Musím pít pátý Gambrinus, abych začínal chápat, jestli si Woods of Infinity nedělají definitivně pšouky. Jakkoli jsem byl z „Hamptjärn“ zprvu mimo a posléze nadšený, tak to, čím se musím prokousávat teď… Vážení, to je genocida člověčího nitra. A považte – EP má jen dvě skladby, přičemž album jich mělo deset. A jak tak přemýšlím, slyšet deset takovýchto „opusů“, asi nikdy nebudu stejně (ne)normální, jako doteď. Je to SRANDA, bžunda, legrace, duševní erekce, parodie, zesměšňování sebe sama a všech, co nahrávku poslouchají a kdoví co ještě…

Křičte v pokoji, mluvte poté o sněhu, mezitím vařte guláš, nadávejte pokojské a zabijte malé dítě. Poté vezměte kytaru, udělejte pár táhlých melodií a užívejte tu pravou winter nostalgii. Samozřejmě, bude to šílená blbina, ale věřte, že čím jsou Woods of Infinity místy blbější, tím je ten komplex celkově zajímavější – pokud vydržíte víc než 30 sekund. Chvilku po chvilce se budete prodírat příběhem, jenž zdánlivě nemá smysl ani konec, jehož každý fragment stojí na zavržené identitě, nebo lépe řečeno, myslích dvou zmrzlých mozků.

A víte, co je nejhorší? První skladba vás nechá navyknout na šílenou notu, ale druhá je podstatně klidnější a vyrovnanější. Co si tedy ve výsledku asi budete myslet? Co si, proboha, budete myslet? Jak to máte chápat? Je to dobré? Je důvod, aby se to lidem a vůbec něčemu na zemi líbilo? Jistě, vy pochybovači! Pokud máte své kouzlo, léta o něj pečujete a rozvíjíte, docílíte tak kvalitní značky, která se bude prostě prodávat. Neboť neobvyklosti dělají lidi bláznivými, přitahují je, ničí je, a oni se poddávají, blouzní a touží. Navíc, pokud ví, že vždy mohou odbočit jinam a přehrávač zklidnit či zcela ztišit, je to plus. Nic se totiž nemá brát vážně, a stejně tak to ví i ve Švédsku.


Ticho, nezbylo nic než prosté ticho a Ty. Blouzníš krajinou s hlasy v hlavě, ruce studené, vědomí na 120%. Pomalu promrzlými prsty odhrnuješ stále tvrdší a tvrdší větve, noříš se hlouběji, i když sám doufáš, že brzy z toho zlého snu vystoupíš. Jako hrdina.
Nuže, ono to pořád trvá? Jak překvapující. Prsty již skoro necítíš, bříška jsou pevnější než kámen. Zároveň cítíš, jak ti na oči padá tíha a víčka bojují s tvým přesvědčením. Stojíš na pokraji rozhodnutí, ale protože sám víš, že konec musí nadejít každou chvílí, rozhodneš se pokračovat dále.
Nastal někdy? Dočkal se? Hehe, ani náhodou.