1. Tak, rozhodně nezačneme pitomou diskografií, ale na úvod se spíše podíváme na to, jak se Vám, jako kapele, žije v USA. Myslíš, že tato světová velmoc je dobrým místem pro hudbu, kterou tvoříte? Setkáváte se s pozitivními věcmi, které plynou z Vašeho státu nebo převládají spíše ty nedobré zážitky?

Inspirace, kterou čerpáme, pochází z našeho nitra a není ovlivněna žádným politickým ani kulturním hnutím. To, že jsme z USA, nijak nesouvisí s tím, jakou hudbu děláme… Naše muzika jednoduše není o politice a vzhledem k tomu, že toto interview je o Daylight Dies a ne o mně, vyhneme se politické diskusi úplně.

2. Máte za sebou dost velkých tour, nabyli jste dost zkušeností, hodně určitě získali, ale naopak i ztratili. Kdy myslíš, že se u Daylight Dies zlomilo to, že jste se stali z „jedné z mnoha“ kapelou velmi známou a uznávanou?

Stále jsme undergroundovou kapelou v každém slova smyslu. Možná vzrostla naše fanouškovská základna, jméno kapely se stalo známějším, ale do nynějška se nám nedostalo takového úspěchu, abychom mohli headlinerovat celé turné či žít jen z hudby. Líbí se nám ale, jak to je. Měli jsme velké štěstí, že jsme mohli koncertovat s tak skvělými kapelami a lidmi.

3. Nyní již k tomu nejzásadnějšímu, co se u Daylight Dies stalo; nové album je již na pultech, novináři kritizují, fanoušci se bouří nebo tají. Bylo toto album něčím zvláštním pro Vás, jako kapelu? Staly se nějaké specifické události, které poznamenaly jeho vznik nebo se na něj díváte jako na každé z řadových alb – na dobře odvedenou práci?

Toto album jsme složili v doposud nejkratším čase. Hned, jak jsme se vrátili z turné s Moonspell a Katatonií (psal se listopad 2006), jsme začali síly soustřeďovat na skládání a nepřestali jsme až do prosince 2007, kdy jsme také vstoupili do studia. Během nahrávání se žádné velké katastrofy nekonaly, všechno šlo, dá se říct, hladce. Novinka je pro nás nesmírně důležitá, máme velké očekávání sami od sebe jako skladatelů a toto je již naše třetí album. Vnitřně jsme cítili, že potřebujeme udělat krok vpřed a zkusit pár nových věcí, aby naše hudba odrážela současné myšlenkové pochody jednotlivých členů. Nejsme už ti 21-ti letí mladíci, jenž vydali „No Reply“ a už ani 25-ti letí, co složili „Dismantling Devotion“.

4. Pokud se na „Lost to the Living“ podívám s ohledem na alba předchozí, přijde mi, že jste ještě více přitlačili na melodiku – co se kytarové hry týče. Ve skladbách se mohou střídat jak rychlejší, tak pomalejší pasáže, a přesto vše zní neuvěřitelně kompaktně a neustále harmonicky a melodicky. Co ty na to?

Melodie byly pro Daylight Dies odjakživa středem zájmu. I napříč tomu, že kapela byla založená na širokém spektru emocionálního vyjádření, máme většinu času stále death metalové vokály. A ty zrovna dvakrát velkou melodičností neoplývají – proto se o tuto roli starají především kytary. Když se pozorně zaposloucháš do melodických kapel, zjistíš, že jakmile přijdou melodické vokály, kytary ustoupí do pozadí, aby mohl melodii přebrat hlavně zpěv. My to většinou děláme naopak.


5. Měl bych jeden takový zvláštní dotaz, který asi ty, Jesse, sám nezodpovíš přesně, ale… zkusím to. Byly na albu použity nějaké starší motivy? Něco co Vás napadlo před lety, ale neuskutečnili jste to? Rify stvořené před časem? Nebo je vše ryze nový materiál?

Minulost je tu stále s námi, pořád se posouváme dopředu a vyvíjíme naši identitu. Děje se to však bez toho, abychom zapomínali na to, kdo jsme. Přes všechny postupy a nové věci, které vyrábíme v hudbě, když se zaposloucháš do „Lost to the Living“, v momentě tě napadne „tohle je Daylight Dies“. Tohle je řeč minulosti.

6. Snad Vás tím nějak neurazím na všech frontách, ale novinku jsem slyšel opravdu mockrát na to, abych dokázal mít ucelený názor a dospěl jsem k závěru, že… Dýchá na mě z ní doslova romantická nálada. V recenzi jsem zmínil jakési „post ztrátové období“. Prostě, přijde mi, jako by toto stvořil jeden zamilovaný hudebník, který druhého člověka ztratil a nepřemýšlí ani tak nad tím zlým, ale spíše si uvědomuje ty nostalgicky krásné zážitky… Samozřejmě ale, že nezníte jak nějaký gothic 666 post-romantic metal (smích).

Teď jsi udeřil hřebík na hlavičku. Ústředním motivem většiny skladeb je prohra, ztráta něčeho. Jeden song je o ztrátě přítele, druhý o ztrátě mladosti, nevinnosti… „Lost to the Living“ je všeobecně o lhostejnosti a apatii, kterou přináší každodenní rutinní život. Ztráta jiskry a hladu po životě.

7. Ve dvou skladbách zpívá čistým vokálem váš baskytarista. Jsou to skladby ušité na míru pro něj nebo se ta možnost, že je nazpívá, nabídla nějak čistě náhodně?

„Last Alone“ byla složena právě jím a cíleně kvůli vokálům. Měli jsme v plánu i čisté vokály pro „Woke up Lost“. Když skládáš nějakou hudbu, je předem jasné, jaké vokály v ní chceš mít. Je to jedna z nejlehčích částí v tomto procesu.

8. Dělali jste na „Lost to the Living“ něco jinak z hlediska produkce? Zabral Vám mix a podobné věci více času než v letech předchozích? Je asi jasné, že čím víc člověk zraje, tím chce, aby vypouštěl méně a méně polotovarů. Kde se natáčelo? Koukal jsem, že to nebyla zrovna otázka pár dní, ani jednoho studia.

Všechno jsme nahrávali v severní Karolíně. Následně jsme to poslali do Fascination Streets Studios ve Švédsku, kde bylo album zmasterované a zmixované panem Borgenem. Pracoval s námi již na „Dismantling Devotion“ a s výsledkem jsme byli tehdy velmi spokojení, takže nebyl důvod váhat. Jinak tomu není ani teď, jsme velmi potěšení, protože ví, jak oživit jednotlivé skladby.

9. Co jsem tak koukal (alespoň podle Metal Archives), věnujete se převážně Daylight Dies. Jedině ty, Barre a Nathan máte o jednu kapelu navíc, což je na dnešní poměry „Čím víc toho mám, tím víc jsem KULT!“ opravdu příjemný. Dá se tedy považovat Daylight Dies za to nejzásadnější pro Vás všechny? Nebo máte ještě nějaké boční kapely – projekty, o kterých nevím?

Barre a Nathan další kapely nemají, jde jen o starší záležitosti. Daylight Dies je tedy stejnou prioritou pro všechny. To však neznamená, že občas nepomůžeme s hraním nějakým lokálním uskupením nebo si občas nezajamujeme. Daylight Dies ale zůstává č. 1.


10. Jste lidmi, kteří když nastolí tempo vysoko, snaží se ho ještě překonat, nebo těží z jeho plodů, dokud to jde?

Vím, co máš na mysli. Vždy na sebe klademe velké nároky. Nechceme produkovat něco, co není dobré anebo lepší jako kdykoli předtím.

11. Na začátku jsem cosi naznačil o turné, zde bych to rozvinul. Jaké to je, jet třeba měsíc po USA či dalších státech a hrát téměř denně? Je to tak vyčerpávající, jak to vypadá? Nevěřím, že byste si odpustili party a podobné věci. Jednoduše, přijde mi, že člověk se musí vrátit s vědomím, že další měsíc svou hudbu nechce ani slyšet (smích).

To je pravda, když jsi po turné, chceš si odpočinout a izolovat sebe sama od jakékoli hudební aktivity. Tmavý pokoj se stává dobrým přítelem na několik týdnů…

Podle mých zkušeností je koncertování v USA a EU odlišné. V Evropě je většina logistických věcí pěkně připravených a do posledního bodu splněných organizátory v každém klubu. Rider (mám na mysli požadavky na ručníky, jídlo, ovoce atd.) je všeobecně respektovaný a dá se očekávat dobrý standard na to, abychom zůstali zdraví. V USA je rider většinou kompletně ignorovaný. Někdy jsme rádi, že dostaneme vůbec zkurvenou vodu. Samozřejmě to záleží na klubu, ale většinou je všechno plánování vyhozené oknem. Je to taková mentalita divokého západu. Samozřejmě to neplatí všude, ale je to tu spontánnější než v Evropě.

12. To je z mé strany vše a jen doufám, že ti nevadily občas až moc dlouhé a šťouravé dotazy (smích). Bylo mi potěšením vyzpovídat kapelu, která stvořila v mých očích doposud nejlepší album roku 2008. Měj se!

Děkuju za rozhovor a všechny lichotky. Byl bych rád, kdyby si každý, kdo ve čtení došel až sem, vyposlechl nějaké naše skladby z nového alba. Pokud to bude Váš šálek čaje, objednejte si prosím kopii přímo na daylightdies.com A nedělejte si z ničeho těžkou hlavu.