přehnaně přímočará a vskutku hrozilo, že už to prostě poslouchat nebudu a recenze vůbec nevznikne, ale nechal jsem to jet dál a prostě poslouchal death metal. A udělal zatraceně dobře, časem jsem totiž zjistil, že hudba pražské pětice není neproniknutelnou hrází a dá se v ní objevovat mnohé. Přišla na řadu sluchátka a rovina druhá, nikoliv testovací, ale objevitelská. A zdaleka to najednou nebyl jen ten death metal, ale death/black s náznakem progrese a úplně jiná káva. Začal jsem si více všímat drobných nepatrných věcí, jako je vynikající kooperace kytary a basy v úvodní „Touch of Pain“, i toho, že Rado občas sáhne do jiných hlasových rejstříků a v určité poloze se mi jeho vokál podezřele zamlouvá. Pak jsou tu povětšinou velmi zajímavé úvody skladeb, řekněme předehry. Kupříkladu ta v původně nenáviděné písni „Kolíska hříchu“ je naprosto luxusní záležitostí, a přestože vyznívá poměrně jednoduše, má své kouzlo a svou sílu. Časem jsem si paradoxně tuhle skladbu oblíbil, ona totiž skutečně neuvěřitelně šlape a hrne se nekompromisně vpřed. Zpátky ni krok! Vlastně moment, poklidné tempo se vrátí v jejím závěru a šeptaná pasáž je hodně příjemná, načež ji chlapi rozbijí blackovou sypačkou skrze níž se vrátí k původnímu motivu. Skladatelsky velmi dobré. Jednoduchý úvod následující „King of the Night“ mě pevně kotví ke škatulce death/black (nikoliv black/death) a zajímavé věci se dějí až v její závěrečné třetině, kdy vám na ušní bubínky zaklepe tetička progrese. Nad hravostí úvodu „Saturnus“ by pak zaplesalo srdce nejednoho blues mana, takže to vypadá, že progrese pokračuje, alespoň do doby, kdy se poslední kus zvrhne ve strhující blackovou (!) jízdu, ovšem přerušovanou nápaditými tappingy. Popravdě tady mi sedí téměř vše včetně Radova hrdelního projevu. Možná jen zamrzí samotný závěr do ztracena, klidně bych si dokázal osmičku představit jednou tak dlouhou. Druhou záhadou je, že jsem nakonec nemusel vůbec čekat na rozpoložení mé maličkosti pro poslech tohoto dílka. Nejspíš proto, že mi celek zněl s každým poslechem lépe a lépe.

Myslím, že ERRANTES udělali důležitý krok pro to, aby si jich metalový svět všiml. Časem se ale budou muset rozhodnout, kterou cestou chtějí kráčet dál. No, to už je z mé strany tak trochu spekulace. Potenciál v jejich hudbě je slušný a mají ještě něco jiného, entusiasmus hodný obdivu. To jak si za svým dílem stojí a chtějí se prosadit. Odehráli už několik živých vystoupení (s kladnou odezvou publika), snaží se svou práci zviditelnit, dostat ji do povědomí veřejnosti. Teď doufám neprozradím velké tajemství, ale pravdou je, že Robert už má napsaný scénář k videoklipu. Detaily si nechám pro sebe, stejně jako bodové hodnocení „Live Session 2015“, to si pošetřím na první dlouhohrající počin kapely, který zcela jistě přijde.

K recenzi poskytl: Errantes

Autor: Darkangel

Seznam skladeb:
1. Touch of Pain
2. Kolíska hříchu
3. King of the Night
4. Saturnus

Oficiální stránky:
Errantes @ Bandzone

Vydavatelství:
vlastním nákladem

Země původu:
ČR

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
bez hodnocení

Přečíst »

Před nějakým časem jsem se pokusil přiblížit počin španělského projektu mísícího smrt a černotu s poetickým názvem 13th Moon. Jednalo se o sebranku popisující ve svém muzikálním snažení různé "hrobaření" a tomuto řemeslu podobné věci, jako je např. návštěva krypt, mauzoleí a dalších míst, kam běžně zajdete s rodinou po nedělní kachýnce. Ale to jen tak na úvod, jelikož tentokráte budeme mít (krom smrti) co do činění s různými kosmickými záležitostmi, filozofií a tak všelijak podobně. HIC IACET pochází podobně jako 13th Moon ze Španěl, kde léta páně 2015 bylo pod patronátem Iron Bonehead Productions vyplozeno album "The Cosmic Trance Into the Void". Je v jeho moci dostat posluchače do onoho Kosmického transu?
Připravte se na bezmála 40minutové jeskynní peklo. Kalendář sice říká, že bychom měli žít v roce 2015, ale v následujícím čase se může lehce stát, že se vám před očima zhmotní nějaká ta "slujopyramida" zdobená malbami zvířat, decentně osvětlená ohněm, který živí lidské kosti a tuk. A to na naši dobu moc nevypadá, nemýlím-li se zcela. Celkový dojem prehistorických časů dokresluje titulní scenérie na přední straně alba. Jedná se o Aztéky? Nebo nějakou jinou pozapomenutou pokročilou civilizaci? Jistě to nebudou kromaňonci či jiná nevoňavá hříčka přírody.
Prvním překvapením je zvuková stránka alba. K ní nemám výhrady, jelikož takhle přibližně si ji na plnohodnotné placce v dnešní době představuji. Co se pak hudební stránky týče, tak tam rovněž nemám moc připomínek, nástroje jsou poměrně dobře čitelné. Což ale může sem tam působit dojmem, že se na kytary drtí stále to samé dokola, a tak mám občas problém bez nahlížení do playlistu mého přehrávače rozeznat, zda začal song další, nebo je stále aktuální ten předešlý. Album se víceméně nese v rychlejším, místy středním tempu. Přechody mezi kadencí, kterou jsou mi do uší vpouštěny hudební tóny, jsou poměrně nenásilné a chvalitebně navazující. Samozřejmě je přítomno nějaké to vyšperkování zastoupené občasným proložením ambientní vsuvkou (vyvolávající dojem započetí obskurních rituálů, při kterých se obětují ti nejlepší z vlastního kmene, a tak všelijak podobně). Vokál je poměrně hrubý. Téměř jako jednovrstvý toaletní papír z Tesca.
Abychom se tedy dopracovali k nějakému tomu pokusu o závěrečné shrnutí snažení těchto milých lidí. Ano, máme zde TTNBLD, přes to nejede vlak, i kdyby se v Španělsku upeklo cokoliv, tak na tento death metal černé magie to asi těžko bude mít. Nicméně HIC IACET poskytli vyznavačům black/deathu materiál, za který se jistě stydět nemusí. Jen mám menší obavy z toho, že zde budou tendence po nějakém čase zapadnout do sorty kapel, jejichž existence se sice vede v patrnosti, ale žádné masové šílenství se kolem nich nerozpoutá. Podobně jako to dle mého skromného názoru dopadne s 13th Moon. A nebo to bude vše úplně jinak?
7/10
Autor: Pestnoir
Seznam skladeb:
1. The Cosmic Trance into the Void
2. Infinite Consciousness
3. Death in the Abyss of Meditation
4. Into the Bowels of the Absolute
5. Maharkala
6. The Catacombs of the Mandala

Oficiální stránky:
Hic Iacet @ bandcamp

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Iron Bonehead
Země původu:
Španělsko
Rok vydání:
2015
Hodnocení:
7/10

Přečíst »

Uběhly tři roky a máme tu nové dítko obskurního projektu zvaného LYCHGATE, za kterým stojí hvězdná eskadra temně metalového podzemí. Sestava je skoro tatáž jako na debutu. Avšak malá změna přece jen proběhla, a sice na postu basy. Ano, na dvojce už nenajdeme ve výčtu muzikantů jméno Aranovo, což mě zamrzelo, ovšem jeho nástupce nijak nekulhá, co se týče uměleckého vkladu. Kde mu schází slovutné renomé předchůdcovo, tam exceluje hrou. To si myslím, že je stejně nejdůležitější. Pro ty, co si nepamatují, že jsme o LYCHGATE už psali a povídali si s nimi, připomenu v kostce, o co jde. Z Archaicus se postupem let vyklubal LYCHGATE, z one man projektu pětihlavé těleso, z lépe zařaditelného směru se vykrystalizoval do neuchopitelné podoby šílené mysli.

Jakkoliv avantgardy ve světě ubývá, sází se na návraty, na retro, můžeme o směru na „An Antidote for the Glass Pill“ směle hovořit jako o avantgardním přístupu k temné hudbě. Nadávám-li na retro v progresivní či avantgardní hudbě, mohlo by se zdát, že i LYCHGATE obrací svoje inspirační oko k letům dávno minulým, kdy Ihnsahn šířil zlo v Emperor či Peccatum nebo když Garm bláznil v Arcturus. Ano, nejvíc slyším v pozadí tyto legendy. Tedy ono zvláštně psychotické ovlivnění moderní vážnou hudbou, kulturním přesahem napříč filozofií, uměním i zvrácenou stránkou mysli. I poslední alba Esoteric s jejich psychedelií můžeme cítit někde tam pod zemí… Není těch vyjmenovaných skupin nějak moc? Copak jsou LYCHGATE zloději nápadů? Ne. Nejsou původci nového směřování, a proto avantgardními nemohou být nazváni. Co tím básník chce říct? Směřuje vás k tomu, že se v podobných mantinelech pohybuje současná tvář kapely. Veškeré další nuance končí svojskou prací se skladbou. Hned z kraje musím vypíchnout geniální varhany a vůbec všechny klapky, které jenom na desce naleznete. Celé disharmonické šílenství sice nestojí jen na klávesovém základě, je ale tím nejhlasitějším, nejpovedenějším a také nejbláznivějším. Také jsou za ně zodpovědní hnedle tři hudebníci. Vedle principála Vortigerna je to navíc dvojice hostí. Výsledek je vskutku fenomenální. Díky vrstevnaté produkci si můžete užít stovek stop, která může na někoho působit přeplácaně. Vzhledem k pečlivé práci ve studiu i při konečném mixu je tato výtka lichá a chce to opravdu jen pozorné opakované poslechy, plné vnímavého vhledu do jednotlivých tónů, harmonií, dishamornií a já nevím čeho ještě. Nepočítejte se snadně získaným názorem. Ostatně, kdo slyšel debut, dovede si představit, jak to dopadlo, když se tehdejší skladatelé odvázali ještě víc. Čeho se báli tenkrát dotknout, rozebrat, nyní bez skrupulí rozpracovali. Výsledkem budiž chaotické, zacuckané rify plné odboček, zběsilého řevu parádního Grega Chandlera a neustálých změn tempa. Kytary jsou zlé, nenávistné a přitom jakoby bezcitně chladné. LYCHGATE se nebojí do symfonického blacku narvat i prvky odtažitého doomu, což rovněž není novum, ale opět jdou i zde dál než většina konkurence.

LYCHGATE na „An Antidote for the Glass Pill“ vypracovali koncepci takzvaného Panoptika, kterou kdysi vypracoval osvícenský filozof Jeremy Bentham. Zde funguje coby metafora pro negativní vliv postmoderní doby na společnost a její vnitřní filozofii. V textech napadají hromadné vymývání mozků i nenažranost lidstva.

Při pokusu o shrnutí alba mi prochází hlavou myšlenky na expresionistické umění, na hororovou literaturu a pozoruhodné varhany. Chcete si užít nevšední black metal, kde se snoubí mistrovství interpretů se skladatelským talentem? Když dáte šanci vyrůst této desce, dostane se vám kusu uměleckého fajnšmekrovství i metalové zběsilosti. Podmanivosti i odtažitosti.

Autor: Garmfrost

Seznam skladeb:
1. Unto My Tempest
2. Davamesque B2
3. I Am Contempt
4. A Principle on Seclusion
5. Letter XIX
6. Deus te Videt
7. The Illness Named Imagination
8. An Acousmatic Guardian
9. My Fate to Burn Forever
10. The Pinnacle Known to Sisyphus

Oficiální stránky:
Lychgate @ facebook

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Blood Music

Země původu:
Velká Británie

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
8.5/10

When trying to somehow summarize or at least describe the album I think of the expressionist art, horror literature and remarkable organ. Are you looking for an unusual black metal that does not lack instrumental prowess and compositional skills? Give this record a chance and you will be given plenty of artistic gourmandise as well as metallic fury; both captivating yet so distant...

Přečíst »

Zatímco u dřívějších pekelných příspěvků jsme se jakžtakž pokoušeli o tématičnost, dnes jsme si dobrovolně popustili opratě. Představujeme totiž dvě kapely severského střihu a tři "zvěrstva", kde se pro inspiraci nechodilo jen do Skandinávie. Ale přeci se stále jedná o black metal. Nemá smysl přemítat, co dělá tento žánr tím, co je. Kdo neví a necítí to v kostech, tomu to asi nevysvětlíte. Ale připomenout mohu například rozhovor s T.T. z Abigor (link, kde byly vzpomenuty dva legitimní způsoby tvorby onoho "satanského umění". Cílem kapel jako jsou například Abigor, je umanuté pachtění se za pomyslnou dokonalostí. Avšak v pořádku je i zcela intuitivní, primitivní, surový a pochmurný přístup k věci. Sofistikovaný perfekcionismus, nebo surové zlo. Uvedeným kapelám je společný právě druhý způsob.
UŠKUMGALLU, zvláštní to název, který by odkazoval možná někam k Pobaltí, jedná se ale o kapelu ze Spojených států, ve které působí členové Ash Borer a x dalších spřízněných kapel. V demonahrávce "Mortifying Flesh" je něco, co způsobí, že z vašeho bezprostředního okolí vymizí veškerá barva, jakékoliv hřejivé pocity a nastoupí jen pálivý chlad. Něco, co je vlastní například podzemní elitě jako Castrum Doloris nebo Throne of Katarsis. Uškumgallu jsou pochopitelně někde jinde a nedosahují nezemských hloubek jako zmiňované kulty, ale za pozornost jistě stojí.
V SERUM DREG hrají úplně ti samí lidé jako v Uškumgallu. Když má někdo milion projektů, tak to obvykle nesvědčí o kdovíjaké kvalitě, avšak tihle pánové mají zřejmě inspirace dost. Takže zatímco Uškumgallu hudebně/atmosféricky připomněli spíše ponuré uctívání transcendence někde v potemnělé skandinávské zkušebně, Serum Dreg jdou na svůj black trochu destruktivněji. U moderních kapel lze hledat paralely například s Pseudogod nebo Witch Tomb, u těch starších je možné pokynout směrem k Archgoat či Profanatica, avšak v trochu hbitějším kabátě. Uškumgallu, Serum Dreg a další spřízněné projekty spadají pod entitu Vrasubatlat.
Devil worshipping bestial blackened death metal. A máme jasno. Nemusíte se obávat dalšího přiblblého skinheadského arcizla z mexických hřbitovů. Španělští ORTHODOXY se sice s ničím moc nepářou, ale přece jen do debutového dema "Shaarimoth" vložili dostatek důvtipu a poutavé atmosféry. Čehož si snad všimnete, pokud v poslechu setrváte alespoň minutu, haha. Opakované poslechy dema ale nejsou ztrátou času. Pro veškeré info týkající se objednávky se obraťte na přiložený bandcamp.
Člověk, co hyne touhou po "moderní" reinterpretaci prašivého DEATH metalu ve stylu Asphyx, Possessed či první Sepultury, už jistě někdy sáhnul po zaniknuvších němcích Excoriate. Z jejich popela povstali Venenum, kteří v roce 2011 zplodili ohromně kvalitní a nezemské demo/EP a letos také HORNS OF DOMINATION. Ti svůj styl označují jako doomed black metal zmítající se v chaosu a šílenství. Dvouskladbové promo nepatří k těm, ze kterých by se posluchač nutně musel posadit na zadek, ale přesto v něm lze cítit něco velice přesvědčivého a autentického. 12 minut fanatismu, výtečně surového zvuku (ze zkušebny) a nepěkné nálady, která smrdí opuštěnými místy, kde jsou hranice mezi světy až příliš tenké... Kazetu si kapela vydává sama a zájem o ni je opravdu veliký.
Pokud Vám nejsou surové deathmetalové vlivy v blacku příliš po chuti, zakončeme dnešní příspěvek něčím tradičnějším. Španělští CVLTIST příjemně kombinují monotónní důraz amerických Von s přímočarou řezavostí Darkthrone (Under...) a vliv klasického materiálu Mayhem je v riffech rovněž nepřeslechnutelný. Demo prvotinu kapely lze za libovolnou částku stáhnout z bandcampu, případně můžete být trve a od labelu Vonfrost si objednat kazetu.

Přečíst »

Jsou kapely, od kterých už ani nečekáte, že někdy ještě něco vydají. Čas od času oprášíte starší desky, abyste zatlačili slzičku smutku a připomněli si originalitu kapely. Avšak kde nic tu nic, až tu najednou, z čista jasna, bez jakéhokoliv velkého humbuku vydají nový opus. ORAKLE jsou přesně tím typem kapely. Od vydání posledního alba „Tourments & Perdition“ uteklo již sedm dlouhých let a skutečně jsem nad nimi v čekání na nový počin již zlomil hůl.

„Eclats“ vychází v krásném digipacku pod Apathia Records a hned z fleku musím říct, že mě grafické zpracování hodně zaujalo, i když jde zcela odlišnou cestou než v minulosti. Podobně tomu je i s hudební náplní. Prozradím bez jakéhokoliv chození kolem horké kaše, že mám s „Eclats“ jeden zásadní problém. Nehodlám polemizovat nad tím, proč tomu tak je, ale album mi neskutečně evokuje Emperor na desce „Prometheus: The Discipline of Fire & Demise“ či Ihsahnovu sólovou tvorbu. Nejen zvukem, hráčskými postupy, ale hlavně samotným vokálem. Achernar se snaží Ihsahnovi přiblížit, jak jen to jeho hlasivky dovolují a kupříkladu v blackovějších pasážích je hlas jako přes kopírák. Velkou podobnost naleznete samozřejmě i v čistých polohách. Tak či tak, je tato naprosto nepřeslechnutelná podobnost do uší bijící víc, než je zdrávo. Určitě tedy pochopíte mou nelibost, která mě od prvního poslechu alba provází. Nemohu ani za nic dostat z hlavy tento otravný fakt, že ORAKLE na všechny strany „vykrádají“ výše zmíněné (skladba „Incomplétude(s)“ je snad nejlepším příkladem této podobnosti). Vždyť kapela měla svůj vlastní styl a zvuk, který ji dělal dostatečně odlišnou od všech ostatních. Tak proč taková razantní a okatá změna? Přitom je deska sama o sobě plná hráčských fines, výtečných nápadů a zcela nečekaných zvratů, které dají i náročnějšímu posluchači docela zabrat, než je všechny vstřebá. „Eclats“ dokáže zabavit na velice dlouhou dobu a stále máte co objevovat. Pokud se však odtrhnete od té výrazné podobnosti.

Ačkoliv mám francouzskou scénu velice rád, aktuálně možná i nejraději ze všech, v tomto případě mám výtek více, než je obvyklé. Samotná francouzština mi dost často nesedí do vyznění desky. Citované či čistě zpívané pasáže, kde rodilý projev vyniká nejvíce, mi vůbec nejdou po chuti. Absolutně mi nezapadají do celku a sráží výsledný dojem. Dodávají desce jakýsi umělý „sladce teplý“ nádech, jenž je až moc kontrastem k tomu zbytku. Časem si na to sice zvykám, stejně jako na podobnost s Vegardovou tvorbou, ale v mých uších je to negativum, které mě opravdu trápí. Posledním negativem, které musím v případě ORAKLE zmínit, je ztráta atmosféry, kterou byla kapela tak jedinečná. Právě díky modernímu a sterilnímu zvuku, který má dát vyniknout všem hráčským fajnšmekřinám, totiž deska kompletně ztratila atmosférmu a charakter. Což je opravdu škoda.

Když opomenu výše zmíněné „nedostatky“, tak je „Eclats“ samozřejmě velice příjemným, leč náročným dílem, které dokáže na velice dlouhou dobu zaneprázdnit váš sluch. Deska je velice inteligentně složená, poskytuje spoustu zajímavých a svěžích nápadů, které mě často i velmi příjemně překvapily. Autorům se nedá upřít dostatek vlastních nápadů a invence, na druhé straně však právě proto nechápu, proč učinili onen nešťastný krok a zahodili vše, co je dělalo originálními…

Autor: Dufaq

Seznam skladeb:
1. Solipse
2. Incomplétude(s)
3. Nihil incognitum
4. Apophase
5. Le sens de la terre
6. Aux éclats
7. Bouffon existentiel
8. Humanisme vulgaire

Oficiální stránky:
Orakle

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Apathia Records

Země původu:
Francie

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
7/10

Přečíst »

Tento rok sa ukazuje ako silná ukrajinská sezóna. Veď ak by sme zostali iba u tých najznámejších mien, svoje novinky už predstavili Kroda, Bureviy alebo Drudkh a môžeme sa tešiť na najnovšie prírastky Nokturnal Mortum (u nich hneď v dvojitom vydaní) a čosi tiež kuje Munruthel. No a do tejto skupiny treba od 20. apríla vďaka doske „NIght Falls Onto The Fronts Of Ours“ rátať aj Charkovskú úderku KHORS.

Na začiatok však musím povedať, že toto zoskupenie sústredené okolo basáka Khorusa som vždy považoval až za druhú vlnu ukrajinskej black metalového príboja čo sa kvality týka. Iste, nedá sa poprieť, že albumy akými boli „The Flame Of Eternity´s Declined“, „Cold“, „Mysticism“ a hlavne „Return To Abandoned“ oplývali nemalou dávkou originality a svojskej podmanivosti, no pod skutočne nesmrteľnými skvostami sú predsa len podpísané iné mená tamojšej scény. A toto tvrdenie nemálo podporil aj predchodca novinky „“Wisdom Of Centuries“, na ktorého síce nemám až tak negatívny názor ako väčšina fanúšikov, no rozhodne predstavoval v doterajšej diskografii kapely absolútne dno. A ako je to s príchodom čerstvej novinky? Našťastie musím povedať, že kvalitatívny zostup do nižších tried sa nielenže nekoná, ale naopak vďaka „Night Falls Onto The Fronts Of Ours“ stúpa KHORS späť na čierne výslnie. A pritom sa zdanlivo až toľko toho nedeje. Opäť tu máme kolekciu stredne tempového black metalu s mocnou dávkou dobre známej slovanskej melodiky podporenej klávesovými hradbami. Apropo klávesy - tie sú v porovnaní s minulosťou mierne potlačené, čo ale môže byť spôsobené faktom, že tentoraz sa o tento nástroj postarala dvojica hosťujúcich hudobníkov Marywind a ex-člen Nokturnal Mortum Saturious. No to, v čom novinka skutočne exceluje je široká paleta neskutočne plastických obrazov hnutia mysle a ducha prechádzajúcich od smútku, melanchólie a trúchlenia ukrytého v songoch „Dead Birds Valley“, „Following The Ways Of Blood“, „Night Falls Onto The Fronts Of Ours“ či „My Cossack Way“ až po záchvevy plné vzdoru, hnevu a nezlomného odporu charakterizovaného skladbami „No Oaths, No Tears, No Knees!“, „1664“ alebo „Slight Web Solitude“. Iste, mnohé z toho je isto iste spôsobené neutešeným stavom a atmosférou v akej sa nachádza samotná Ukrajina, čo sa dozaista stáva nemalým inšpiračným zdrojom, ktorý sa do umeleckej tvorby pretavuje viac menej automaticky. No nielen to. V jednotlivých skladbách sa horko bôľna prítomnosť miesi so slávnou minulosťou aby tak vo výsledku vykresľovali spoločne nezlomného národného ducha, čo sa v nemalej miere prejavuje jednak v textovej náplni dosky, ale tú naliehavosť cítiť doslova z každého tónu hudby samotnej, ktorá tak poľahky obstojí sama o sebe.

Album v sebe nesie z môjho pohľadu ešte jednu ukrytú devízu navyše a tou je natrackovanie jednotlivých songov. Prvé dve záležitosti „No Oaths, No Tears, No Knees!“ a „Dead Birds Valley“ totiž pôsobia ako pripomenutie toho, čo KHORS charakterizovalo už v minulosti a slúžia viac menej ako predstavenie toho s kým máme do činenia. No zároveň predstavujú tieto dve skladby vskutku silný materiál, kedy prvá v poradí zaujme svojou rozložitosťou a komplexnosťou, kým druhá sa dá s kľudným svedomím označiť za hitovku par excellence. Ručím vám za to, že stačí zopár spoločných zoznámení sa a melodický refrén z hlavy len tak nevyženiete. No skutočne veľkolepé veci sa začnú diať až potom, pričom vstupnou bránou k tomuto podmanivému príbehu je tretia, silne melancholická „Following The Ways Of Blood“, kedy je ten smútok miestami doslova hmatateľný. No skladba nezostáva v tejto rovine počas celej hracej doby, ale dokáže nečakane a pritom veľmi organicky a prirodzene prechádzať do rýchlejších a nátlakovejších pasáží vystavaných neraz na rýchlych a zbesilých blast beatoch. A rozhodne to nie je prípad iba tejto jedinej záležitosti, ale spomínaná charakteristika sa hodí prakticky na celý album. Nasledujúci titulný track tvorí krátke trojminútové atmosférické prelúdium blížiace sa chvíľami až kamsi do sfér ambientu a slúži ako oddych či nadýchnutie pred ďalšou spanilou jazdou. A tá začne hneď vzápätí prostredníctvom naliehavej „1664“ ktorá presvedčí, že rýchly a dôrazný čierny kov z ktorého zloba a vzdor doslova strieka sa dá funkčne skombinovať s odkazom na dávne korene samotného hrad rocku. No tým nie sú hviezdne chvíle ani zďaleka vyčerpané a doska si bez problémov drží nastolenú kvalitu prostredníctvom „For The Last Time“ a „Slight Web Solitude“, aby sa definitívne rozlúčila skrz veľkolepej záverečnej „My Cossack Way“.

Je pravda, že pred vydaním aktuálnej kolekcie skladieb mali KHORS zjavne pošramotenú povesť vďaka nie príliš presvedčivému predchodcovi. No tento handicap je vďaka opusu „Night Falls Onto The Fronts Of Ours“ minulosťou. A aj za jeho pomoci to vyzerá na vskutku silný ukrajinský rok.

Autor: Dagon

Seznam skladeb:
1. Ні клятв, ні сліз, ні колін! (No Oaths No Tears No Knees!)
2. Долина мертвих птахів (Dead Birds Valley)
3. Шляхом кривавих доріг (Following the Ways of Blood)
4. І ніч схиляється до наших лиць (Night Falls onto the Fronts of Ours)
5. 1664
6. Востаннє (For the Last Time)
7. Струнке павутиння самотності (Slight Web Solitude)
8. Мій козацький шлях (My Cossack Way)

Oficiální stránky:
Khors

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Candlelight records

Země původu:
Ukrajina

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
7/10

Přečíst »

Po recenzi krátkého dema jsem začal uvažovat nad rozhovorem s velmi nadějně znějící kapelou MALLEPHYR. Po jejich vystoupení na Brutal Assaultu už nebylo pochyb o tom, že to musím co nejdříve spáchat. A výsledek našeho povídání naleznete níže. Možná kapele až moc nadržuji ještě před vydáním debutového počinu, o kterém je v rozhovoru řeč, ale mám pocit, že o nich v budoucnu ještě uslyšíme a rozhodně se nezastaví na hranicích naší země....

1. Ahoj Marku, myslím že budeš souhlasit, že je ten pravý čas na to, abychom našim čtenářům představili tvé nové dítko MALLEPHYR, se kterým jste za poslední dobu čím dál víc a víc vidět, o čemž svědčí i nemálo odehraných koncertů. Ale pěkně popořadě. Máme MALLEPHYR chápat jako nástupce zaniklých Gate of Illusions?

Ahoj Dufaqu. Z personálního hlediska asi ano, neboť z Gate… zde kromě mě působí také kytarista Adam, navíc posledních několik koncertů s Gate… odehrál také bubeník Tom. V ostatních ohledech ale určitě ne. MALLEPHYR vznikli jakožto nová kapela, stylově dost odlišná od předchozí tvorby, zároveň ale také přístupem ke skládání a přístupem ke kapele jako takové.

2. Předpokládám, že k založení MALLEPHYR tě vedla jakási vnitřní potřeba skládat hudbu, kterou máš rád, kterou žiješ a denně posloucháš. Je tedy MALLEPHYR jakousi reflexí tebe a tvého hudebního vyjádření, která přišla zcela spontánně nebo je za tím i něco víc?

To máš naprostou pravdu. Oproti Gate…, aniž bych to chtěl celé nějak hanit, mám teď naprostou svobodu při skládání, ničím se neomezuji, vše je ve výsledku přirozenější. Přišlo to spontánně společně s mým hudebním vývojem, chuť skládat věci tohoto stylu byla čím dál větší a jsem rád, že se to postupně daří realizovat. Často mám v hlavě konkrétní představu o nové skladbě, někdy ji splním takřka do puntíku, jindy se od ní v podstatě úplně odloučím a vznikne něco naprosto jiného.

3. Ačkoliv máte prozatím vypuštěné jen dvou skladbové demo, odehráli jste velké množství koncertů včetně skvělého vystoupení na Brutal Assaultu. Řekni nám, jak se vám povedlo ke všem těm koncertům dostat, když se prakticky nemáte čím ohánět. Nejvíce mě samozřejmě zajímá právě koncert na letošním BA.

Mě to samotného až překvapuje, že jsme si po chvíli existence mohli zahrát na mnoha pěkných akcích. S některými pořadateli se známe, takže to bylo třeba jednodušší v tom smyslu, že věděli, že jsme MALLEPHYR dali dohromady a dali nám možnost zahrát si na jejich akci. Nevznikalo to ale tak, že bychom se mermomocí snažili někam nacpat, byl to přirozený proces. Pomohlo nám také dvouskladbové demo z loňského prosince, které jsme umístili k poslechu na internet.

K Brutalu. Někdy na sklonku minulého roku si nás po nějakém koncertu všimla firma MetalGate, u nichž nejsme jakožto pod labelem, nýbrž pod MetalGate booking, jež v podstatě nabízí tuzemské kapely pro koncerty v zahraničí. A právě MetalGate v posledních letech posílá několik „svých“ kapel na Brutal a jednou ze čtyř vybraných pro letošní rok jsme k našemu velkému překvapení byli my.

4. Výše zmíněný koncert na BA byl naprosto fantastický. I na vás bylo vidět, že jste rozhodně nečekali takovou odezvu od lidí. Ale není se vůbec čemu divit. Za tak krátkou dobu se vám povedlo složit neskutečně slibný materiál, který jak věřím, bude největším překvapením tohoto roku. Jak se na odehrané koncerty díváš ty sám?

Moc děkujeme a máš pravdu, že takovou atmosféru a ohlas jsme rozhodně nečekali a byli jsme z toho docela hotoví. Tím očekáváním ohledně desky mě trochu děsíš, hehe. Až na jeden koncert, ze kterého jsme všichni neměli dobrý pocit (z naší strany to prostě nebylo odehrané dobře), si myslím, že všechny koncerty byly fajn. Někdy přijde víc lidí, někdy méně, tak jako tak do toho dáme vždy vše. Samozřejmě koncert na BA byl speciální a pro nás je to zážitek na celý život.

5. A teď k hudbě samotné. Na první poslech lze znát, že chemie v kapele funguje perfektně a že jste si našli styl, v kterém se cítíte jako ryby ve vodě. Můžeš tedy nastínit jakým způsobem k tomu došlo? Předpokládám, že hlavním skladatelem kapely jsi ty? Takže jsi předložil svou vizi ostatním členům, či i v tomto ohledu fungujete jako celek?

Trochu jsem to nastínil v první odpovědi. MALLEPHYR vznikli, neboť jsme s bubeníkem Tomem chtěli hrát něco úplně jiného, než v Gate… Kytarista Adam do toho chtěl jít s námi, takto ve třech jsme pracovali na několika skladbách a v létě minulého roku sestavu zkompletoval basák Sinneral. Po necelých dvou měsících společného zkoušení jsme odehráli první koncert v Plzni.
Všechny skladby vznikají totožným způsobem. Dám dohromady kytary pro celou skladbu, vše si zaznamenávám a následně rozesílám. Tom si v návaznosti na to složí bicí, Sinneral následně basu.
Měl jsem v hlavě dlouhou dobu myšlenku, jakým způsobem bych se do nového projektu chtěl vrhnout, a tím, že jsme se na oné nejen hudební vizi s Tomem téměř dokonale shodli, v podstatě vznikli MALLEPHYR.

6. Věřím, že se najde hodně lidí, kteří vás zatím vůbec nezaregistrovali, takže by bylo fajn, kdyby ses mohl trošku rozepsat o tom, co v následujících měsících chystáte. Mám pocit, že vydání debutové desky je na spadnutí. Mám pravdu?

Teď si do října dáme pauzu od koncertování a chystáme se dokončit nahrávání debutu v KSV Studios u Karla „Sheafraidha“ Švejnohy. Instrumentální část je zaznamenána, chybí vokál a pak samozřejmě následují klasické studiové procedury: nějaké editace, mix, mastering. Prozradím, že se deska bude jmenovat „Assailing the Holy“, obal je právě ve fázi tvorby. Zatím nedokážu říct přesně, kdy vyjde.

V říjnu a listopadu pojedeme šesti-zastávkové miniturné po Čechách s KEEP ON ROTTING a I WARNED YOU, čekají nás také akce jako Phantoms of Pilsen nebo pražský koncert před FORGOTTEN TOMB a NOCTURNAL DEPRESSION. Poslední den roku, stejně jako loni, oslavíme v Modré Vopici v Praze.

V mezičase vznikají další skladby (jedna z nich zazní už na podzimních koncertech), příští rok plánujeme nějaké splitko, ale to už moc předbíhám.

7. Jelikož je aktuálně dost v kurzu vydávání na analogových nosičích, nedá mi to se nezeptat jak to s vydáním debutu vidíte vy? Na jakém nosiči byste debut chtěli a půjde o nějaké speciální vydání (digi, limitovka, whatever…)?

Album vyjde na CD, pravděpodobně půjde o klasický jewel case, ale nechci předbíhat, neboť zatím nejsme domluveni s žádným konkrétním labelem. Bylo by úžasné někdy v budoucnu něco vydat také na vinylu, ale to je zatím spíš takový sen.

8. Vedle samotné hudby je samozřejmě nedílnou součástí i textová a grafická stránka. Textovou máš zcela jistě na starost ty. Mohl bys nám tedy povědět čím se ve skladbách zabýváš a zda bude deska variabilní či ponese nějakou komplexnější formu?

Deska se netočí kolem žádného komplexního kontextu. Často jsou texty založené na mých pochroumaných náladách a jsou takovou mou osobní záležitostí. Někdy mě inspiruje kniha, kterou právě čtu, to je případ skladeb „Still Alive… But Dead“ nebo „Raped by the Morbid Command“. V některých skladbách se osočuji proti náboženským fanatikům a monoteistickým náboženstvím obecně.

9. A teď k té grafické podobě alba. Já osobně artwork a vše s ním spojené považuji za strašně podstatnou část, která dává hudbě další rozměr a posluchači možnost rozvinout fantazii. V jakém duchu tedy bude grafika a komu jste ji dali na starost?

Souhlasím, je to důležitý aspekt alba a ani v tomto ohledu bychom nechtěli cokoliv podcenit. Nerad bych vše prozradil ještě před vydáním, prozradím jen, že grafika bude přímo korespondovat jak s názvem kapely, tak s názvem desky, zároveň pak s hudbou samotnou. Sinneral k tomuto oslovil brazilského umělce Rafaela Tavarese, který se mimochodem postaral třeba o vizuální podobu desky „Ashlands“ švédských REV 16:8.

10. Když už jsi to tak nějak načal v předešlé odpovědi, prozraď čtenářům co se skrývá za oním slovem MALLEPHYR?

Vtipné je, že jsme měli v podstatě celý setlist hotov, byli jsme připraveni na koncert, ale název jsme ještě dořešený neměli.
Sinneral přišel s tím, že by se k naší hudbě hodil název nějaké temné vyvřelé horniny, jež z podoby tekuté lávy ztuhla do pevného stavu. Po nějaké době hledání jsem narazil na „melafyr“, což v kombinaci s „malleus“ (lat. kladivo) dalo dohromady MALLEPHYR. Pěkně tuto na první pohled nesouvislou kombinaci bude zobrazovat právě obal chystané desky.

11. Možná trošku předběhnu událostem, ale zajímalo by mě s jakou kapelou byste v budoucnu rádi sdíleli pódium během koncertu či turné. Věřím, že těch jmen bys mohl z kapsy vysázet desítky, ale určitě se najde trojice, která by pro tebe znamenala nejvíce. Která by to byla?

To je ohromně těžké. Když se oprostím od jakékoliv možnosti uskutečnění takového turné, zmíním BEHEMOTH, INQUISITION, AOSOTH. Ale kapel, po jejichž boku bych si někdy chtěl zahrát, je obrovské množství.

12. Jelikož jsi už řadu let členem BM scény (Stíny plamenů), jak se na současnou českou BM, případně i metalovou scénu díváš? Sleduješ dění na české scéně více než co se děje v zahraničí a co tě za poslední dobu překvapilo (ať už příjemně či nikoliv)?

Hehe, s tou řadou let bych to nepřeháněl, zas taková doba to není (úsměv). Osobně nemám rád takové ty řeči „na českou scénu dobrý“, a to i z důvodu, že pro mě existuje na české BM (a nejen BM) scéně několik jmen, které se v klidu mohou rovnat s tou světovou. Osobně v BM uctívám CULT OF FIRE, poslední tři desky INFERNO, Morbivodovy projekty, ale rád si poslechnu i další věci z tuzemska. Rozhodně mě zajímá, co se na české scéně děje. Trochu mám z některých lidí pocit, že jakmile se v ČR objeví něco nového, je okamžitě tendence to zatracovat, nebo se o to aspoň z principu nezajímat. Nechápu to a naopak rád objevuju nové věci zde vzniklé. Samozřejmě ne vše mě nějak více chytne, ale snažím se udržovat si přehled.

13. Téměř pokaždé se trošku pošťourám i v osobním životě zpovídaných, ale neboj se nic, nehodlám se tě ptát na to jaký kartáček na zuby používáš. Spíše mě zajímá tvůj hudební rozhled. Často se setkávám s názorem, že styl, který daný interpret tvoří, často ani neposlouchá. U tebe vím, že BM holduješ. A co jiné žánry, třeba i zcela nemetalové?

Black metal je rozhodně mým nejčastěji poslouchaným žánrem, z metalu si ale poslechnu leccos, akorát na speed metal a podobné už mě moc neužije, i když i zde se výjimky najdou. V deathu, thrashi, doomu apod. si své oblíbené interprety najdu. Mimo metal si rád občas poslechnu progresivní rock, grindcore, ambient, post-rock, čím dál více se mi zamlouvá EBM, svoji nepopsatelnou atmosféru má drone apod. Leccos mi nevadí, ale jsou věci, ze kterých bych umřel… třeba tuzemský vidle-rock (interprety asi nemusím rozepisovat).

14. Vím, že je až moc brzo na to, se ptát jaké máte s kapelou cíle do budoucna, ale u kapely jako je MALLEPHYR se dají čekat cíle poměrně vysoké, které budou fungovat i jako motivace k jejich dosažení. Dáváte si v rámci kapely takové cíle, aby jste měli hnací motor či to ani není třeba?

Naopak. Do tohoto projektu jsem nešel s žádným jiným cílem, než hrát to, co mě hudebně naplňuje. Když jsme šli na pódium při prvním koncertě, hlavou mi běžely myšlenky, že je dost možné, že se to bude líbit třeba třem lidem ze sedmdesáti příchozích. Dosavadní ohlas je více než příjemný a hlavně naprosto nečekaný. Hnacím motorem je touha tvořit a hrát, co nás naplňuje.

15. Za tu chvíli jste stihli i natisknout trička. Design se mi velice líbil, kdo za ním stojí? Máte ještě nějaká skladeb pro případné zájemce? A plánujete něco nového i k debutové desce?

Autorem designu je australský umělec Dan Verkys, jehož tvorbu můžete zhlédnout například na jeho oficiálních stránkách http://www.gardenofbadthings.com/ nebo FB. Byla to velmi limitovaná edice a k dispozici je v současnosti čtyři nebo pět triček. K nové desce rozhodně nějaký merch bude, ale nijak zvlášť přehánět to nebudeme.

16. Co víc říct? Myslím, že vše snad bylo dotázáno a zodpovězeno. Přeji hodně úspěchů jak s debutem, tak i do dalších let a prostor níže můžeš využít dle vlastní libosti. Ještě jednou díky za tvůj čas a odpovědi.

Moc ti děkuji za přání a za zajímavé otázky, ať se Mortemu daří. Moc na nějaké závěrečné slohy nejsem, určitě bych ale chtěl všem poděkovat za dosavadní podporu. Rádi se s vámi potkáme na některém z koncertů, a pokud vás zajímají novinky ohledně MALLEPHYR, sledujte náš facebookový profil.
www.facebook.com/mallephyr

Otázky: Dufaq
Odpovídal: Opat
Oficiální stránky: Mallephyr @ Facebook
Národnost: ČR

Přečíst »

Je tomu rok a kousek, co se ke mně dostala (a slušně mě dostala) prvotina téhle prohnilé bandy. „Revelations in Alchemy“ ve mně zanechala velmi solidní stopu, a tak když jsem se dozvěděl, že se chystá další nahrávka, začal jsem se opravdu těšit. Ale také si říkat: „co když…“

Naštěstí po prvních šesti dobách se „co když…“ změnilo na „sláva!“. Borci se nechytili trendu měknutí, nudařství ani jiných ničitelů nadějných kapel. Naopak! SHROUD OF THE HERETIC slušně přitvrdili, zrychlili a ještě více prohnili. V jeskyni, kde byli objeveni minulé léto, se zahrabali ještě o něco hlouběji, tam, kde je víc vlhko, víc bláta a víc temno. Jen houšť! Není snadné psát v těchhle nechutných vedrech, kdy nepadne ani kapka, o takovéhle temnotě nasycené plísní, nicméně tu je velká pravděpodobnost, že když si pustíte „Unorthodox Equilibrium“, tak se z ničeho nic přižene neskutečná bouřka, a to myslím jak obrazně, tak doslova. Je to takový přivolávač mračen a dešťů, věřte mi, mám to odzkoušené. Tohle se přeci nedá poslouchat za přímého slunce.

Pokud jsem měl před rokem problém s tím, že SHROUD OF THE HERETIC nepřicházejí, co se hudby týče, s ničím originálním, tak letos je tomu setsakra jinak. Na „Unorthodox Equilibrium“ je hromada různých vychytávek a překvapení, kterými posouvají styl zvaný death/doom minimálně o šest ježčích skoků dále. Minule jsem zmiňoval Incantation, Immolation, Grave Miasma a podobné. Nyní už mě moc podobných kapel nenapadá, protože SHROUD OF THE HERETIC to vzali za ten správný konec a přišli s řízeným chaosem a neskutečnými kombinacemi, které daly vzniknout něčemu, co vás odrovná takovým stylem, že sbíráte čelist ze země a utíráte slzy dojetí a radosti. Dokonalým odrazem nové netváře SHROUD OF THE HERETIC je rozhodně „Metempsychosis“! Do kolen vás dostane do šesti vteřin skvostným doomovým začátkem, na absolutním dně jste, dejme tomu do minuty, kdy už je všechno rozprášeno nemilosrdnými blasty, dá se jen ležet ve vlastních slinách a čekat, kdy a co vás dorazí. A pak to přijde - nejdřív naprosto dušilámající kytarová vyhrávka, kdy kolem vás démoni tančí valčík a hned nato v nejpomalejší lince smrtící sypačka, která nechá vybuchnout mozek a zlomenou duši odpálí kamsi do vesmíru. Jde nádherně slyšet, jak si chlapi pohráli s melodiemi a atmosférou, tedy s tím, co jsem na minulé desce trošku postrádal. Naprostý kult. To všechno je proloženo jeskynními riffy, pořád prohnile zapáchajícími a stejně táhlými jako na „Revelations in Alchemy“, akorát stvořenými chorobnějšími mozky, rozpadlejšími prsty, rozdrásanějšími hrdly a nemocnějšími nitry mistrů JT, Thoma a Laurena. Začínám věřit, že méně je někdy více, protože ve třech lidech stvořit takovouhle projekci vybuchující Země z toho místa, kam vás na „Metempsychosis“ odpálili, to tedy klobouk dolů.

Jistě, je tam i pár slabších a prázdnějších míst, ale není divu, když tihle šamani nacpali do čtyř skladeb dvaačtyřicet minut. Což je další docela velká změna oproti debutu, kde byl přibližně stejný počet minut rozmělněn do sedmi tracků. Nicméně když jsem se před rokem oháněl tím, že progres v tomto žánru je těžký oříšek k rozlousknutí, ale že SHROUD OF THE HERETIC jsou investicí do budoucnosti, nečekal jsem, že oba body mi vpálí do ksichtu hned další deskou a pouhý rok poté. A já tu facku přijímám a ještě za ní děkuji. Hoši se evidentně zlepšili i co se hracích dovedností týče, hlavně bicí mi přijdou tak šestašedesátkrát lepší než na debutu. „Unorthodox Equilibrium“ bude na konci roku jistě na horních příčkách ve výčtu desek roku. A SHROUD OF THE HERETIC přestávájí být investicí do budoucnosti, ale stali se jistotou a poskočili o notnou dávku pater níž k trůnu podzemí.

Autor: loathsomE

Seznam skladeb:
1. Unorthodox Equilibrium
2. Metempsychosis
3. Sprawling Black Mass Consummation
4. Omega Apeiron

Oficiální stránky:
Shroud of the Heretic @ facebook

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Iron Bonehead

Země původu:
USA

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
9/10

SHROUD OF THE HERETIC have become heavier, faster and far more rotten than before. It seems that the cave where they dwelled last summer uncovered some new deeper and nastier chambers. So if you had a problem with the previous album offering nothing original than you should give them a new chance. "Unorthodox Equilibrium" shows many tricks and twists and move the death/doom genre into new territories.

A perfect introduction of this new hideous face of the band is definitely "Metempsychosis". The listener shall be brought to his/hers knees almost immediately with a splendid doomy start and after you are dragged lower and lower the merciless blastbeats destroy just everything. Then you can only await what will end your existence. And it comes! The soul-tearing guitar line makes your demons waltz around you and they are too awaiting the next mind-melting passage - a slow riff with deadly blasting. The listener is broken, brain melts and the broken soul caressed by demons flies somewhere into the nothingness of space. The band has perfectly elaborated their approach to melodies and atmosphere which was something the previous record lacked in my opinion. Now it´s perfect.

"Unorthodox Equilibrium" shall be considered to be one of the top albums of this year and SHROUD OF THE HERETIC have become a name to watch out for. Maybe they will even take the throne of the lowest underground pits for themselves.

Přečíst »

Než jsme se vypravili na šestý ročník DARK BOMBASTIC EVENING, snažil jsem se sehnat čtvrtého souputníka. Všude jsem tak vykládal samá pozitiva, jež jsem se dočetl o předchozích ročnících festivalu v reportech a odpozoroval ve fotografiích. Vždy když jsem takový nový zdroj informací objevil, rostlo ve mně nadšení, jelikož všechny vypovídaly stejně. Nechtělo se mi věřit, že hudební festival, na kterém navíc budou vystupovat takové hvězdy, se obejde bez pocitu anonymity kolemjdoucích, zástupů řvoucích, spontánně močících, totálně ožralých individuí a všudypřítomného pocitu, že je všechno kolem především velice funkční mašinérií na peníze. Snažil jsem se skepsi v sobě záměrně a víceméně neúspěšně udržovat a posilovat, aby případné zklamání moc nebolelo. Odolávat vábení tak vybraného lineupu a prostředí historické pevnosti na úbočí transylvánských Karpat? Uznejte sami, že to moc nejde.

DBE je jiný festival, DBE je slavnost.

Prostory festivalu jsou poměrně minimalistické. Pevnost Alba Iulia není nepodobná té josefovské, je ale v neporovnatelně lepším stavu a místní obyvatelé jsou na ni po právu hrdí. Samotný festival se odehrává mezi vnějšími hradbami v areálu místního hostelu. Přijeli jsme v noci před zahajovacím dnem, když ještě organizátoři posedávali potmě vedle rozestavěného pódia. Stany jsme mohli rozbít podél růžemi lemované dlážděné cestičky ve stínu hradeb a s přímým výhledem na stage. První dojmy byly snad až na počasí vynikající. Lidé k nám byli milí, prostředí překrásné. Od této chvíle ale bylo vše jen lepší.

Druhý den jsme se začali seznamovat přímo s festivalem. Za zmínku mj. stojí rozhodně ochranka. Počínaje tím, co se Wohma dozvěděl o drogových restrikcích („jestli nějaké máš, musíš se podělit“), přes absenci buzerujících zákazů vnášení vlastních tekutin včetně vody do areálu festivalu, až po naprosto bezproblémovou výměnu roztržené pásky (ozkoušeno dvakrát). Sekuriťáci byli veselí, ač respekt vzbuzující chlapíci, co měli stan postavený kousek od nás. Nevybavuji si jediného člověka, který by prošel první den vstupní branou bez úsměvu.
Jeden z pro mě nejmilejších dojmů o celé akci jsem si tak utvořil hned na začátku. Je jím pocit, že festival pro vás nepořádají agentury starající se o bezpečnost, catering, pivo, zvuk, světla, logistiku atd. Namísto toho bylo jednoznačně patrné, že o celou akci s návštěvností odhadovanou nad 800 lidí (což je mimochodem dvojnásobek některých odhadů návštěvnosti minulého ročníku), pečuje několik málo srdcařů, kteří přesně vědí, proč ji pořádají a pro koho. Nasazení organizátorů je skutečně fascinující: akce rozhodně není zisková, a to i přesto, že kapely zde údajně vystupují za honoráře podstatně nižší, než jinde. Přesto se nikdy nestalo, že by se tvořily fronty před toikami (které byly navíc většinu času v ukázkovém stavu), sprcha byla zadarmo, v areálu se platilo penězi a ne žetony a nikdo nás nenutil kupovat předraženou vodu a pivo v areálu. Co si člověk přinesl, to měl. Stejně tak bylo osvěžující, když se mi na otázku, kde si můžu nabít telefon, dostalo udivené odpovědi, že v kterékoliv zásuvce. Všechno na festivalu poukazovalo na to, že tady nejde o peníze, o něčí práci, ale pouze a jenom o hudbu.

Vystoupení začínala první den v osm večer a každý další pak od pěti hodin. Namísto volby mezi zběsilým přebíháním mezi pódii a stanem a možností prosedět kus dne v hospodě s vědomím, že mi uteče to, co chci vidět, tak byl na všechno čas. Nebyl problém si přispat, udělat si výlet po okolí, nebo třeba jen posedět s pivem, knížkou nebo přátelským Rumunem někde v areálu (poměrně často v sousedství muzikantů). Během dne se kapely zvučily, ale návštěvníkům areálu byl převážně pouštěn postrock a ambientní hudba.

Dramaturgie festivalu mne zpočátku překvapila. Čekal jsem, že sled kapel bude každý den začínat folkovými interprety a skončí nějakou hrobařinou. Namísto toho byly v podstatě jednotlivé dny postaveny v podstatě na jednom žánru.

Den první: Folk

V osm hodin, když začínali hrát EXIT OZ, už jsem chápal, proč se všechny reporty zmiňovaly o vřelé a přátelské atmosféře. Byl jsem jí prosycený stejně jako lidé kolem nás. Díky tomu jsem se dokázal do hudby rychleji ponořit. První den byl překrásným otvírákem celého festivalu. Jazzem ovlivněné Exit Oz nahradili NEBELUNG se svým ambientním folkem. Následující DARKHER poté temnějšími tóny doplnili rituální atmosféru rituálu předávání emocí mezi posluchači a vystupujícími. Právě Darkher pro mě byli největším objevem prvního dne a zejména uhrančivě přízračný a podmanivý hlas Jayn H Wissenberg zněl, jako by promlouval přímo do nižších vrstev vědomí.

[Wohma] Zrovna když už to začínalo vypadat, že program prvního dne skončil, začala se chystat čtvrtá, předem nijak neohlášená kapela SANGRE DE MUERDAGO, která zas naprosto očarovala mě. Dokonalá neofolková magie, kde navíc předpona neo- není díky staromilskému a velmi poctivému přístupu příliš opodstatněná. Měl jsem pocit, jako bych poslouchal skupinku středověkých bardů, čemuž rozhodně pomáhal i fakt, že frontman Pablo před písněmi často převyprávěl jejich obsah.

Den druhý: Black

[Wohma] Hned zkraje prvního dne vystoupilI ESBEN AND THE WITCH, které jsem objevil těsně před festivalem a vcelku jsem si ji oblíbil. Hudebně jde o velmi vkusnou míchanici post-rocku, post-punku, indie rocku a kdečeho dalšího, korunu celému dojmu ovšem nasazuje hlas (a v případě DBE i vystoupení) zpěvačky a basačky Rachel. Klidné, až ambientní polohy střídaly zvukové stěny a křik. Velmi intenzivní a přesvědčivé.

DER WEG EINER FREIHEIT jsem neznal a jsou pro mne favoritem druhého dne. Sledovat jejich vystoupení bylo něco výjimečného. Hodí se dodat, že až na dvě výjimky, byl pro celý festival typický perfektní zvuk. Střídání kulometných kopákových salv v podání stoického, zdánlivě nehybného usměvavého bubeníka spolu s pomalými doomovými pasážemi dávalo dokonalý smysl, ačkoliv bych to úplně nečekal. Tvorba těchto šikovných Němců má duši a živé podání bylo naprosto precizní. Stejně jako u předchozí kapely bylo patrné, že si vystoupení muzikanti velice užívají.

[Wohma] DARKSPACE není zrovna moje srdcovka, ale vcelku jsem se na jejich představení těšil. V jejich případě ovšem příliš nevyšel zvuk - vlastně byl tak hrozný, že jsme se po první protrpěné písni vydali v klidu popíjet a debatovat. Dle ohlasů se zvuk zhruba v půlce setu srovnal, i když ani pak nestál za moc. Škoda.

Zato AGALLOCH mojí velkou srdcovkou jsou, i když jsem už dopředu tušil, že festivalové prostředí v kombinaci s novou tvorbou, která mě příliš nebaví, může vyústit ve zklamání. Úvodní „Limbs“ měla hodně „svérázný“ zvuk, který se bohužel po dobu setu příliš nezlepšil. V tomto případě bych ale vinil spíše kapelu, která zjevně od dob „Ashes…“ hledá jiný zvuk a starší tvorba tím naživo trpí. Celkový dojem příliš nespravila ani lahůdka v podobě „… And the Great Cold Death of the Earth“. Bohužel musím konstatovat, že každý další koncert Agalloch, který navštívím, ve mně zanechává čím dál menší stopu. Přesto nemůžu říct, že jsem je viděl nerad, jelikož pánové jsou stále ve formě a já jsem rád, že si užívají slávu, kterou si právem zaslouží (za mě už jen za první tři řadová alba).

Den třetí: Funeral

Hned první koncert třetího dne byl dosud nikdy neviděnou raritou. CLOUDS dávali najevo svoje natěšení dlouho před festivalem. Šlo o jejich historicky první živé vystoupení a myslím, že takový první koncert jim může drtivá většina muzikantů závidět. Měl jsem velká očekávání a zároveň se přiznám, že k živému přednesu vokalistů jsem byl skeptický. To však rychle přešlo. Nejde o těžký funeral, hudba Clouds je spíše strašně smutná a jemná. Když Daniel Neahoe zapěl „Let me scream!“ zhruba v čase 2:20 písničky „If These Walls Could Speak“, vhrkly mi slzy do očí a nebyl jsem schopen ničeho jiného, než s otevřenými ústy zírat. Živý přednes zněl přesně jako z alba, jen byl ještě nasycenější emocemi. Jak se ukázalo, nebyl jsem jediný, kým Clouds takto otřásli. Jedině snad Déháův druhý vokál nepůsobil stoprocentně přesvědčivě. Zážitek to ale nekazilo a dokážu mu to odpustit. Aby bylo jasno, muzikanti z Clouds nejsou žádní začátečníci, co by poprvé stáli před lidmi. Naopak jsou to doomoví veteráni s velice působivou biografií. Když jsem Déháa po koncertě potkal a jal jsem se mu gratulovat, bylo jasné, proč se mu vystupovalo tak těžko. Ostatně sám to přiznal, atmosféra celého vystoupení mezi lidmi i na pódiu byla natolik intenzívní, že více práce než s nástroji a hlasivkami měli všichni sami se sebou. Dokonce natolik, jak přiznal Daniel, že set museli zkrátit o jednu písničku, protože by ji pravděpodobně nedokázali dohrát. A není divu. Takhle ryzí citovou otevřenost mezi publikem a vystupujícími jsem osobně dosud nezažil.

[Wohma] Na YEAR OF NO LIGHT jsem měl zálusk převeliký a čekal jsem, jak taková prasácká, ale o to intenzivnější hudba vyzní naživo. Bohužel, podobně jako u jiných kapel v tomto případě naprosto sebekriticky narážím na hranice toho, co jsem schopen předat v textové podobě do reportu. Tak trochu podivně působící šestice Frantíků umí se zvukovými vlnami opravdu kouzlit a člověku nezbývá, než se nechat unášet na hutných vyšinutých tónech, jen aby vzápětí v agresivnější pasáži dostal pár facek na probrání a sesbírání roztékající se příčetnosti.

Ke SKEPTICISM bych řekl asi to, co řeklo letos už mnoho lidí na základě zážitku z Brutal Assaultu. Pánové prostě umí a strohá gesta a mimika kapely doplňující stylizovanou zádušní atmosféru nemohla skrýt, že si vystoupení také náramně užívali. Možná je to můj dojem, ale Mattimu jsem jeho pohledy do jiných dimenzí vesmíru věřil více, než když jsem je viděl naposledy. V tomto případě šlo o funeral nejtemnějšího kalibru. Ne smutný, ale psychotický a nekompromisně tvrdý a ostrý. Jindy strohé vystupování tentokrát Matti doplnil tím, že svým do fraku oděným spoluhráčům rozvážnými pohyby během vystoupení rozdal tři bílé růže, které se následně jal sebrat a hodit do publika. Když je lidé chytali, růže se vždy zlomily. Přísahám, že na ničem nejedu, ale ta scéna se mi zaryla do paměti.

SHAPE OF DESPAIR jsem viděl poprvé. Na jejich koncertě bych opět těžko hledal jedinou chybičku, kombinace jedinečně bohatého growlu se snovými ženskými vokály, precizní podání všech strunatců a zpěvák Clouds za bicími, předvedli, že si poprávu zaslouží svůj kultovní status. Zazněl výborně zvolený výběr písniček ze starších alb i z „Monotony Fields“.

DIRTY GRANNY TALES zakončili celý festival. Po hudební stránce jsem vůbec nic nečekal a ani trochu se mi nelíbili, když jsem je poslouchal před festivalem. Nakonec ale byla jejich volba jako posledních vystupujících geniální. Nešlo totiž ani tak o hudební koncert jako zhudebněné divadelní vystoupení. Do groteskních masek oblečení herci a hudebníci v jednom předvedli za doprovodu projekce něco, co jsem nikdy neviděl, a myslím, že už nikdy v podání nikoho jiného neuvidím. Ten zážitek na rovinu nelze popsat slovy. Scény, kterých jsme byli svědky, působily neskutečně bizarně. Trhané pohyby hlav křečovitě se usmívajících kašparů z nočních můr Jana Švankmajera vyprávěly metafyzický příběh doplněný výrazovým tancem, který promlouval stejně nahlas jako nástroje. Opulentní, barevné, divoké, místy až humorné, vzápětí však znepokojivé vystoupení, jako bylo toto, se zkrátka musí zažít, nebo alespoň vidět.

Šestý ročník Dark Bombastic Evening byl festivalem v pravém slova smyslu. Jde o slavnost, která ne náhodou nalákala návštěvníky dvaatřiceti národností od Brazílie po Nový Zéland. Šlo o oslavu hudby, rozháraných pocitů, sdílené bolesti, ale stejně tak sdílené radosti a především katarze. Konec vystoupení několika kapel byl skutečně pohnutý. Na vystupujících bylo patrné dojetí podobně jako na vděčném aplaudujícím obecenstvu. V nejednu chvíli mě napadlo, kdo si to teď asi užívá víc: my, nebo oni tam nahoře? Nakonec je to samozřejmě jedno. Co se snažím říci, je, že hudba je podle mne jazykem, cestou k porozumění mnohem dokonalejší než písmo, řeč či jakýkoliv jiný nástroj. Od DBE jsem čekal tento druh porozumění více než co jiného a dostalo se mi ho takovou měrou, že v současnosti nevím, jak bych se měl bez dalšího podobného ročníku obejít. Rozhodnutí vydat se v srpnu do Rumunska na tento festival srdcařů pro srdcaře řadím mezi nejlepší rozhodnutí, která jsem udělal. Ohromné díky patří Catalin Doru, přál bych si, aby bylo víc tak zapálených a odvážných lidí. Pozdrav a díky patří také klukům z Fjord a každému usměvavému člověku, co se s námi dal do řeči a přispěl tak svou trochou do překrásného zážitku.

Autor: Insomnic

Název akce:
Dark Bombastic Evening 6
Vystoupili:
Agalloch
Darkspace
Shape of Despair
Year of No Light
a další
Datum a místo koncertu:
20.-22. 8. 2015
Rumunsko, Ryma , Pevnost Alba Iulia

Související články:
Zachycení - Dark Bombastic Evening 6

Přečíst »

Autor: Wohma

Kompletní galerie z Dark Bombastic Evening 6

Název akce:
Dark Bombastic Evening 6

Vystoupili:
Agalloch
Darkspace
Shape of Despair
Skepticism
a další

Datum a místo koncertu:
20.-22. 8. 2015
Rumunsko, Ryma, Pevnost Alba Iulia

Související články:
Report - Dark Bombastic Evening 6

Přečíst »

For English please scroll down the text

Tak jsme tu zas. Je tomu už osm let, co jsem poprvé zakončoval léto na festivalu Hole in the Sky v Bergenu a tuto milou tradici nenarušilo ani jeho skončení, neboť před čtyřmi roky byl nahrazen neméně fantastickým BEYOND THE GATES.

První večer festivalu byl víceméně zaměřený na Black Metal a zahájila ho nová vycházející hvězda z Islandu MISTHYRMING. Pamatuji si velice dobře, kdy jsem kapelu objevil a hlavně jak na mě jejich hudba mocně působila. Což bylo důvodem pro má vysoká očekávání, avšak naživo byl účinek hudby kapely podstatně vlažnější. Rozhodně považuji Misthyrming za zajímavější kapelu než například Sinmara, do jejichž debutu jsem se stále pořádně nedostal, ale z islandských kapel jsou to stále pouze Svartidaudi, kteří mě dokáží naživo zcela rozbít. Ano, Misthyrming byli plní energie, ale jejich vystoupení podle mého názoru chybí jisté kouzlo, kterého deska nabízí přehršle. Vypadalo to ale, že tento názor sdílím pouze já, neboť kapela sklízela od okolního publika veliké ovace. Zmínit také musím poslední skladbu setu, cover „God Supreme“ od Funeral Mist, kterou odzpíval sám Arioch. (Dobrovolně se ale přiznám, že bych cover nepoznal, kdyby mi to neřekl kamarád.)

Druzí vystupující, irští ZOM, black metal jako jediní toho dne nehráli, ale i tak jsem byl na vystoupení zvědav, protože jejich mix špinavého blacku/deathu a thrashe podle prvního zdání trhal cecky. Ale naneštěstí mě Zom nechali zcela chladného. Nelíbil se mi zvuk, ani vokály (moc ozvěny), takže se asi budu držet studiových nahrávek. Horší ovšem bylo, že jsem se ani s druhou kapelou nedokázal dostat do varu, tak jak to je na Beyond the Gates zvykem.

Čas ovšem přišel na známé a ustáleného jméno podzemní scény a to na ONE TAIL, ONE HEAD. S OTOH jsem už měl víckrát tu čest a samozřejmě že se mi dostalo, co jsem očekával. Kapela předvedla parádní mix nových skladeb a starých „hitovek“ a já osobně mám pocit, že se s chystanou debutovou deskou máme opravdu na co těšit. Sice nepatřím mezi největší fanoušky OTOH, ale rozhodně mě dokázali dostat do provozní teploty, takže jsem si mohl konečně festival začít užívat. No a songy jako „One Tail, One Head“ nebo „Splendour of the Trident Tiger“ jsou pořád kurva skvělé!

Jako čtvrtá byla na řadě má osobně nejočekávanější kapela - říšští ASCENSION. I s nimi mám poněkud zvláštní vztah. Kvalita a potenciál Ascension jsou obrovské, ale přesto na mě dřívější tvorba nezanechala žádné hlubší šrámy, a tak ji nevěnuju tolik pozornosti a času. Důvodem pro mé očekávání je až poslední album „Dead of This World“, které považuji za jednu z nejlepších loňských desek. No a koncert samotný byl perfektní. Pochopitelně jsem si více užil skladby z novinky jako „Unlocking Tiamat“, „Deathless Light“ a nebo dokonalý, majestátní a epický závěr v podobě nadskladby „Mortui Mundi“. Podle některých kapela také zahrála cover song legendárních Samael z alba „Blood Ritual“, který jsem ovšem ostudně nepoznal. Každopádně teď vím jistě, že ASCENSION jsou kapela, kterou musím zažít znova. Black metalové mistrovství.

Hlavní kapelou prvního večera byli švédští MARDUK. Co tedy k vystoupení říci? Bude to tak dvacet let, co jsem se s tímto parním válcem poprvé setkal a kapela za tu dobu nesestoupila ze své přísně vyměřené cesty totálního zničení. A tak by se dal popsat i jejich koncert - tedy jako nekompromisní, přímočará válečná mašinérie. Je mi trochu líto, že jsem Marduk po vydání „Nightwing“ příliš nesledoval. K tomu přispívá i fakt, že mi prostě chybí zápal starého dobrého Legiona, ale Arioch/Mortuus o moc nezaostává, je to výtečný frontman. V setlistu se objevovaly kousky i ze starých časů, ale nejvíce prostoru samozřejmě dostaly skladby z poslední éry. Mezi vrcholy patřila například „Warschau“. Po odchodu z pódia se kapela nakonec vrátila s přídavkem v podobě salvy „Panzer Division Marduk“. Ano, stále budu preferovat staré Marduk, ale nebylo by od věci si prozkoumat i novější tvorbu, aby ve mně mohl koncert zanechat ještě hlubší stopy.

První den letošního Beyond the Gates byl za mnou. Ten sice nenaplnil má klasická očekávání, ale stěžovat si rovněž nemůžu. Je ráno, dopisuji report a také netrpělivě čekám, kdy se otevřou hospody…

Pátek se vybarvil parádně, ale nebylo to úplně kvůli hudbě. Program sliboval více volného času, který jsem mohl strávit s přáteli, takže jsem celý viděl pouze jeden jediný koncert. Je mi to líto, ale jistě to znáte. Také je zvláštní, že si nedokáži vybavit nic konkrétního k Morbus Chron (kteří po vystoupení na Btg tak trochu překvapivě ukončili činnost pozn. ed.) i přesto, že jsem je na sto procent viděl. No nebudu si tu vymýšlet pohádky, holt si reakce na jejich koncert budete muset přečíst jinde. Omlouvám se.

Ale jako druhá v pátek vystoupila kapela trochu jiného kalibru. Bylo jen otázkou času, kdy švýcarské duo BÖLZER zahraje v Bergenu a upřímně jsem byl překvapený, že se tomu tak nestalo dříve. Každopádně jsem ale ještě nezažil klub Garage tak strašně narvaný lidma. Je až neuvěřitelné jakou umí tato dvojice vytvořit atmosféru a proto byla reakce publika doslova bouřlivá. Žel se mnou osobně kapela nezamávala tak, jak jsem doufal, ale vše bylo odpuštěno, když se Bölzer vytasili s poslední skladbou, kterou byla pochopitelně „Entranced by the Wolfshook“. Jo jasně, skladba to je profláklá jak hrom, takže veškerá chvála vyzní jako klišé, ale co jiného tak můžu psát o songu s riffy století? Fakt.kurva.šílenost. Kdyby měl i zbytek koncertu takové monstrózní koule, tak nemá absolutně žádnou konkurenci. Sice se mi nedostalo tak silného vystoupení v jaké jsem doufal, ale jsem rád aspoň za zmíněnou skladbu. Slyšet ji byl skoro životní zážitek.

Nu, a jaké bylo největší zklamání letošního Beyond the Gates? Když skončili Bölzer, byl jsem vyřízený. V klubu bylo nedýchatelno a horko jako v peci, takže jsme se na čerstvém vzduchu chvíli zdrželi na úkor setu TRIBULATION. Zklamaný jsem ovšem nebyl z hudebních kvalit. Naopak, nemohu si odpustit, že jsem koncert neviděl celý! Ale i z toho kousku, co jsem zachytil se vyklubal jeden z vrcholů festu. Nemůžu tedy nijak objektivně hodnotit, avšak subjektivní chválu si neodpustím. Tribulation v současné době sklízí díky svým nahrávkám zaslouženou pozornost, ale málem jsem nemohl uvěřit, jak výtečně tyhle skladby vyzněly naživo. Osobně mi připomněli něco jako deathmetalové In Solitude. Zvláštní byla i image hudebníků, která mimo pódium vypadala divně až komicky, ale na pódiu byla jejich vizáž vyzáblých nemrtvých opravdu výstižná. Po tomhle koncertě ani trochu nelituji zakoupené muziky a slavnostně přísahám, že budu kapelu nadále podporovat. Snad také napravím svou chybu a koncert Tribulation brzy spatřím celý. Velké díky kapele a pořadatelům!

ZEMIAL se mnou vůbec nepohnuli a navíc jsem měl po Tribulation pocit, že bych se mohl klidně sbalit a odjet domů. Chvíli jsem Řeky sledoval, ale jejich mix žánrů mi nebyl zcela pochuti ani doma, když jsem kapele dával další šanci. Kapelu mnozí považují za legendu, ale ze mě fanoušek nebude. Škoda.

Pátek završila další legenda, tentokrát ARCHGOAT z Finska. Po poslední, excelentní desce „The Apocalyptic Triumphator“ jsem se na gig velice těšil, ale opět kouzlo nezabralo, tak jak mělo. Ale to se stává, když kapelu vidíte už poněkolikáté. Avšak tito pánové stále moc dobře ví, jak udělat naprosto brutální show. Naneštěstí, když ráz vystoupení začaly kazit různé technické potíže, tak jsem se sebral a šel pryč (Archgoat prý pak vraždili). Nikoliv však na hotel, ale dále se věnovat všeobecnému veselí, což nemám vždy ve zvyku. Jak jsem řekl už dříve, pátek byl výtečný i navzdory tomu, že mě kapely tolik nebraly. No nebudu se dále vymlouvat. Mohu se aspoň pochlubit, že naše parta naprosto zaválela v jednom z mnoha doprovodných programů festivalu a to kvízu. Nebýt jistých „podvodníků“, kteří do svého týmu dotáhli Alana z Primordial, tak bychom vyhráli.

Většinu soboty jsem strávil regenerací, ale večer už se dalo jakžtakž pokračovat. Stačilo pár Strongbows a mohl jsem se nechat unést svých osobním vrcholem festivalu - koncertem DREAD SOVEREIGN. Co se týče doom metalu, tak jsem velice vybíravý. Není to holt styl, kterému bych se příliš věnoval, ale i přesto považuji „All Hell´s Martyrs“ za poklad. Konečně se také na pódiu objevila kapela, která mě v ničem nezklamala. Možná bych pozměnil tak dvě skladby setlistu, ale to už je malý detail. Dvě třetiny kapely sestávají z členů Primordial, kteří loni na Btg zametli se všemi, a Dread Sovereign o moc nezaostávali. Show působila vážným dojmem, ale přesto byla o dost rock´n´rollovější než by se podle velice chmurné desky zdálo. Každopádně kapela nebrala nikoho na milost a dokonce na závěr přihodili skladbu, kterou jsem nepoznal, i když mi osobně zněla jako nějaký cover Mötorhead. Ale jako kontrast dobré. Jen dodám, že popsat dojem z „Thirteen Clergy to the Flames“ a „Cathars to Their Doom“ je takřka nemožné. CHEERS!

Sobota se vybarvovala dost zajímavě a také na druhou kapelu jsem byl víc než zvědavý. Od SPECTRAL HAZE jsem slyšel nějaké starší věci, avšak z dlouhohrající desky jsem zatím slyšel pouze jednu skladbu (víc na youtube nebylo). Teď už mám LP doma, ale jelikož jsem si na něj ještě nenašel čas, tak mohu popsat pouze to, co jsem viděl a slyšel naživo. A že to byla sakra psychedelická, groovy záležitost! Být smažka na tripu, tak věřím, že by mě Spectral Haze vystřelili na výlet po všech galaxiích. Měl jsem v sobě ale jen pár piv, takže jsem se proletěl pouze po oběžné dráze. I přesto považuji jejich koncert za výtečný a moc dobře chápu, proč lidi kapelu tolik chválí. Chlapi si to určitě zaslouží!

Po tomhle jsem potřeboval pauzu, takže jsem neviděl RANGER celé, jen kousek. Avšak jejich speed/thrash byl natolik chytlavý, že jsem si málem zašel pro jejich desku. Takovou nukleární energii jsem naposledy naživo zažil, když na stejném místě před pár lety vystupovali Deathhammer. Nejsem úplně fanoušek této hudby, ale vždy mě překvapí, jak dokáže naživo vraždit. Koncert byl super a příště si dám Ranger jistě celé.

Důvodem, proč jsem se v sobotu šetřil, bylo vystoupení další osobní srdcovky, a to Beastmilk, kteří dnes vystupují pod názvem GRAVE PLEASURES. Jak jsem očekával a doufal, Beast… teda Grave Pleasures nakonec předvedli jeden z vrcholů festivalu. Těžko se popisuje jaké to vlastně je, když vás hudba chytne za koule a z koncertu se stane magie. Zazněly například má oblíbená „Genocidal Crush“, populární „Death Reflects Us“, unikátní „You Are Now Under Our Control“, silná „Love in a Cold World“ či nové kousky jako „New Hip Moon“ a „Crying Wolves“, ale to nebylo vše. Grave Pleasures vytvořili opravdu neobyčejnou atmosféru, plnou velice různorodých emocí, které jsem ještě nikdy nezažil. Soudě dle výrazů vystupujících si myslím, že je odezva publika dost vzala, čemuž se nedá divit. Koncert byl výtečný a málem i zcela nejlepší. Říkám málem, protože nezazněla „Void Mother“. Což by se jistě dalo napravit, kdyby organizátoři pozvali Beast… (kurva už) Grave Pleasures znova.

Silné dojmy z čerstvých zážitků se probíraly u kvalitních piv a tak se pomalu dostavilo páteční deja vu. Nakonec jsem se dokopal k vystoupení ANGEL WITCH, ale abych řekl pravdu, tak mě nwobhm moc netankuje. No, kapela měla super odezvu i beze mě. Shlédnul jsem pár skladeb, ale protože ty se mnou nic nedělaly, tak jsem raději zmizel pryč. S posledním pivem a těžkým srdcem jsem se rozloučil s dalším ročníkem Beyond the Gates. Ráno na mě čekal už jen první ranní autobus z Bergenu.

Abych byl upřímný, letošní ročník ve mně zanechal o něco vlažnější dojmy než obvykle. Nedočkal jsem se žádných velkých překvapení jak tomu bylo dříve a kapely byly spíše ucházející. Ale asi bych letošek nenazval nejslabším ročníkem, protože zábavy byla opravdu kopa a to díky starým i novým tvářím. Žijeme v divných a nejistých časech, ale občas se najdou chvíle, díky kterým se vyplatí zapomenout na sračky kolem. Mezi tyto speciální chvíle patří i Beyond the Gates a tak není divu, že se v posledních letech jedná o jediný festival, který navštěvuji. Příště tedy zas!

Fotografie do článku poskytl Christian Misje. Děkujeme!

Autor: Simach

Název akce:
Beyond the Gates IV
Vystoupili:
Marduk
Grave Pleasures
Tribulation
Ascension
a další
Datum a místo koncertu:
27.-29. 8. 2015
Norsko, Bergen, Garage

ENGLISH VERSION

So, here we go again, eight years since I began my tradition of summers end in Bergen and fourth since fantastic Beyond the Gates festival rised from ashes of legendary Hole in The Sky.

The First evening was more or less focused on black metal. First was the new rising black star from Iceland, called MISTHYRMING. I remember very well when I was made aware of them and what their music did to me. That’s precisely why my expectations were high but personally it didn’t left much of imprint on me. Though I consider them way more interesting than for example Sinmara (debut album of which I didn’t manage to crack till this day), still Svartidaudi is the band which I have seen several times and always left me in pieces. Misthyrming were full of energy, but they in my opinion lacked the magic which I do find on record aplenty. Nonetheless, judging by people around me I think I was an exception and the band received much praise and great feedback. Nice addition was the last song - Funeral Mist’s "The God Supreme" cover, sang by Arioch himself (though I must admit that to my shame I did not know this without friend of mine telling me).

Second band was the only non-black band of the first day - ZOM from Ireland. I was quite interested in their performance because their mixture of dirty black/death/thrash seemed to kick arse pretty nicely. But again it left me cold again. I didn’t like sound, nor vocals (too much echo) so I think I will stick to recordings. The second band was over and all in all I was still not that satisfied as I normally am at BTG.

Another offering came from a well established band on the UG scene - ONE TAIL, ONE HEAD (OTOH). As I had the honour several times before I totally knew what to expect and that was also delivered. Excellent gig with great mixture of new songs and old ‘’hits’’, and I believe that we have something to look forward to, when time will finally come for the new material to be released. Though I'm definitely not the biggest fan, OTOH finally got me into BTG mood and I started to really enjoy myself. And songs like One Tail,.. and ‘’ The Splendour of the Trident Tyger’’ are still FUCKING AWESOME!

The fourth band was my personal highlight of the festival - ASCENSION from Reich. Honestly, it´s a band with which I have a strange relationship. They never blew me to pieces even though potential and quality were always present in their music but still I spend very little time listening to their early records. However I consider their latest offering to be one of the best albums of the past year and I was really looking forward to its live presentation. The gig was perfect though somewhat naturally I mostly enjoyed songs from the new album like "Unlocking Tiamat", "Deathless Light" or the ending of the whole gig with the majestic epic superior masterpiece "Mortui Mundi". I'm bit embarrassed that I didn’t catch it but according to some they also played a cover from legendary Swiss band Samael and their "Blood ritual" album which I of course didn’t recognize (why the fuck I'm doing reviewing then??). I definitely have to see this band again. True black metal masters.

Headliner for this evening were Swedish MARDUK. Well, what to say. Soon it will ve 20 years since I met which this juggernaut and since then they haven´t strayed from the path of destruction. Uncompromising straight forward war machinery. That’s how I would describe their performance in a nutshell. Not to mention that sound was crystal clear. But here I must regretfully say I feel a certain pity that I haven´t spend much time on Marduk’s "post-Nightwing period". Though Arioch is a killer frontman I really miss Legion’s throttle. And despite there were hints and pieces from the past, main focus was, naturally on newer stuff, though "Warschau" was for me one of the best songs. In the end, band returned with a bonus artillery fire in form of "Panzer Division Marduk" to finish off the last remaining resistance in audience. Though I can say that I prefer older Marduk, just for this gig I wish I knew more of their later offerings. It would definitely leave marks!

First day of this years Beyond The Gates is history and despite it didn’t live up to my expectations completely I'm far from unsatisfied and I cant wait when this fucking morning will turn into day and pubs will open;) Cheers

FRIDAY turned out great but honestly it wasn’t exactly because of music. The program promised more free time so this day I spent a better portion of it socializing and therefore I´ve seen only a single complete gig. I’m really sorry about this, but hey, who never found themselves in this position? Now, when I'm writing these words I seriously cant remember ANYTHING from MORBUS CHRON though I'm very sure I was checking it out. SO I will not make up stories and thus you won´t read anything on Mortem concerning their last ever performance. Sorry again :P

The second band on the bill was another matter and this was a rising legend BÖLZER. It was just a matter of time before this duo showed up in Bergen and I was honestly surprised that it didn’t happen earlier. I don’t remember so many people being in Garage ever. It is excellent how this duo can make such an atmosphere and the feedback from audience was excellent. Yet, it didn’t moved me as I hoped for. At least, what I hoped for most, came with the last song, which was none other than "Entranced by the Wolfshook". I know I know, sounds a like cliché, but what else can be said about song which contains the ultimate riffs of the century? Fucking nuts, that’s all. If the whole gig had this major balls it would easily be the best one. Not for me this time, but thanks a lot for this fantastic song! It was almost a life changer.

And here we are coming to the biggest disappointment of this years Beyond The Gates. After Bolzer I was drained, it was utterly hot inside and so we took time before I went to check out TRIBULATION. Disappointment wasn’t however caused by band’s performance but because of the fact that I haven’t seen this show in its whole length, though I had a decent bunch of something what turned out to be the highlight of the festival. Since I missed quite a bit I will not rank it that high but I will at least give the praise it deserves. Tribulation is reaping well deserved popularity with their records but fudge me, live it was nothing short of amazing. It somewhat reminds me of death metal version of In Solitude(which I really enjoyed as few of you can remember who checked out my report from first Beyond The Gates). Interesting was also the image of these lads which offstage looked slightly freaky/comical(not judging mates) but on stage that really fucked up skinny/undead visage goes perfectly with the music. After this gig I'm totally not regretting buying their music and I'm going to continue to support this band and hope to repair my mistake of not seeing the whole show. Massive thanks to band and booking!

ZEMIAL totally didn’t do it for me and after seeing Tribulation I had feeling that I could just pack the shit and go home. I checked it for while but their mixture of genres missed my interested even when I was checking them out before festival(not what I do often, but only surprise was that it’s band many might consider legend). Bummer again.

Last horde was nobody else but another legend, this time from Finland - ARCHGOAT. After excellent last offering "The Apocalyptic Triumphator" I was really looking forward, but again it did not work that well. Same thing happened to me several times that after seeing a band few times, it just looses charm. Yet even though few years passed the guys still know how to make an utterly brutal show. But when some little technical issues hit the show I decided to call it a night. Well, not exactly, I continued being social (very rare activity on my part) and despite how the concert part turned out it was utterly ace fun day. From what I´ve heard Archgoat killed after I left. No point in making excuses, at least our team SLAYED on quiz that day and we took the first place of losers and considering that winning team had Alan from Primordial in line-up, we can consider them cheaters. I booked it after I realized that none of my words make sense and cursed into what I woke up.

Regeneration took most of Saturday, but in the evening I was somewhat ready to continue. Few Strongbows eventually worked nicely and so I could enjoy one of my personal highlights - DREAD SOVEREIGN. When it comes to doom metal I'm very picky since its not what takes most of my musical interest, nonetheless I consider "All Hell’s Martyrs" to be a gem in general. And what made me even more happy was that finally I wasn’t disappointed (OK, maybe I would change two songs for others from album). 2/3rds of the band are members of Primordial who really kicked ass last year. That show was somewhat serious but live performance of Dread Sovereign was very much rock’n’rollish in comparison, even though I find their music way gloomier. Well, band was hitting it hard and before the last song they even added one extra song I didn’t recognize and which reminded me pretty much of some Motorhead cover. It was really standing out from the rest of tge gig but in its contrast it fitted into the whole performance. Amazing booking and to see "Thirteen Clergy to the Flames" and "Cathars to Their Doom" live is basically impossible to describe! CHEERS!

This day was pretty interesting and second band was again something I was very curious about. From SPECTRAL HAZE I've heard just some older releases which were interesting but their full length I didn’t find anywhere expect one song on youtube. At this point LP is already in collection but I haven’t listened to it so I can only describe what I saw. It was probably the most grooviest and psychedelic experience of the festival. If I was some junkie, seeing SPECTRAL HAZE while on acid would be probably a trip of the lifetime through all galaxies and back. Since I was just gently intoxicated by alcohol I just had mundane trip around our galaxy. It was really fantastic and I totally understand why this band is getting so much praise lately. More than deserved lads!

I needed small break so I haven’t seen the whole show of Finnish RANGER. But I spend good time watching them and their speed/thrash was more than catchy and I was seconds from buying their records actually. Last time I´ve seen this kind of nuclear energy blasting from stage was a few years back when I saw Deathhammer. Though I'm not that much into this genre, I'm very much surprised that very often it kicks ass live. Good show and next time I will definitely push myself to see the whole show.

One of reasons I needed to take it easier was actually because of another personal highlight, a former Beastmilk, now playing under title GRAVE PLEASURES. And as I had hoped, it turned out great, and most probably ended up as a personal top of the festival. It´s very hard to describe something when it grabs you by the balls and whole gig is fucking magic. My favorite "Genocidal Crush", popular "Death Reflects Us", special "You Are Now Under Our Control", powerful "Love in a Cold World" or even new pieces like "New Hip Moon" and "Crying Wolves" to name some. Beas.. oh sorry, Grave Pleasures really created unique atmosphere packed with such huge variety of emotions I don’t remember ever experiencing before. Judging from band´s expressions they seemed to be slightly overwhelmed by feedback from audience. Well, for such gig they cant expect nothing less. But can I call this one of the best gigs ever? Not completely. Next time include "Void Mother". Other than that I think this little mistake could be very easily fixed by booking Bea..FUCK! Grave Pleasures next year as well.

Full of amazing thoughts about what I just lived through were discussed with proper beers and that’s why I started to feel De ja vu from last night. In the end I managed to force my sexy arse to go check out ANGEL WITCH but I seriously don’t give much shit about NWOBHM. Well, they had decent audience without me. I checked few songs but it really didn’t moved me much and since I was taking first buss from Bergen I seriously needed to call it a night. After one more beer I did so and with heavy heart ended this years BEYOND THE GATES.

To say few worked before end. This years Beyond The Gates left me bit colder than previous editions. There weren’t any unexpected surprises as almost all the time happened before, yet all what Ive seen was a worst good. But I would definitely not call it weakest year mainly because of the HUGE amount of fun I had and people Ive been with and new I met. All of us live in a pretty weird and uncertain times nowadays, but there are few moments which are really worth a lot and take away that everyday load of crap. Beyond The Gates became for me personally one of those precious times and proof of that is, that for past few years its only festival I'm visiting and there is good reason for it. This year definitely proved reason why! Cheers til next year!

Positives:

Ø IPA and Strongbow, great company(you know who you are), Unholy trinity of Anders, Beastmilk(I will not even bother to change that) with like most gorgeous guitar player?(I mean the girl lads;P), QUIZ, Irish people - you are all ‘’Ted and lovely horse’’ to me!…

Negative:

Saturdays breakfast

Photos in article provided by Christian Misje. Thank you!

Author: Simach

Event name:
Beyond the Gates IV
Bands:
Marduk
Grave Pleasures
Tribulation
Ascension
a další
Date and venue:
27.-29. 8. 2015
Norsko, Bergen, Garage

Přečíst »