To, že správne meno, či názov môže byť za istých okolností tou najlepšou reklamou, je vec vo všeobecnosti známa. I keď v niektorých prípadoch sa veci majú tak, že táto pozornosť sa uplatní iba v úzkom okruhu špecificky zameraných osôb. A potom môže nastať situácia, kedy spomínané pomenovanie padne na úrodnú pôdu iba na jednom jedinom území a úspech je navyše podmienený znalosťou miestneho jazyka. Tento možno nie celkom typický úvod smeruje k dnešnej recenzii, ktorá sa bude zaoberať debutovým minialbumom kapely KUTNÁ HORA - teda štvorice vedenej vokalistom/basákom ukrytým pod pseudonymom Želazo. No ak by ste zisťovali, ktorá z domácich persón sa rozhodla pre ďalší z projektov, budete veľmi prekvapení. Pôvod tejto bandy totiž treba hľadať v úplne inej časti sveta.

Tak ako (možno) mnohí iní, aj mňa v prípade týchto Izraelcov zaujal v prvom rade ich názov. To, prečo práve KUTNÁ HORA bude predmetom chystaného rozhovoru. Dnes sa však zameriame na to, čo vlastne päťskladbový debut s jedným ukrytým bonusom navyše prináša. A vo chvíli, ako som sa s náplňou „Assign The Rebels“ konečne zoznámil tvárou v tvár, všetky predchádzajúce podružné myšlienky týkajúce sa samotného pomenovania išli razom bokom. KUTNÁ HORA prináša black metal využívajúci naplno potenciál toho, čo raz a navždy definovali dobre známe mená chladného Severu, aby v priebehu polhodinovej hracej doby predviedli svoju vlastnú víziu čierneho kovu v ktorej sa snúbi militantná krutosť pancierovej divízie Marduk s uhrančivou zvrátenosťou skazenosti Gorgoroth. Alebo inak. Dopredu som nečakal nič a všetko, absolútne nepoznajúc, čo môže „Assign The Rebels“ ponúknuť a dostalo sa mi temného zjavenia v tej najkrutejšej a zároveň najpovznášajúcejšej podobe. Kompozície zaberajúce priemerne päťminútovú časovú stopu sú vystavané vskutku umne s jedným jediným zámerom - podmaniť si poslucháčovu myseľ, dokonale ju opantať a zraziť na kolená pod prívalom nesmiernej krutosti a dominantnosti. K tomuto prvotnému zámeru výrazne prispieva celkové vyznenie. Zvuk ostrý ako britva, ktorý je zároveň plný, vše objímajúci a neúnosne hutný - tvorí vo výsledku polovicu úspechu. No sonická podoba diela by neobstála, ak by nepropagovala silný a devastačný obsah. A ten ide v tomto prípade so zvukom ruku v ruke.

Napriek tomu, že KUTNÁ HORA si v rýchlosti nezadá ani so spomínanými Marduk, nie je to tak, že by „Assign The Rebels“ naplňovali od začiatku do konca blast beaty bez jedinej snahy o spomalenie. Stredných pochodových temp, či dokonca pasáží, kde sa rýchlosťou naozaj šetrí si na doske užijete viac než dosť - a práve to vytvára celkový vysoko pozitívny dojem z celku. No a exotickým korením, ktoré je použité síce nepatrne, ale ktoré tvorí tú poslednú a zároveň prepotrebnú prísadu je občasné využitie postupov prezrádzajúcich, že pôvod kapely naozaj nie je európsky. Najsilnejšou stránkou nahrávky je jej dokonalá kompaktnosť vytvárajúca výsledný dojem nezastaviteľnej a neporaziteľnej oceľovej beštie valiacej sa vpred skrz nekonečné frontové línie. Želazo spolu s Münchenom a Lechem (gitary) podporovaní bicou artilériou Wallacha tvoria vskutku kompaktný a dokonale fungujúci jednoliaty celok z ktorého mierne vyčnieva záverečná ukrytá coververzia „Jacob“ z dielne (zrejme) miestneho zoskupenia Laladin odspievaná v rodnom jazyku, aby tak ponúkla mierne oživenie.

Hoci tvorí black metalový žáner tú časť hudobného spektra, ktoré je môjmu srdcu najbližšie a čiernokovové nahrávky prijímam niekedy značne nekriticky, z času na čas sa objaví dielo, ktoré ma svojim nezmiernym devastačným potenciálom dokáže doslova ochromiť. A „Assign The Rebels“ v podaní KUTNEJ HORY je presne z kategórie týchto prevzácnych opusov.

Autor: Dagon

Seznam skladeb:
1. Path Above Hell
2. Antivenin
3. Barren Desert
4. Exhumation Near Sedlec Ossuary
5. The Chamber of Recall

Oficiální stránky:
Kutná Hora @ Facebook

Vydavatelství:
vlastním nákladem

Země původu:
Izrael

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
9/10

Přečíst »

Mám SKYFORGER rád. Nezačínala takhle nějak už jedna má recenze v minulosti? Začínala. Ostatně na tom se nic nezměnilo, kapela se mi vryla pod kůži už prvním živým vystoupením, které jsem shlédl. To bylo v roce 2003, kdy Lotyši drtili Evropu tehdy čerstvým počinem „Pērkoņkalve“, nezapomenutelným to magnificencím opusem. Od té doby se jejich hudba usadila pevně v mých přehrávačích a drží se v nich dodnes. Výrazivo kapely se časem měnilo a po relativně dlouhé tvůrčí pauze dospělo do stádia „Kurbads“, desky jejíž smysl byl pro mě záhadou a její kvalita mě donutila jí dát opakovaně šanci, ale popravdě to příliš přesvědčivé dílko nebylo. Během pěti let se mnoho vody v Baltském moři odpařilo, mnoho se do ní vrátilo, a mnoho slz se vlilo do slané propasti a dnes tu máme desku novou, „Senprūsija“ zvící. A zase je vše trochu jinak…

„Ei skīja, skīja“ od samého počátku vzbuzuje naději, že tentokrát nepůjde o žádný přešlap a kouzlo „Pērkoņkalve“ by se mohlo vrátit. Hudebně, vlastně spíš vokálně jde o úvodník bohatýrského sborového zpěvu, přesně tak, jak se na řádné pohany sluší a patří. Naději pak uchovává i titulní skladba, která si razí cestu nekompromisně vpřed. Pokud jsem na minulém počinu kritizoval „heavy“ vyznění, tak musím říct, že zde se kritiky nedočkáte - „Senprūsija“ totiž jede přesně v takových intencích, i když má něco navíc… a tím je jakýsi folkový závoj. V momentě, kdy se objeví zvolňující flétny, si posluchač teprve uvědomí jakou silou SKYFORGER vládnou a jak obrovský potenciál z první skladby vzchází. Skutečně se v hlavě rýsují vzpomínky na již zmíněný nejlepší počin „Thunderforge“. Musím říct, že jednotka je k němu jednoznačně nejblíže a v dalším průběhu desky nic tak výrazného nejspíš neuslyšíte. Tentokrát to ovšem vůbec není ke škodě věci. Hned další „Sudāvu jātnieki“ si uhání rychlostí černého hřebce vpřed a ukazuje nám to dnes již modernější pojetí tvorby SKYFORGER, nicméně je z ní cítit skladatelská i hudební vyzrálost celého spolku. Velmi mě těší rozmanitost motivů, které kapela využívá v rámci jedné skladby a i zde se dá najít nepatrný nástin lotyšského folklóru, pro pozorného posluchače bezproblémově a kdo nechce slyšet, prostě to neuslyší. Zas o kousek dál jde „Tagad vai nekad“, ta je hotovou modernou s nepopiratelným proudem energie, o níž se stará především Edgars "Mazais" za bicí soupravou, na kterou se váží motivy speed a thrash metalu. Melodické trilkování v jejím závěru je lahůdkou pro takové posluchače, kteří se těmto „měkčím“ stylům nebrání, ale určitě neurazí ani ty drsnější. Je vůbec s podivem, kolik toho kapela dokáže zkombinovat a kterými cestami je schopna jít. Musím říct, že takovému metalovému „crossoveru“ se lehce podléhá. Obecně pro celou „Senprūsija“ platí, že je silná právě tím, jak hudebníci dokáží střídat chytlavé, ale zároveň složité kompozice s geniálně jednoduchými písněmi. Skvělým reprezentantem těch geniálně jednoduchých a jednoduše geniálních je pátá „Herkus Monte“, která si ovšem i přes tyto vlastnosti uchovává odér starých dobrých SKYFORGER. Přesně ten, který se na předchozí desce vytrácel.

A když chlapi zpomalí, otvírají brány k srdcím posluchačů nádherně epickou baladou, která teče jak med do sudů, kde se promění v něco, co bude smrdět lihem a chutnat jako nápoj bohů. „Ramava“ si na nic nehraje a představuje pro mě jednu z nejlepších písní na albu. Pravda, je nejpomalejší a i v ní je cítit folkový nádech především v její druhé polovině, kde lze tu a tam zaslechnout nemetalové nástroje. Samostatnou kapitolou jsou pak povedené vokály. Pēteris bravurně mění polohy (což se dřív nedělo) a sbory působí opravdu mocně. I heavymetalové sólo v závěru má své neodmyslitelné místo a bez něj by písni prostě něco chybělo. Hodně heavy je pak následující „Lepnums un spīts“, jež se však mění ve svém průběhu jako chameleon a do hlavy posluchači nacpe vzpomínku na „Strelniky“. Zase je to náramně zkombinované. A určitě zajímavě zvukově provedené, klasické dvojzvuky kytar totiž vystupují nahoru a v tuhle chvíli již SKYFORGER nemalují obraz, ale tvoří plastiku. Silný, opravdu silný kus. Co na tom, že už nejde o záležitost „pejgn“, ale o skutečný crossover. Osmá skladba „Divi brāļi“ zní na albu asi nejvíc mysticky, pravděpodobně nejen díky střednímu tempu, k němuž SKYFORGER příliš často nesahají. Jakkoliv by se mohlo zdát, že jde o jednoduchou věc, tahle píseň je velmi složitou kompozicí a asi jediná nestrhne posluchače hned na svoji stranu a jeden poslech na ni nestačí. Musí se naposlouchat a i já se s ní zprvu potýkal. Až časem se ukázala její genialita a skrytá tvrdost. To kostelními zvony uvozená „Melnās buras“ je klasickou skladbou SKYFORGER opět jednoduše geniální a se strhujícím potenciálem. Může to vypadat stereotypně, ale kapela mě přesvědčuje, že vše má na „Senprūsija“ své místo, devátou skladbu nevyjímaje. Pokud bych něco mohl a měl kritizovat, tak zde by to byly vokální linky, které jinak špičkově vystavenou kompozici hrnou trochu do víru chaosu. Ale i ten může mít na desce místo. Těžko by z něj ale mohla celá fošna žít bezmála šedesát minut. Proto jsou tu takové kusy jako „Nekas nav aizmirsts“, do své poloviny ne nepodobná „Herkus Monte“ s jednoduchým tahem na bránu (nemám to spojení rád, ale asi nelze jinak), pak si ovšem jede v jinších intencích s odkazem na atmosféru počinů minulých. Těch najdete na albu opravdu hodně, neznamená to však návrat do minulosti, SKYFORGER zkrátka šlapou vpřed a nic a nikdo je nemůže zastavit. Čistě instrumentální ozdobou je „Rituāls“, metalový crossover v nejčistší podobě, kde je znát, že si muzikanti hraní opravdu užívají. Návratem k přímočarosti pak doslova smrdí píseň závěrečná a mě se chce říct, že pokud na téhle vlně, kde dnes kapela končí, začne na následujícím albu, bude mi ctí se opět zaposlouchat do jeho tónů a znovu se pustit do psaní recenze. Vážně mi bylo ctí.

SKYFORGER si dál jdou vlastní cestou a že na ní nabrali veliké množství zkušeností, o tom mě přesvědčili právě na aktuální „Senprūsija“. Deska je vynikající ukázkou metalového crossoveru s moderním vyzněním, přesto si kapela podržela celkem dost ze své původní atmosféry. Kompozičně, hudebně a zvukově nemám, co bych albu vytkl. Myslím, že hodně prospěla i skutečnost, že ji chlapi vydali prostřednictvím vlastního labelu, nikdo jim tak do práce nekecal a nikam je netlačil. I to je známka toho, že jdou vlastní cestou. Deska sice v mých očích a uších nedosahuje slávy „Thunderforge“, ovšem po mírném rozčarování v podobě „Kurbads“ přichází poměrně výrazné okouzlení novinkou „Senprūsija“. Tudy cesta rozhodně vede.

Autor: Darkangel

Seznam skladeb:
1. Ei skīja, skīja
2. Senprūsija
3. Sudāvu jātnieki
4. Tagad vai nekad
5. Herkus Monte
6. Rāmava
7. Lepnums un spīts
8. Divi brāļi
9. Melnās buras
10. Nekas nav aizmirsts
11. Rituāls
12. Zem Lietuvas karogiem

Oficiální stránky:
Skyforger

K recenzi poskytlo vydavatelství:
Thunderforge Records

Země původu:
Lotyšsko

Rok vydání:
2015

Hodnocení:
8/10

SKYFORGER has continued to go their own way and that they fetched a great amount of experience, I am convinced of the current "Senprūsija". This album is an excellent example of metal crossover with modern purport, but the band has held quite a bit from its original atmosphere. Compositionally, musically and sonically I have nothing to criticize on the album. I think a lot of benefit from the fact, that guys released it through their own label, anybody don't blab them to work and nobody pushed them to do something what they don't want. This is also a sign that they go their own way. Although this recording falls short of glory "Thunderforge" in my eyes and ears, but after a slight disappointment in the form of "Kurbads" comes fairly considerable fascination with novelty "Senprūsija". This journey leads certainly.

Přečíst »