Život je plný paradoxů. Jedním z nich bylo i ukořistění nového alba jednočlenného německého projektu Brocken Moon. Rozhodně poslech depresívního black metalu, jenž dýchá zimou, se uprostřed horkého a vysilujícího léta nedá než nazvat přehořkou ironií, až neúctou k nešťastné postavě jménem Humanhater. To on má vše na svědomí. Nutno dodat, že s devítiletou hudební kariérou, která přinesla dvě plná alba a řadu demonahrávek, je již vcelku uznávanou osobností scény v Německu. Tři roky čekání po „Mondfinsternis“ se objevuje nové album tohoto bádenského misantropa, tentokrát oděno v bělostném sněhovém hávu a nazváno poeticky „Das Marschen Vom Schnee“. Nemohu nezmínit, že jsem se těšil. Když jsem nashromáždil několik dojmů z hudby předešlé, přičetl k tomu poutavý booklet a atmosférické pozadí, mohl jsem už jenom doufat. A tak jednoho parného večera jsem se vydal do zasněžených německých hor.Úvod alba se nesl v rychlém tempu a řádně agresivně, což se ovšem nedá říci o minutách následujících. Tempo je spíše středně rychlé až pomalé, což již trochu napovídá stopáž. S šesti nepojmenovanými skladbami na ploše padesáti minut asi nevykouzlíte krátký a řízný nášup. Ostatně byste asi byli dosti vzdáleni původní podstatě hudby. Humanhater totiž tvoří skličující hudbu „meditativního“ charakteru (často se mi zdálo, že v „Das Marschen Vom Schnee“ slyším techničtější "Filosofem"). Podle toho vypadá i poněkud utlumená kytara. Je vydařeně šeptavá, střídala několik zajímavých melodií, které můžeme nazvat jednoduchými, nikterak však hloupými či přehnaně primitivními – zkrátka vše vyznívá přirozeně, jako by to tak mělo být. A asi to tak i bude, zde dlouhé a propracované kytarové melodie rozhodně nečekejte. Vše je podloženo jednoduchými bubny, které mají jediné poslání. Za prvé udržet určitou „svižnost“ alba, druhým krokem dokreslují kytaru. Pak se nám zde objevují ambientní pasáže. Bývají nenápadně vloženy do prázdných míst, které vyplňují. Což vytváří ilusi jednolité ohromující hudby, kterou v prvních dojmech vnímáte skutečně jako neoddělitelný celek. I když ovšem proniknete do tohoto snadného rébusu, nedoporučuji se příliš zaměřovat na jednotlivé osamocené části. Milý posluchač totiž může přijít o zážitek a část poselství, které nám ctěný autor chtěl svěřit. Výjimkou jsou pomalé kytarové pasáže.
Jde v principu o jednoduché vybrnkávání, které se s určitými obměnami střídá jako den a noc. A tohle je jeden z trumfů této hudby. Impozantní pasáže jsou totiž náhle umlčeny a jako ledová sprcha přichází pomalé a mrazivé údery do strun. Občas se ozve šumění větru v korunách, občas houkání sovy, ale základem je stále jen smutná „jako akustická“ kytara. Konečný výsledek z celého poslechu se proto může stát pozoruhodným zážitkem. Zdánlivá jednoduchost hudby zde nehraje roli, kraluje totiž autorův um postavit z jednotlivých pasáží do sebe zapadající mosaiku, jenž v konečném výsledku opravdu zaslouží uznání.
Vokál se pohybuje v zajímavém pásu od šeptavosti a přidušenosti k vřískání. Myslím, že nejsem jediný, kdo v něm zaslechl jednoho z otců této hudby – Vikernese. Patřím k té menšině lidí, kteří „zpěv“ hraběte Grishnackha považují za přínosný a zajímavý přes všechnu jeho zvláštnost. Na druhou stranu, již mi lehce leze na nervy kopírování jeho autentického řvaní. Přijde mi, že potom ztrácí cosi ze své originálnosti a působivosti. Ovšem byla by škoda nevyužít svého vlastního potenciálu a nechat se zahrabat mezi záplavu napodobenin. Brocken Moon k nim totiž nepatří.
Kdo očima jen letmo prohlédl délku jednotlivých skladeb, jistě se nediví, že se zaměřím i na jejich stručnou charakteristiku. Stopy jako „I“ a „III“ se skutečně jen tak nezapomínají, stejné lze říci o závěrečné dvacetiminutovce, jenž nás jedinou kytarovou pasáží provází od začátku do konce, doprovázena ambientem. I přes to, že se mi tato skladba v duchu „Rundgang…“ zamlouvá, spoustu posluchačů může odradit její přílišná délka a stereotypnost. Každopádně ji lze vypustit, těch třicet minut zbylé hudby je přeci jenom solidní náplast. Ovšem já osobně bych část „VI“ vynechat nemohl. Připravil bych se totiž o dlouhou kolébavou cestu do země snění.
„Das Marschen Vom Schnee“ je albem, které pro fanoušky pomalé, jednoduché a tíživé hudby může být volbou číslo jedna pro tuto zimu. Jak jsem již několikráte zmínil, na dílu mne neudivila jeho techničnost, nýbrž umění poskládat kompozici veškerého zvuku tak neuvěřitelně. Takže mé hodnocení se blíží silnému nadprůměru a můj palec směřuje vzhůru. Tohle nebude nejhranější album roku 2008, nebude nejkultovnější nahrávkou desetiletí. Přesto si myslím, že z přehrávačů určitých lidí nezmizí s úderem jara.
K recenzi poskytl Northern Silence prod.
