Máte občas negativní myšlenky? Není to nic neobvyklého, obzvláště u jedinců poslouchajících odnože černého kovu. Nenávist k lidstvu, křesťanství či k sobě sama je v tomto žánru prakticky samozřejmostí.
Pak jsou i tací, kteří nemají servítky s ničím lidským i čímkoliv, co se k lidskosti váže. Zvěstují ty nejpesimističtější vize a představy o našem bytí. Obzvláště industriální tvůrci si našli zalíbení právě v beznaději, mizérii, násilí a nelidskosti.Švédští PLUTONIUM je trio industriálních teroristů, kteří se snaží poslední čtyři roky nějak dostat do hlubšího podvědomí posluchačů. A snaží se o to celkem zákeřně a vtíravě. Předpokládám, že Snorre W. Ruch a jeho tvorba jim byla velkou inspirací. Kapela si totiž vybrala naoko podobný styl, který by se dal popsat jako něco mezi demem „Grymyrk“ a debutem „Thorns“. Z každého si berou něco a formují to do jednoho celku. Vezměte si typickou basu s elektronickým podkladem z „Grymyrk“ a přidejte ostrost kytar, údernost bicích a vokál z „Thorns“ a můžete si přestavit jak zní „One Size Fits All“.
Takto by se dala ve stručnosti shrnout hudební stránka věci. Jediným rozdílem je, že tvůrci neopěvují vesmír, astrologii a podobné záležitosti jako Snore. PLUTONIUM si pohrávají se zmíněnými pesimistickými představami o nadvládě a diktatuře celé Země. A rozhodně nikomu nepřejí nic dobrého. To lze velmi lehce vycítit už po prvním poslechu této značně monotónní desky. Avšak je nutné upozornit, že zde vzpomínaná monotónnost není žádnou výtkou či něčím negativním. Všechny skladby jsou záměrně postaveny na podobné kostře. Převážně střednědobé rytmy se opírají o krátké sekané a několikanásobně opakované riffování, které je k závěru skladby doplněno o nějaké „sólo“ na druhou kytaru. To vše s hodně hutným podkladem a velmi devastujícně znějící basou. Tu a tam sem ve skladbách objeví nějaká rychlejší pasáž (např. ve skadbě „The New Conciousness“), kde bicí s podkladem zní jak střílející rotační kulomet, občas se dočkáme jen utahaných pasáží doplněné o prorážení kopáku pedálem.
Nutno však podotknout, že tato jednoduchost vcelku slušně funguje (pokud Vás tedy nesere ta podobnost s Thorns), i když časem mírně omrzí. Nic se nesmí přehánět. Ani časté opakované poslechy. Když si pustíte desku několikrát za sebou, získáváte časem dojem, že slyšíte furt to stejné dokola jen s občasnou změnou. Co bych ale rád vyzdvihl nad všechny tyto aspekty, je fakt, že tvůrci dokázali jen jednoduchý úder do kopáku nebo militantní rytmus na virbl povýšit až na samotný vrchol vojenské diktatury. Ano, opravdu to občas zní jako soundtrack k zotročení celé matičky Země absolutním a nekompromisním Vládcem. Ocitáte se mezi šedými polorozbořenými zdmi tábora lemovaného elektrickým plotem. Všichni musí být podrobení a jediným vysvobozením je v tuto chvíli smrt…
I přes absenci „hvězd“ v line-upu kapely nebo podpory významného labelu se dá mluvit o celkem slušné úrovni jak technické práce na desce odvedené, tak i na samotné produkci. Zvuku nelze nic vytknout. K desce mi sedí a obzvláště zefektovaná kytara zní naprosto apokalypticky. Bicí automat je strojově přesný a úderný. I zde jde občas možno vyposlechnout jistý pokus o náznak podobnosti s Hellhammerovou hrou (spíše mám na mysli zvuk a některé přechody). Vokální rozsah není nijak široký či pestrý. Prakticky stále jsme pod útokem jedné linky, která však do celku sedí jak zadek na hrnec.
A jaký z toho plyne závěr? Těžko posoudit. Na jedné straně stojí právě velká podobnost s Thorns (v tom negativním slova smyslu) a na té druhé opět stojí podobnost s Thorns, avšak tentokrát již v tom pozitivnějším znění. Pokud máte Thorns rádi a zajímalo by Vás, jak by zněla deska mezi „Grymyrk“ a debutem, rozhodně je „One Size Fits All“ povinností. Pro ostatní příznivce industriálních záležitostí bych ji taktéž doporučil. Osobně si myslím, že neurazí i zarputilé příznivce klasického BM, neboť „One Size Fits All“ není nijak výrazně protkaná elektronickými úlety, které posluchače starší školy tolik iritují.
