V několika posledních časových úsecích jsem zaznamenal obrovský nárůst kapel, které ve svých výtvorech „obdivují“ a sklánějí poklonu geniálnímu literátu Lovecraftovi, jenž se svým typickým rukopisem navždy pevně zaryl do kůže mnohým čtenářům horroru a podobné prózy. Osoba Lovecrafta je pro mnohé kapely natolik obdivovaná, že složí skladbu k výročí jeho smrti (Septicflesh), nebo se inspirují jedním z jeho děl a jednoduše po něm svou skupinu pojmenují. Nebudu vytvářet seznam všech, které se k tomuto literátu pojí, poněvadž bych zde byl opravdu dlouho. Budu se dnes zabývat zámořskou kapelou Dagon. Avšak pozor, s takovýmto názvem vystupují v USA ještě minimálně dvě další uskupení! Sejdeme-li se spolu u Dagon, jež za sebou zanechávají černěkovové spáleniště, věřte, že myslíme stejné uskupení a nedojde k omylu. Tahle partička maniaků se Lovecraftovým „Dagonem“ inspirovala natolik, že mu přizpůsobila nejen název kapely, logo, image ale tentokrát i překrásně propracovaný booklet.
Nejspíš jsem očekával, že i hudební přednes bude svým způsobem svázán s tou mystickou „bytostí“, ale nebyl. Dagon slibovali ambientní prvky, jež měly navodit atmosféru, která by vystihovala doupě strašlivé „bestie“. Několikrát jsem desku poslouchal dokola, snažil jsem se opravdu pozorně naslouchat, ale toliko očekávaný efekt se s politováním nedostavil. Musím uznat, že několik lehce ambientních momentů „In Desolationem Per Nefandum“ nabízí, ale bohužel jen strohé 4 minuty rozprostřené po celém albu. Zpočátku jsem byl příjemně překvapen tím, že Dagon nezní přehnaně „americkým“ stylem. U většiny zámořských kapel stačí malá chvilička a poselství, které věští jejich původ, je na světě. Dagon určitě nejsou výjimkou, ale svůj původ odkrývají po částech, ne najednou.
Nejsou v žádném případě žádnou průkopnickou kapelou, ani těmi, kteří by chtěli scénu stůj co stůj obohatit o něco nového, originálního. Dagon přímo vycházejí ze „základních“ black metalových postupů a používají jednoznačné poznávací ingredience. Přidejme hrst hororových motivů, špetku nápadů a „In Desolationem Per Nefandum“ máte v hrsti. Pánové, ač se drželi receptů pravých mistrů black metalového umění, udělali mnoho chyb (rozuměj chyb v mých očích). Prakticky stejné, neměnící se tempo nepůsobí příliš profesionálním dojmem. Rozmanité kytarové linky se sice snaží hudbu zpestřit, ale to je pořád málo. Zaměřím se na bicí party a musím konstatovat, že ani tam nenacházím přílišné uspokojení.
Dagon disponují dvěma vokalisty, kteří se mnohdy skvěle doplňují. Křik, šeptání, mluvený projev… nacházím místa, kde jsou vokály velmi dobré, ale na druhou stranu se setkávám s úseky, kde jsou naprosto mimo. Chybné frázovaní staví vokalistu mimo melodii a polovina skladby tak působí jako nedokonalý polotovar. Již dříve jsem zmiňoval atmosféru ve spojení s ambientem. Jak jsem také řekl, čekal jsem dva stupně více. V tomto případě bych podotknul, že atmosféra není zrovna nejsilnějším prostředkem této desky.
Co se však povedlo, je zvuk nahrávky, který je naprosto vhodný k tomuto přednesu. Není krystalický, ale zároveň ani zlý, dal by se označit za „sympatický“ výkon.
„In Desolationem Per Nefandum“ mě opravdu mate. V několika skladbách se Dagon předvedli a vytasili s moc dobrými momenty, ale v porovnání se zbytkem hracího času je to pořád žalostně málo. Zde se nešťastně ukazuje hudební nesladěnost.
Co říct závěrem? Nejspíš jsem byl při hodnocení desky příliš tvrdý, ale dnešní doba si to vyžaduje a black metalová scéna toho má k dnešku hodně co nabídnout, proto je důležité oddělit zrno od plev. Pokud se budou Dagon snažit, věřím, že příští deska bude lehce vystrkávat plovací blány nad šedivou hladinu průměrnosti…
K recenzi poskytl: Dagon
