Tahle švédská bruska patří mezi mé oblíbené zvláště díky jejich křížení švédsky střihnutého black metalu s götheburským melodickým metalem, který je z jejich hudby chorobně cítit. Poslední album Pariah ještě ani pořádně nevychladlo a má černá duše si umínila tento počin zrecenzovat. Nevěděl jsem přesně, co tahle úderka předvede, a tak jsem šel do recenze zcela bez předsudků. Pro ty, kdo kapelu neznají zde mám pár informací. Naglfar fungují od roku 1992 ve švédském městě Umeĺ. Za tu dobu stihli vydat alba Vittra,Diabolical,Sheol a právě Pariah.
Po prvním poslechu zjištuji, že to s tím götheburským metalem nebude tak horké jak se z prvu zdálo. Ano prvky tam jsou například ve skladbách And The World Shall Be Your Grave či A Swarm Of Plagues. Přes to všechno Naglfar sázejí na black metalovou stránku věci tak v poměru 5:1 pro black metal. Zřídka kdy se ve skladbě ocitne čistě "Götheburská" část, spíše z hudby prosakují velmi jemně zakomponované postupy, jenž využívá právě tento hudební styl. Pro mne bylo spíše překvapení že z hudby Naglfar slyším vlivy norské veličiny Satyricon. Dobře je to poznat například v pomalejších částech skladby None Shall Be Spread /a jak se později ukázalo, také to je jedinná pasáž/. Přesto, že jsem něco takového nečekal nezdá se, že by to hudbu Naglfar nějak poškodilo, ba naopak. Vrchovatě si pak při poslechu Pariah užijete výhradně švédského podání black metalu, jímž je album doslova přecpané. Po pár dalších posleších zjištuji, že götheburský sindrom se projevil ve více skladbách, přesto ne zcela ve všech a spíše až v druhé polovině alba. Tím, že se kříží black metal s götheburským melodickým metalem, neztrácí hudba svižnost a tah na branku, který u leckerých black metalových kapel chybí.
Je škoda, že götheburským metalem nejsou ovlivněny úplně všechny skladby, ptz když se taková skladba povede, je to výborný balzám na uši. Nabízí se otázka, kam budou Naglfar směřovat na dalších počinech. Dle mého názoru by se měli držet svého kopyta, protože to jim svědčí dokonale, mají svůj xicht a nepodbízejí se. Na hudbě, kterou dělají je krásné to, že studnice jejich inspirace není ani zdaleka vyčerpána a až dovedou švédové svůj styl hraní k dokonalosti, bude to opravdu pochoutka.
