Apocalypse:
O tom, že sa neutíchajúce nadšenie pre vec a organizačná odvaha občas vypláca, sme sa mohli presvedčiť na marcovom, piatom pokračovaní dark:live:festu. Jeho organizátori sa totiž tohto roku odhodlali zariskovať a nielen sebe splniť hudobné sny. Aj vďaka tomu sa v druhú marcovú sobotu v pražskom Rock Cafe vyskytla silná trojica zo špičky a smotánky švédskeho vydavateľstva Cold Meat Industry.
Hneď prvým protagonistom na pódiu sa trochu prekvapujúco stal švédsky Der General z Deutsch Nepal. Dôvod takto netradične zvoleného poradia mi známy nie je, možno by len nevydržal dostatočne triezvy do neskorších hodín. Neprehliadnuteľný milovník žien a alkoholu - Lina Baby Doll teda otvoril večer ako inak, s osobitým humorom jemu vlastným. Experimentálny a značne provokatívny industrial, ktorý prezentuje, sa stretol už hneď od počiatku s patričným nadšením publika. S akou reakciou sa stretla jeho videoprojekcia zachytávajúca akt onanie i následného vyvrcholenia netuším. Musím však priznať, že i keď jeho štúdiovú tvorbu veľmi nemusím, naživo dokázal vytvoriť veľmi dobrú show a jeho vystúpenie patrilo k vrcholom večera (ten dvojzmysel pôsobí celkom výstižne, nie?). Jeho hudobné vyznenie by sa dalo opísať zrejme ďaleko obšírnejšie, avšak charakteristike, s ktorou prišiel samotný Lina sa dá len ťažko konkurovať. Podľa jeho slov totiž hudba Deutsch Nepal znie ako "sranie chorého medveďa v cisterne". Je zrejme len na subjektívnom posúdení ako ďaleko je toto konštatovanie od pravdy a či poslucháčovi lahodia podobné zvuky.
Druhá kapela večera mi žiaľ potvrdila, že sa na koncerty netreba príliš tešiť a vďaka tomu sa úspešne vyhnúť sklamaniam, ktoré ich občas sprevádzajú. Tým pre mňa bolo aj vystúpenie Rome, ktoré žiaľ úplne potopil zvuk. Aj keď to bola hádam jediná negatívna stránka včerajšieho koncertu, dotkla sa ma pomerne markantne, keďže Rome pre mňa bol hlavným ťahákom večera. Trojica z Luxemburska hrajúca neofolk kombinovaný s martial industrialom predstavila prierez celou tvorbou Jérôme Reutera i chystané nové skladby pre nadchádzajúci album. Všetky som však musel rozoznávať len po pamäti. Utopený vokál, ktorý paradoxne patrí na albumoch medzi dominantu ich hudby, bol asi najväčším mínusom ich prevažne pomalého a strednotempového setu. Po prirátaní rezonujúcej basy a ťažko čitateľného zvuku španielok je to minimálne na rozsudok smrti pre zvukára. Myslím, že i kapela samotná cítila, že to túto noc nebolo ono a bolo to mierne badateľné aj z ich tvárí. V každom prípade sa pre mňa príležitosť uvidieť ich produkciu naživo už možno nikdy nezopakuje a tak som rád aspoň za to.
Belgické duo Empusae porušilo tradíciu doposiaľ rýchleho spádu celej akcie a ich príprava i set samotný zabral pomerne dosť času. Nenazval by som to výčitkou, keďže ich značne elektronickejšie poňatie industrialu malo pomerne vysokú úroveň. Bolesť nôh z doterajšieho státia však napokon zvíťazila a do popredia šiel jasný pud nepodstupovania a zmiernenia tejto sebedeštrukcie. Tým pádom som väčšinu z času vyhradeného pre ich program presedel a prediskutoval vo veďľajších priestoroch. Za iných okolností by ma Empusae nepochybne obohatili viac.
Návrat k samotným koreňom a prvopočiatkom dark ambientu v Cold Meat Industry sa udial prostredníctvom prítomnosti legendy tohto žánru, Petra Andersona a jeho Raison d'être. Jeho osobnosť, hudba i pocity pri jeho vystúpení boli v kontraste so všetkým, čo sa v ten večer udialo. Peter pôsobil pomerne introvertne a chladne, nekomunikoval s publikom, ale nehľadal by som za tým nejakú aroganciu. Mimo pódia totiž pôsobil ako maximálne pohodový človek. Ale späť k hudbe samotnej. V na počudovanie krátkom sete odohral len tri alebo štyri skladby. Na druhej strane zanechali plnohodnotný dojem ruka v ruke s jeho vlastne nafilmovoanou a vzápäti v počítači upravenou, pokojne pôsobiacou videoprojekciou zachytávajúcou rôzne stavby, stroje a prírodu. Nechýbali tiež "živé nástroje" ako kus plechu a podobne. Peter Andersson u mňa potvrdil dojem jeho oprávneného zaradenia k veličinam tohto okrajového žánru a ako mi jedna nemenovaná redakčná kolegyňa správne odporučila, zavretie očí len umocňovalo výsledný zažitok z jeho produkcie.
Po hektickej úprave pódia vďaka časovej tiesni nasledoval, zbytočne kruto povedané, "náhradník" Xabec. Klangstabil totiž odvolal svoju účasť kvôli nestíhačkám zapríčineným zmenou časového programu a jeho posunutím o pár hodín skôr. Na podobný problém doplatil aj Xabec samotný, keď ho kvôli hroziacej pokute za rušenie nočného kľudu, organizátori trochu neštastne, ale zato pochopiteľne a oprávnene presviedčali, aby ukončil svoj set. Nemec pôsobil na záver trochu rozčarovane, hlavne vďaka úspechu, ktorý dovtedy zožal. Koncertný smoliar, ktorý sa stal spoločne s jeho priateľkou obeťou útoku istých pochybných individuí pred pár rokmi na festivale v Bratislave, svojou hudbou zanechal veľmi dobrý dojem. Experimentálna kombinácia ambientu, chill-outu a industrialu padla na záver koncertu presne vhod. Zaujimavo pôsobilo využitie rôznych nástrojov ako činelu, slákov, kovov, dokonca satelitu k vylúdeniu celej škály zvukov, ktoré dobre zapadali do kompozícií Xabec. Veľmi otvorené a príjemné, proste v pohode.
Čo povedať na záver ? Úspešná, dobrý dojem zanechávajúca akcia, pôsobivý audio-vizuálny zážitok, široká škála dobrých známych i ľudí z rôznych hudobných projektov prítomných na tomto koncerte. Do budúcnosti by sa možno mohla prehodnotiť voľba priestoru, kvôli časovým obmedzeniam pražského rock clubu i jeho nie najvhodnejšej akustike. Každopádne dúfam v pokračovanie nastoleného trendu.
Ailin:
Od posledního českého vystoupení švédského industriálně ambientního projektu Deutsch Nepal uběhlo dlouhých jedenáct let, kde toho času v pražské Akropoli sklidil velký úspěch. S elektronickou koncertní tvorbou jsem měla tu čest vůbec poprvé, a proto jsem neskrývala velká očekávání, která byla posléze bezezbytku naplněna. Vůbec první, co mě takzvaně uhodilo do „očí“ a hlavně uší, byla neskutečná atmosféra, která se podařila očividně přátelsky naladěnému Der Generalovi vytvořit; popíjeje jednu láhev piva za druhou (když odcházel z pódia, ani se kupodivu moc nemotal), tvořil razantní zvukové vlny vskutku žíly trhající. Co jsem tak vysledovala, byl prezentován materiál hlavně z alba „Erotikon“ z roku 2006 a z nově vyšlé nahrávky „Dystopian Partycollection“, která se mi sice zdá lepší, než deska předešlá, ale přece jen na domácí poklidný poslech bych si vybrala něco jiného. Živé vystoupení ovšem nemělo jedinou chybu a díky již zmíněné (a velmi nervózní) atmosféře ode mě set Liny Baby Dolla dostává velmi vysoké hodnocení, které ovšem mírně sráží dolů naprostá absence pochopení od tamního mistra zvuku, který očividně nehodlal vzít na vědomí fakt, že na pódiu jsou používány mikrofony dva a jeden z nich nechával neustále vazbit. Tohle však byl jen malý přešlap proti tomu, čeho se byl schopen dopustit na následujícím vystoupení lucemburského projektu Rome…
Pro mnohé vrchol večera, pro někoho srdcové vystoupení, pro jiné nečekané rozčarování. Pro mě důkaz, že i sebekvalitnější tvorba musí mít bezchybné technické zázemí, jinak neuvěřitelně spadne celá úroveň. Ale abych jen nenadávala, i přes utopený vokál a většinu nerozeznatelných kytarových melodií, které spolu hrají v této hudbě prim, měl set Rome velmi uklidňující účinky. Už po několika minutách jsem plně pochopila dosah hesla „Make art – not war“, kterým se nejen na internetu prezentuje Jérôme Reuter, a které bylo podpořeno vhodným výběrem převážně melancholických skladeb z celé dosavadní tvorby tohoto martial neofolkového tělesa. Nuže, nezbývá než utřít slzu zklamání a těšit se na 15. března, kdy je avizováno vydání nového, již třetího dlouhohrajícího alba.
Po dlouhých přípravách vystoupil v pořadí třetí Sal – Ocin se svým elektronicko industriálním projektem Empusae, kdy s pomocí pouze jednoho člena své live sestavy na padesát minut roztančil půl Rock Café a rozvířil tak poněkud ospalou atmosféru. Pro mě osobně se jednalo o velké překvapení, protože na studiové tvorbě tohoto Belgičana neshledávám nic moc zajímavého, ovšem na živo jeho hudba zní až nečekaně dobře. Z celého hracího času bych vyzdvihla skladbu „Orbix“ z alba „Error 404: Metaphorical Loss“, která byla natáhnuta přes polovinu setu, a snad i díky ní se dá odpustit občasná nedotaženost a nudnost Salovy hudby, a hlavně několik výpadků techniky, kterých se ke konci svého času na diváctvu dopustil.
Raison d'être. Magické sousloví, pro některé opravdový smysl bytí a hlavně projekt, se kterým se setkal snad každý, kdo se aktivněji zajímá o hudbu, a nemusí se nutně jednat o žánry ambientní. Popravdě, nikdy jsem nedoufala v to, že bych někdy Petera Anderssona mohla vidět v akci, leč stalo se a jsem toho názoru, že za tento skutek by se měl vzdát organizátorům dark:live:festu opravdu hodně velký hold. Jak popsat tu hudbu? Už když jsem stála pod pódiem a omámeně zírala na plátno, kde běžela Peterova vlastnoručně vytvořená projekce, jsem si říkala, že na tuto otázku není snadná odpověď. Zkuste slovy vyjádřit něco, co vyvolává dojem, že naprosto přirozeně prýští z Vás samotných a ne ze změti elektronických krabiček někde daleko, vpředu a v tu chvíli v nehmatatelném prostoru někde v jiném vesmíru... Už po několika minutách v onom oceánu hlasitého ticha mi bylo jasné, že Peter je opravdový mistr v oboru a kdo nikdy nebude mít možnost nechat se obklopit masou vlastních vizualizací a melodií zčásti vzniklých ve vlastních myšlenkách a zčásti pocházejících „odněkud“, přijde o hodně. O to větší a hlavně tvrdší však bylo shození do šedivé reality, když produkce byla najednou ve vteřině utnuta a sen se rozplynul.
Pod vlivem více než čtyř hodin hudební produkce, únavy a alkoholu jsem poslednímu vystoupení večera v podání německého experimentálně elektronického projektu Xabec věnovala pozornost jen na půl ucha. Postřehla jsem uklidňující hudbu na úrovni a to mi jen potvrdilo, že pátý dark:live:festival opravdu lze pasovat za hudební svátek západní hudební avantgardy a doufám, že příští pokračování bude neméně tak skvělé, jako byl tento večer.
fotil: Fhtagn
