Někdy není opravdu špatným krokem zabloudit v jiných vodách. A to v pravém slova smyslu. Můj hudební křižník zakotvil ve vodách brázdících Kanadu.

Dostal jsem se k velmi prazvláštnímu a strhujícímu projektu, jenž mne šokoval a potěšil zároveň. Jmenuje se Nadja. Toto dvojčlenné uskupení je jistě zkušenému posluchači drone a doom metalu znám, pro mě jsou však tyto žánry dosud málo prozkoumanou a oťukanou neznámou. Nuž, jednoho dne jsem se to rozhodl vyzkoušet i vyposlechnout alespoň jediné album, které mne nevýslovně přitahovalo. Nevím, co to bylo, jen to bylo neskutečně silné.

Neváhal jsem ani chvíli a za okamžik se již mé myšlenky vpíjely do pozoruhodného hudebního korpusu. Poslouchal jsem a poslouchal a pomalu jsem si začal připadat jako v jiném světě. Teskné a pomalé kytarové pasáže se plíží v jakémsi šumném oparu, lehké a nenáročné bicí se odráží o tklivé ambientní pasáže, jenž dodávají celkové nahrávce něco tajemného a nevídaného. V hudebním rozsahu šedesáti dvou minut předvádí Nadja v instrumentální verzi svou krásu. Šouravý pochod tónů a zvuků se rozléhá místností. Já sedím na židli, nohy mám na svém pracovním stole a přemýšlím. Hlavou se mi prohánějí různé myšlenky a cítím se až podezřele divně. Mé pocity se při poslechu probouzejí. Necítím však nějaký smutek nebo něco podobného, co jsem čekal. Jakoby celá ta divná nahrávka působila něčím jiným. V nenápadné ozvěně, kterou kytara vytváří spolu s prostupujícími ambientními motivy, místové monumentálnosti a důstojnosti nahrávky lze vycítit určitou osamělost. Ba přímo tíživý pocit samoty. Vše je jednoduché, ale naprosto sladěné. Nenarazil jsem na jedinou věc, který by mému uchu zněla nedotaženě. Vše magicky vytváří silnou auru čehosi, co jsem v hudbě tohoto žánru nečekal. Je to pocit světla, žár slunce. Nemohu si pomoci, ale když jsem seděl na své židli a svůj pohled upíral do černého stropu, cítil jsem zvláštní teplo a zář. Nepřicházela však ze zatažených oken mého pokoje, nýbrž jakoby ze země. Za chvíli mne neviditelná energie obklopovala docela. Úžasný pocit, který jsem náznakem cítil jen u mála hudebních alb. Okouzlení, které samotná čarovná hudba přináší, končí až odezněním posledních tónů.


Nejsem vůbec hudebním odborníkem. Proto mne drone/doomoví posluchači s prominutím omluví. Trochu však doufám, že to, co jsem napsal a napíši, budou brát s lehkou nadsázkou, která už ze zásady je přítomná ve většině mých textů.
Nadja je pro mne vskutku zajímavou a poutavou výpravou za hranice vlastní fantazie, která mne okouzlila, překvapila a donutila zamyslet se tak, jak to většinou nedělávám. Byla pro mne do určité míry neocenitelným přínosem a obohacením, na nějž se jen tak nezapomíná. Pevně věřím, že se k nahrávce budu vracet a vychutnávat ji se stejným potěšením, jako nyní několik minulých dnů. „Desire in Uneasiness“ pro mne přináší jistou dávku geniality a hřejivého slunce. A to se jen tak nezapomíná.