Milovník a sběratel starých metalových vykopávek, praktikující okultista a vyznavač satanismu a v neposlední řadě zručný multi-instrumentalista a skladatel; to jsou všechno tváře člověka, black metalovým příznivcům známého pod přezdívkou Shamaatae. Kdyby se náhodou stále našli tací, kteří tápají, při slově Arckanum se chytne snad již většina.

Po rozhovoru, recenzi na singl a všelijaké propagační masáži nemá smysl posluchačovy oči zapatlávat další chaoticko-gnostickou omáčkou; pustíme se rovnou do hudební analýzy aneb: „Kecat umí Šamaté pěkně, ale umí furt stejně chytlavě pižlat své instrumenty?“

„Antikosmos“ má být poctou thrash metalu, celé má být nařvané ve starém runovém jazyce a vůbec to má být prďácká nahrávka. Štýlový obal s jakousi poletuchou, která nepřímo připomíná nevyvedené tetování jednoho mého kamaráda, černý kompaktní disk jakýmsi okultním „nevímkolik-gramem“, zkrátka jediné, co chybělo v balíčku, byl zaříznutý černý kohout. V tomto směru dobře odvedená práce, pojďme dále…

Posluchače zpočátku navnadí rozostřené syntetizátorové hlučno, které nikoliv nepřipomíná noisově laděný ambient, to celé obohaceno recitací v onom starodávném jazyce, které posléze velmi plynulým způsobem přejde do hudby samotné (ale ještě se s ním sekáme!).

Ta veskrze plní autorův slib, jedná se o řízný, neřkuli pivní, thrash/black se vším, co k tomu patří, spousta palm-mutování, hutných riffů a obecně silně oldskůlové vyznění, nyní však obohaceno o skutečně ponuré a temné momenty (přece jenom se bavíme o Arckanum), které průběžně (ale ne vždy) pohladí ledovými prsty po zádech. Ty ovšem mnohdy střídají okamžiky opravdu tvrdé a agresivní. Pasáže a nálady se střídají, to vše zabalené do „kompaktní“ produkce, která je, řekl bych, střídmější, než je u tohoto hudebníka zvykem. Velkou devizou je uřvaný a nasraný vokál, jehož textům sice rozumět nelze, ale když vezmeme v potaz, že někdo to dovede takhle „živelně“ sekat v doslova mrtvém jazyce, všechna čest! Bicí předvádějí opět precizní práci, Shamaatae je koneckonců v první řadě bubeník, drží se ve středních tempech, nebojí se sypanic, ale žádné extrémní rotačky-tatačky se nekonají.


Z melodického hlediska se rozhodně nejedná o něco špatného, ale na Arckanum je to dle mého soudu málo. Někdo by řekl „méně je více“, zde by platilo „méně smrdí nudou“. Mnozí budou spokojeni a neshledají problém, já si toto cédé asi jinak než z „pracovních důvodů“ doma pouštět nebudu. I když vyloženě špatné není (např. kus „Røkulfargnýr“ se poslouchá přímo báječně!), jsem trochu na vážkách, ale…

…Netuším, co si mám o tomto albu myslet; některé momenty jsou chytlavé, pokývu si u nich hlavou, zatímco u jiných momentů si ťukám na čelo nebo ještě hůř; zívám. Je to zvláštní, nemastné-neslané a zároveň docela kvalitní. Ať si posluchač udělá obrázek sám, já na to nemám trpělivost, a když už, tak si mnohem raději pustím starší tvorbu tohoto podivuhodného hudebního projektu…

K recenzi poskytl: Debemur Morti Productions