Upřímně řečeno, do vydání Ep „Reclaim“ s Attilou za mikrofonem vědělo o Keep of Kalessin jen několik málo zasvěcených black metalových příznivců. Až s příchodem veledíla „Armada“ se této norské kapele dostalo světového ohlasu a právě vycházející novinku „Kolossus“ už očekává téměř celý metalový svět. „Armada“ přinesla hlavně Obsidianovi zasloužený úspěch a Keep of Kalessin se stali respektovaným pojmem skrze metalové žánry. Nyní se píše rok 2008 a kapela je těsně před vydáním prvního opravdu očekávaného alba. „Za žádnou cenu se 'Kolossus' nebude podobat 'Armada'.“ - říkal Obsidian v nedávných rozhovorech. Své sliby splnil, novinka je skutečně jiná káva... ale jaká?Především je to káva v hlubším hrnečku. Zapracovalo se na stavbě skladeb, samotná kompozice je nyní o něco složitější a dostat se do lůna desky není vůbec jednoduché, byť pro pochopení a docenění naprosto nezbytné. Několikanásobné vrstvení je pro mě jednoznačné plus, povrchní a snadno přístupné nahrávky mě až na výjimky nikdy příliš nebavily. Za druhé je to káva s menší pěnou, respektive méně hitová hudba. „Armada“ sázela na jasně stanovené, i když netradiční a specificky pojaté, vůdčí kytarové melodie, které ve výsledku společně s vokálem tvořily celek strhávající dav. „Kolossus“ se, jak už bylo řečeno, svými šesti strunnými nástroji orientuje spíše na spletitost kompozice. Klukům z Keep of Kalessin už při skládání a nahrávání materiálu na tenhle lesknoucí se kotouč muselo být jasné, že tímto krokem jednoduše ztratí náklonnost určité části svých příznivců. Specifická, a ne malá, část metalových fans totiž nehledí až tolik na hudební kličky a další vychytávky, nicméně je zajímá především energický náboj. Ten energický náboj, kterým disponovala právě předchozí „Armada“ a ten samý energetický náboj, který „Kolossus“ do jisté míry postrádá...
Všechno ale souvisí se vším a právě proto méně hitovosti na druhou stranu přináší jakousi jednotu a epičnost, o které Obsidian v minulých týdnech mluvil. Zmiňoval se o ní ale až natolik, že jsem pochytil o „Kolossus“ představu diametrálně odlišnou od finálního výsledku. To, co jsem si představoval pod epičností, se objevuje maximálně v šesté „The Rising Sign“, jinak lze konstatovat fakt, že se jistá epičnost v rámci novinky sice vyskytuje, pouze ale v jejím prapůvodním smyslu, nikoli v její dnešní lehce přenesené formě. Na druhou stranu je pravda, že se celkově dostáváme do rozmáchlejších hudebních spekter a celkové kompaktnosti alba. Aby všech těch změn, posunů a postupného vývoje nebylo málo, je nutné říci, že na sobě hodně viditelně, nebo spíše slyšitelně, zapracoval i vokalista Thebon. Jeho obrovské přičinění kapele bylo zřejmé už na „Armada“. Zde jsou však jeho projevy ještě mnohem pestřejší a profesionálnější. Thebon nikdy nebyl příkladným black metalovým vokalistou, to je sice nepsaný, ale jasný fakt. „Kolossus“ pojal ještě více „progresivně“, ukřičeněji a sebejistěji. Prostoru se dostalo nejen jeho klasice známé z předchozích let, ale místy i death metalovému growlu a čistým partům. Nejvýznamnější změnou z komplexního pohledu na celou desku jsou však jeho ukřičené a zároveň zpěvné refrény, které jsou krásně slyšet například v úvodní „A New Epire's Birth“, či první zveřejněné „Ascendant“. Tímhle způsobem KoK krásně vyčlenili refrény. Kromě death metalových vokálů jsem se ke konci alba dočkal i thrash metalových prvků v kytarové části. Zpestřit takto tvorbu není dozajista špatné, ale nesmí se to s tím thrash metalem přehánět. Živě si ještě pamatuji, jak se mi tímto způsobem naprosto znechutili před lety Children of Bodom. Nicméně na „Kolossus“ jich je opravdu jako šafránu a to je, myslím, akorát.
Sečteno a podtrženo? „Kolossus“ je skutečně tím, čím jej kluci chtěli mít. Deskou jinou než „Armada“ a přesto nepostrádající základní poznávací znaky a rukopis jejích tvůrců. Deskou technicky a kompozičně propracovanější, ale také hitově slabší. Nejen já, ale i samotní KoK jsme si vědomi toho, že hodně lidem po minulém veledílu úplně nesedne, nebo jí nedají dostatečný čas na podchycení. I já jsem zpočátku pociťoval jisté zklamání, ale dnes jsou u mě obě na takřka stejném postu. Pokud se budu chtít bahnit v hudebním opojení, sáhnu po „dvatísíceosmičce“, pokud budu mít naopak přehršle energie na vybití, dám volume hodně doprava při „dvatisícešestce“. „Kolossus“ není albem 'armádě' horším, obsahuje jen odlišné vyjadřovací prostředky – jak mi 'kdosi' před pár dny řekl.
