Inu, dnešní publicisticko-literární večer je pro mě chvílí vcelku speciální, nejenom, že je mým jakýmsi pomyslným recenzentským „comebackem“, ale i samotný předmět zkoumání nadcházející textu je návratem (na rozdíl od toho mého asi podstatně očekávanějšího, he), návratem pro mnohé vyznavače depresivního black metalu. Ach, jak to slovo hořkne pod nánosem internetových splašek a přehršle špatných projektů, které v nedávných měsících tuto osobitou odnož takřka zavalily a skoro udusily. Avšak z krusty amatérismu, plagiátu a schematičnosti občas vykvete cosi, co stojí minimálně za pozornost, bez ohledu na vše ostatní.

A kdo je tedy ten „navracející se“? Německá kapela Nyktalgia, jedna z hvězd „druhé vlny“ (pokud si to tak mohu dovolit nazvat) depresivních blackáren. Mnozí jí vytýkali menší originalitu v porovnání s např. personálně spřízněnými Sterbend, jiní neskrývali nadšení z příjemné kombinace šumivého „Burzum-like“ metalu a chytlavě melancholické melodiky. Ostatně ona melancholie je, dle mého soudu, jedním ze základních kamenů celého vyznění jejich stejnojmenného a čtyř skladbového debutu. Syrové kytary, bicí, zoufalý vokál – atributy, které má takřka každý „sůjsajdový“ projekt. Ale jen někdo s tímto kapitálem umí náležitě naložit a dočkat se zisku. Jenom někdo docílí toho, že nezní jako stovky ostatních a je z jeho rukopisu vždy poznat hrdý výkřik „to dělám JÁ“. Kumšt je kumšt a novinka „Peisithanatos“ je venku, pojďme se na ni blíže podívat.

Jakési „hlášení se“ k dřívějšku a dodržování rozjetého slohu je patrné z do modra laděného obalu a počtu čtyř písní. Jakoby šlo „pouze“ o další kusy do počtu. O to víc je pak překvapující, jakým způsobem se na albu snoubí velmi výrazný pokrok s evidentním rukopisem. Už v prvních sekundách nás s krystalickou ostrostí zaráží zvuk kytar, který je oproti dřívějšímu „true“ šumu rozhodně překvapením, a abych byl upřímný, je i svým způsobem důkazem, že tato banda nepatří mezi ty, která by jela v zavedeném módním diktátu, ale snaží se razit si vlastní štolu v mnohdy nepropustném skalním podloží, jakým nepochybně blek metál je.

Jak se postupně s elegancí okvětního lístku rozvíjí i samotný první part (stopáže jsou opět tradičně okolo 10-12 minut na píseň), dostává i posluchač dopředu přibližnou představu o obrazu, který je před námi hudebníky malován. Dílo, které pak máme před zraky, je zvláštní, mysticky namodralé a přesto se lesknoucí melancholickým přísvitem, který rozmazává celek do zvláštní snovosti. Celá tato malba je vytvořena jednoduše; dvě kytary, které oproti prvotině ubraly na syrovosti, zaměřily se více na techniku, vytříbily čitelnost, dodaly vyhrávky, sóla, přihodily pytel melodií a zřetelně rezignovaly na syrové riffování (je krásné pozorovat ten rozdíl a pokrok od debutu), baskytara velmi precizně odvádí „brumlavou“ práci, doplňuje kytarové motivy, to vše v poctivém rytmickém diktátu bicích. Ty samotné jsou opět prací pana Winterhearta, jehož hrací styl byl pro mě vždy specifický svým důrazem na činelové příklepy, změny rytmu, všelijaké variace apod., které byly patrné jak na předchozím počinu, tak třeba i např. na posledním albu Krieg. Bezchybná rytmika, preciznost + cit pro detail a jakási „hravost“, to jsou premisy Winterheartovy bubenické práce. Samotné tempo alba se rozličně mění, od možná trochu vláčných, rozvleklých pasáží, jejichž účelem je jasné navození ponurých stavů, až po rychlé, očistné, zoufalé, intenzivní pasáže, které pro mě osobně jsou vždy vrcholem škály emočních prožitků, které tito hudebníci nabízejí (Cold Void z prvního počinu mluví jasně). Toto vše (a možná ještě více) korunuje vokál, klasicky již zoufalý vřešťák, tentokrát však více (z produkčního hlediska) zasazen do hudby, organicky s ní splývajíc.


Můj kritický popis se chýlí ke konci a já se duálně dívám jak na rozepsanou recenzi, tak i „vnitřním okem“ sleduji viděný obraz alba Peisithanatos. Přejíždím zrakem melancholické krajiny a nechám se opájet inkoustovým zabarvením, kdo kterého mé podvědomí tento hudební kus nevědomě halí. Náhle přichází zaražení a údiv, pramenící z tmavého bodu, který náhle připoutává moji pozornost. Není zvláštní, aby se na takto barevně laděném obrazu objevila část, kde modrá přechází do velmi tmavého indiga až černoty? Touto „kaňkou“ je píseň „Nekrolog“, která takřka posluchači utře vyroněné slzy z předchozí písně, dá mu pár facek, vrazí mu do ruky obrácený krucifix a z plných plic mu zařve do ucha: „Satan!“. Na sedm masakrózních minut zde totiž posluchač oddálí zrak z éterických dálav, načež je mu řádným blastbeatem naklepán mrazivý krápník přímo do srdce… Žádné smutky, ale intenzivní, vařící, ledová, syrová blackmetalová sprcha, která ukazuje, že pánové neumí jenom nešťastně šmrdlat, ale doslova VRAŽDIT. Syrové riffy, hrubý, tentokrát nevřískající vokál, brutální bicí násypy – a i přesto lze přesvědčivě poznat rukopis Nyktalgie. Naprosto šokující a takřka nepatřičný moment, který ovšem celé album naprosto umocní, a stejně jako pihy na tváři hezké dívky, dodávají cosi speciálního.

Na „Peisithanatos“ jsem čekal dlouho a intenzivně… A dočkal jsem se… A zaslouženě… A vůbec… Jdu spát…