Po čase se můj letmý pohled a zájem přesunul do krajin kdesi u Středozemního moře. Přesněji, zaměřil jsem svůj zrak na Itálii a jmenovitě na její podzemní scénu. A co čert nechtěl, dostalo se mi do rukou první dlouhohrající album skupiny Profezia. Doufal jsem, že budu překvapen nějakou temperamentní snůškou akordů a riffů. Byl jsem však obdarován něčím jiným. Něčím, co jsem spíše nečekal. Ale hezky pomalu a po pořádku.
Mívám rád začínající amatérské skupiny. Jsou jakýmsi příjemným oživením této scény. A navíc do každé z nich vkládám určité naděje. Vždyť přece každá známější skupina začínala od naprostého malého nic. Proto jsem se na album „Black Misanthropic Elite – Moon Anthem“, poměrně soustředil. Na druhou stranu, spousta těchto skupin často sklouzává k levným a nezáživným slátaninám, které se většinou jen oblékají do rádoby kabátku pravosti. Tak či tak, připravil jsem se k poslechu a hle, vyvalila se na mne hudební podzemní smršť, která zdánlivě připomínala Kanwulfovu tvorbu v Nargaroth. Navíc vše bylo okořeněno podobným vokálem, jakým zpívával legendární Varg Vikernes. To už vyznívá na poměrně vražedné dílo, nemyslíte?
Ovšem, nebudu vynášet rozsudky příliš záhy a přímo. Tak zase zjevné to nebude, a proto jsem se rozhodl, že vás Profezií lehce provedu. Nuže… čeká vás vskutku celkem solidní nářez, srozumitelný a jasný. Některé pasáže jsou trošku obyčejnější a nudné, klasické postupy bez výraznějších inovátorských změn. Nicméně kytarová práce je dobře odehraná, zjevně ukazuje kytaristův talent. Inu, vše má svůj čas. Každopádně, je zde spousta zábavných momentů a pasáží, jenž se opravdu dobře poslouchají. Místy jsou divoké a agresivní, chvílemi prostoupeny tkanými a hladkými melodickými okamžiky, kterých ovšem mohlo být o něco více. Standardně odvedená práce doplněná vcelku normálně znějícími bubny, nic příliš výstředního. Sem tam se nám objeví i záblesk ambientního vlivu nebo čistého vokálu, ovšem většinu času se nad kytarovým korpusem klene vokál, u kterého mám vskutku takový zvláštní dojem. Pocit „tohle už jsem někde viděl“ se mě pevně držel za kabát až do poslední minuty. Ano, je to onen zmiňovaný „skřehot“, který tak zjevně připomíná Burzum. Ostatně i ze zbytku alba je cítit jasné ovlivnění tímto starým patetickým dílem. I atmosféra staví na podobných pilířích, což je možná škoda. Atmosféra není špatná, ale kdyby bylo použita větší dávka fantasie a vlastních vlivů, možná by mohla býti rozmanitější a autentičtější.
Profezia připravila celkem obstojný materiál, kterému lze ledacos vytknout. Ovšem můžeme ho i pochválit. Skupina svým albem potěší zvláště staré fanoušky této odnože, ovšem dnešní generace posluchačů čeká spíše něco jiného. Na můj vkus i těch slabounkých třicet čtyři minut poslechového času bylo dost. Kdyby vzniklo spíše mini album nebo promo, patrně bych to uvítal vstřícněji. Každopádně zas takové zklamání to není. Osobně jsem se celkem bavil, jako ochutnávka to totiž opravdu není špatné. Za pár let možná spatříme známky budoucího vývoje. Doufám, že jen a jen k lepšímu.
