Nebudu si dlouze pohrávat se třpytivým Válečným křížem v dlaních, rozbolavělých od imbecilního ťukání do klávesnice a bezezbytku milému čtenářstvu mile sdělím počátek dnešní požehnané recenze: Dneska se tu kuchtí Der Blutharsch! Mnohý by nevěřil, ale je to tak…
Tento původně jednočlenný martial projekt Albina Julia je totiž (pro neznalé) jednou z největších klasik tohoto žánru, definující jeho současnou podobu, získávající srdce fanoušků po celém světě a aby toho nebylo málo, okořeňující celou směsku těchto atributů kapkou řádné kontroverze, ke které ostatně i pomohly obviňující reakce blbců z celého světa.
Nestačilo ovšem milému hudebníkovi zůstat pouze u dřevního mixu darkambientních, ponurých ploch, vojenských maršů, proslovů, rytmů apod. jako tomu bylo na (mé oblíbené) rané nahrávce „Der Sieg des Lichtes…“, muzikální jazyk projektu se stále vyvíjel, nabýval obludně pompézních tendencí, nabíral do sebe všelicos, co se mu dostalo do cesty, až, světe div se, s heslem „ Uniforms are changing, Rock´n´Roll will stay forever“, přijal hosty na albu „Time is Thee Enemy!“, kde řízný industrial velmi nonkonformně spářil s lidovými písněmi celé Evropy. Mutace ovšem musela být dotažena dále a tak se DB pomalu, ale jistě začalo měnit v cosi nového, zvláštního, přiznejme si, dosti bláznivého a hlavně: Neslyšeného.
Albin Julius, snad totálně opit invencí a ke zmámení zulíbán od můz, přetransformoval svůj původně osobní projekt do čtyřčlenné kapely (kde například i figuruje náš starý známý Bain Wolfkind) a jal se vydati album „When did wonderland end?“, nad kterým se dnes pozastavíme blíže…
Nějako nevím jak začít stať, protože tato nahrávka je velmi těžce uchopitelná. Někteří si ťukají na čelo, lomí ruce, zvedají oči v sloup a tvrdí, že se Albin zbláznil, jiní na toto album pohlížejí s úchylným zaujetím člověka, pozorujícího přírodní animalitu a samozřejmě zde máme skupinu třetí, tu spokojenou. A co tedy způsobuje takové pozdvižení? Jednoduché, autor se zamiloval do rockové hudby a začal, už do tak dost komplikované, hudby přidávat tradiční bigbítové instrumenty.
Chápu, že pro 99,9% čtenářů tohoto zinu je z pochopitelných důvodů užití elektrické kytary věcí zcela normální a přirozené, ale z hlediska industriálně-avantgardní scény je to asi stejně švihlé, jako by Darkthrone do své tvorby vkládali prvky Hip-Hopu. A výsledek navíc zní přinejmenším obskurně, představme si šílený mišung zpívaných odtrhávaček rozličnými hlasy, folklórních nástrojů, pochodových martial perkusí, nezbytných kytarových rifů, strun, dechů, pomoc, nestíhám vše vypisovat… Na první poslech konzument navyklý na starší tvorbu a přivyklý přímějšímu tahu na branku jenom nechápavě zírá (nebo spíše slýchá)… Jak se ovšem počet přehrání zvyšuje, začínají se z prvotního bordelu vynořovat zprvu letmé rysy a později podstata celé konstrukce; jednotlivé hudební linky začínají dávat smysl, začínají do sebe zapadat a vytvářet důmyslné kombinace. Náhle je uslyšena velmi zřetelná influence páně Wolfkinda, jenom proto, aby byla decentně zabušena do pozadí perkusemi atd. Člověku tak zůstává v hlavě dloubat pouze jedna otázka: Jak si mám tohle, k sakru, zaškatulkovat?!
V umění platí jedno pravidlo; vývoj je prostě nezbytností a zatímco např. ve světě informačních technologií je každý pokrok obdivován a honorován bouřlivým aplausem, v kreativních oborech múzického typu tomu bývá nejprve právě naopak; nejdříve se na evoluce kydá špína a až poté, po zvyknutí si, se nosí v srdci. „When did wonderland end?“ zprvu možná působí jako dort pejska a kočičky, avšak po prověření časem ukazuje, že se jedná o stravu nezbytnou a ukazuje, že pokrok je prostě věcí nezbytnou… Snad bych jenom čtenáři, této hudbě neznalému a náležitě nepřipravenému, doporučil nejdříve okoštovat tvorbu starší…
K recenzi poskytl: HauRuck!
