Bude tomu již několik let, co spílám na minulost Blodsrit. Předminulý rok mě však definitivně utvrdil v tom, že nenastane den, kdy bych se s současností kapely vyrovnal. Byla to alba jako „Ocularis Infernum“ a „Helveteshymner“, která jsem si zamiloval a když se ohlédnu za posledními dvěma počiny, z nichž jeden dnes budu rozebírat, je mi blivno.
Je to hledání sebe sama, zkoušení jiných cest, které se však v jistém bodě vždy protnou. Smolné pro Blodsrit je, že ani jedna z těchto vyzkoušených cest nevedla od roku 2004 ke kýženému výsledku. Kapela je v zahraničí, ale vlastně i u nás poměrně známá, vybudovala si po právu jméno, avšak pokud slyšíte tolik populární slogany jako „naše nové album je nejlepší“, u Blodsrit na toto nemyslete. Jak undergroundově, špinavě, doslova hnusně jejich kariéra začínala, jak skvostně pokračovala a jak nyní (pro mě) neslavně končí… je neskutečně smutné.
„Hinterland“ následuje kratičký počin „The Well of Light Has Finally Dried“ a jeho délka sice dosahuje konečně alespoň čtyřiceti pěti minut, ale často si při poslechu říkám, že třicet minut by stačilo až až. Jedná se o album rádoby nápadité, poměrně melodické, protkané různými akustickými vyhrávkami a „bonbónky“, nicméně, co to je za zvuk, proboha? Jak někdo s místy příjemnými nápady může s takovouto produkcí myslet na něco víc? Popravdě jsem se po prvním poslechu lekl, jestli mi nepřišlo zcela jiné album z nějaké neznámé éry Blodsrit. Například neskutečně utopené bicí – ve srovnání s vokálem – působí jako instrument, který je na albu navíc. Kytary se sice lehce navrací do melodičtějších kořenů jako dříve, nicméně nic není tak slaďoučké, jak by mělo. Největším úrazem je jednoduše komplexnost. Schválně, zkuste si při poslechu představit, jak by každý instrument a jednoduše celý výsledek zněl s produkcí, která by byla hodna jména kapely. Roztajete nasráním… Blodsrit si nikdy nepotrpěli na to, aby jejich hudba zněla v každém ohledu dokonale, základy undergroundu jsou v duši kapely pevně dány, a je to jedině dobře. Nicméně vše musí mít klady a zápory. A měly by převažovat ty klady, neboť pokud ne, zůstaneme trčet kdesi na průměru.
Avšak, vyzdvihnu určitě využití čistých zpěvů, které působí příjemně epicky a do melodií, které jsou pro „Hinterland“ typické, jsou parádně vybrány a zosobněny. Nálada novinky je totiž prazvláštní. Z pod té vší nečitelnosti na mě dýchá vzletnost a pomyslný návrat do minulosti, nicméně lehce koncepčně odlišný. Zatímco „Ocularis Infernum“ bylo melodické až moc, „Helveteshymner“ více přímočaré, „Hinterland“ není vůbec od každého něco, ale hlavně ne až tak black metalový počin. Melodie tvořené na „Ocularis Infernum“ byly komplexní a zněly žánrově, na druhou stranu je právě novinka takovým pokusem. Alespoň dle mě. Každá skladba je silně melodická, s charakteristickým vokálem a snad by se dalo říci, že i promyšlená, přesto mě ale trápí to nejzásadnější – nemůžu albu ani trochu věřit. Je to vše takové podivné, sklíčené a nereálné… Jakoby tvořené v křeči, pod nátlakem vlastního uvědomění klesající kvality.
Takové je nové album Blodsrit. Opus, který měl vyvrátit všechny pochyby (já to tedy určitě čekal) a navrátit jistotu. Zatím pouze pluje kdesi za předchůdci a nechává mě nadále skeptickým… Na druhou stranu však vidím hodně pozitiv, novátorských postupů (v rámci kapely), ale vše to ještě pokulhává. Nicméně cítím, že návrat je blízko! Třeba za rok, za dva… Uvidíme. Hlavně to zase nezazdít.
