Tenhle časový úsek trval několik málo vteřin. Je to však jeden z momentů, který si zkrátka lidská mysl vymodeluje a z neznámého důvodu přikládá tomuto okamžiku až nezdravou váhu. Každý člověk má svou melancholickou schránku, střeží ji jako poklad. O zážitky podobného rázu se ovšem nedělí, jelikož se jedná pouze o krátké pocitové úseky individuálního rázu. Čím je člověk starší, tím více přibývá melancholicky laděných situací a životní útržky jsou poté skládány do paměti jako fotografie do alba. Člověk si následně uvědomuje, že tu zkrátka není na věčné časy, byť si mnozí myslí, že tenis budou hrát ještě v sedmdesáti a potřetí se ožení v pětadevadesáti.
Pragmatismus však ve větší míře nemá s hudbou nic společného. SWALLOW THE SUN ho nenávidí, a proto nás, posluchače, zásobují citlivými a melancholickými skladbami, při nichž si alespoň já osobně uvědomuji, že bych si měl vážit svého života, a to i v případě černých dnů, kdy se zkrátka nedaří. Pokud jsem v úvodu popisoval krátké a melancholické momenty lidských myslí, vězte, že i tato mozková „video projekce“, může mít hudební doprovod.
Když album „Hope“ poslouchám, často se mi vybavují ne příliš pozitivní zážitky ze života. SWALLOW THE SUN však nenutí posluchače k tomu, aby si podřezával žíly (jako to dělá velká spousta suicide blackových kapel), spíše ho nabádá k přemýšlení typu - „všechno zlé je pro něco dobré (a tak už s tím něco udělej, spolehni se sám na sebe).“ Tento druh uměleckého vyjádření je proto mnohem barevnější a navíc nabízí celou řadu životních alternativ. Každá skladba na tomto albu je jedna z možných cest, kterou se člověk může vydat. Táhlé doom metalové kompozice mají jednolitý základ. Jako by je spojovala jakási neviditelná nit, ovšem i přes tento zřetelný hudební rámec žije každá píseň svým samostatným životem. Ani o jedné se nedá říci, že je tu zbytečně.
Největší devízou SWALLOW THE SUN jsou bezesporu překrásné kytarové melodie, a že jich tu je nespočet. Na své si však přijdou především ti posluchači, jež mají rádi spíše pomalejší a valivou hudbu – viz. třeba stará tvorba MY DYING BRIDE. V podání SWALLOW THE SUN však pomalost neznamená „měkkost“. Ba naopak. Všechny kompozice jsou hutné až běda, nemluvě o kytarových riffech, kterým s oblibou říkám „zasekávačky“. Finové si právě v tomto hardcoreovém hájemství doslova lebedí a v některých momentech mi tak připomínají holandské ORPHANAGE, kteří dost možná jako první přišli s touto houpavou doom metalovou verzí. Album „Hope“ je skutečně zhudebněnou krásou, válkou mezi světlem a temnotou, laškováním mezi dnem a nocí. Třetí deska v pořadí pro tyto Finy - zjevně nejlepší!
Jelikož je toto album už nějaký ten pátek venku, berte recenzi spíše jako takovou pozvánku k rozhovoru, který už pro Vás s nadšením připravujeme. Závěrem si ještě dovolím jedno upozornění. Spousta z vás určitě vlastní toto CD s osmi skladbami. Kdo si však SWALLOW THE SUN ještě neopatřil a chystá se tak učinit, doporučuji mu digipackovou verzi, jež je doplněna o cover „These Low Lands“ od finského projektu Timo Rautiainen & Trio Niskalaukaus. Tuto píseň totiž SWALLOW THE SUN často zařazují do svých playlistů při koncertních vystoupeních. Pokud jste právě tuto skladbu z nějakých důvodů nezaznamenali, vřele ji doporučuji. Je to skutečný drahokam doom metalu!
