Nelítostné počasí si s námi opět pohrává jako kočka s torzem myšího těla, a tak nepatrný sluneční svit nechal roztát i poslední vzpomínky na letošní příděl sněhu. Můžeme však považovat malé kopečky sněhu, zčernalé od napůl odlomených koleček popelnic a ohozený slupkami od brambor, za sníh? Skoro se nabízí přirovnání „pohled pro bohy“!! Ale vidí to Bůh tam někde shora? Pokud tam je, tak určitě ano. Jen nepatrně pohne hlavou, típne „startku“ o holý zadek smradlavé děvky krčící se u jeho nohou, a jedním okem pohlédne na Zem, na žebráka klečícího líbajíce krucifix, přičemž odříkává modlitbu za nemocnou dceru. Slabá dívka však hlady zemře… Tak do prdele s Bohem.

Lord Sargofagian tuto „víru“ v cokoliv šíří rychlostí blesku… Líbí se Vám, chcete vstoupit do víry? Stačí se jen nechat pokřtít… pozvedněte číší! „Grim Arts Of Melancholy“ Vám k tomu dokonale poslouží. Co jiného může být tak zvrhlým potěšením pro černou duši posluchačovu? Satan, smrt, nenávist, nic víc nic míň. Nic jiného Lorda Sargofagiana nejspíš neinspiruje a tak i samotná hudba se stává nyní lehce představitelnou - jednoduchý blasfemický black metal. Mašinérie se rozjíždí na můj vkus hodně ohraným a kýčovitým intrem(zbytečnost). Po uplynutí shluku zvuků naštěstí následuje nabroušená skladba zběsilejšího tempa. Energická, nenávistná, ničivá, mohl bych pokračovat dál v hodnocení, ale není důvod, deska jich čítá celkem osm. Po několika hodinách strávených poslechem začala „Grim Arts Of Melancholy“ odkrývat svou pravou tvář. Bylo by hloupé a pošetilé si nevšimnout jen vlastností táhnoucí tento opus kupředu a úmyslně přehlížet nedokonalosti. To, že Baptism zní jako kapela několika lidí a ne jako projekt jednoho člověka je obdivuhodné, vytváří si prakticky svá kritéria, ať už v oblasti zvuku, nebo jednotlivých kompozic. Ano, některé skladby jsou obdařeny nábojem a tahem na branku, ale všechno je nakonec znehodnoceno - pohlceno neustálým opakováním dokola a dokola. Black metal, uchylující se občas do oldschoolového hábitu s minimálním střídáním tempa, nemůže figurovat ve skladbách žalostně se blížícím k deseti minutám…vždyť už pět minut je k tomuto stylu maximálně nevhodná délka.


Mrzí mě, že tohle „dílko“ postrádá něco jako stupňování napětí, emocí, hudebního obsahu. Tahle deska je přesně opačného charakteru, všechno podstatné a pozoruhodné bylo vysloveno v první skladbě, věřte, že čím hlouběji se dostávám, tím více deska strádá. Bojím se to vyslovit. To, co mě na první poslech naplňovalo a nutilo přemýšlet, mě teď vlastně nudí. Dostávám se do obyčejného stereotypu jednotvárných bicích, kytar, vokálu…všeho. Nevím v čem je ten zakopaný pes, Sargofagian je zkušeným muzikantem, podílí se aktivně na mnoha projektech a má také bohatou hudební minulost. Snad můžeme mluvit o maximálním zaujetí pro tento ortodoxně pojatý black metal, nebo v horším případě o absolutním vyčerpání nápadů. V tomto případě desku nezachrání ani dobrá vokální prácička a prohnilé melodie, nezachrání ji prakticky nic. Teď si tak říkám, Bůh je k ničemu, Satan převtělen v Lorda Sargofagiana taky zklamal… Z toho plyne ponaučení – „Žádná víra není dokonalá“!