V podobě „Rengeteg“ přichází bezesporu jedno z nejočekávanějších alb roku 2011. Maďarští, nebo možná by bylo trefnější říct Skotští, THY CATAFALQUE minimálně z předešlou deskou „Róka Hasa Radió“ vkročili mezi avantgardní smetánku a rozvířili lehce rezavějící vody, které na této scéně zapříčinily stagnující hlavní persony a nedostatek nových umělců. Dnes už jednočlenná kapela má v podobě talentovaného multiinstrumentalisty Tamáse Kátaie novodobého Rogera Waterse. Pink Floyd mi v případě THY CATAFALQUE přijdou na mysl nejednou. Podobnost tvorby je minimální, ale přístup ke skladbě je obdobný. V každé písni se společně vydáváme na dlouhou cestu, kdy netušíme, kam nás autorova představivost a umění zavede. Dlouhé šíře jednotlivých pasáží s množstvím odboček v podobě meziher, vsuvek, inter a outer vykreslují barvité obrazce, které nepotřebují filmové podoby, aby si člověk „zacestoval“ do vesmírných dálav lidského podvědomí, minulých životů, otázek daných, ale bez zatímních odpovědí…
Tohle album chce opravdu čas. Než se prokoušete nepropustným brutálním až death metalovým zvukem a zahlédnete svět skrytý pod touto pokličkou, kde barevné hrátky s aranžemi, elektronické až ambientní pasáže prostupují razantním neokoukaným hravým black metalem, plným art rocku, obrovských melodií, odkazů k dávným Arcturus, maďarské zemi, a světe posaď se, až k slovutným Emperor.
Zvuk je tedy první překážkou, kterou když překonáte, čeká vás nadprůměrné těleso, říkající si o další a další setkání a přinášející nepopsatelnou radost a nezapomenutelný zážitek. Oproti minulosti je „Rengeteg“ zdánlivě přímočařejší a metalovější. Ničemu to nevadí. Ta přímočarost je vzduchoprázdný pojem a myslím, že takhle nápadité album, dotažené do poslední maličkosti, THY CATAFALQUE ještě nenatočili.
Stejně jako na předešlém klenotu i zde hostuje maďarský Vortex Atilla Bakos (Taranis). Odvedl nádhernou práci a jeho hlas je klenutým mostem spojujícím jednotlivé, často i neslučitelné pasáže. Je škoda, že Ágnes (The Moon and the Nightspirit) dostala poměrně málo prostoru. Nicméně principál tomu tak chtěl a cítil. Tentokrát si sám zařval trochu víc než minule, ale hlavní slovo má Atilla.

Když se odkloním od chválení jednotlivých instrumentů, musím se zastavit u zvuku a takřka oživeného bicího automatu. Teda jestli promo informace nelžou a „Rengeteg“ nenamlátil utajený drummer. Novinku zdobí nabušený zvuk, který svojí razancí snese i tu nejpřísnější kritiku. Plně dynamický a přitom pořád čistý slouží albu, které je tak hratelné i na počítači a nezní prázdně. Další chválu mám k elektronické části. Bohaté rejstříky organicky absorbovány do metalového běsnění i art rockové opery působí velice přirozeně a je radost vnímat jednotlivé rafinovanosti. Dávám palec nahoru.
S „Rengeteg“ v mých očích přišlo album roku. Nemám, co bych kritizoval.





