Stál jsem sám uprostřed lodi a se slzami v očích hleděl k rodnému pobřeží... věděl jsem, že už jej nikdy nespatřím. Zůstal jsem sám. Jediný, který přežil... a nohy mi začínají olizovat plameny... chce se mi řvát bolestí. Nemohu! Stejně by mě nebylo slyšet...

Z dostupných pramenů o Svartthron je možné zjistit následující, že kapela vznikla v litevském Ukmerge v roce 2005, jde tedy o těleso poměrně mladé, což je s ohledem na Tomhetův věk celkem logické. Dá se vystopovat i celkem kritický přístup k jeho loňským počinům, se kterými mu vypomáhala jistá slečna Namira. Ani ne tak ve smyslu hudebního neumětelství, ale spíše je mu vytýkáno, že neví jakou cestou se dát. Údajně míchal mnoho stylů a celkově to působilo rozpolceně, ale těžko soudit, tohle je naše první setkání. Tolik, co vím z doslechu... a podle toho, co vím z poslechu... se rok s rokem sešel, Tomhet nám poporostl, považte, už má celých 19 let, a naservíroval nám novou fošnu, tentokrát i klávesy a basu vzal na sebe a nejspíš svůj styl našel. Namiru mezitím nahradil australský vokalista Mordance.

Poryvy větru nepříjemně zesilují a rozdmýchávají plameny u mých nohou a já v němém úžasu propadám do podmanivých tónů úvodní „Doth Memory Betray“, písně pomalé a ponuré jako vody Baltského moře. Štěpen na malinké kousíčky jazykem plamenů a zároveň kolébán vlnami, propadám v osamělý spánek. Tu kolébán klidněji, tu rychleji v důsledku občasných poryvů. Dolní končetiny už nevnímám, přestaly existovat, jako pomalu přestává existovat jedno z mých já. Ocitám se v jiné dimenzi, pomalu přichází nevědomí. Z hrůzných snů tu a tam vystupují nádherně melodické rajské doteky kytar. Nelehký to spánek věčný. Nelehký, protože, ač to časově nelze přesně vnímat, je po chvíli přerušen celkem drsným hlukem k prahu bolesti. Ano, uši ještě fungují, že by přicházelo něco jako probuzení. V mém stavu? A je to chvilka, nebo rok od prvního propadu? Nejsem schopen to vnímat, čas jakoby nebyl, stejně jako svět kolem mě přestal jestvovat. Pobřeží se dávno odělo do mlhy a mé oči reflektují jen fialové a karmínové skvrny. Možná, že se tam kdysi před dávnými lety hrdě vzpínaly skalní útesy, jež mi tolik přirostly k srdci, možná tam jsem se scházel se svou milovanou. Kdo dnes ví? Jen v uších se stále ozývá neklid doprovázený řevem vodního živočicha, kterého jsem viděl na svých výpravách mnohokrát. /Of Malignity Carven/ Ale nyní vidět není. Před mými zraky se míhá jen jakási fantaskní šmouha mísící barvu čerstvé krve a kalné vody plné slz a popela mrtvých kamarádů. „Můj Bože, co je to za zvuky a proč jsou někdy drastické a mou duši rvoucí a někdy se jeví jako tóny rajské hudby chlácholivou melodií, jako když se oceán uklidní...“ Předzvěst něčeho velkého? Přestává mi fungovat mozek, přestalo existovat vše a vnímám už jen hudbu, která nemá hranic. Zvláštní, z mého těla se stává nehybné torzo a stejně ve svém podivném stavu vnímám kouzlo hudby a rykotu snad všemi orgány. Oproštěn od všeho, co mě tvořilo člověkem, a přesto vším, co je lidské, to kouzlo vstřebávám, stav nevědomí – jiné já. Není realita, jen pozoruhodný sen, prýštící skrze vlastně nevím co. /Negation’s Blade/ „Co se to ksakru děje?“ Další propad a další sféra šera - mého nebytí. Vznáším se nad zbytky vlastního popela a stále vnímám i to, co jsem nemohl vidět předtím. Vítr teď mé kousíčky nabírá na svá křídla a unáší je směrem ke skvrnám, které tady změnily barvu na hnědošedou. Letí tam, kde kdysi bylo pobřeží. A nebo nebylo? To je vlastně jedno, ať tam bylo, co tam bylo, stávám se toho součástí. Souznívám s tím… Přichází Nesmrtelnost… z bolesti… z popela…


Pokud někdo očekává objektivní hodnocení, ať ani nedoufá. Tomhetova hudba, notně podpořená kvalitním vokálem pana Mordance, je napěchována emocemi. A ty, jak můžete vidět, neskrývám, vlastně s nimi žiji v harmonii. Album mě chytlo na první poslech a chytá mě pokaždé. Důležité pro mě je i to, že s časem neztrácí a jde opačným směrem - nahoru. A především, Svartthron mi po dlouhé době dali příležitost hudbu slyšet, vidět, cítit… S klidným nevědomím bych tak ve stavu popelečního spánku mohl mávnout rukou /pokud bych nějakou ještě měl/ nad malicherným problémkem, kterým se zdá být tak trochu předvídatelnost vývoje hudby, tedy zejména u druhé, třetí a tak trochu i titulní skladby, přesto si půl bodu nechám jako rezervu. Tomhetovi je přece teprve 19 let, co když mi příště zamotá hlavu ještě víc. Bude pro mě po tomhle zážitku vůbec nějaké příště? Ale ovšem, jsem toho součástí… Přichází Nesmrtelnost… z bolesti… z popela…