No řekněte. Který chlapec alespoň na chvíli v mládí nezatoužil založit svou vlastní skupinu? Vzít do ruky starou a rozladěnou kytaru, za soupravu hrnců a kastrolů posadit mladšího bráchu a začít produkovat svou vlastní patetickou a originální hudbu? Jako bych mnohým mluvil z duše, že (sobě nevyjímaje)?

Doba trochu pokročila a tak se ze snů a představ, přes překážky hudebního umu, nekvalitu nahrávek z garáží, sklepů či internátních pokojů zrodilo i několik skupin, které se nakonec dopracovaly až k vydání něčeho více reprezentativního. Mezi ně patří i Sacrilegious Impalement…

A tak jsem se dostal k promo albu finské blackmetalové skupiny Sacrilegious Impalement. Trojice chlapců z okolí Lahti nám představuje v dvaceti šesti minutách hloubky svých temných misantropických duší, a to ve čtyřech skladbách s poměrně zajímavou atmosférou. Odkryla se mi poměrně poutavá a propracovaná struktura skladeb toho nejčernějšího kovu. Na druhou stránku, místy lehce nudnou. To se však při pouhých dvaceti šesti minutách ukázalo jako celkem zanedbatelný detail.

Úvodní skladba „Sacrilegious Impalement“ je celkem příjemnou ouverturou celého mini alba. Má spád, energii a spoustu celkem dobře vyvedených nápadů a myšlenek. Inu, potěšila mne. To samé se dá říci o závěrečné „ Eternal Agonies“, která je svižná a taková nastíněně black’n rollová, což jí ovšem na kráse výrazně neukrádá. Musím uznat, že dokáže zaujmout a má co nabídnout, takže… že by jedna z budoucích klíčových skladeb?
Co se „Infinate Darkness“ a „Prophet of Misantropy“ týče, jsou celkem dobré… u první zmíněné jsem ze začátku usínal (ale jen ze začátku, pak se dojem o něco napravil), druhá je celkem dobře našlapaná pecka.


Obecně…je to celkem přitažlivý materiál, který nějak výrazně nepřekvapí. Zato však potěšit může.
Když vše shrnu a podtrhnu, máme na obzoru slibnou začínající skupinu, který do jisté míry má určitě co nabídnout. Rozhodně vyčkejme dlouhohrajícího alba. To jistě ukáže víc.