Často se nám stává, že musíme určité věci neustále opakovat dokola. Ať je to proto, že druhá strana nehodlá naše stanovisko akceptovat (jako například každý hodný chlapec, jenž uslyší „Pepo, umyj nádobí!“) nebo proto, že odpověď zní tak skvěle, že ji chceme slyšet stále dokola. Podobně lze pořád znovu mluvit o Vinterriket. Popisovat dlouze tvorbu tohoto pozoruhodného jednočlenného ambientního projektu by nám vskutku zabralo alespoň deset stran čistého textu, to samé se dá říci o autoru samotném. Tesklivé varhany, jenž nás za spousty bezesných nocí odváděly do říše spánku, si můžeme poslechnout hned v několika verzích. Někdy i doplněné black metalovými prvky. Zkrátka, Vinterriket vždy přišel s tím stejným, a přitom i s něčím novým. Zní to velmi neuvěřitelně, že? Ano, vskutku vám věřím. Ale zkusme společně sáhnout po jakémkoliv jeho dílu a vychutnávat si hudbu v unikátních momentech. A proč třeba neokusit právě „Gebirgshöhenstille“? S rukama pod hlavou a s myslí v kosmických dálkách ještě jednou (ovšem ne naposled) zopakujme onu magickou formuli: je tu nový Vinterriket.
Aktuální dílo pojmenované „Gebirgshöhenstille“ nás vítá v chladných a majestátních horách zahalených mlhou šesti zajímavými skladbami. Dvě z nich se honosí black metalovými pasážemi a tématy které nejsou nepodobné slavnému „Der Letzte Winter…“. Zbytek tvoří klasický ambient, jak jsme u Vinterriketa zvyklí. A jelikož je zvyk mojí železnou košilí, nehodlám ho měnit…
Struktura skladeb je obdobná. Ze začátku každá začíná jemným úvodem, který postupně nabývá na síle a gradaci, při čemž závěrečným efektem je mocné a burácející echo kláves. Nadlidská mohutnost kombinující se sametově jemnou ladností nám v konečném řešení staví zmrzlé schody nad nejostřejšími vrcholy německých hor. Jak stoupáme výše, stává se atmosféra černější a hustší, takže v ní postupně tuhneme a noříme se do tohoto temného inkoustovitého bahna. Naše ušní bubínky jsou zmítány nekompromisním žalem a kouzlem přírody, které v podobě instrumentů zamotává naše vnímání do klubek představ. Najednou prázdno. Téměř kosmos.Tato hudba měla vždy svou hloubku, svou osobitou duši. A i nyní se vydařila. Technicky byla nasazena o něco větší laťka, do které se autor bez problému vešel. Nuže, těšit se můžeme i na opojnou čistotu nahrávky.
A kam se posouvá hudební tvorba? Odpovědí budu možná na první pohled zdánlivě nemilosrdný, a milý čtenář, neznalý Vinterriketovy hudby, si nejspíš pomyslí, že neguji všechna svá předešlá tvrzení. Vyvíjí se nenápadně, někdy mám i pocit, že vůbec. To ovšem neznamená, že by vše, co nahrál, bylo totožné! I přes nevýraznou (či spíše nepozorovatelnou) změnu hudebního stylu dokáže mistr nabídnout spoustu poutavých chvil a okamžiků. I když, ať poslouchám cokoliv, co stvořil, neubráním se jistému dejá vu. Stále ten pocit mám a i nejspíše mít budu. Zaměřím se na mladší práci a hle, hned jako by mi v ušních boltcích zněly zpěvy a ozvěny dob minulých. Nedokáži objektivně posoudit, zda je to na škodu či nikoliv, jisté však je, že s sebou přináší vždy lehký nostalgický nádech. Také každé album prezentuje atmosféricky něco jiného. Ať už jde o zimu, lesy, moře či pohoří, vždy jde o určitý druh unikátu.
Na závěr bych položil ještě jednu otázku. Kupodivu nezní „Máte, nebo nemáte rádi ‚Gebirgshöhenstille‘?“, ale „Milujete, či nenávidíte Vinterriket?“. Pokud na druhou otázku odpovíte kladně, první se vám sama vyjeví. Ano, je to tak. Nové album nenabízí převratnou hudební revoluci, nepřesouvá se do nových dimenzí. Ale je dalším korálkem náhrdelníku, oblázkem do sbírky…Takže pokud chcete poznat svého oblíbeného interpreta více a blíže, opravdu byste neměli váhat a zkuste strávit pár zajímavých chvilek při jeho poslechu.
