Občas se zjeví něco, čemu se říká nostalgická bomba. A jednou z nich byla bezesporu Nachtfalke. Není tomu zas tak dávno, co jsem se připojil k jejich plavbě k neznámým (Nebo snad již prozkoumaným?) břehům, jenž měly skýtat skutečná viking metalová jatka. Nevím, na kolik ovlivnily klenoty jako „Hail Victory Teutonia“ či „Doomed to Die“ německou scénu, nicméně mně vždy velmi imponovaly svou překrásnou monumentálností a hutností. To všechno mohl ještě velmi ovlivnit nejnovější počin této skupiny, nazvaný „Following the Wanderers Path“, jehož možnému poslechu jsem se ze začátku vyhýbal, jak jsem jen mohl. Strach, že se rozplyne moje představa o starých dobrých časech, byl ze začátku silnější. Pak ale přišel okamžik vítězství a já si novinku poprvé pustil.
První, co nápadně udeřilo mé ušní bubínky, byla značně inovovaná hra na kytaru. O krok ostřejší než její předchůdkyně, prostoupená jednoduchými, snadno zapamatovatelnými (ne však nudnými či vlezlými!) riffy, které jako by z oka vypadly Quorthonovu „Blood On Ice“. Abych byl opravdu upřímný, tak nejen kytarově. Kromě viditelnějšího black metalového kabátku je jeho o dost mladším sourozencem.
Dobrým a výmluvným dokladem může být ku příkladu první skladba. Po ní následuje několik, jenž jsou spíše ovlivněny tou „černější“ stránkou, občas jsou prolínány kytarovými pasážemi (mimo jiné, opravdu se vydařily), zvuky přírody, bitvami a válečným řevem. Sem tam se výrazně na plátno promítnou klávesy, které mi ne vždy sedly… Nechci říci, že by byly nepovedené nebo špatně zahrané, ale do určitých skladeb by se vskutku hodilo něco trochu jiného. Také z bubeníka byl můj dojem lehce nejistý. „Following the Wanderers Path“ není naboucháno nijak zle, ovšem příliš obyčejně a chvílemi i nezáživně. Když opomenu lehké drobnosti, můžeme přejít k již zmíněným akustickým a „přírodním“ pasážím. Těmi jsem byl poměrně nadchnut, vydařily se. Nenudí, jsou příjemné, jemné, nepřeřvané či něčím jiným zkažené, a zanechají v posluchači milý zbytkový dojem.
Nyní přichází chvíle na jednu z posledních a dosti zásadních otázek. Jak dopadla atmosféra alba? K mému zklamání ubylo dost mohutných a těžkých pasáží. Zůstalo tvrdé, ale zdá se mi, že již zde není to, co dělalo staré Nachtfalke tím, čím byli. Jistě, novinky zní propracovaněji, melodičtěji, čistěji. Vynikla akustická kytara a jiné minoritní nástroje. Ale přeci jen zůstala slza v oku po starém a tíživém kouzlu „Hail Victory Teutonia“. Však třeba hudebníci vyvedou v budoucnu svou současnou tvorbu k dokonalosti.
Co se „Following the Wanderers Path“ týče, tak mě na jednu stranu potěšilo a na druhou lehce rozsmutnilo. Možná je to můj nepodstatný subjektivní dojem, ale na některé věci z alba si prostě asi nikdy nezvyknu a stále budu mít onen divný pocit, že sem cosi nepatří. Tak či tak, skupina si za svůj nový počin zaslouží malou bezvýznamnou odměnu. Alespoň ode mne.
