Zakouřený noční lokál, podmanivé pohledy děvek, pachová směska bourbonu a rozpáleného olova, krvavá skvrna, pomalu se zahryzávající do bělosti vyžehlené košile… Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše, Bain Wolfkind je zatraceně stylový skladatel. Není ani v tomhle kšeftu zelenáč, je už v kruzích znám z participování v současných Der Blutharsch, přičemž v současné „rockové“ podobě tohoto martial klenotu zanechal svůj podstatný otisk. Na tyto mistry se ale podíváme třeba někdy v budoucnu, dnešek patří sólově tomuto pánovi a hlavně (pokud pominu EBM projekt Novo Homo) jeho muzikálnímu projektu, konkrétně alba z roku 2005 „Music for Lovers and Gangsters“ (vydánu u Albinova - mozek Der B. - labelu HauRuck!).

Někdo říká, že Bain jako gothická verze Nicka Cavea, jiný zase hovoří cosi o temném, zdrogovaném Franku Sinatrovi. Tak jako tak, pravdu mají všichni, plus ještě všichni ostatní, jejichž názory se mi teď nevybavují. „Music for…“ rozhodně nedělá ostudu svému názvu, album je prodchnuto noir atmosférou, dekadentní romantikou, gangsterským feelingem, alkoholovým oparem a kapkou dekadence. Z reproduktorů na posluchače dýchají potemnělé ulice, vábí jej podmanivé aroma střelného prachu, benzínu a nezbytných rudých růží. Konkrétně řečeno, je nám nabídnuto 36 a půl minuty burleskního mixu post-industrialu, temného folku, avšak v podobách, jaké je neznáme, kde prim hraje bluesová estetika, westernové momenty a špetka rokenrolu, rozhodně bych se jej nestyděl nazvat elektronickým post-bluesem. Rytmus píseň od písně udávají buďto klasické houpavé bicí, perkuse nebo minimalistické elektronické beaty, zmínil bych například kus „Burning on the brink“, který je se svojí porcí samplů, smíchanou s pesimistickými údery do strun, jedním z vrcholů alba. Ano, struny, potažmo kytara je jedním z hlavních instrumentů celého výsledku. Jemné, nezkreslené vyhrávky s častým užitím tremola, přesně v onom ponurém stylu, který mi občas trochu připomíná americkou minimalistickou hnusotu (v dobrém slova smyslu) Great Amerikan Desert. To celé občas doplní pár elektronických vzruchů a celému výsledku korunuje vokál; nezúčastněný, decentní, chmurný. Ano, ano, Nick Cave hadr, někdy zkreslený méně, jindy více, občas má člověk pocit, že autor má při zpěvu ještě viržinko v koutku…


Blížíme se k závěru a mě napadá jediné doporučení; nechť si čtenář najde přiměřený večer, kdy měsíc prostrkává své stříbrné nitky mezi žaluzie, usadí se do křesla, nalije si trochu poctivé režné, zapálí fajfku nebo doutník a nechá se unést… Snad jenom pozor, aby padající popel nezamazal bělostné psí dečky…