Svět je plný překvapení a je úplně jedno, jestli vás potkají při procházkách po hřbitovech a hájích urnových, nebo když přespáváte na hlavním nádraží v Plzni. Důležité je, že se ona překvapní dějí a novinková deska Umbrtkovy legie je jedním z nich. Ale není nutno předbíhat, „Kovový háj“ je potřeba projít po krůčcích, tu a tam se zastavit, popřemýšlet…Od prvních tónů úvodní skladby „Chrám těla“ je patrné, že materiál se bude v mnoha aspektech lišit od svého předchůdce. Nutno říci, že zvolené tempo a obecná poloha právě běžící první písně naprosto předčila má očekávání. Ne že bych nebyl připraven na to, že uslyším klidnější úvod, ovšem že se v takto nastavené poloze kovově akustické ponese celá skladba, jsem v pravdě nečekal ani náhodou. Skutečně jde o precizní záležitost v celé své délce, kterou jako vánek prochází čistý vokál. Ani to by mě ovšem nemělo vyvádět z míry. Zajímavé podle mě je, že v klidném akustickém šedém doomu (možná se mnou nebude spousta lidí souhlasit, což je mi srdečně jedno) se vždy objevuje jistý znepokojující prvek. Zde je to rozhodně jakési pravidelně se opakující „zavrávorání“ kytar, jež se zarývá přímo pod kůži, a ačkoliv hudba obsažená v „Chrámu těla“ přímo vybízí k meditaci, tahle místa vám meditovat nedovolí. Má to ovšem i kladnou stránku věci, udržuje to pozornost posluchačovu přilepenou přímo ke skladbě samé. Velmi zajímavý kus, to mi teda věřte. Nevycházím však vůbec z údivu, když titulní skladba (snad v až přílišné pohodě) naváže na předešlou. Pravda, „Kovový háj“ až tak znepokojivě nezní, vše se zklidnilo a zmíněná meditace může nastat. Bavit se o letargii není vždy úplně zlé a špatné. Letargický atmosferický kus v podobě druhého opusu je skutečně výtečnou záležitostí s opravdu přenádherným textem. Ostatně lyrickou část nelze u této bandy opominout nikdy a ani dnes si neodpustím citaci textu:
Sice nepředpokládám, že ten kdo tvorbu UMBRTKY zná, citát textu ocení, nicméně ať je to jasné i těm, kteří se s tvorbou pánů z Plzně dosud nesetkali a třeba náhodou budou můj článek číst. To, co se na první pohled zdá býti kravinou, má určité kouzlo, a právě pasáž kolem samovaru je naprosto fascinující. Tak během prvního poslechu jsem si říkal, že už by se tedy mohl rozjet nějaký ten blackový nátěr, leč začátek songu „Vrby“ tomu vůbec nenasvědčoval a já koketoval s myšlenkou, že přehrávání a poslech prostě ukončím. Nakonec jsem přehrávač nevypnul a výsledek je takový, že první dvě skladby a úvod té třetí si mě postupem času svou „vnitřní aurou“ opravdu získaly. Kýženého rozjezdu se mi tedy dostává v průběhu trojky. Rozjezdu, který se stává přinejmenším pomyslným dělítkem celé desky. Není to úplně přesné, protože na zadumané pasáže bude docházet jak v průběhu právě znějících „Vrb“, tak i v dalších krocích po „Kovovém háji“, ovšem rozhodně už to nebude měrou natolik vrchovatou, protože z původní „letargie“ v dalším průběhu poslechu vyplouvá na povrch šedý chladný kov z lednic končících svou pouť v plzeňském skartu. „Slovany“ představují opět velmi zajímavý kus pouti po kovovém háji, takto provedený popis „krajiny“ je vskutku velmi originální. A nejen to, obecně platilo a i nadále platí, že v textech najdete příběhy, které se staly, či mají alespoň pravdivý základ. „Slovany“ propojují vlastně obé, jak charakteristiku prostředí, tak i děj v zásadě uvěřitelný. Čtvrtý opus obsahuje však ještě jednu krásnou věc, totiž to, čemu já říkám inteligentní znevažování autorit. Jde o prvek pro kapelu řekněme typický, jež ostatně najdete i na předešlých počinech, ale zde je to dotažené k absolutní dokonalosti a analogii „Nebesa mají svého Ježíše - Slovany mají svého Umbrtku“ výrazně dokresluje analogie „Chrám páně – dům Umbtkův“. Neměl bych ovšem zapomínat na hudbu, která rozhodně za lyrickou náplní nepokulhává, ovšem namísto šedého metalu je zde slyšet výrazné vzývání těžkého kovu a zhruba od poloviny skladba příjemně šlape kupředu, aby v závěru vykrystalizovala v recitál (modlitbu) Umbrtky páně, přecházející ve velmi zajímavé sólové party.“Rodina popelnic“ obsahuje prvky z úvodu stříbrného kotouče stejně jako ty, které se linuly se ze skladeb čtyři a pět. Naznačuje však i další směr, kterým pánové na albu odhodlaně kráčí. Například Morbivod se nikdy netajil svým obdivem k Master’s Hammer, potažmo k Františku Štormovi a vliv této osobnosti cítím výrazně právě zde, třeba užitím slova „dalek“ a dál… Je to asi dost zvláštní pocit, když prší i „uvnitř v hrobě“. Hudebně se jedná o přece jen odlišnou záležitost, nicméně vliv Františkova stylu psaní textů tam je. A teď to přijde - opus magnum – „Onen večer“, rozhodně nejde o podobně vtipnou záležitost, jakou byla na demontáži „Demontáž“. Co se však hrací doby týká, hudebníci se vylepšili a patnáctiminutovku protáhli na minut osmnáct. Pokud jde o text, tak moudrý z něj nejsem, ale cítím z toho opět dosti toho vlivu pana F.Š. Tentokrát jde ovšem o umocnění celé záležitosti na druhou, poněvadž i jméno zmíněného umělce ve skladbě samé zazní. Ale překvapení to není a velmi mne to pobavilo. „Onen večer“ mi však nachystal i jednu nepříjemnost. Totiž pokud jsem vnímal v průběhu poslechu někde nedostatky, byl to právě tento song. Nesedí mi automatický bubeník a na jednom místě jsem měl pocit, že frázování je uplně mimo rytmus. Tak snad mi to někdo vyvrátí, ale skutečně mi zde některé pasáže nešly přes uši. Tečku za procházkou hájem tvoří balada „Na lásku“. Opět velmi emotivní záležitost s typickým textem z dílny Umbrtkovy legie. Je docela dost dobře možné, že se otočím a celý kovový háj si projdu znovu. Ostatně všichni stejně jen procházíme…
Když jsem zde v diskusích naznačil, že se na „Kovový háj“ upřímně těším, nelhal jsem. Trochu jsem znejistěl, když mi Lord Morbivod odpověděl, že pokud očekávám pokračování „Demontáže“, budu patrně zklamán. A jaký je tedy můj závěr? Rozhodně nejde o pokračování „Demontáže“ a zcela jednoznačně nejsem zklamán! Spíše příjemně překvapen. Nová deska se mně osobně po čase poslouchá téměř sama a určité zvolnění (či tvorba pomalejší a hlubší) mi opravdu sedí. Vůbec se tedy nezdráhám oproti předchůdkyni přidat pořádný bod navíc, i když mezi námi… trochu se mi stýská po saxíku.
K recenzi poskytl: Werewolf Production
