Máme na stole páté řadové album již od minule jednočlenného projektu CALES s názvem "KRF". Blackosh pracoval na tomto materiálu zhruba dva roky, a vtiskl do díla maximum. Pána jistě není potřeba představovat, každý člověk špetku znalý našeho metalu bude vědět, můžeme se rovnou nahrávce podívat na zoubek. Po krátkém úvodu je divoce odpálena skladba „Barbarian Paganus“, ve valivém pohansko-válečném tempu, v němž se nese celá. Kytarové postupy táhnou skladbu skutečně bitevní silou, ovšem vznešenou a strhující. Zvlášť pasáž, která nástoupí v čase 2 minuty 0 sekund, mě hodně uchvátila. Tvrdý a dobře čitelný zvuk to jen podporuje, k němu se vrátím později. Blackie se tentokrát chopil i zpěvu, a velice to materiálu prospělo. Používá různé polohy od čistého zpěvu po brutální křik, ale většinou je to něco mezi, a skvěle se to k atmosféře alba hodí, ani si tam nedovedu představit cokoliv jiného. Některé polohy mi připomínají Abbathův hlas v jeho kapele „I“, koneckonců i atmosféra některých pasáží. Druhá skladba „Varjag“ je oproti úvodu lehce mírnější a dává více prostoru navrstveným kytarám. Člověk si libuje, s jakým citem je to složené a zahrané, krása. Varjag byl obávaný válečník, syrový popis jeho činů však Blackie zpívá docela zasněně a procítěně. „Resolution“ nastupuje znovu ve valivém a nepolevujícím duchu, dramatické, stále vznešené kytary a chytlavý refrén mají potenciál nakažlivosti. Ve správný okamžik s další skladbou přichází čistý zpěv s akustickými pasážemi. Více slyšíme folkové motivy střídané metalovými, ale rozhodně se nejedná o ten dnešní styl kýčovitých veselých melodií, Blackie to má složené s citem a hloubkou. Podobně je to i s texty. Ke konci skladba nabírá obrátky a stále poutá pozornost novými detaily. Přes další vyloženě bojovnou a strhující jízdu „Song of Qutlaws“ zase v pravou chvíli nastupuje pomalá píseň, jmenuje se „Legacy of Honour“, trochu mi evokuje některé podzimně doomové kapely, ale náplní je stále ryze pohanské volání po dobrých vlastnostech člověka. Bojová tématika spolu s dramatickou hudbou vede album až do konce, nezkrotná krev a skvostné veledílo zkázy. I když, poslední song má spíše charakter tvrdě rockové balady, možná úplně nejsilnější kompozice a vyvrcholení alba ve správný okamžik. Ono i samo album jako celek tvoří řazením skladeb určitou kompozici ovlivňující jeho vnímání, stále drží pozornost a po posledních tónech člověku zůstane v mysli silný hudební zážitek. A je to zážitek opakovatelný, který si můžete zopakovat dalším a dalším poslechem, objevíte tam při každém poslechu něco navíc, neboť je tam dost otevřeného i dost skrytého.
A když se vrátím k tomu zvuku, Blackosh si album nahrál ve svém studiu „Descent“ sám. Ač jsou veškeré kytary nahrány pomocí simulací zesilovačů a boxů, podařilo se udělat výborný zvuk, kterému nic nechybí. Zní to i lépe, než kdejaká nahrávka z profesionálních studií. Inu, co si člověk udělá sám, to má. Bicí jsou naprogramované, hodně pokrokově, dnešní technické možnosti jsou široké, ale zase to musí být v první řadě ten člověk, který přesně ví, jak to má znít, jak toho dosáhnout, a jeho rukopis z toho bude stále zřetelný.
Album "KRF" je mi z diskografie CALES jednoznačně nejbližší, celé to má pevnou stavbu, skladby složené s velkým citem a neutichajícím talentem, se spoustou trochu skrytých detailů, které vystupují na povrch až postupně. Také musím ocenit udržení těch více pohanských nebo folkových postupů přesně v takové míře a podobě, že se to skutečně obloukem vyhýbá tomu dnešnímu trendu, který nemám rád. Blackie má kořeny v jiné době, a díky jeho hudbě ta doba stále mluví. Skvost hudební!
