Mrazivý vítr se prohnal pouští, rok se s rokem sešel a v pákistánských horách se opět začaly rozlévat chaosální tóny a zvuky. Plížily se podél skal a údolími, povalovaly se v korytech řek. A zanedlouho poté se ocitly v mém přehrávači. A ne věru náhodou.

Taarma je jeden z projektů, který si za nepříliš dlouhou dobu stihl udělat velmi zajímavou pověst. Depresivní chladnou dávku undergroundové kanálové hudby, jenž produkuje sám černý císař Jogezal, si mnoho lidí oblíbilo i znechutilo. Přeci jen je tato hudba z podzemí trošku tvrdším oříškem k poslechu. Mně osobně se většina autorových děl líbila a proto jsem se rozhodl tuto dopekelvolající nahrávku řádně zhodnotit a popsat.

Nebudu vám ovšem nic zastírat, hnedka od začátku proto půjdu s barvou ven. Ti, kdo slyšeli „Remnants of a Tormenting Black Shadow“ či záplavu demoverzí, určitě nebudou šokováni či překvapeni. Nové album totiž nabízí přibližně to stejné. Ovšem to bych byl krajně nepřesný. Ano, máme zde pořád ten starý krásný podkladový materiál, formovaný do týraných zvuků kytar, chroupavého šramotu a zahalený černotou. Nechybí zde ani „za zdí znějící“ vokál plný výčitek. Atmosféra hustá, že by se dala krájet, tak co je tedy jiného? Oproti svým předchůdcům je totiž „Beyond The Cemetery Gates“ neskonale techničtější a propracovanější. Což se vám samozřejmě kvůli výše zmíněnému nebude zdát na první poslech. O to víc mě některé momenty, či celé pasáže doslova zvedly ze židle. Mám takový pocit, že Jogezal dospívá do takové hudební formy, kterou zřejmě ocení i větší posluchačská základna. Ne jen pár vyvolených bláznů. Což ovšem nevyvrací nic na skryté genialitě počáteční tvorby. Osobně se vždycky najdou lidé (a já se k nim hrdě hlásím), kteří i s odstupem přisvědčí, že „Remnants…“ nebo „Sorrow of My Ancestral Spirits“ vždycky budou tvořit to nejkouzelnější a nejsilnější jádro Císařovy hudby.

Jak už jsem řekl, hudba se stává na poměry Taarmy progresivnější, což se týká převážně a jedině kytarové hry. Základní nástroj totiž dokáže během čtyřiceti dvou minut vykouzlit agresivní a technicky dobře vyvedené pasáže, tak pomalé a stereotypní akordy. Každá přitažlivější pasáž, zakuklená v chuchvalcích mlhy a šera, má totiž hlavu a patu. Což se však místy nedá říci o celých skladbách, přeci jen pro Taarmu tak typická chaotičnost nemůže a nesmí zmizet ze dne na den.


Co se naštěstí vůbec nezměnilo, a to ani k lepšímu (což prakticky už nejde) ani k horšímu, je nevídaná síla a hrůznost atmosféry a pocitů, které z tohoto alba vytékají v ponurých, černých a bahnitých provazech záhrobní tekutiny. Štkavá a přidušená deprese smíšená s chladem a magičností vzdálených hvězd, doprovázená kvílením větru a vytím vlků je natolik dojemnou a působivou záclonou, kterou autor odkryje vždy jen na chvíli, abyste se mohli alespoň nadechnout vzduchu. A rozhlédnout se po okolním světe. A přesně tohle je to, proč Taarmu mám tak skutečně rád. Ten stín, přízrak, jenž ledovým závojem dostává mé srdce na bod mrazu. Hrůza a bezútěšnost. Záhrobní ponurost…

Nevím, jak vypadá ideální, korektní a objektivní recenze na album svého oblíbeného interpreta. A pokud alespoň tuším, dnes jsem se o to vůbec nepokoušel. Zato jsem vám přiblížil jedno ze nejlepších děl tohoto roku. „Beyond The Cemetery Gates“ totiž zanechává cosi dost hlubokého uvnitř.
Nelze říci, že toto album překonává své předchůdce po citové a atmosférické stránce, to bych rozzlobil staré příznivce a trochu i sebe. Ovšem pokud srovnám hráčskou kvalitu, tak nový počin jasně exceluje. Což mi vůbec nezabrání zamilovat si celou Jogezalovu diskografii.