Individualita, vlastní směr a obligátní „sraní na všechny“ jsou vlastnosti, kterých jsem si u hudebníků (a lidí obecně) vždy cenil. Autentické bytí, bez ohledu na interakci ostatních, čirý prožitek VLASTNÍ existence, bez ohledů na trendy, diktáty, hloupé subkultury atd., navíc mnohdy kráčí ruku v ruce se svojí kamarádkou – inovací, která je něčím vskutku fantastickým. Ať už krkolomné, nebo pevně jisté, každopádně mnohdy osamělé krůčky směrem k dosud neprobádaným dálavám jsou to, co si vždy u mě zasluhovalo speciální úctu. Vždyť tato objevitelská odvaha, tato vášeň, způsobila to, že dosud nesedíme u ohně a neopékáme si maso, zabaleni do prostých kožešin.

Toto objevitelství, tato invence, se samozřejmě projevuje ve všech elementech lidského bytí a s ním spojené kreativity a to nejen ve směrech praktických, ale i abstraktních – umění. Padlo mnoho slov na tato témata, mnoho roztržek se rozpoutalo i k mnohým rozkmotřením docházelo kvůli jediné věci: snaze tyto osobní „výpovědi“, kterými výtvory umělců nepochybně jsou, nějak objektivně zhodnotit. Můžeme stavět mnohá kritéria, ale jediné skutečně „stanovitelné“ hledisko je přístup jedince k vnímanému uměleckému objektu. Vezměme si ten náš blek metál.;) Někoho baví poslouchat stále nové primitivní, neoriginální, nudné ptákoviny (Zde pozor, aby nedošlo k nedorozumění, DAJÍ se vytvořit syrové, striktní a ortodoxní věci, které přesto mají co říct a dát posluchači, a já osobně mám tyto zlé násery moc rád. Já mluvím o kastě „umělců“ tvořené mnohdy neskutečnými primitivy, kteří v umění hledají cestu k tomu vlastnímu zviditelnění a trapné touze urvat si z UG kouzla kus i pro sebe.), v jeho Lebenswelt-u (přirozeném světě, světě který on žije) se tyto spolky tedy jeví jako cosi umělecky hodnotného. Jinému zase jde o maximální vývoj, hledá tedy v jakési postmoderní touze ty nejšílenější možné kombinace a nejzazší žánry, aby ukojil svůj hlad po neslyšeném. Třetímu zas je vše jedno, hlavně, když hudba baví, jemu si troufám říct se podobám nejvíce. K tomu ale, aby mě libovolná hudební produkce bavila, musí mít osobitý náboj a něco obohacujícího :-).

Zanechám zde již koketování s fenomenologií a pustím se k jádru, k hlavnímu telos toho, proč zde v toto úděsně dusné odpoledne sedím a píšu tyto řádky. Vyšlo album, které z 90% splňuje moji představu o skvělém uměleckém dílu (mohlo by totiž být ještě lepší) – novinka Nachtmystium, která se skrývá pod názvem „Assasins: Black Meddle pt. I“. A dělá svému názvu skutečně čest, nejenom, že je velmi vkusnou míchanicí všeho možného, ale navíc neskutečným způsobem zabíjí!

Album samotné se nevinně rozběhne instrumentálním vstupem, která nezapře už v plném proudu rozběhlé psychedelické směřování skupiny, přičemž lehce (a ne naposled) zašeptá posluchači do ucha tři písmena: DHG, to vše ovšem odvane jako decentní závan a organicky přejde do prvního válu: Příjemné vypalovačky „Assasins“, která skvělým a vkusným způsobem zahajuje album, postupně graduje do mohutného sboru a postupně se rozplyne do acidofilního oparu. Tato píseň zároveň patří k těm blackově konvenčnějším, včetně sypavých temp a rozlehlých melodických kytarových linek, tedy aspoň dokud nedojde k onomu hudebnímu „rozkladu“, kdy se pak dostáváme do takřka tripových nálad a v některých momentech je nám takřka asociován německý Trist a jeho výborné album „Hin-Fort“. Co však následuje potom se dá vyjádřit jediným slovem: Extáze. Nebudu nic zastírat, „Ghosts of Grace“ je hit alba, bezkonkurenčně nejlepší píseň celku, bez níž by pro mě tato nahrávka nebyla taková, jaká je. Intenzivní, emocemi nadupaná, atmosférická pecka, která člověka strhne do nedůstojného křepčení na nedůstojných místech. Rozjíždějící se s výraznou sólovou kytarou a hihatovou ekvilibristikou, aby posléze explodovala, zapálila posluchače a celý jeho svět v přílivu čehosi nepopsatelného, načež se zvrhává do posmutněle epického riffu, který neuvěřitelným způsobem dojímá. Nadčasové, fenomenální, pro mě osobně jedna z nejlepších písní nejenom na albu, jedná se o nadčasový hit, který i mě samotného překvapil. Dále bych zmínil i zlý, ultrarychlý zášvih „Your true enemy“, který hraje na brutální strunu, mnohým americkým spolkům vlastní. Intenzivní, frustrovaná, nezřízená bouře. Za vypíchnutí zde stojí i „Omnivore“, který opět evokuje Dodhemisgard a to mnohdy až nepříjemným způsobem, konkrétně skladbu „The snuff Dreams are made of“ z jejich posledního (a imho skvělého) alba.


Pokud nyní mám trochu generalizovat, probrat jednotlivé instrumentální složky celku, začnu nejprve výkonem pana Blakea, a to jak vokálním, tak „strunným“. Kytary jsou bezpochyby základním kamenem celku, kde oba pánové (Blake a Wilson) předvádí neskutečné skopičiny a hrdě vynášejí metal z oné trošku opovržlivé škatule, která razítkuje tento styl pouze jako co nejrychleji zahranou kombinaci power akordů. Nešetří se zde efekty, sóly, atmo-momenty, ale ani o pár masakrózních chvilek nebudete ochuzeni, i když jich není v porovnání se „starými časy“ tolik, což je ovšem pochopitelné. Vokál naopak zůstává stále true, jako tomu je už od alb jako je „Demise“ nebo „Regin of the Malicious“, syrový, zastřený a pekelně uřvaný! Za velmi významné považuji poznámku o bicích, o které se nepostaral nikdo jiný, než Tony Laureano. Tento vypasený talián je totiž bubeníkem světového formátu, který udává nebo udával tempo nejednomu dm/bm velikánovi. Občas také v hudbě lehce zazní klávesy, které pouze decentně a jenom někde dobarvují tento barvitý lomoz.

Inu, i nejhezčí diamanty mívají svoji šmouhu, každý bojovník má svoji „patu“. Zde je oním prohřeškem fakt, že v některých momentech pánové svojí hudbu příliš rozmělňují do psychedelického hučení, bzučení apod. Album tak nemůže být absolutním, neboť jeho hity a devizy jsou prokládány, dle mého soudu, nesmyslnými pokusy o alternativnost. Ony "hučící“ skladby jsou nudné a dle mého soudu nemají na nahrávce místo, neboť působí, i když tomu tak být nemuselo, dojmem umělého vyplnění času.

Shrnuto a podtrženo, máme zde vynikající hráčské výkony, velkou kopu feelingu a atmosféry, špetku striktnosti a tvrdosti a velký nános nápadů a inovace, výsledkem je vynikající avantgardně blackové album, které bohužel v pár chvílích ztrácí dech, ale ani to nezabrání tomu, abych jej bez ostychu prohlásil tím nejlepším, co se letos urodilo…

K recenzi poskytl: Century Media