Nevím, jestli si hudebníci hodili korunou, která z kapel začne první, jisté však je, že úvod tohoto splitu padl na Pagan Land. Možná se tomu tak děje z důvodu, že jsou v rámci odborné veřejnosti poněkud známější, než jejich kolegové. Na co tedy hudebně a aranžérsky sázejí PL? Tak především na velmi silné sborové zpěvy otočené k domácímu folklóru. Netřeba sahat po konkrétních skladbách, tuhle součást jejich produkce můžete slyšet ve všech třech poměrně dlouhých kompozicích. Výrazně se v jejich hudbě dále uplatňují klávesy. Další nástroj, jenž se pokouší nahradit všechny ty pohanské nástroje a kouzlit ty rádoby folkové melodie. Tohle bych považoval poměrně za nedostatek a pokud by nefungoval keybord ještě na poli jakéhosi „strašení“, uvnitř například „Polianočky“, klidně bych se bez něj obešel. Jenže klávesy využívají svého potenciálu i na tomto poli. Chválit by bylo také co. Tak především sólovou kytaru. Prakticky se díky ní nepotkáte s výrazně hluchým místem. Až se mi zdá, že to občas Olexandr trošičku přehání. Jen jestli to není až moc vyumělkované. Ovšem dalo by se mu prominout, už třeba jen z důvodů krásné akustické kytary v prostřední písni, nejinak v samém závěru té poslední. Velmi spokojen bych mohl být také s blackovým ječákem, kterýžto společně s bicí soupravou inklinuje právě nejvíc k černému kovu. Protože se jedná o kvalitní hudbu, určitě po stránce instrumentální, vetkli jí Pagan Land do štítu přesvědčivý a vybroušený zvuk. Ten je opravdu čitelný a uchu lahodící, podobně jako vybroušený křišťál oku. Pánové umí být stejně tvrdí a jejich hudba stejně krásná. Celkově jde pak o to, že muzikanti si jsou jeden jako druhý, jako třetí, jisti sami sebou, a zřejmě mají být na co pyšní, ale…
…ale nejsou na tomto počinu sami. Evidentně kámen úrazu, protože pokud by prezentovali své tři příspěvky v podobě EP, asi bych jejich snažení ohodnotil hodně vysoko. Máme tu ovšem ještě druhou hudební partičku - Tini Zabutih Predkiv, přestože jsou personálně provázáni právě s Pagan Land osobou bicmana Terrorista /ono je tam těch vazeb povícero, členové se různě vzájemně kombinují při realizaci rozličných projektů, kterých existuje požehnaně/, sázejí na poněkud odlišnou techniku. Respektive dosahují podobného účinku jako předchozí kapela, ovšem úplně odlišnými prostředky. A podle mě se jim to daří o poznání lépe. Zapomeňte na klávesy, ty v případě „Stínů“ neznamenají vůbec nic. Co se v této části splitka vyslechnout dá, jsou flétny a píšťaly jako podpora pro pořádnou pohanskou atmosféru. Ne, že by teda byla potřeba až nějak moc taková berlička. Zde se totiž povedlo vykouzlit ovzduší pohanství klasickými elektrickými nástroji, především pak akustickými vyhrávkami kytar. Z každičkého tónu to na vás dýchne, jak prosté. Co se týče rytmických kytar a bicích, jedou si až s „bigbítovou“ neurvalostí, až by se mohlo zdát jakousi laxností. Jenomže zdání, jak známo, velice často klame, a tak se pozorným poslechem zjistí, že kapela nemá ani v nejmenším potřebu cokoliv a jakkoliv ondulovat, či vymýšlet nějaké složitosti. Vůbec to není fádní nuda. Hudba obsažená v části „Carpathia“ si na nic nehraje a ve výsledku zní skvěle i přes skutečnost, že není úplně zvukově dokonalá. Surový diamant, chtělo by se říct... Pokud ho Rosťa, Sergej, Andrej a Roman vkusně vybrousí a naleští, pak budeme mít dle mého názoru co dočinění s opravdu Velkou kapelou.
Ať chcete nebo ne, split alba obecně dávají možnost srovnávat, jakoby k tomu byla přímo určena. A o tom vlastně celá tahle recenze měla být. Napadá mě: „Křišťál je odrůdou křemene, i tak se ale lze kochat pohledem na něj. Ale nakonec stejně zůstane jen křemenem. Naproti tomu surový diamant může být v záplavě hlušiny těžké rozeznat a v tomto stavu nevypadá nic moc, přesto z něj jednou bude úžasný kámen. Co má tedy pro sběratele kamínků větší váhu?“
