Když se občas zamyslím a dívám se zpětně na všelijaké dění v dobách minulých, docházím k rozličným závěrům. Abych nemusel chodit pro příklad daleko, stačí mi počkat, až údery mých prstů dokončí tuto recenzi a pošlou ji do šíleného světa informací. Pak se totiž sám sebe zeptám, zda jsem skutečně měl souhlasit a prozkoumat tento materiál. Čím více jsem totiž Streben poslouchal, tím méně jsem se cítil být povolán k sepsání následujících pár řádků. Z jedné stránky jsem tomu velmi rád, protože Streben často může nabídnout více, než by se mohlo zdát. Z opačného pohledu by to však pro mne v nejmenším znamenalo, abych ze dne na den změnil své genetické kódování a u počítače se ocitla malá a půvabná Jacqueline (Jinou ucházející ženskou podobu mého jména jsem vskutku neobjevil). Díky všem náhodám a milosrdenství Osudu se tak naštěstí nestalo, tudíž alespoň ještě tuto recenzi napíši v nezměněném pohlaví. Ptáte se asi, proč zde provádím tyto nehorázné jazykové kejkle a příliš se nevěnuji hudebnímu materiálu. Tak to Vám s radostí osvětlím. Hlavním autorem a inscenátorem hudby je totiž zástupce něžného pohlaví.

Hagalaz mi opravdu práci neulehčila. Už z toho důvodu, že hudba je natolik specifická.Vcítit se do každého okamžiku pro mne bylo poměrně těžké. Což se po důkladném posouzení stalo nesmírným a hlavním kladem nahrávky, jde totiž vskutku o osobité až romantické pojetí tohoto hudebního stylu. Když tedy začnu s důkladnějším rozborem, nalézáme velmi čitelné a melodické kytarové linky, které nahrál druhý člen tohoto uskupení, a to kytarista Valker. Že je obratným kytaristou mi došlo již při prvním poslechu. Zajímavě zvučnou kytarovou linku rychlejších pasáží, která nepatří do kategorie bestiálních třískanic, jsem poslouchal rád. Kytara nepřeřvávala ostatní nástroje, fungovala vždy v jakési příjemné a nerušivé symbiose. Navíc se často zjevuje v přitažlivé klidné pasáži, jenž ovšem s black metalem nemá příliš společného. Je však zajímavým a výživným zpestřením celého dema. K hudebnímu základu taktéž patří baskytara, která je ovšem poměrně jednoduchá. Její účel byl ovšem splněn, udržuje krok a vše decentně dokresluje. Rytmus ovšem přeci jen zůstává bubnům. Ty si vzal na starost hostující bubeník Dark Shadow. Bicí nezní špatně, ale občas jsem se neubránil dojmu, který mi potvrdili i ostatní – že zní skoro až strojově.. Každopádně, ať je již pravda jakákoliv, ponecháme ji skrytou a přejdeme na klávesové party. Tyto pasáže a závěrečná skladba vykazují určitý um, kterým autorka dozajista oplývá. Klávesy navíc celkem zdařile dobarvují hudbu a utvářejí zajímavou atmosféru. Nahrávka má, jak jsem už řekl, velmi osobité kouzlo, které prostě dýchá romantičností, osaměním a odloučením. Co se mi však příliš nezamlouvalo, byl vokál samotné Hagalaz. Ne že by rozsahově byl špatný, ale pro hudbu tohoto stylu se dle mého názoru nehodí kvil nachlazené ježibaby po několika panácích syntetického lihu, které zajedla několika rezavými šrouby.v některých chvílích zněl „zpěv“ tak hrůzně, že jsem se prostě neubránil úsměvu. Což mi do jisté míry negovalo zdařilou a působivou atmosféru.


Abych však většinu věcí uvedl na pravou míru. Streben je opravdu zajímavý počin. Pokud se vám tedy zamlouvá kombinace black metalu a jeho odnoží s přírodní, melancholickou a lehce ženskou atmosférou, není proč váhat. Osobně mne upoutal autorčin „rukopis“, proto bych si velmi rád alespoň poslechl další z děl této zřejmě zajímavé paní. Věřím, že chyba to rozhodně nebude.

K recenzi poskytla Hagalaz z Streben