Člověk míní a společnost mění, aneb třetí pokračování DIY festivalu Blackened Emotions bylo názorným příkladem toho, jaký vliv má na myšlení lidí davová psychóza. Po počátečních internetových flejmech rudých kmérů válčících za své ideje a obviněních typu „ty jsi to a on zas tohle“ se však situace přece jen uklidnila, a nám ‚tolerantnějším‘ byla předložena soupiska velmi multi-hudební, což ocenily zejména audiofilní duše nihilného charakteru. Brněnský Yacht club, který vypadal, jako že spadne, sotva v jeho útrobách někdo vydá rezonanci větší jak padesát decibelů, však poskytl dokonalé zvukové podmínky a neméně výbornou hnilobnou atmosféru, pro tento typ akce zcela vhodnou a sednoucí.
Po nezbytném, zhruba hodinovém zpoždění, tedy nastupuje na podium Trist a rozehrává svůj set plný monotónního melancholického black metalu pod měkkým světlem petrolejové lampy. Odstraněním všech rušivých elementů v podobě reflektorů byla zajištěna zajímavá intimní atmosféra a je pravda, že poslouchat tuto muziku linoucí se odněkud ze šera, je velmi příjemný způsob hudební konzumace. Diváctvo se mohlo těšit asi ze tři čtvrtě hodinové produkce notně podepřené improvizací a slité do jedné dlouhé skladby, a ze snění jej vytrhly pouze občas se objevující zářezy čiré Melancholie. Celý čas vyhrazený Tristovi by se dal shrnout do jediného slova, zahrnující všechny dojmy a pocity, a tím je Klid.
Jako další na prkna přikvačila HC/crust úderka Evidence smrti, která zcela jistě oplývala ambicemi zbořit celý klub, leč mé audiální já není na tento typ hudby stavěné, a tak jsem z místnosti zbaběle utekla, tudíž o vystoupení nemohu podat dostatečné informace.
HansKopf: Jak už kolegyně avizovala, tento večer byl vskutku multihudebního rázu, což nejenom vedlo k ukojení mnohdy variabilních slechových choutek publika, ale i k vzájemnému ukázání a představení aneb; „takhle se muzika vaří jinde“. V duchu této zásady byl i zprvu namíchán velmi zajímavý soupis kapel; od blacku, přes crust, skrze sludge až konečně po onen doom. Už také bylo řečeno, že následovaly hysterické davové reakce, kvůli nimž posléze došlo k takřka rozbití a přemixování původního plánu, kdy odpadly všechny coreárny a byla nutnost najít náhradu. To bylo posléze elegantně vyřešeno pomocí přítomnosti Korium a Trista. Jediné, co tak bohužel utrpělo, byla ona žánrová různorodost, minimálně, jak se zprvu zdálo. Po příjezdu na místo, které jsem si okamžitě překřtil na „pražskou sedmičku“, stačil jediný pohled na tabuli u vchodu, abych věděl, že se dneska hrubozrnného punku přece jenom dočkáme, na programu totiž byla Evidence smrti.
Ta přišla na řadu hnedle druhá a po klidném, až meditativním, posezení s Tristem byla jako rána pěstí přímo mezi oči (futuristé se teď zaradují). Už při zkoušení hutného zvuku bylo patrné, že nás čeká jiná káva. Někdo prchal ze sálu a já jsem pociťoval směs těšení a zvědavosti, neboť ukázky z myspace znějí přinejmenším náramně. Utvořil jsem si tedy jistou představu, čeho se dočkám a ta byla naplněna beze zbytku; bubeník předváděl frenetické d-beatové námlaty, doplňované křečovitými škleby. Neskutečné nasazení bylo patrné i z faktu, že zhruba po třetí písničce pan bicman úplně zrudl a tekly z něj galony potu. To celé spoluutvářela brutální kytara, která masakrózním způsobem natloukala špínu a hnus do všech přihlížejících. Baskytara zněla jak syrové mlácení do rezavých drátů a dotahovala tak esenci hnisu do absolutna. Tomu všemu pak korunoval hlas pana Hniloby, oproti jiným vokálním extrémistům z této scény poměrně rezervovaný, relativně klidný a přesto drásavý, hrubý a strhávající. Za zmínku i stojí rozhodně texty; přemýšlivé, metaforické, neveselé.
Toto peklo začalo rychle, omlátilo všem hlavy, prohnalo se všemi zákoutími klubu jako neřízená vichřice, jako ohnivá stěna vymetlo totálně vše, dokud… Dokud nepraskla struna. Rychlý začátek, rychlý konec. Očista proběhla a zraky přítomných mohly směřovat k přicházejícím Korium.
Po Evidenci smrti tedy nastoupil uklidnit rozvášněný dav slovenský filosof Koronas se svým mrazivým projektem Korium. I rozehrál velmi energický set plný niterné deziluze a pod valivou masou jedinečných melodií mohl pozorný jedinec opravdu cítit ledový opar pod kůži se zařezávajících ostří střípků ledu. Jeho čas provázel jak jinak než skvělý zvuk, který kupodivu nezakolísal ani při jednom vystoupení, a skladby jako „A steny chátrajú“ či „Mŕtvé schody“ se staly prozatímním vrcholem večera. Leč nás čekalo překvapení. A hle, kdo se na podium nepřihrnul, sám Hastur, připravený o možnost představit svůj projekt Semai v tomto bezútěšném večeru! Chopil se tedy mikrofonu a jal se ječet jak na lesy po celé trvání skladby „Deeper to Live, Faster to Die“. Jeho řev byl sice obdivuhodný, ale celkový dojem kazilo poněkud strojené chování á la Kvarforth a neschopnost křičet více než pár slov. Ale i přes tyto neduhy bylo toto ozvláštnění poměrně příjemným aspektem a mé první setkání s tímto ansámblem shledávám víc než příjemným.
Worship. Kapela, která v současnosti představuje jednu ze špiček funeral doomové scény, zavadila i o Českou republiku a pánům pořadatelům patří velký dík, že ji k nám dostali. Daniel se svojí společností tedy dorazil předvést nám své umění a mám dojem, že na tento zážitek mnoho lidí hodně dlouho nezapomene. Vůbec první, co bych měla vyzdvihnout, je zvuk, kterým Worship oplývali. Myslím, že nejen já jsem se divila, jak masivní zvuková stěna lze vykouzlit pomocí tří kytar a mistra zvuku v takovém prostředí, jakým je Yacht club. Vše proběhlo bez jediného zakolísání, všechny nástroje byly po celou dobu dokonale čitelné, a to samozřejmě dalo plný průchod atmosféře, která se zvedla i z toho nejtemnějšího koutu jak oblak prachu pod koly těžkého vozidla na poušti. I když, jelikož míra profesionality u Worship každým rokem stoupá a už to dávno není ten undergroundový ansámbl hrající pro kamarády, ono pohřební vyznění, tolik potřebné k dokonalému zážitku ze hry podobných kapel, už tu prostě chybí. A není to jen polidšťováním nových skladeb, u kterých pravověrní jedinci začínají ohrnovat nos s tím, že už to „nejsou“ Worship. I Daniel tomu přispívá velkou měrou, sice přátelsky naladěný, avšak s plnou pusou reklam na sebe sama, kazil výsledný dojem tím, že se z jeho výrazu dala postřehnout přetvářka a falešná bodrost, což poněkud podkopává váhu čistých emocí, které mi k podobné muzice sedí více, než strojené chování. Ale i přes tento neduh zde zůstalo neporušené jádro, čistá radost z krásné hudby. Worship tedy načali svoji hru skladbou „Keep on Selling Cocaine to Angels“, která byla zařazena až na vydání alba „Last CD Before Doomsday“, pokračovali dvojicí písní z nového alba „Dooom“, jmenovitě „All I Ever Knew Lie Dead“, jež můžete zhlédnout v sekci živých záznamů a „Graveyard Horizon“, a končili veledílem „Whispering Gloom“, které má neuvěřitelnou sílu jak z alba, tak na živo. Nechyběla trojjazyčná citace textů, nervy drásající pomalá hra, ani teskné melodie tak typické pro toto období Worship. Za zahrání této písně jsem se div nemodlila, a moje očekávání byla splněna do puntíku. Po této skladbě ještě následoval přídavek, který si vynutil spíše Daniel než publikum, ve formě písně „Worship“, což byla dokonalá tečka za celým vystoupením.
Inu, co říci na závěr? Celý průběh Blakened Emotions vol. 3 měl klidný charakter s příjemnou společností, dobrým obsazením a myslím, že celá akce, krom těch nešťastných porodních bolestí, zanechala dobrý dojem.
