Je to určitá grácie a důstojnost, neuvěřitelná lehkost a elegance. Je to chlad, temnota a zatuchlost podzemních prostor lehce zavánějící hroznovým mokem. Je to neopakovatelná a svůdná krása, kterou oplývá nejedno z andělských stvoření země Galského kohouta.
Ano! Tohle vše je skloubeno tak, že vskutku činí křišťál křišťálem. Klenot tak neobyčejný a okouzlující, že by ho bylo vskutku škoda přehlédnout. A teď máme možnost tuto chybu neudělat. Mistři nám totiž nenechali moc času na vydechnutí. Po vynikajícím albu „Doctrine“ a jeho následovníku „Notre Héritage Ancestral“ se totiž vynořuje "Heterodoxie – Opus I". Tentokráte ne ovšem na v dlouho hrajícím hávu, ale v malinkatém dvacetiminutovém rubáši. Vše provedeno a vměstnáno do čtyř skladeb. Inu, zběžnou strukturu máme, proč se tedy nepodívat trošku více do hlouby tohoto zajímavého snažení?
Charakteristický zvuk, vonící po kanálu, se line celou nahrávkou. Důstojnou ouverturou je monumentální ambientní úvod, jenž z největší části stmelují jímavé chorály. A v té nejtklivější momentce to přichází. Vilhelmova děsivě magická kytarová hra. Řízná linka nastupuje přesně krok za krokem, staví se za sebe a vytváří tak dojem určitých ilusorních schodů. Ten člověk si vskutku vyhrál, ostřejší témata jsou jemně podrývána tklivými melodickými pasážemi, které ne náhodou připomínají kouzla z „Doctrine“. Mnohé riffy jsou hladké a příjemné, jiné sklouzávají k zákonité třesknosti, občas až s šílenými či nečekanými zvraty. Tempo mnohdy zrychluje, ale většinu nahrávky se drží příjemně procházkového stylu, jenž nám umožňuje soustředit se i na jiné části. Třeba na bubny. Úder od úderu sladěn s krákorem kytar, decentně doplňuje hudební paletu. Bubny zní již velmi profesionálně, neopakuje se trošku zastřené a falešné, avšak milé bubnování, jenž pamatuji z debutového alba. Z "Opusu I." ovšem vymizelo něco z klávesové práce, je jí zde jako šafránu. Neříkám, že to byl tah vedle, čas třeba dokáže geniálnost tohoto rozhodnutí. Rád se však často zapomenu u hlubokých hladin ambientního unika, které dříve Vilhelm produkoval. I proto mne možná mrzí tato absence. Když se na to podívám z opačného břehu, je to přece záležitost jen dvaceti minut, proto byl brán důraz zřejmě na to podstatnější. Srdcervoucí vokál, jehož otcem je Weltanschauung, jsem si možná úmyslně nechal nakonec. Myslím ten vřískot, který místy dosahuje naprosto úchylných rozměrů. Teze vzřikované francouzsky, znějící jakoby za oponou, jsou nedílnou a neodlučitelnou součástí hudby těchto dvou muzikantů. Bez tohoto řevu by jistě atmosféra každé jejich nahrávky utrpěla, byť je tak specifická.
Jestliže ze své cesty pod „kůru“ "Heterodoxie" přinesu několik drobných poznatků a pokusím se je smísit, nevznikne naštěstí nevkusná hmota, ale (jak jsem ostatně řekl už na začátku) drahokam hrající nejrůznějšími barvami a vjemy. Elegantní spojení všech hudebních prvků a atmosferické alchymie. A je již jen na vás, zda si jej zamilujete více než alba předešlá, či jako já dáte přednost starším kusům. Každopádně je "Heteroxie" Opus I. Haine" důstojným pokračováním této velkolepé křížové výpravy. Au Revoir Sombre Chemin. A někdy příště…
