Není tomu dlouho, co mi Hirax nabídl mlhou zahalený počin The Latent Doctrine od slovenského projektu Pagan Spirit k zrecenzování... Párkrát jsem zaslechl o Pagan Spirit zajímavé výpovědi - vesměs se ovšem jednalo o slova lidí neznalých, kteří jen tlumočili to, co již někde zaslechli. Určitě to pro mě byla výzva a byl jsem „nervózní“ z toho, co na mě za poměrně hezky designově udělaném CD čeká... Zaškatulkovat hudbu co tvoří Pagan Spirit je opravdu těžké. Cítím v ní vliv většiny metalových odnoží a i těch, které se metalu nedotýkají... Album ve mně atmosférou evokuje The Latent Doctrine či Limbonic Art, přičemž hudbou samotnou ve mě chvílemi vzbouzí Dimmu Borgir... Nicméně, ačkoli tu vypisuji jakákoli přirovnání, tak ony skupiny mají alespoň nějaké nápady narozdíl od Pagan Spirit. V Pagan/black metalu bych si představoval nějaké osobité nápady, postupy... Ničeho z toho se tady snad až na pár čestných výjimek nedočkáte. Některé počátky písní (a nejenom počátky) jsou vrcholně chaotické a bicí společně s kytarami tvoří navzájem se přebíjející zvukovou kouli... V recenzi na Allmetalu to recenzent vystihl skvěle – disharmonické momenty... Co se týče vokálu, tak ani jeho barva mi není libá, je nudně monotónní a časem vás začne doslova otravovat - nepohybujeme se však jen v čistě black metalových polohách, ale naskytne si i nějaký ten čistý „ptáček skřivánek“... ¨ Co alespoň vytahuje celkový dojem o kousek výše, je fakt, že některé klávesové momenty mají krapet mystického vyznění a i některé instrumentální pasáže jsou poměrně zajímavé.
Nejlepšími písněmi jsou pro mě zřejmě paradoxně 1, 12 a 4. První dvě jsou intro a outro, ta třetí zmíněná je pro mě takovou nejnadějnější a nejpřímočařejší písní, kde mi všech 5 aktérů ukázalo, jak by měli hrát... Když se totiž zaposloucháte do hudby, zjistíte, že Obě kytary nejsou zrovna moc slyšitelné, na basu raději nemyslet - prostě celkový dojem tvoří klávesy a bicí... Pagan Spirit se snaží zbytečně hrát tak složitě, že na to prostě nemají. Pokud chtěli nabídnout posluchačům něco nového, tak se jim to opravdu moc nepovedlo – spíš ukázali příklad toho, jak by se to z velké části dělat nemělo.
Nightwish sice neposlouchám, ale mám jen takový postřeh, zkuste si představit v té většině pasáží, vokál Tarjy... Seděl by tam určitě více.
The Latent Doctrine je podprůměrnou nahrávkou, která si možná najde nějaké hudebně nenáročné oblíbence. Na druhou stranu je to možná v něčem příslib do budoucna,uvidíme...Na závěr se hodí jedna známá věta: „Nepotěšil jste mě, ani já vás nepotěším...“
