Vcelku masivní mediální kampaň našeho plátku a soutěž pnoucí se k této akci byly za mnou… Teď přišla chvíle rozhodující, otázka do pranice: „Stálo to všechno za to?“. Zjistit jsem se to vypravil nejblíže, jak mi to jen bylo možné – do Plzně. Vlakem přeplněným nadšenci zimních sportů, stojíc snad poprvé v uličce, jsem se na místo nakonec dostal v pohodě a dokonce i včas, abych kapely zastihl při ještě uzavřené zvukové zkoušce. Navázal jsem několik kontaktů s přítomnými, koupil si nějaké to pitivo a čekal na začátek avizovaný na osmou hodinu večerní.
Start celé akce se nakonec protáhl bezmála o hodinu, a to především díky mizivému počtu návštěvníků (celkově bych tipoval nějakých 60-70 lidí). Není zrovna dvakrát příjemné čekat tak dlouho, nicméně asi stále příjemnější, nežli začínat s prázdným sálem.
První na pódium vystoupili němečtí Thrudvangar. Několik dní před celou akcí mi přišlo album „Walhall“ a přibližně ve stejné době jsem si obstaral také novinku „Zwishen Asgard und Midgard“. Zhruba seznámen s tvorbou Matzeho a spol. jsem tedy byl, na druhou stranu těch několik dní mi nestačilo k poslechu potřebnému na cokoli jiného nežli nečinné přihlížení. Na těch několika desítkách návštěvníků bylo vidět to, že tyto Němce zná skutečně jen mizivé procento z nich a ohlas tomu byl adekvátní. Po zvukové stránce dopadli Thrudvangar oproti zvukové zkoušce o třídu hůře, zvuk se zpočátku setu nepříjemně třískal, nicméně vše se časem zlepšilo k velmi dobrému standartu. Němci hráli především z novinky – skladby „Thor“, „Zwei Raben“, „Siegvater“ a další tomu byly jasným důkazem. Ve výsledku jsme se ale probrali s kapelou spektrem celé diskografie. Thrudvangar hrají učebnicový viking metal podbarvený klávesami, jenž sází především na agresivitu, rychlost a energii. Přehršle melodických vyhrávek či snad folkové nástroje byste v hudbě hledali marně. Kluci ale předvedli to, že na živo jim to šlape snad ještě lépe, než ve studiu. Někomu přijdou Thrudvangar jako tuctová, nezajímavá kapela, která v Plzni neoslovila, já jsem byl však vcelku spokojen.
Druzí se západočeskému publiku představili Nomans Land. Kapela, jež je v rámci celého turné za hlavní hvězdu, přilákala pod pódium poměrně dost návštěvníků, rozjel se i mírný kotel, což jsem nečekal. Nomans Land jedou turné pouze ve čtyřech a to ještě s propůjčeným kytaristou (jeden čas jich bylo v kapele i šest). Na první pohled nic divného, na druhý však ano. Díky absenci klávesisty a dalších bývalých členů jsme se nedočkali ani jedné skladby z veleúspěšného alba „Hammerfrost“. Tato veliká indispozice zamrzela nejen mě, ale snad všechny příznivce a určitě nejen v Plzni. Byla to však jediná piha na jinak bezchybném obličeji, snad piha krásy. Zvuk se v prostorách malého Divadla pod lampou (klub určený začínajícím kapelám a alternativním kulturním stylům, tedy žádné klasické divadlo) rovnal vysokému nadprůměru, hudba Rusů byla lehce čitelná a strhující. Zde už jsem jen pod pódiem nestál, ale notně jsem si také přikývnul hlavou. Cítit byl hlavně havraní let (album „Raven Flight“), místy prvotina „The Last Son of The Fjord“. I přes nepříliš lichotivé hodnocení aktuální desky Allem před nějakou dobou se všechny skladby krásně poslouchaly, hudba měla spád a za velmi vděčnou odezvu od publika kapela nadělila i dva přídavky. Pro mě skutečný vrchol večera.
Trollech, notoricky známá sebranka z Plzně se rozhodla celý večer zakončit podobně jako pomyslná třešnička na dortu. Díky nemoci Sheafraidha jim v tom lehce bránila absence živého bubeníka, který se ke kapele připojil až následující večer v Praze. V porovnání živých bicích a automatu z discmana působil plzeňský set méně energicky a to i přesto, že se zbytek kapely snažil, seč mohl. Zvuk byl však stejně jako u Nomans Land velice příjemný. Při pomyšlení, že chci v následujících měsících vyrazit minimálně jednou do toho „bordelu“ v pražské Chmelnici, se mi chtělo brečet. Nicméně zde jsem si kromě zvuku užíval i největší pecky Trollechu v čele s „Volám do lesů“, „Vzácné setkání“, „Poustevník“ a „Ve stínu starých dubů“. Asura, Morbivod a Trollmas otřeli prach z notně archaické „Hrdě proti Kristu“, čímž mi udělali radost a jako bonus jsme všichni společně dali „Znovu cítím pravdu“. Bezchybné vystoupení, největší ohlas a škoda automatu – to byli Trollech.
Asi málokdo z návštěvníků všech tří českých zastávek ví, že Trollech jsou náhradou za původně avizované XIV Dark Centuries. Myslím, že nejvíce vděční bychom měli být právě jim, protože bez nich bychom u nás asi Thrudvangar a hlavně Nomans Land viděli těžko.
Po celé akci jsme se vydali společně s několika blízkými celý večer probrat do blízké hospůdky. Fajn večer zakončený fajn posezením, říkal jsem si. V té době jsem ale netušil, kde se vyskytnu následující večer…
|
