Mé nejočekávanější album roku 2008 bylo konečně vypuštěno mezi posluchače a mně nezbývá nic jiného, než si po třech letech říci; „konečně“! Emancer pro mě totiž znamenají mnohem více než veškeré ty velké a slavné norské hvězdičky, jenž se ohání řečmi velikosti černošského penisu a jejich image je více true než sbírka LPček starého crustera. Mithrinovi novátorské sklony mě vždy fascinovaly a velice snadno dokazovaly, že black metal může být pořád black metal, i když je propracovaný a ošperkovaný mnoha moderními postupy.V novince „Twilight and Randomness“ vidím krásné spojení dravosti „Invisible“ a mírné bláznivosti „The Menace Within“. Ihned na začátek musím totiž poznamenat, že toto album je zcela jistě nejvyspělejším a pro mě i nejzajímavějším v historii kapely vůbec. Na nahrávce se všichni tři muzikanti neuvěřitelně snadno doplňují a i když je pravda, že hudbu má na starost Mithrin, tak vokální linky jsou nádherně bohaté a barevné. V rozhovoru bylo zvěstováno, že čistých zpěvů na „Twilight and Randomness“ moc nenajdeme, což mě v tu dobu lehce zamrzelo… Realita je však zcela někde jinde, takto zpívaných partů je na novince mnoho a dělí se o ně všichni tři hudebníci.
Další devizou alba je klasicky velmi dobře udělaný automat, přesto je pro mě stálým neduhem, protože ke kapele, jakou Emancer je, by se hodil regulérní bubeník, který by hudbě dle mě dodal ještě více rozměrů, a určitě bychom se dočkali i nějakých fajn „skrečů“ :-). Za další, elektronické vlivy, které byly třeba hodně znatelné na „The Menace Within“, jsou samozřejmě i zde, nicméně méně násilně zasazeny. Kdykoli je v hudbě zaslechnete, pochopíte, že tam prostě patří. Jednotlivé struktury jsou pro ně přímo dělány a kapela se tak vyvarovala hluchých momentů – i když i jich se na albu pár najde (ale kde ne, že…).
Co mě například hodně překvapilo, a to je spojeno silně s předchozím odstavcem, je atmosféry-plnost, která sálá téměř ze všech skladeb. Není kupodivu tvořena melodickými kytarami, ale spíše syntetizátory, klávesami a různými zvuky, jenž jsou do hudby nenásilně zakomponovány. Kolikrát si vlastně myslím, že zastávají doslova tvůrčí roli. A jestliže mívám z alb často pocit, že chápu myšlenku, která je promítnuta jak textově, ale hlavně hudebně, tak u „Twilight and Randomness“ se ocitám s každou skladbou v jiném světě. Ve světě bez zábran a kdesi v roce 2056. Docela i totiž věřím, že má trojice poměrně silné předpoklady k tomu, stvořit podklad pro sci-fi film. Samozřejmě v mezích ne-kytarových.
No a co se toho metalového základu nové desky týče? Bez debat uchvátí silné riffování s poměrně častými vyhrávkami a především melodickou hrou – nijak nucenou, avšak velmi příjemně se plížící. Jednoduše je vidět, že pokud chtěla kapela s něčím přijít (ať to mělo být za rok nebo za pět), chtěla mít vše do posledního detailu naplánované. A je jasné, že se nikdy nezavděčí všem, nicméně každý, kdo má nitro novým směrům otevřené, nemůže s koupí alba prohloupit.
Pevně věřím, že Emancer v dohledné době uvidím naživo, urovnají se jim personální tahanice, přestěhují se blíž k sobě a konečně se dostanou více do podvědomí širšího posluchačstva na celém světě. A vydání této první velké ryby dle mě není špatný tah ani pro Nagu. Zvedám palec pro obě strany.
K recenzi poskytl: Naga Productions
