Co stojí za tím, že na mě pátá řadová deska kapely Forefather spadla rovnou z jasného nebe, na kterém by jeden mráčku pohledal, netuším. A to i přesto, že mám tuhle kapelu odjakživa rád. Možná v tom má prsty vydavatelství Seven Kingdoms, které nápadně připomíná vlastní obchodní značku vytvořenou jen proto, aby „Steadfast“ nevyšlo vlastním nákladem. Anebo jsem v tom kvantu industriálních, ambientních a neofolkových věcí, které zaplavily bezmála polovinu redakce a tu druhou nechali odnést zabijáckým proudem hudby metalové, prostě informace o chystané novince bratrů Wulfstana a Athelstana přehlédl. Co tedy skutečně stojí za tím padajícím a lesknoucím se kotoučem se můžeme jen domnívat. Faktem však zůstává, že „Steadfast“, v pořadí pátá plnohodnotná deska anglické kapely Forefather, vyšla prvního dne druhé únorové dekády letošního roku. V době data vydání nového alba jejich oblíbené kapely, fanoušci téměř vždy řeší totožné dilema: „Bude ten čerstvý výplod té a té kapely pokračovat v klasických šlépějích, posune se přirozeně kamsi dál a nebo všechny ‚přítomné‘ šokuje svou nečekaností?“ A já tedy vznáším jednoduchou, prozaickou otázku: „Ke které z těchto možností se přiklonila novinka „Steadfast“?
Práce, jež započala ihned po vydání předchozího „Our is the Kingdom“ a trvala následující tři roky, stála opravdu za to. Ač se i mně zpočátku zdálo, že „Steadfast“ jede v oněch zmiňovaných „klasických šlépějích“, postupem času se začalo vše vybarvovat… Stavebním kamenem bylo bez debat předchozí album „Our…“, jež Forefather detailně rozebrali, poučili se z jeho nedostatků a po tři roky se ze všech sil snažili, aby byl jeho následovník pokud možno po všech stránkách lepší. Svéráznou a takřka black metalovou bicí artilerii vystřídala téměř výhradně rytmická a šlapavá tempa, která, nutno podotknout, hudbě angličanů sluší více. Zvuk kytar se zdá být nyní průzračnější, příjemnější a díky pestřejším bicím také mnohem lépe čitelný. Steadfast-ovskému „black metalovému“ vokálu je rozumět lépe než kdykoli předtím a tak podobně. Wulfstan a Athelstan zapracovali opravdu snad na všem, co bylo na minulé desce ke zlepšení. Zůstaly naopak překrásné uchu lahodící a Forefather charakterizující melodie.
Pátá řadovka je deskou rozmanitou. Jsou tu skladby, které táhne jednoznačně vokál a kytary tvoří pouze jakousi zvukovou hradbu, skladby jasně odkazující na předchozí agresivnější alba, téměř až romantické kytarové melodie i dvojice instrumentálních kompozic. Přes to všechno se jedná o ucelenou, kompaktní a hlavně opravdu kvalitní práci, za kterou je třeba kluky pochválit. Každá skladba má své nezaměnitelné kouzlo, vrcholem každé z nich je něco jiného. Forefather nejsou kapelou, která by stavěla pouze na refrénech. Ano, je pravda, že právě refrén je u každé skladby skutečně silný. Vždy se však samy nabízí momenty, které musíte prostě slyšet znovu a znovu.
Hodina hrací doby ubíhá již po několikáté a já stále přicházím novince „Steadfast“ více na chuť. Přestože mi z počátku přišla jako další totožná nahrávka, teď bych strčil ruku do ohně za to, že dřímám v ruce desku dotaženou téměř k dokonalosti. A stačilo k tomu relativně tak málo. Forefather nemuseli nijak významně měnit postavení ke své tvorbě, pouze zapracovali na několika detailech. Výsledkem je deska, která drží v ruce anglosaský praporec stejně pevně jako její předchůdci a přesto je přístupnější, melodičtější a jednoznačně lepší.
