Bylo nebylo, za horami a čtvero nížinami, jedním mořem a mnoha řekami leželo nevelké království, kde vítr splétá vlasy barvy lnu do copů, medovina a hudba tečou proudem, a kde noc s alkoholem jdou ruku v ruce a jako morová rána kosí všechny, kteří se této zkázonosné dvojici staví do cesty. I žil tam jistý mládenec, Sykelig se jmenoval, který se jedné noci měsíce pátého, léta páně dvou tisícího šestého, strašně opil a dal vzniknout své paranoidní vizi o „nemocné hudbě pro nemocné lidi“.
Ta vize se jmenuje Den Saakaldte a zcela nevizionářsky pojednává o zaběhlých tématech typu deprese, utrpení, temnota a alkohol, čemuž samozřejmě odpovídá i hudba. Ale že to není výmysl jen tak ledajaký, dokazuje i ansámbl, který se Sykeligovy podařilo schrastit. Vždyť kdo by mohl pohrdnout hudbou produkovanou osobami ze spolků jako Shining, 1349, DHG, Gehenna atd. A aby toho nebylo málo, na následující album je avizována spolupráce i s panem P.K. z Abigor. Otázkou však zůstává, jak dlouho tento skoro elitní projekt bude fungovat, než se pan Tvůrce v rámci hudební tvorby upije k smrti.
Co tedy od miniCD „Øl, Mørke og Depresjon“ můžeme očekávat? Optimismem nasáklý soundtrack k bytí určitě ne. Spíš je třeba vzít si k ruce lahváče, sednout si někam do tmavého koutku a na půl hodinky se ponořit do opile-zdrogované atmosféry šestice velmi různorodých skladeb. Na albu se v největší míře pořád vyskytuje black metal, ale v poněkud avantgardnější formě a hlavně, je doplněn trojicí kompozic ryze instrumentálně-samplového charakteru, nemluvě o přítomnosti takových nástrojů, jako je tahací harmonika, saxofon a Kvarforthův čistý vokál.
Neznalý věci by mohl říci, že je to zmatek nad zmatek, ale Sykelig očividně ví, co dělá a dokázal nám naservírovat hudebně různorodou směsku vzešlou z pivní atmosféry norské industrie poměrně elegantním způsobem. Jeho hudba nepostrádá údernost, švih a charisma, a sem tam na posluchače dokáže dýchnout i mírně tísnivou atmosférou. Nechci tím naznačovat, že by jeho tvorba měla nějak výrazně depresivní nádech, což by ani příliš dobré nebylo, ale dokáže člověka strhnout do svého hospodského světa. Pochodové rytmy se střídají s melancholickými plochami, sem tam se zjeví mírně avantgardní nápad, můžeme se dočkat sladkých melodií, klavírního povzdechu, skoro jazzového sólíčka a všechno je to zahráno s nejvyšší precizností, lehkostí a umem, podpořené výtečným zvukem a skvěle zvládnutou produkcí.
Každá skladba má něco do sebe, ať už je to akustická vyhrávka, zakomponovaný klavír, ječivý duet dvou kytar, nebo zvláštní kompozice. A celé tomu samozřejmě dává korunu Kvarforthův skvostný vokál, který vykopl už tak vysokou úroveň alba do závratných výšin. Jediné, co bych desce vytkla, je přílišná rozervanost konceptu a přehršle samplovaných meziher, které v tomto případě za plnohodnotnou píseň prostě nevydají. Jako intro/outro/intermezzo by sice mohly fungovat dobře, ale spíše někde na albu s poněkud větším počtem „normálních“ skladeb. Díky tomuto faktoru „Beer, Darkness and Depression" není zapamatovatelné a ani po sto padesátém poslechu člověk neví, jak jdou skladby po sobě, což je sice fajn, ale čeho je moc, toho je příliš. Můžeme se tedy těšit, co nám bude předvedeno na split albu se Shining, které dle informací má přijít velmi brzo.
