Neuplynulo věru příliš dní od doby, kdy spatřilo světlo světa již druhé řadové album švédského uskupení Mörker. Mě poskytnuté promo mi tím dalo jedinečnou možnost prozkoumat kvality této novinky v té nejlepší zvukové kvalitě, čehož se pochopitelně nedalo nevyužít v plné míře a rozsahu. I proto jsem se rozhodl dát přednost těmto novým nahrávkám před ostatním konkurenčním materiálem k sepsání. Důležitým faktorem bylo zjištění národnosti – budu upřímný, švédskému hudebnímu podsvětí vskutku nerozumím (snad jediné jméno, jenž mne u těchto seveřanů neminulo, bylo Quorthon a jeho Bathory) a proto bylo toto album skokem do neznámé vody, tedy výzvou se vším všudy. Kdo ví? Třeba mnou opomíjené Švédsko taktéž nabízí pozoruhodné trumfy v rukávu?

Info nahrávky slibovalo již od pohledu silně melodickou hudbu. Což jsem zaregistroval již na první poslech. Přede mnou se jako poupě rozevřela stopáž téměř padesáti minut, která toho ovšem nabízela mnohem více, než jen zpěvnost. Velmi se vyžívám v extrémně dlouhých albech , ale zde jsem cítil mírné obavy. Zde se totiž nacházelo dvanáct skladeb, jejichž rozmezí bylo zhruba od tří do šesti minut – což je pro milovníka stereotypních dvacetiminutových eposů španělská vesnice. Přeci jsem se jen rozhodl úvodní nejistotu překonat a řekněme, že se to do určité míry vyplatilo. A teď se rozepíši proč.

Když jsem se zabořil do této série kratších pasáží, vypozoroval jsem již prvním - druhým poslechem jednu zásadní věc. Grimmer, jediný kytarista Mörker, vskutku na kytaru umí. A to v rozsahu, že by mu leckteří kolegové ze známějších uskupení mohli jen závidět. V každé skladbě je nám nabídnuta jasně určená a čitelná linka hlavní kytary, která je někdy rychlejší, jindy zase baladicky poklidná. Vždy ovšem kvalitní a dobře stravitelná. Což ale není zdaleka vše. Co skladba, to totiž minimálně jedno kytarové sólo, minimálně jedna příjemná vyhrávka. Pokud si mohu dovolit malé srovnání, někdy zní kytara téměř jako vystřižená z prvního alba Alkonost, jindy vyvolává vzpomínky na odkaz legendárního Varfala z Windir. Čímž ovšem zdaleka neříkám, že by šlo o jejich kopie; pouze jejich poslech evokoval vzpomínky na chvíle strávené poslechem těchto skupin, které obě patří k výjimečným kouskům. Občas se hudebním základem mihne i klasická kytara, která upoutávala mou pozornost kdykoliv, kdy jsem jen nepatrně vypadl ze soustředění. Velmi často se hudbou zjeví hudba syntetizátoru, která vše podkresluje. Nelze jí nic upřít, tedy kromě hlavní úlohy. Ač na bubeníky většinou šetřím chválou, zde bych mohl klidně práci bubnů vyzdvihnout. Byl jsem nadmíru posluchačsky potěšen rytmičností a zvučností bicích, které skutečně nepřervávají ostatní aspekty a vesele spolupracují. Za zmínku stojí i obstojný vokál, jenž zní, jako by byl schován za stěnou, což pomáhá umocňovat zbytek hudby. Přesto si ho snadno povšimnete.

Co se samotných skladeb týče, i jejich hodnocení by dopadlo nadprůměrně. Jelikož je v hudbě až příliš silnějších momentů, které se navíc rychle střídají, stává se z alba v podstatě jedna padesátiminutová píseň. Abych to ale opět hezky rozkouskoval a zaostřil, některé pasáže se spíše nechají táhnout a i přes technickou vyvedenost zastávají jakousi druhořadou funkci. Pak jsou tu ovšem i části, které doslova nakopávají do oněch partií. To jsou ty, které táhnou celé album a jsou skutečně tím nejlepším, špičkou ledovce. Osobně kdybych měl jednu skladbu jmenovat, byla by to právě „Höstmakter“, ikona celého alba.


Co tedy s celkovým hodnocením? Dlouho mi trvalo, než jsem se rozhodl, jak album objektivně zhodnotit. Když jsem asi po půlhodině ohryzování své klávesnice (vždy ze zásady znehodnocuji veškeré psací potřeby) zjistil, že jediné, co mi brání toto album doporučit, jsou moje zastaralé předsudky, jsem se rozhodl pro palec vztyčený směrem vzhůru. Občas mi sice přijde, že i tato záplava rozmanitosti zní místy dost stejně (či spíše podobně), chyběla mi zde i větší míra patosu, který je přeci jen v tomto žánru dobrým zvykem. Na druhou stranu, album se pyšní opravdu plným košíkem melodií a dobrých nápadů. Nic přeci nemůže být stoprocentní. Zkrátka jeden má rád vdolky (o tom druhém ani nemluvě) a nikdo se nezavděčí všem posluchačům. „Höstmakter“ možná skrývá více, než si myslíme, určitě si ho oblíbí a ocení ti, jenž upřednostňují ryzost a zvučnost spolu s technickým umem. A ač říkám cokoliv, jsem si ho oblíbil i já. Ale jak moc, to zjistím až za nějaký ten pátek. Kdo ví? Třeba se k tomuto dílu budu vracet častěji, než je zdrávo. Každopádně jde o zdařilé eso.

K recenzi poskytl: Northern Silence Productions