Bavorská formace HELFAHRT má vskutku zajímavou historii. Na počátku tvůrčí cesty původně stál pouze jednočlenný akustický projekt NJORD, který se po čase přetransformoval v hotovou kapelu. Všichni zúčastnění navíc působí ještě v dalších metalových projektech, a protože se nejedná o nikterak zajímavá jména, nebudu vás jimi zatěžovat. V roce 2006 vydali HELFAHRT první album „Sturmgewalt“, a podle jejich slov právě tento opus znamenal upevnění jejich pozice na německé undergroundové scéně. Co přesně znamenají tato slova, těžko říci. Nicméně, hoši zřejmě měli radost ze svého premiérového nosiče a tím bych celou tuto oprávněnou část „pýchy“ ukončil.
Novinka „Wiedergang“ velmi silně čerpá ze svého předchůdce, což ve zkratce znamená, že se kapela více či méně netrefila do doby nástupu pagan metalu. I když tedy pagan metal... Spíše se jedná o bavorský hudební „tuplák“, ze kterého čiší unylost, šeď a nuda. Nahrávka postrádá jakoukoli atmosféru. Jednoduše začne – pokračuje – skončí. Nikdy jsem neměl nic proti německé lyrice v metalu, ba naopak, někdy se do hudby skvěle hodí, ovšem u HELFAHRT je to úplně opačně. Je to také způsobeno nepříliš přesvědčivým vokálním přednesem, jenž mi připomíná jednoho profesora němčiny, jež zpíval svým dětičkám německé písně s hašlerkou v puse. Když si k tomu ještě připočtete jeho nachlazení, vaše představy se musí notně přiblížit skutečnému stavu věci.
Jestliže jsem v předchozím odstavci zmínil slovo nuda, tak vězte, že na tomto albu vystrkuje uši prakticky v každé skladbě (asi jako když jde bavorský zemědělec kosit trávu a každý den mu kouká seno z bot). Je až obdivuhodné, kterak dokázali tito Němci vytvořit album bez sebemenšího nápadu a vlastní invence. Jde čistě o nepovedenou omalovánku, případně obkreslovačku, přičemž samotní autoři měli k dispozici pouze tři barvy. Zkrátka a dobře, tady tráva prozatím neroste. Přitom ještě před samotným poslechem jsem se docela skvěle pobavil a to jen po přečtení názvů skladeb. Nejvíce jsem se těšil na track číslo sedm, jmenující se „Perchta“. Zasvěcení možná vědí, že jde o postavu, která v prosinci (tuším, že je to na svátek Lucie) naděluje dětem sladkosti, ovšem ty, které potká při setmění venku, nemilosrdně zařízne svou velkou dýkou a krev z dítek nechá vykapat do kbelíku. Alespoň touto legendou mě kdysi strašila moje prababička. Ovšem... zvyky nezvyky. Ani tato skladba nepřináší po hudební stránce nic extrovního.
Naskýtá se otázka: pro koho je tato nahrávka určena? Jednoduše sběratelům undergroundových relikvií. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že i přes sběratelkou vášeň, zůstane album „Wiedergang“ na svém chvostu CD sbírek.
